Můj život s crohnem

Je to už víc jak 13 let, co jsem se dověděla, že mám tuto nemoc, ale první problémy se objevily o dost dřív a nemoc mě provází téměř celý můj dospělý život.

*

Crohnova choroba - jedná se o nevyléčitelné autoimunitní onemocnění. Dnes je nemoc mojí součástí a bez ní by mě část chyběla. Sebrala mi to nejcennější, co člověk má, tzn. zdraví, ale ukázala mi, že není potřeba se vzdávat svých snů a dá se žít plnohodnotný život i s omezením. Mám ve svém životě obrovské štěstí a nemám žádný důvod si stěžovat.

V květnu roku 2001 jsem úspěšně odmaturovala a v červnu jsem udělala přijímačky na ekonomickou fakultu Slezské univerzity v Karviné. První zdravotní problémy, jako je občasný průjem, zácpa nebo nadýmání (i když nebyly nijak výrazné), se objevily pár týdnů po nástupu do školy. Přikládala jsem to velké změně, která nastala. Později jsem si všimla, že po některých jídlech je to horší, tak jsem se jim snažila co nejvíc vyhýbat, i když jsem je nevyřadila úplně. Takto jsem fungovala asi 3 roky, kdy problémy nebyly ani horší, ale ani lepší.

Po roce studia jsem z Karviné odešla na VŠE v Praze. I když se mi v Karviné moc líbilo, chtěla jsem do Prahy. Při jedné cestě domů jsem se ve vlaku setkala se svým manželem. Později jsme se setkali v Praze a začali jsme spolu chodit, postupně jsem se ke svému tehdy příteli nastěhovala, i když stále jsem měla i kolej, kde jsem se zdržovala akorát přes den, když jsem měla volno mezi přednáškami. Další rok jsem si sice o kolej požádala, ale byla jsem tam minimálně, a studium šlo celkově stranou. Začali jsme plánovat společnou budoucnost a miminko. Zdravotní problémy byly po celou dobu tak nějak pořád stejné, možná lepší, proto jsem neměla důvod to nijak řešit. Otěhotnět se mi povedlo v únoru 2004 a v půlce března mi pan doktor potvrdil, že jsem těhotná, a zrovna ten den jsme rozesílali naše svatební oznámení. Svatba se konala koncem dubna.

Začátek těhotenství byl pro mě hodně náročný, ani ne tak kvůli nevolnostem, jako problémům, kdy se u mě střídaly dost často průjmy a zácpa. Vše jsem ale přikládala těhotenství. Po prvních pár týdnech se vše úplně srovnalo a užívala jsem si své první těhotenství. Termín porodu jsem měla stanovený na půlku listopadu.

Při kontrole ve 32. týdnu se zjistilo, že miminko je menší, než by mělo být, tak si mě paní doktorka pro jistotu pozvala na kontrolu za 2 týdny, aby se ujistila, že je vše v pořádku. Při následné kontrole se bohužel potvrdilo, že miminko roste pomaleji, tak mě pan doktor poslal za týden na další kontrolní ultrazvuk do porodnice, kde měli mnohem lepší přístroj. Všechno bylo najednou špatně. V porodnici si mě už nechali, protože průtoky pupečníkem byly téměř na 0. Každý den mi dělali několikrát monitor a každé ráno ultrazvuk. Do porodnice mě přijímali v pátek odpoledne a v pondělí mělo proběhnout konsilium, které rozhodne co dál, ale už k němu nedošlo.

Holčička se narodila císařským řezem v noci z neděle na pondělí v 35. týdnu s váhou 1270 g. Byl to pro mě tenkrát obrovský šok. Důvodem byla nefunkční placenta a doktoři zjišťovali důvody. Závěr zněl, že to byla náhoda, protože jsem mladá a zdravá, a opakovat se to nejspíš nebude. Z porodnice nás propustili těsně před koncem šestinedělí, kdy malá měla váhu kolem 1900 g, ale byla moc šikovná a všechno ostatní zvládala, dokonce byla plně kojená. Měla jsem trochu strach, že se u mě problémy znovu objeví, ale nic tomu nenasvědčovalo, tak jsem si užívala mateřství, i když bylo mnohem náročnější.

Někdy v létě 2005 se najednou opět objevily problémy a byly mnohem horší než dřív. Stále se daly zvládnout a vždy se to dalo svést na nějakou dietní chybu. Ale pomalinku se začaly stupňovat, aniž bych si toho pořádně všimla, objevovaly se častěji a na delší dobu. Vyvrcholilo to v únoru 2006, kdy jsem nejdříve dostala angínu a na konci léčby ještě otěhotněla. Pro tělo to byl tak obrovský zápřah, že jsem po 2 týdnech potratila a po dalších 2 dnech jsem skončila v nemocnici, protože jsem v té době na záchodě trávila větší část dne a objevila se i krev, měla jsem teplotu kolem 38 °C a váhově jsem spadla asi o 5 kg (i normálně jsem byla spíš hubená). Už jsem nebyla ani schopná se pořádně postarat o tehdy 16měsíční dceru. Chtěla jsem jít ke svému lékaři, ale zrovna ten den byla stávka, tak jsme jeli rovnou do nemocnice.

Nevěděla jsem, že naše spádová nemocnice je Ústřední vojenská nemocnice, tak jsme jeli do Motola. Absolvovala jsem kolečko vyšetření včetně gynekologie a poslali mě na oddělení. Tam mi sestra řekla, že nejsem jejich spádový pacient a pokud budou mít nedostatek lůžek, že mě dají na lehátko, ať s tím počítám. Prý by bylo lepší, kdybych šla raději do své spádové nemocnice. Později jsem se dověděla, že na to neměli vůbec žádné právo, protože v tu chvíli už jsem byla přijatá. S manželem, který tam se mnou byl celou dobu, jsme se rozhodli, že odjedeme do ÚVN. Tam mě sice přijali a dali na internu, ale byl pátek odpoledne, tak se nikdo už nechtěl ničím moc zabývat.

