Můj život s crohnem
- Zdraví
- tezi
- 26.04.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Je to už víc jak 13 let, co jsem se dověděla, že mám tuto nemoc, ale první problémy se objevily o dost dřív a nemoc mě provází téměř celý můj dospělý život.
Crohnova choroba - jedná se o nevyléčitelné autoimunitní onemocnění. Dnes je nemoc mojí součástí a bez ní by mě část chyběla. Sebrala mi to nejcennější, co člověk má, tzn. zdraví, ale ukázala mi, že není potřeba se vzdávat svých snů a dá se žít plnohodnotný život i s omezením. Mám ve svém životě obrovské štěstí a nemám žádný důvod si stěžovat.
V květnu roku 2001 jsem úspěšně odmaturovala a v červnu jsem udělala přijímačky na ekonomickou fakultu Slezské univerzity v Karviné. První zdravotní problémy, jako je občasný průjem, zácpa nebo nadýmání (i když nebyly nijak výrazné), se objevily pár týdnů po nástupu do školy. Přikládala jsem to velké změně, která nastala. Později jsem si všimla, že po některých jídlech je to horší, tak jsem se jim snažila co nejvíc vyhýbat, i když jsem je nevyřadila úplně. Takto jsem fungovala asi 3 roky, kdy problémy nebyly ani horší, ale ani lepší.
Po roce studia jsem z Karviné odešla na VŠE v Praze. I když se mi v Karviné moc líbilo, chtěla jsem do Prahy. Při jedné cestě domů jsem se ve vlaku setkala se svým manželem. Později jsme se setkali v Praze a začali jsme spolu chodit, postupně jsem se ke svému tehdy příteli nastěhovala, i když stále jsem měla i kolej, kde jsem se zdržovala akorát přes den, když jsem měla volno mezi přednáškami. Další rok jsem si sice o kolej požádala, ale byla jsem tam minimálně, a studium šlo celkově stranou. Začali jsme plánovat společnou budoucnost a miminko. Zdravotní problémy byly po celou dobu tak nějak pořád stejné, možná lepší, proto jsem neměla důvod to nijak řešit. Otěhotnět se mi povedlo v únoru 2004 a v půlce března mi pan doktor potvrdil, že jsem těhotná, a zrovna ten den jsme rozesílali naše svatební oznámení. Svatba se konala koncem dubna.
Začátek těhotenství byl pro mě hodně náročný, ani ne tak kvůli nevolnostem, jako problémům, kdy se u mě střídaly dost často průjmy a zácpa. Vše jsem ale přikládala těhotenství. Po prvních pár týdnech se vše úplně srovnalo a užívala jsem si své první těhotenství. Termín porodu jsem měla stanovený na půlku listopadu.
Při kontrole ve 32. týdnu se zjistilo, že miminko je menší, než by mělo být, tak si mě paní doktorka pro jistotu pozvala na kontrolu za 2 týdny, aby se ujistila, že je vše v pořádku. Při následné kontrole se bohužel potvrdilo, že miminko roste pomaleji, tak mě pan doktor poslal za týden na další kontrolní ultrazvuk do porodnice, kde měli mnohem lepší přístroj. Všechno bylo najednou špatně. V porodnici si mě už nechali, protože průtoky pupečníkem byly téměř na 0. Každý den mi dělali několikrát monitor a každé ráno ultrazvuk. Do porodnice mě přijímali v pátek odpoledne a v pondělí mělo proběhnout konsilium, které rozhodne co dál, ale už k němu nedošlo.
Holčička se narodila císařským řezem v noci z neděle na pondělí v 35. týdnu s váhou 1270 g. Byl to pro mě tenkrát obrovský šok. Důvodem byla nefunkční placenta a doktoři zjišťovali důvody. Závěr zněl, že to byla náhoda, protože jsem mladá a zdravá, a opakovat se to nejspíš nebude. Z porodnice nás propustili těsně před koncem šestinedělí, kdy malá měla váhu kolem 1900 g, ale byla moc šikovná a všechno ostatní zvládala, dokonce byla plně kojená. Měla jsem trochu strach, že se u mě problémy znovu objeví, ale nic tomu nenasvědčovalo, tak jsem si užívala mateřství, i když bylo mnohem náročnější.