Noc byla strašná. Ráno už jsem nedostala snídani, poslali mě na rentgen a kolem poledne mě převezli z interny na metabolickou JIP, kde jsem si poležela dalších 5 týdnů. Prvních pár dní jsem ležela na pokoji s jednou starší paní, i když to byla spíš obrovská místnost plná různých přístrojů a s klasickým nemocničním pokojem neměla moc společného. Po pár dnech mě dali na samostatný pokoj, kde jsem byla až do konce svého pobytu. Po celou dobu jsem byla napojená na nitrožilní výživu. Hned v pondělí mě čekala kolonoskopie, kde zjistili střevní zánět, ale nebyli schopní určit, o který nespecifický střevní zánět se jedná.

Byla jsem ujištěna, že se nic neděje, protože jak crohnova choroba, tak ulcerozní kolitida se při vzplanutí léčí stejně. Po dalších vyšetřeních, kterých bylo opravdu hodně a trvaly asi 3 týdny, doktoři zjistili, že se jedná o crohnovu chorobu a zánětem je postiženo celé zažívání. Asi po týdnu, kdy jsem se trochu zlepšila, mi dovolili i normální jídlo, ale odpoledne už bylo jasné, že to byl špatný krok. Dostala jsem se do stavu snad ještě horšího než při příjmu do nemocnice. Takže se začalo zase od začátku. Další pokus o jídlo byl po dalších asi 14 dnech a dostala jsem jenom bramborovou kaši. I když už reakce nebyla tak silná, tak se opět objevila horečka a bolesti, ale už to trvalo jenom přes víkend. I tak jsem opět měla zakázané jakékoliv jídlo. Po této příhodě jsem se dostala do péče pana profesora, který chodil jenom k vážným případům, kdy už si lékaři nevěděli rady s další léčbou. Domluvilo se, že mi vysadí antibiotika, protože po celou dobu pobytu jsem pořád měla minimálně zvýšenou teplotu, a začne se pomalinku s jídlem. Do domácího léčení mě propustili po dlouhých 5 týdnech (1. 4. 2006), abych zesílila a byla schopná zvládnout operaci těch nejpostiženějších částí střeva.

Ze začátku jsem si myslela, že v nemocnici zůstanu maximálně tak týden, nechtěla jsem si připustit, že bych na tom byla opravdu tak hodně špatně, a přišlo mi, že všichni přehánějí. Jak jsem na tom byla zle, mi došlo až pár měsíců po propuštění. Možná díky za to, protože nevím, jestli bych v sobě našla sílu „bojovat“. Když jsem se na začátku ptala lékařů na další těhotenství, tak mě jenom odbyli se slovy, že můžu vůbec být ráda, že žiji. Pro mě v té chvíli totiž bylo nejhorší to, že jsem byla bez své dcery, která byla u mých rodičů, kteří se o ni celou dobu starali, a potrat, co proběhl pár dní před hospitalizací. Vše pro mě bylo mnohem důležitější, než moje zdraví a to, že jsem skončila v nemocnici. Zlom nastal jednu noc, kdy jsem se strašně litovala, že nemůžu být se svojí rodinou a musím být v nemocnici. Tenkrát na vedlejší pokoj přivezli pacienta, kterého se snažili oživit, ani už si nevybavím, jestli umřel nebo ne. V tu chvíli mi došlo, že musím začít bojovat, abych se uzdravila, protože na rozdíl od člověka vedle žiju. Rozhodla jsem se, že studovat už nebudu a zaměřím se na rodinu a případně časem se rozhodnu, jak dál naložím se svým životem.

Manžel za mnou jezdil na návštěvy skoro každý den, pokud byl doma. Musel samozřejmě pracovat a jezdil i na služební cesty do zahraničí. Postupně mi vybavil pokoj. Dovezl mi z domova televizi, koupil notebook, abych se nenudila, nějaké knížky, křížovky apod. V nemocnici tenkrát byla dokonce možnost být 2 hodiny denně připojený přes wifi síť, tak jsem to využívala ke spojení s rodiči a dcerou a potom k hledání si informací o nemocech, které se mě týkaly. Po prostudování různých stránek i zkušeností lidí jsem došla k závěru, že bych raději měla crohnovu nemoc, která je sice nevyléčitelná, ale za to život s ní by měl být o něco jednodušší než s colitidou. Pan doktor mě tenkrát pochválil, protože to znamená, že jsem se se svojí nemocí vyrovnala. Pravdou je, že jsem byla hlavně ráda za nějakou diagnózu, i když nebyla nic moc. V té době jsem se psychicky srovnala a začala se uzdravovat. Ke konci pobytu za mnou docházela i psycholožka, ke které jsem chodila i po propuštění, a učila jsem se autogenní trénink a relaxaci.

Po propuštění jsem odjela na doléčení k rodičům. Ještě jsem nebyla schopná přijímat dostatečné množství jídla, tak jsem byla ještě dalších asi 5 týdnů na výživě přímo do střev. Pobyt u rodičů byl skvělý, nemusela jsem se o nic starat, měla jsem konečně u sebe svoji holčičku a mohla jsem si ji užívat. Po 3 týdnech jsem měla kontrolu u svého lékaře, který nechtěl vůbec věřit tomu, jak dobře vypadám oproti době při propuštění, dokonce jsem i přibrala. Po další kontrole bylo rozhodnuto, že je třeba udělat kontrolní kolonoskopii a endoskopii, ale podle výsledků to vypadalo, že operace zatím nebude potřeba.

Učila jsem se žít se svou nemocí. Hlavně jsem si ze začátku musela dávat pozor na to, co jím. Začínala jsem stejně jako u zařazování příkrmů miminku, abych zjistila co mi nedělá problém. Tento systém jsem dodržela asi 4 týdny a postupně jsem začala přidávat víc věcí najednou. Některé potraviny jsou dané už ze své podstaty, ale i tam jsem si našla, co mi nedělá až tak zle a můžu si to občas dát, jsou však i potraviny, které jsem musela ze svého jídelníčku úplně vyřadit, a to nejsou nikde uvedené jako problémové (např. cuketa nebo vodní meloun). Některé se objevily až postupem let, kdy jsem si myslela, že už mám všechno, co se týká jídla celkem pod kontrolou.

V létě jsem se cítila natolik dobře, že jsem se chtěla pokusit znovu otěhotnět, a povedlo se nám to v říjnu. Pan doktor sice nebyl nadšený a doporučil mi, co by bylo nejlepší, ale rozhodnutí nechal na mě s tím, že mi vysvětlil vše ohledně těhotenství s crohnem a upozornil mě na všechny možné alternativy. Byla jsem ochotná to podstoupit. Bohužel v lednu jsem se dověděla, že došlo k zamlklému potratu ve 13. týdnu. Hodně mě to sebralo, ale na štěstí nemoc zůstala naprosto v klidu. Po delší době jsem byla i u paní psycholožky, což mi taky dost pomohlo, jenom tak se někomu vypovídat. A ze zprávy jsem věděla, že začala odumírat placenta. Dostala jsem žádanku na speciální krevní testy kvůli srážlivosti. Výsledky jsem se dověděla při další kontrole, kdy jsem tam šla s tím, že už jsem těhotná, a pan doktor zjišťoval co a jak dál, aby těhotenství dopadlo úspěšně.

Dostala jsem zprávu a měla jsem se domluvit s doktorem z porodnice, který se o mě staral po porodu dcery a byl u potvrzení potratu. Dostala jsem se do jeho péče na celé těhotenství a rovnou mě poslal i do trombotického centra, kde jsem dostala injekce na ředění krve a předpis na kyselinu listovou. Těhotenství proběhlo bez větších problémů, i když jsem byla u lékařů víc než doma, protože jsem byla vedená jako vysoce riziková. V té době jsem brala imuran na snížení imunity a pentasu, obojí je možné brát v těhotenství, i když imuran v omezeném množství. Dojížděla jsem asi 2,5 měsíce na injekce vitamínů skupiny B a ještě na doporučení jsem brala Femibion. Na jaře roku 2008 k nám přibyla druhá holčička a dokonce mi bylo umožněno kojení i přes léky. Pro mě to bylo něco až neskutečného, protože jsem se pomalinku začala smiřovat s tím, že místo velké rodiny, kterou jsem si vždycky přála, budeme mít jenom jedináčka.

Nemoc jsem měla celé šestinedělí naprosto v klidu, i když z toho měl největší obavy můj lékař. Problémy začaly až po šestinedělí, kdy jsem si nechala zavést hormonální tělísko Mirenu, a trvaly asi 2 měsíce, než si tělo zvyklo.

Když měla mladší dcera rok, rozhodli jsme se s manželem, že bychom rádi naši rodinu opět rozšířili. Vždy jsme se bavili o tom, že bychom chtěli 3–4 děti, a teď tomu nic nestálo v cestě. Domluvila jsem se s lékařem na vysazení imuranu a až jeho účinky vyprchaly po asi 6 týdnech, mohli jsme to zkusit. Na začátku prázdnin jsem v ruce držela pozitivní test a stejně jako později jsem prožívala obrovskou radost, ale i strach, aby vše dopadlo, tak jak má. Další těhotenství probíhalo naprosto bez problémů, i když jsem celou dobu docházela do porodnice místo ke svému gynekologovi. Z léků jsem měla už jenom pentasu a clexane a k tomu vitamíny. Chlapeček se narodil císařský řezem (kvůli obličejové poloze) na jaře 2010.

Opět se po šestinedělí a zavedení hormonálního tělíska ke slovu přihlásila moje nemoc. To už mě zarazilo a napadlo mě, jestli problémy nemají na svědomí hormony z tělíska, protože jsem si vybavila, že se problémy střídaly v závislosti na cyklu. Na podzim jsem podstoupila kontrolní kolonoskopii, která byla v naprostém pořádku. Na začátku léta jsme si užili krásnou rodinnou dovolenou u moře a také jsem si nechala vytáhnout tělísko, že se pokusíme ještě o jedno dítě. Povedlo se mi otěhotnět téměř hned, ale těhotenství skončilo v 8. týdnu kvůli hematomu a nedodržení klidového režimu. Bylo mi to líto, ale smířila jsem se s tím celkem rychle. Dobu mezi těhotenstvími jsem využila k tomu, abych si zařídila vše potřebné – odstranění znamínka v podpaží a začala jsem chodit k výživové poradkyni, abych pokud možno přibrala.

Znovu jsem otěhotněla velmi brzo a to hned další cyklus po šestinedělí. Stejně jako u předchozích byl začátek náročnější, protože hormonální výkyvy nedělají mojí nemoci moc dobře, ale vždy koncem 1. trimestru se vše uklidní. Všechno dopadlo dobře a koncem léta 2012 se nám narodil druhý chlapeček. Dokonce se mi povedlo rodit normálně, i když už jsem se měla domlouvat na císaři. Doktoři v porodnici mi vyšli vstříc s mým přáním rodit normálně, akorát jsem musela podepsat negativní reverz. Už během těhotenství jsem byla rozhodnutá, že po třetím císaři si nechám udělat sterilizaci, pokud by se mi povedlo rodit normálně, tak jsem věděla, že budu chtít ještě jedno dítě. Po šestinedělí jsem si nechala zavést tentokrát nehormonální tělísko a nemoc zůstala v naprostém klidu. Tím jsem si potvrdila, že problémy opravdu způsobovaly hormony z tělíska. Domluvili jsme se s manželem, že další miminko chceme, ale až s větším věkovým rozdílem, a dám si čas minimálně rok od ukončení kojení, abych načerpala síly a tělo mělo čas na regeneraci.