Někdy v létě 2005 se najednou opět objevily problémy a byly mnohem horší než dřív. Stále se daly zvládnout a vždy se to dalo svést na nějakou dietní chybu. Ale pomalinku se začaly stupňovat, aniž bych si toho pořádně všimla, objevovaly se častěji a na delší dobu. Vyvrcholilo to v únoru 2006, kdy jsem nejdříve dostala angínu a na konci léčby ještě otěhotněla. Pro tělo to byl tak obrovský zápřah, že jsem po 2 týdnech potratila a po dalších 2 dnech jsem skončila v nemocnici, protože jsem v té době na záchodě trávila větší část dne a objevila se i krev, měla jsem teplotu kolem 38 °C a váhově jsem spadla asi o 5 kg (i normálně jsem byla spíš hubená). Už jsem nebyla ani schopná se pořádně postarat o tehdy 16měsíční dceru. Chtěla jsem jít ke svému lékaři, ale zrovna ten den byla stávka, tak jsme jeli rovnou do nemocnice.
Nevěděla jsem, že naše spádová nemocnice je Ústřední vojenská nemocnice, tak jsme jeli do Motola. Absolvovala jsem kolečko vyšetření včetně gynekologie a poslali mě na oddělení. Tam mi sestra řekla, že nejsem jejich spádový pacient a pokud budou mít nedostatek lůžek, že mě dají na lehátko, ať s tím počítám. Prý by bylo lepší, kdybych šla raději do své spádové nemocnice. Později jsem se dověděla, že na to neměli vůbec žádné právo, protože v tu chvíli už jsem byla přijatá. S manželem, který tam se mnou byl celou dobu, jsme se rozhodli, že odjedeme do ÚVN. Tam mě sice přijali a dali na internu, ale byl pátek odpoledne, tak se nikdo už nechtěl ničím moc zabývat.
Noc byla strašná. Ráno už jsem nedostala snídani, poslali mě na rentgen a kolem poledne mě převezli z interny na metabolickou JIP, kde jsem si poležela dalších 5 týdnů. Prvních pár dní jsem ležela na pokoji s jednou starší paní, i když to byla spíš obrovská místnost plná různých přístrojů a s klasickým nemocničním pokojem neměla moc společného. Po pár dnech mě dali na samostatný pokoj, kde jsem byla až do konce svého pobytu. Po celou dobu jsem byla napojená na nitrožilní výživu. Hned v pondělí mě čekala kolonoskopie, kde zjistili střevní zánět, ale nebyli schopní určit, o který nespecifický střevní zánět se jedná.
Byla jsem ujištěna, že se nic neděje, protože jak crohnova choroba, tak ulcerozní kolitida se při vzplanutí léčí stejně. Po dalších vyšetřeních, kterých bylo opravdu hodně a trvaly asi 3 týdny, doktoři zjistili, že se jedná o crohnovu chorobu a zánětem je postiženo celé zažívání. Asi po týdnu, kdy jsem se trochu zlepšila, mi dovolili i normální jídlo, ale odpoledne už bylo jasné, že to byl špatný krok. Dostala jsem se do stavu snad ještě horšího než při příjmu do nemocnice. Takže se začalo zase od začátku. Další pokus o jídlo byl po dalších asi 14 dnech a dostala jsem jenom bramborovou kaši. I když už reakce nebyla tak silná, tak se opět objevila horečka a bolesti, ale už to trvalo jenom přes víkend. I tak jsem opět měla zakázané jakékoliv jídlo. Po této příhodě jsem se dostala do péče pana profesora, který chodil jenom k vážným případům, kdy už si lékaři nevěděli rady s další léčbou. Domluvilo se, že mi vysadí antibiotika, protože po celou dobu pobytu jsem pořád měla minimálně zvýšenou teplotu, a začne se pomalinku s jídlem. Do domácího léčení mě propustili po dlouhých 5 týdnech (1. 4. 2006), abych zesílila a byla schopná zvládnout operaci těch nejpostiženějších částí střeva.