Syn se odstavil v 15 měsících. Sice mě v té době občas chytla touha po dalším miminku, ale věděla jsem, že chci počkat, a díky tělísku to bylo i jednodušší. Na jaře jsem začala cvičit pilates, protože jsem potřebovala zpevnit tělo, ale ne zhubnout. Cvičím doma pod dohledem zkušené trenérky. V létě jsem podstoupila další kontrolní kolonoskopii, kde opět bylo všechno v naprostém pořádku, a po domluvě s lékařem jsem na podzim opět otěhotněla.

Těhotenství jsem snášela asi nejhůř ze všech a celkově pro mě bylo nejnáročnější. Ve třetím trimestru jsem onemocněla nějakou virózou a dostávala jsem se z ní skoro 2 měsíce, než jsem se cítila zase v naprostém pořádku. Dokonce v lékárně mi magistra říkala, že nezná nikoho z mojí diagnózou, kdo by měl 2 děti – měla jsem s sebou v té době nejmladšího syna, ostatní děti byly ve škole a školce. A ptala se mě, jak těhotenství snáším. Odpověděla jsem podle pravdy, že je to náročné, ale už jsem nedodala, že čekám ne druhé, ale páté dítě. V té době jsem dostala předepsané nutridrinky, protože jsem se i díky prodělané viróze dostala na hranici podvýživy. Na štěstí miminko to nijak nepoznamenalo a rostlo, tak jak mělo.

Po narození třetího chlapečka jsem se při kontrole po šestinedělí od pana doktora dověděla, že při mém pobytu v nemocnici před lety bylo lékařským konsiliem rozhodnuto, že už nikdy nesmím mít děti. Můj pan doktor s tím nesouhlasil, proto mi to neřekl a rozhodnutí nechal jenom na mě. Jsem mu za jeho rozhodnutí moc vděčná. V té době jsem odmítla jakoukoliv antikoncepci, protože klasickou hormonální nemůžu kvůli nemoci, tělísko mi nevyhovovalo ani jedno. Dalšímu dítěti jsme se nebránili. Otěhotněla jsem, když bylo synovi asi 11 měsíců a v zimě se nám narodil náš nejmladší chlapeček. Opět jsme se rozhodli, že nebudeme řešit antikoncepci a chtěli bychom náš počet dětí ukončit na sedmi. Věděla jsem, že při plném kojení neotěhotním a nejmenší možný věkový rozdíl u dětí je 18 měsíců což není sice moc, ale ani nijak málo. Na začátku prosince loňského roku jsem v ruce držela pozitivní test. Byla jsem šťastná a doufala jsem, že by se nám konečně mohla povést holčička.

První kontrola nedopadla úplně podle představ. Těhotná jsem byla, ale těhotenství bylo o pár dní mladší a ještě nebylo vidět srdíčko. To mě hodně znejistilo a počítala jsem, že na další kontrole to nedopadne. Takhle podobně to šlo až do půlky ledna, kdy se vše srovnalo, do té doby miminko sice rostlo, ale pomaleji než mělo. Na screeningu vše vypadalo v naprostém pořádku, tak jsem se začala těšit na miminko, i když jsem byla stále napnutá a nedokázala jsem si těhotenství pořádně užívat a ani jsem neměla moc chuť o tom mluvit. Šok přišel na začátku března, kdy paní doktorka nenašla srdíčko a miminko neprojevovalo žádné známky života. Byla jsem na začátku 18. týdne. Chtěla jsem klasické vyvolání z důvodu „správného“ ukončení a mít možnost se s miminkem rozloučit.

V nemocnici po potratu jsem si uvědomila, že musím urovnat svůj vztah s maminkou, který nebyl úplně dobrý. Snad se mi něco málo vyřešit povedlo a je to na dobré cestě k vzájemnému pochopení a respektu. Bohužel jsem si v šestinedělí nedala pozor na dietní omezení a crohn se začal ozývat, protože stres a hormonální nerovnováha udělaly svoje. Na štěstí to nebylo nic vážného a velmi rychle jsem si uvědomila svoji chybu a dávám si opět pozor na to, co jím, a vše se rychle upravilo. V brzké době mě čeká po 4 letech kontrolní kolonoskopie a potom bychom se chtěli pokusit znovu o miminko.

S crohnem jsem se naučila žít, aniž by mě v životě nějak víc omezoval, i když vím, jak je to těžká a nevyzpytatelná nemoc. Svůj život jsem nemoci určitým způsobem přizpůsobila, ale nechci se jí nechat omezovat ani ovládat.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
4920
26.4.18 05:12

Tomu rikam deti jak smeti 8o :).

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.4.18 07:05

Tohle absolutne nechapu :zed:… kdybys chtela za kazdou cenu dve deti, naprosto bych to pochopila. Ale opravdu nechapu, neustale jenbyt tehotna, prvni trimestr vzdy jen prozvracet a do toho uz mit kupu deti a neustale se jen honit za dalsim ditetem? Tu vychovu bych tedy fakt chtela videt, jak se o vsechny ne(staras). 8o
Kdy pojedete s detma na nejakou dovolenou? Uvidi treba nekdy more pri takovem poctu?
Deti samozrejme s dalsimi faktory budou mit tuto nemoc ve vinku a pravdepodobnost, ze tim budou take trpet, docela velka…
Misto, abys treba dodelala skolu, dala sve zdravi opravdu do poradku, tak rodis jedno za druhym… je to tvoje rozhodnuti, ale u me si vzbudila akorat skoro az opovrzeni… :zed:

  • Nahlásit
  • Zmínit
280
26.4.18 07:41

Tak to je nářez. Můžu se zeptat kolik je Vám let? Vůbec si nedovedu představit, že jsem neustále těhotná nebo kojím. A denní fungování s tolika dětmi. A to nemluvím o té nemoci. Upřímně řečeno nevím jestli Vás obdivovat nebo jen kroutit nevěřícně hlavou…Každopádně hodně štěstí a především zdraví.

  • Nahlásit
  • Zmínit
3582
26.4.18 07:47

@Luciferka_j 8o Kazdy nema stejne hodnoty.

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.4.18 07:55

@e008
To rozhodne ne, ale zajimalo by me, jake hodnoty ma autorka… v zivote nedotahla skolu, jen zdravitni problemy, problemy diky vecnemu tehotenstvi/porodum/kojeni… Co bude delat za 3 roky? Vecne doma? Nebo dalsi dite? :lol:
Chci videt, jak vsem detem dopreje treba kvalitni vzdelani…

  • Nahlásit
  • Zmínit
3582
26.4.18 08:00

@Luciferka_j No o par domu zije rodina s deseti detmi, zena do 50 doma, manzel se zivi rukama a presto vsichni slusne vychovani, vzdelani. Nekteri vysokou nekteri poctive remeslo. Na dovcu jezdi v CR, ale nic jim nechybi.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1268
26.4.18 08:02

Crohn je dedicny, nerikam, ze pri nem nelze mit deti, ale tyto deti nemoc mohou zdedit… chapu jedno dite, dve deti… ale vic by mi asi svedomi nedovolilo

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.4.18 08:03

@Aradhell
Presne tak, prijde mi to hrozne nezodpovedne…

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.4.18 08:06

@e008
At si ma dalsich 10 deti, ale ve spojitosti s Crohnem? :zed: A popisovanim svych tezkosti s nemoci? :zed:
Bude mit financni prostredky a neustale nekoho k ruce, az bude (chran buh) s detmi litat po spitalech, protoze neverim, ze ani jedno dite to po ni nezdedi?

  • Nahlásit
  • Zmínit
581
26.4.18 08:14

No nevím…poplácání po zádech si teda „nezasloužíš“ :roll: místo toho stačí asi jen :zed: :zed: :zed:

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.4.18 08:26

@Aradhell naprostý souhlas

  • Nahlásit
  • Zmínit
198
26.4.18 08:34

Sice nemám ráda odsuzování deníčků, ale tohle mi opravdu přijde přes čáru. Tolik dětí, choroba :nevim: no popřejme jim štěstí 8o

  • Nahlásit
  • Zmínit
4920
26.4.18 08:37

@Luciferka_j co je duleziteho na tom videt more?? 8o

  • Nahlásit
  • Zmínit
31749
26.4.18 08:41

Kolik je tech deti? 5?
Ja nevim, z e se nekdo takto dobrovolne huntuje.

  • Nahlásit
  • Zmínit
5178
26.4.18 08:42

8o 8o 8o ja cekala stastny konec se dvemi, max tremi detmi, ale tohle me teda dorazilo…taky mi to bohuzel prijde dost nezodpovedne, ale je to jen na tvem a manzelove svedomi :nevim: prala bych ti, aby ses dala co nejvice dokupy a mohla se venovat vsem jiz narozenym detem! ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.4.18 08:43

@jkra je jich 6…

  • Nahlásit
  • Zmínit
13737
26.4.18 08:48

Tezi, držím ti palce :mavam: a teda, obdivuju tě, jak to můžeš zvládat s takovou nemocí, jako je crohn :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
558
26.4.18 08:59

Že začátku deníčku jsem ti moc fandila, u nevím kolikátého tehu přestala počítat porody a potraty…nechápu tě, ohrožujes sebe i děti. Nestačily by dvě? proč tolik trvas na Kelly Family s Tvými problémy?

  • Nahlásit
  • Zmínit
578
26.4.18 09:16

Já te na rozdíl od ostatních komentátorek obdivuji. Málokdo by zvládl to, co ty. Každý máme jiný smysl života, někdo musí k moři každý rok a mít nový telefon atd. a někdo žije se svou rodinou skromně a spokojeně. Přeji ti aby se nemoc hlásila co nejméně :kytka: hodně sil a energie :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.4.18 09:26

Crohn ma zrejme vliv i na zdravy rozum :roll:.

  • Nahlásit
  • Zmínit
26.4.18 09:33

@Sanny84 to neni jen o dovolene u more ;). Synovec ted byl na horach se skolou a stalo to 4000. Budou to moct doprat tolika detem? Skolu v prirode, krouzky, tabor… My dospeli chapeme o jakych hodnotach zivot je.co je dulezite.ale deti jsou zle…a budou se jim posmivat ze nemaji kazdej tablet a nejnovejsi mobil. a ze po sobe dedi hadry. Tahle blba doba takova bohuzel je. Ty jejich deti tim budou trpet a ty to taky vis :-)

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
26.4.18 09:54

Držím palec, ať zdraví slouží. Nejen tobě ale i manželovi a dětem. Není snadné děti odnosit a porodit, ale dovést je až do dospělosti je druhý zahulíme. A bohužel školy, kroužky, tabory, zdravotní omezení ( jen blbý rovnátka, brýle, ortopedické věci),SŠ, jsou x6 drahá sranda…A pokud není zdraví, je to blbý.