Ze začátku jsem si myslela, že v nemocnici zůstanu maximálně tak týden, nechtěla jsem si připustit, že bych na tom byla opravdu tak hodně špatně, a přišlo mi, že všichni přehánějí. Jak jsem na tom byla zle, mi došlo až pár měsíců po propuštění. Možná díky za to, protože nevím, jestli bych v sobě našla sílu „bojovat“. Když jsem se na začátku ptala lékařů na další těhotenství, tak mě jenom odbyli se slovy, že můžu vůbec být ráda, že žiji. Pro mě v té chvíli totiž bylo nejhorší to, že jsem byla bez své dcery, která byla u mých rodičů, kteří se o ni celou dobu starali, a potrat, co proběhl pár dní před hospitalizací. Vše pro mě bylo mnohem důležitější, než moje zdraví a to, že jsem skončila v nemocnici. Zlom nastal jednu noc, kdy jsem se strašně litovala, že nemůžu být se svojí rodinou a musím být v nemocnici. Tenkrát na vedlejší pokoj přivezli pacienta, kterého se snažili oživit, ani už si nevybavím, jestli umřel nebo ne. V tu chvíli mi došlo, že musím začít bojovat, abych se uzdravila, protože na rozdíl od člověka vedle žiju. Rozhodla jsem se, že studovat už nebudu a zaměřím se na rodinu a případně časem se rozhodnu, jak dál naložím se svým životem.
Manžel za mnou jezdil na návštěvy skoro každý den, pokud byl doma. Musel samozřejmě pracovat a jezdil i na služební cesty do zahraničí. Postupně mi vybavil pokoj. Dovezl mi z domova televizi, koupil notebook, abych se nenudila, nějaké knížky, křížovky apod. V nemocnici tenkrát byla dokonce možnost být 2 hodiny denně připojený přes wifi síť, tak jsem to využívala ke spojení s rodiči a dcerou a potom k hledání si informací o nemocech, které se mě týkaly. Po prostudování různých stránek i zkušeností lidí jsem došla k závěru, že bych raději měla crohnovu nemoc, která je sice nevyléčitelná, ale za to život s ní by měl být o něco jednodušší než s colitidou. Pan doktor mě tenkrát pochválil, protože to znamená, že jsem se se svojí nemocí vyrovnala. Pravdou je, že jsem byla hlavně ráda za nějakou diagnózu, i když nebyla nic moc. V té době jsem se psychicky srovnala a začala se uzdravovat. Ke konci pobytu za mnou docházela i psycholožka, ke které jsem chodila i po propuštění, a učila jsem se autogenní trénink a relaxaci.
Po propuštění jsem odjela na doléčení k rodičům. Ještě jsem nebyla schopná přijímat dostatečné množství jídla, tak jsem byla ještě dalších asi 5 týdnů na výživě přímo do střev. Pobyt u rodičů byl skvělý, nemusela jsem se o nic starat, měla jsem konečně u sebe svoji holčičku a mohla jsem si ji užívat. Po 3 týdnech jsem měla kontrolu u svého lékaře, který nechtěl vůbec věřit tomu, jak dobře vypadám oproti době při propuštění, dokonce jsem i přibrala. Po další kontrole bylo rozhodnuto, že je třeba udělat kontrolní kolonoskopii a endoskopii, ale podle výsledků to vypadalo, že operace zatím nebude potřeba.
Učila jsem se žít se svou nemocí. Hlavně jsem si ze začátku musela dávat pozor na to, co jím. Začínala jsem stejně jako u zařazování příkrmů miminku, abych zjistila co mi nedělá problém. Tento systém jsem dodržela asi 4 týdny a postupně jsem začala přidávat víc věcí najednou. Některé potraviny jsou dané už ze své podstaty, ale i tam jsem si našla, co mi nedělá až tak zle a můžu si to občas dát, jsou však i potraviny, které jsem musela ze svého jídelníčku úplně vyřadit, a to nejsou nikde uvedené jako problémové (např. cuketa nebo vodní meloun). Některé se objevily až postupem let, kdy jsem si myslela, že už mám všechno, co se týká jídla celkem pod kontrolou.