  • Nahlásit
5701
26.4.18 09:59

Tady nejde jen o novy mobil kazdy rok, ale o to, ze pri tolika detech nema absolutne sanci se venovat kazdemu diteti individualne, byt mamou jen pro nej a jeho trapeni a vypovidani se.

Nemluve o tom.ze pokud ma matka dedicnou chorobu, tak ji predava detem a do zivota jim dava predpoklad ruzne mutace zle nemoci.

A sama taky nepremysli o tom, kdyby se ji nevylecitelna nemoc zhorsila, ona skoncila na mesice v nemocnici a pak potrebovala pomoc ona sama, tak kdo se o tolik deti postara, kdo je bude uspavat, krmit, hrat si s nimi, vypravovat je skolky…sedm deti.

M

  • Nahlásit
  • Zmínit
4039
26.4.18 10:00

Teda, take drzim palce akor s takovou nemoci a mit jeste tolik deti :palec: me osobne budou stacit dve natoz sedm.
Vpodstate si nedokazi prestavit, byt porad tehotna a kojit :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1599
26.4.18 10:01

Tento deníček mě velmi vyděsil. Jsem schopná pochopit, že někdo chce velkou rodinu, ale toto chování je tak nezodpovědné vůči již narozeným dětem. Rodiče se musí o děti starat, být jim oporou. Sakra, co kdybys umřela, nebo byla v takovém stavu, že by ses o ně nemohla starat? Co by s nimi bylo?! A to jsem si prvně myslela, že napíšu, že gratuluji ke dvěma dětem…
No každopádně doufám, že budeš v co nejlepším stavu. Kvůli dětem…
A jak tu někdo psal, chtěla bych vidět, jak se jim věnuješ… To by bylo veeeelmi náročné i pro zcela zdravého člověka. Nechci být zlá, opravdu, jen se snažím být zodpovědná…

  • Nahlásit
  • Zmínit
581
26.4.18 10:01

@Sanny84
Smysl života jistě nemají lidi v tom, jezdit k moři…Ale vsadím boty, že většina maminek má na prvním místě zdraví, především zdraví svých dětí. Tady děti dostali do vínku fakt super vyhlídky co se zdraví týče :roll:
Snad budou mít štěstí :kytka: a pak hlavně víc rozumu, než zakladatelka :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
326
26.4.18 10:03

Crohnovu chorobu muzou mit deti o 3,5× casteji nez u paru bez crohna. Deti je sice vic, nez jsme v nasich koncinach zvykli, ale kazdemu z vas to muze byt slusne receno u zadku…

A edit - z crohna tady kazdy delate jako by to byla skoro smrtelna nemoc. Ano neni to jako viroza, ale da se s tim v pohode zit.

Příspěvek upraven 26.04.18 v 10:06

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
26.4.18 10:30

Moje dobra kamoska ma crohna.Ma dve deti. Nekdy je to v pohode ta nemoc, jindy se sviji bolesti cely dny.Kdyz ji je takhle zle, pomaha jeji maminka. Protoze pritel pracuje. Nedovedu si představit, nekoho tak nezodpovedneho, co by klido pido v takovym stavu chtel 8deti? (Pocitam vsechno poceti) je to příšerny. Prisernej denicek.

  • Nahlásit
220
26.4.18 10:36

Nedá mi to nereagovat. Tolik odsuzujících komentářů. Nic přece nevíte o životním standardu pisatelky. To, že pro vás je problém uživit dvě děti, neznamená, že pisatelka si nemůže dovolit jezdit k moři se sedmi.

Podle stylu psaní na mě nedělá dojem člověka, který by to neměl promyšlené. Evidentně na to také není sama, ale má podporu manžela a rodičů. Tyhle hurá komentáře mi přijdou fakt vtipné.

Ad věnování dětem. Zcela upřímně je mi smutno z dětí, které jsou od osmi do pěti v nějakém kolektivním zařízení pět dní v týdnu a jediné, co pak vidí, jsou uštvání rodiče, co po nich jen štěkají (většinou mají ty dvě standardní děti). A neodsuzují ani to, chápu, že jim nic jiného nezbývá. Každý hrajeme, tak jak nejlépe umíme s tím, co jsme dostali.

Pisatelce děkuji za zajímavý deníček. O vlivu ženských hormonů jsem už četla v souvislosti s histaminovou intolerancí. Asi na tom něco bude. Přeji hodně zdraví do budoucna.

  • Nahlásit
  • Zmínit
10444
26.4.18 10:37

Me to prijdeje taky silene 8o Domyslela jsi, co by se stalo, kdyby treba manzel prisel o praci, nebo dlouhodobe marodil? Treba v dobe zhorseni tve nemoci? Titul zodpovedny rodic teda fakt neziskavas..

  • Nahlásit
  • Zmínit
21539
26.4.18 10:50

Musím říct, že mě zaráží ta přehršel zloby, co se na zakadatelku sesypala :nevim:
Pokud bychom to vzali vylučovací metodou, mohl by děti mít málokdo z nás. Řada lidí má dědičné dispozice k rakovinám, k chorobám srdce, k psychickým onemocněním, cukrovce, nejrůznějším autoimunním nemocem…jen si holky, proberte v duchu rodinné amamnézy svých předků. A předků otců vašich dětí.
K finanční otázce. Maximální materiální komfort sám o sobě rozhodně není zárukou ideálního rodinného prostředí a kvalitní výchovy. Z čeho vycházíte, když tvrdíte, že zakladatelka s rodinou žije v nouzi? Třeba má partnera, který rodinu uživí víc než dobře :jazyk:
Stran vzdělání. Není pravda, že zakl. nemá žádnou školu, jak tu kdosi plivl. Nedodělala si pouze VŠ, střední má. Je to otázka priorit a ty máme každý jinde. Studium je hodně stresující záležitost a pokud to zakladatrelka cítila jinak, je to její právo. Navíc si vzdělání může ještě doplnit, bude - li chtít.
Tezi, já ti rozumím a tvou touhu k dětech chápu. A protože tě z uzavřenky znám, vím, že je máš ráda a poskytuješ jim vše, co potřebují :hug:. Včetně pozornosti a lásky :kytka:.
Držím pěsti, at máš svou nemoc pod kontrolou a at se vaší krásné rodince daří :kytka:

Příspěvek upraven 26.04.18 v 10:53

  • Nahlásit
  • Zmínit
3896
26.4.18 10:56

@Luciferka_j no a co? Ja jsem z 5 deti, penez jsme meli extra malo a za kazdeho jednoho sourozence jsem vdecna.

More? 8o To je jako takovy problem, ze nepojedou k mori? 8o To myslis vazne?

PS- kdyz mi bylo 15, mamka zacala znovu pracovat (po 15 letech), financni situace se zlepsila, vysokou skolu mame vsichni (respektive nekteri ji jeste studuji). Jsme vychovani tak, ze bychom si ji pripadne zvladli poplatit pri studiu i sami, ale nakonec jsme nemuseli.

Jeste muzeme byt radi, ze takove rodiny se 7 detmi, ktere se nejspis zapoji do pracovniho procesu, jsou. Kdo by nam vydelaval na duchod??? :lol:

  • Nahlásit
  • Zmínit
3896
26.4.18 11:01

@mado s tim, ze nema sanci se kazdemu diteti venovat individualne nesouhlasim. Moje mamka se venovala na peti + dvema bratrancum co u nas spali pres tyden naprosto ukazkove.

Mluvite o necem, s cim nemate zkusenosti.

7 deti je z tohoto pohledu v pohode, mam zkusenost byt jednim z tech deti. Problemem jsou spis maminky, ktere to nezvladaji ani s jednim ditetem a posadi ho radeji k televizi.

  • Nahlásit
  • Zmínit
11283
26.4.18 11:01

No tedy nestačím zírat. Na deníček jsem se těšila, Tezi to má v hlavě srovnané, je skvělá máma, své děti miluje, radí v diskuzích a je na všechny milá a vy se na ni takto sesypete. Takto odsouzený deníček jsem už dlouho neviděla.

Někdo je štastný, když má děti dvě a každý rok jezdí k moři a někdo prostě má smysl života v rodině a dětech a dvě mu nestačí a nemá pocit naplněné rodiny. :nevim: Jako, že když má někdo více dětí, tak je nezodpovědný a socan co jen rodí a přiživuje se na státu?

Píšu to stále, já velkým rodinám fandím a naopak by Tezi zasloužila podporu, za to vše, čím si musela projít. :nevim:

  • Nahlásit
  • Zmínit
8225
26.4.18 11:14

Taky nechápu, jak můžete člověka, tak rychle odsoudit, aniž byste znali například finanční stránku rodiny - která tady hraje asi největší roli 8o :roll: Tezi, znám z uzavřené skupiny a rozhodně nemám pocit, že by děti strádaly finančně či měly málo lásky. Jen si uvědomte, že zatímco vy chodíte do práce a stará se o vaše děti někdo úplně cizí, tak tezi s nimi může být doma a věnovat se jim dle jejich potřeb. Né každého naplňuje to samé a tezi si vybrala být máma na plný úvazek, co je na tom špatného? 8o :roll:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
26.4.18 11:28

Paní je na RP, čili o své děti pečuje a přijde mi to správné a logické.
Co bude až ukončí poslední RP? Zvládne s nemocí chodit do práce? Pokud jsou finančně zabezpečeni i na případ, kdy paní bude pak plně doma super.
Nepočítala jsem ale ty malé děti jsou malé. Držím jim palec, ať jim vydrží hlavně zdraví, jelikož uživit tolik krků (a mít doma x pubertáků) není sranda. :D

  • Nahlásit
10444
26.4.18 11:32

Me osobne to prijde nezodpovedne nikoli kvuli tolika detem (protoze znam zeny, ktere maji 5 ci 6 deti a zvladaji levou zadni, venuji se atd),ale z pohledu te nemoci. Protoze zodpovedny rodic musi myslet krome deti i na sebe,.Tuhle nemoc osobne neznam, ale z popisu mi prijde velmi omezujici a vycerpavajici. A tolik deti, to chce sakra hodne energie a sily, o case a financich ani nemluvim. i porody a kojeni samy o sobe jsou velkym zaprahem pro zdrave zeny…

  • Nahlásit
  • Zmínit
Anonymní
26.4.18 11:46

@Luciferka_j vy jste pipiny, muz ma crohna a co, to jako nemame mit deti? Nikdo nevi, jak ta nemoc vznika a jesli je dedicna. A uz vubec nechapu prohlaseni, ze u dvou by ta dedicnost nevadila, ale u sedmi jo?