V létě jsem se cítila natolik dobře, že jsem se chtěla pokusit znovu otěhotnět, a povedlo se nám to v říjnu. Pan doktor sice nebyl nadšený a doporučil mi, co by bylo nejlepší, ale rozhodnutí nechal na mě s tím, že mi vysvětlil vše ohledně těhotenství s crohnem a upozornil mě na všechny možné alternativy. Byla jsem ochotná to podstoupit. Bohužel v lednu jsem se dověděla, že došlo k zamlklému potratu ve 13. týdnu. Hodně mě to sebralo, ale na štěstí nemoc zůstala naprosto v klidu. Po delší době jsem byla i u paní psycholožky, což mi taky dost pomohlo, jenom tak se někomu vypovídat. A ze zprávy jsem věděla, že začala odumírat placenta. Dostala jsem žádanku na speciální krevní testy kvůli srážlivosti. Výsledky jsem se dověděla při další kontrole, kdy jsem tam šla s tím, že už jsem těhotná, a pan doktor zjišťoval co a jak dál, aby těhotenství dopadlo úspěšně.
Dostala jsem zprávu a měla jsem se domluvit s doktorem z porodnice, který se o mě staral po porodu dcery a byl u potvrzení potratu. Dostala jsem se do jeho péče na celé těhotenství a rovnou mě poslal i do trombotického centra, kde jsem dostala injekce na ředění krve a předpis na kyselinu listovou. Těhotenství proběhlo bez větších problémů, i když jsem byla u lékařů víc než doma, protože jsem byla vedená jako vysoce riziková. V té době jsem brala imuran na snížení imunity a pentasu, obojí je možné brát v těhotenství, i když imuran v omezeném množství. Dojížděla jsem asi 2,5 měsíce na injekce vitamínů skupiny B a ještě na doporučení jsem brala Femibion. Na jaře roku 2008 k nám přibyla druhá holčička a dokonce mi bylo umožněno kojení i přes léky. Pro mě to bylo něco až neskutečného, protože jsem se pomalinku začala smiřovat s tím, že místo velké rodiny, kterou jsem si vždycky přála, budeme mít jenom jedináčka.
Nemoc jsem měla celé šestinedělí naprosto v klidu, i když z toho měl největší obavy můj lékař. Problémy začaly až po šestinedělí, kdy jsem si nechala zavést hormonální tělísko Mirenu, a trvaly asi 2 měsíce, než si tělo zvyklo.
Když měla mladší dcera rok, rozhodli jsme se s manželem, že bychom rádi naši rodinu opět rozšířili. Vždy jsme se bavili o tom, že bychom chtěli 3–4 děti, a teď tomu nic nestálo v cestě. Domluvila jsem se s lékařem na vysazení imuranu a až jeho účinky vyprchaly po asi 6 týdnech, mohli jsme to zkusit. Na začátku prázdnin jsem v ruce držela pozitivní test a stejně jako později jsem prožívala obrovskou radost, ale i strach, aby vše dopadlo, tak jak má. Další těhotenství probíhalo naprosto bez problémů, i když jsem celou dobu docházela do porodnice místo ke svému gynekologovi. Z léků jsem měla už jenom pentasu a clexane a k tomu vitamíny. Chlapeček se narodil císařský řezem (kvůli obličejové poloze) na jaře 2010.
Opět se po šestinedělí a zavedení hormonálního tělíska ke slovu přihlásila moje nemoc. To už mě zarazilo a napadlo mě, jestli problémy nemají na svědomí hormony z tělíska, protože jsem si vybavila, že se problémy střídaly v závislosti na cyklu. Na podzim jsem podstoupila kontrolní kolonoskopii, která byla v naprostém pořádku. Na začátku léta jsme si užili krásnou rodinnou dovolenou u moře a také jsem si nechala vytáhnout tělísko, že se pokusíme ještě o jedno dítě. Povedlo se mi otěhotnět téměř hned, ale těhotenství skončilo v 8. týdnu kvůli hematomu a nedodržení klidového režimu. Bylo mi to líto, ale smířila jsem se s tím celkem rychle. Dobu mezi těhotenstvími jsem využila k tomu, abych si zařídila vše potřebné – odstranění znamínka v podpaží a začala jsem chodit k výživové poradkyni, abych pokud možno přibrala.
Znovu jsem otěhotněla velmi brzo a to hned další cyklus po šestinedělí. Stejně jako u předchozích byl začátek náročnější, protože hormonální výkyvy nedělají mojí nemoci moc dobře, ale vždy koncem 1. trimestru se vše uklidní. Všechno dopadlo dobře a koncem léta 2012 se nám narodil druhý chlapeček. Dokonce se mi povedlo rodit normálně, i když už jsem se měla domlouvat na císaři. Doktoři v porodnici mi vyšli vstříc s mým přáním rodit normálně, akorát jsem musela podepsat negativní reverz. Už během těhotenství jsem byla rozhodnutá, že po třetím císaři si nechám udělat sterilizaci, pokud by se mi povedlo rodit normálně, tak jsem věděla, že budu chtít ještě jedno dítě. Po šestinedělí jsem si nechala zavést tentokrát nehormonální tělísko a nemoc zůstala v naprostém klidu. Tím jsem si potvrdila, že problémy opravdu způsobovaly hormony z tělíska. Domluvili jsme se s manželem, že další miminko chceme, ale až s větším věkovým rozdílem, a dám si čas minimálně rok od ukončení kojení, abych načerpala síly a tělo mělo čas na regeneraci.
Syn se odstavil v 15 měsících. Sice mě v té době občas chytla touha po dalším miminku, ale věděla jsem, že chci počkat, a díky tělísku to bylo i jednodušší. Na jaře jsem začala cvičit pilates, protože jsem potřebovala zpevnit tělo, ale ne zhubnout. Cvičím doma pod dohledem zkušené trenérky. V létě jsem podstoupila další kontrolní kolonoskopii, kde opět bylo všechno v naprostém pořádku, a po domluvě s lékařem jsem na podzim opět otěhotněla.
Těhotenství jsem snášela asi nejhůř ze všech a celkově pro mě bylo nejnáročnější. Ve třetím trimestru jsem onemocněla nějakou virózou a dostávala jsem se z ní skoro 2 měsíce, než jsem se cítila zase v naprostém pořádku. Dokonce v lékárně mi magistra říkala, že nezná nikoho z mojí diagnózou, kdo by měl 2 děti – měla jsem s sebou v té době nejmladšího syna, ostatní děti byly ve škole a školce. A ptala se mě, jak těhotenství snáším. Odpověděla jsem podle pravdy, že je to náročné, ale už jsem nedodala, že čekám ne druhé, ale páté dítě. V té době jsem dostala předepsané nutridrinky, protože jsem se i díky prodělané viróze dostala na hranici podvýživy. Na štěstí miminko to nijak nepoznamenalo a rostlo, tak jak mělo.
Po narození třetího chlapečka jsem se při kontrole po šestinedělí od pana doktora dověděla, že při mém pobytu v nemocnici před lety bylo lékařským konsiliem rozhodnuto, že už nikdy nesmím mít děti. Můj pan doktor s tím nesouhlasil, proto mi to neřekl a rozhodnutí nechal jenom na mě. Jsem mu za jeho rozhodnutí moc vděčná. V té době jsem odmítla jakoukoliv antikoncepci, protože klasickou hormonální nemůžu kvůli nemoci, tělísko mi nevyhovovalo ani jedno. Dalšímu dítěti jsme se nebránili. Otěhotněla jsem, když bylo synovi asi 11 měsíců a v zimě se nám narodil náš nejmladší chlapeček. Opět jsme se rozhodli, že nebudeme řešit antikoncepci a chtěli bychom náš počet dětí ukončit na sedmi. Věděla jsem, že při plném kojení neotěhotním a nejmenší možný věkový rozdíl u dětí je 18 měsíců což není sice moc, ale ani nijak málo. Na začátku prosince loňského roku jsem v ruce držela pozitivní test. Byla jsem šťastná a doufala jsem, že by se nám konečně mohla povést holčička.