  • Nahlásit
888
26.4.18 11:49

Neda mi to nereagovat, to ze dospely clovek hazarduje se svym zdravym je jeho vec, ale tolik hazardu se zdravim jeste nenarozenych deti? Prestala jsem pocitat potraty a komplikace ve vsech tehotenstvich, po tretim cisari normalni porod mohly byt 4 sirotci 8o no hlava mi to nebere, musite mit hodne silny matersky pud ze tak riskujete, ja nepochybuji o tom, ze stihate byt dobrou mamou vsem detem, ale za me velky risk a nemuselo to dobre dopadnout

  • Nahlásit
  • Zmínit
1599
26.4.18 11:50

@unuděná chtěla jsem zrovna napsat něco podobného. Jde mi o tu kombinaci tolika dětí a nemoci. Matka, která si vzala na sebe toto břímě by měla být zdravá a fit…
Ale jsem opravdu moc ráda, že se ozvaly její známé ze skupinky, že se o děti snaží dobře starat…
Toho jsem se totiž dost bála, jak to s tou péčí je…

  • Nahlásit
  • Zmínit
3397
26.4.18 11:50
  • Nahlásit
  • Zmínit
3397
26.4.18 11:55

@Citronkalekninka sorry ale jak vis na co maji? Ze ty na to nemas neznamena ze ani oni

  • Nahlásit
  • Zmínit
10303
26.4.18 11:55

Slepice a znalkyne cizich zivotu se ozvaly :mrgreen: Tezi znam taky ze skupinky pres 2 roky. Je uzasna matka, ma skvelou a zajistenou rodinu a nebojte, deti opravdu nestradaji.. Nic o ni nevite, tak mi prijde zcela zcestne hnedka takto reagovat. Kazdy si zije svuj zivot podle sebe.. obcas je lepsi se kousnout do jazyka a nic nerikat nez slovy ublizit.

  • Nahlásit
  • Zmínit
10444
26.4.18 12:01

@Ketris nezname ji, proto mozna „odsuzujeme“ na zaklade toho, co nam sverila v denicku :nevim: Ja tam vidim velky boj, velke zdravotni komplikace, potraty, komplikovane porody, vysileni, podvahu. atd. samozrejme i snahu to zvladnout a zabojovat, ale to vyzaduje, ze musi mit cas se na sebe soustredit. Autorka bezpochyby sve deti miluje a dava jim vse, co muze, ale prijde mi, ze u toho zapomina na sebe.Od sameho zacatku. A to s touto nemoci nejde moc dohromady.

  • Nahlásit
  • Zmínit
7629
26.4.18 12:08

Je urcite pekne mit velkou rodinu, ale…nejen, ze nemoc muze byt dedicna(pokud ne deti, tak deti deti) a pak to fungovani kolem rodiny. Co kdyz zas budes muset do spitalu na 5 tydnu.kdo zaopatri deti, kdyz na manzelovi zavisi financni chod rodiny.No,asi to mate promyslene, ale byt tebou zabrzdim a staram se o zdravi ;) Nicmene z me strany mas obdiv. Ja bych to nedala…

  • Nahlásit
  • Zmínit
888
26.4.18 12:08

@Ketris pani musela pocitat i s negativnimi konentari kdyz denicek zverejnila, my ji nezname z nejake uzavrene skupiny, napsat nazor na denicek se snad jeste smi :nevim: :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1599
26.4.18 12:20

@Ketris tak si ten deníček přečti. Píše vlastně jen o nemoci a všech těch těhotenstvích. A na to tady všichni reagujou. Když by třeba napsala, jak s dětmi funguje, co spolu dělají a tak, byly by reakce jiné.
Každopádně autorce určitě všichni přejí, aby to zvládla, děti se měly dobře a ona se držela po zdravotní stránce.

  • Nahlásit
  • Zmínit
521
26.4.18 12:23

Teda musím se přiznat, že jsem se v těch porodech i ztratila. Ale nechápu, co Vás komentující vede k tomu psát, že si nebudou moci dovolit školy, dovolené, rovnátka. Copak vy máte přístup do jejich bankovnictví?… Nedivila bych se, kdyby Tezi měla partnera, který vydělá tolik, že už teď dokáže zabezpečit i svá vnoučata… Každý ať si má a vychovává dětí kolik chce, nepřijde mi, že by tento deníček psala nějaká „vyžírka státu“, naopak někdo, kdo si to promyslel a je seznámen s riziky, fakty a možnostmi…, jen zkrátka touží po velké rodině. Každopádně jsem netušila, že je tu tolik doktorů a odbornic na genetiku a Crohnovu chorobu. Tobě Tezi přeji zdravíčko pro celou rodinu a z komentářů si nic nedělej.

  • Nahlásit
  • Zmínit
220
26.4.18 12:37

Tak já paní vůbec neznám a stejně mi nepřijde, že by k životu přistupovala nezodpovědně. Ale z některých příspěvků tady mi je smutno. Úplně si představím ty pipiny s nejlevnější značkovou kabelovou stojící každý den před školou a koukajici na každého, kdo není jak přes kopírák, skrz prsty.

Jenom teda mi přijde škoda, že deníček není víc rozepsany. Vydal by tak na pět deníčků. Je to škoda, protože mě by to zajímalo a povzbudilo v mém životě, ačkoli mám pouze přecitlivělost na lepek, a také by ubylo negativních komentářů, si myslím, protože by to bylo vše více vysvětlené. Takhle je to jenom takový zcucnuty výčet událostí.

  • Nahlásit
  • Zmínit
4632
26.4.18 12:42

No tedy, s crohnem tolik deti a jeste tak brzy po sobe, to tedy klobouk dolu - vim v okoli o 2 lidech s touhle nemoci, a u obou by ani 1,2 tak snadno nesly, mj. kvuli lekum - slysela jsem, ze se berou nejake, ktere se pred pocetim musi vysadit - jak u zeny, tak u muze - a pak se musi pocitat se zhorsenim nemoci, i kdyz v denicku si zminku o lecich ted nejak nevybavuju…byl dlouhy a cetla jsem ho na etapy, tak mozna jsem neco prehledla..ale mozna jsou proste ruzne faze te nemoci, ze se da zvladat - aspon v tomhle pripade, jen s dietou bez leku…? Ono tedy 7 deti je hodne slusny vykon i pro zdravou zenskou! :lol:

  • Nahlásit
  • Zmínit