První kontrola nedopadla úplně podle představ. Těhotná jsem byla, ale těhotenství bylo o pár dní mladší a ještě nebylo vidět srdíčko. To mě hodně znejistilo a počítala jsem, že na další kontrole to nedopadne. Takhle podobně to šlo až do půlky ledna, kdy se vše srovnalo, do té doby miminko sice rostlo, ale pomaleji než mělo. Na screeningu vše vypadalo v naprostém pořádku, tak jsem se začala těšit na miminko, i když jsem byla stále napnutá a nedokázala jsem si těhotenství pořádně užívat a ani jsem neměla moc chuť o tom mluvit. Šok přišel na začátku března, kdy paní doktorka nenašla srdíčko a miminko neprojevovalo žádné známky života. Byla jsem na začátku 18. týdne. Chtěla jsem klasické vyvolání z důvodu „správného“ ukončení a mít možnost se s miminkem rozloučit.
V nemocnici po potratu jsem si uvědomila, že musím urovnat svůj vztah s maminkou, který nebyl úplně dobrý. Snad se mi něco málo vyřešit povedlo a je to na dobré cestě k vzájemnému pochopení a respektu. Bohužel jsem si v šestinedělí nedala pozor na dietní omezení a crohn se začal ozývat, protože stres a hormonální nerovnováha udělaly svoje. Na štěstí to nebylo nic vážného a velmi rychle jsem si uvědomila svoji chybu a dávám si opět pozor na to, co jím, a vše se rychle upravilo. V brzké době mě čeká po 4 letech kontrolní kolonoskopie a potom bychom se chtěli pokusit znovu o miminko.
S crohnem jsem se naučila žít, aniž by mě v životě nějak víc omezoval, i když vím, jak je to těžká a nevyzpytatelná nemoc. Svůj život jsem nemoci určitým způsobem přizpůsobila, ale nechci se jí nechat omezovat ani ovládat.
Přečtěte si také
Neustálá soutěž tchyně: Jak se nenechat rozhodit srovnáváním
- Anonymní
- 31.05.26
- 2678
Každá návštěva tchyně je pro mě test trpělivosti. Mezi snídaní a obědem neustále připomíná úspěchy dcery své kamarádky, zatímco moje děti jsou podle ní pořád „méně schopné“. Jak přežít den plný...
Po pozitivním testu jsem se psychicky složila. První trimestr byl brutální
- Anonymní
- 31.05.26
- 1229
Dvě čárky na testu. Ten moment jsem si představovala roky a čekala jsem příval štěstí, dojetí a možná i nějaký ten filmový okamžik. Jenže místo toho přišla panika. Seděla jsem na zemi v koupelně a...
Když tajemné místo rande překvapí: Baseballové pálky a tma
- Anonymní
- 31.05.26
- 420
Rande s partnerem na opuštěném místě mělo být vzrušující a tajemné. Jenže večer pod mostem se proměnil v okamžiky strachu, když se z tmy objevili dva muži s bejzbolovými pálkami. Jediná šance byla...
Chtěla jsem domácí porod. Nakonec šlo o život mně i miminku
- Anonymní
- 31.05.26
- 1120
Když jsem oznámila rodině, že chci rodit doma, spustilo to menší válku. Máma si klepala na čelo, tchyně mě strašila historkami z devadesátek a kamarádka mi poslala asi deset článků o tom, proč je...
Děsí mě představa, že bych měla děti. Jenže bez nich jako žena nikoho nezajímám
- Anonymní
- 31.05.26
- 815
Potkala jsem několik mužů, se kterými jsem měla kratší i delší vztahy. U toho posledního to už vypadalo nadějně. Jenže jakmile přijde řeč na děti, většinou se všechno zadrhne.
Přítel ukázal moje nahé fotky svému bratrovi. Dodnes nechápe, co provedl
- Anonymní
- 30.05.26
- 3182
Můj přítel se někdy chová jako malé dítě. Někdo by možná řekl, že je hloupý nebo že to dělá schválně. Já si ale spíš myslím, že je jen naivní. Hrozně rád mě fotí nahou, což mi samo o sobě nepřipadá...
Deník ticha: Odejít znamená přežít
- Anonymní
- 30.05.26
- 2888
Sedím u okna a pozoruju, jak se za sklem pomalu snáší déšť. Kapky stékají v nepravidelných cestičkách, jedna se honí za druhou, až splynou. Připomíná mi to můj vlastní život posledních pěti let.
Finanční realita po porodu: Peníze mi po narození dcery vydržely jen 14 dní
- Anonymní
- 30.05.26
- 1498
Jsem máma samoživitelka a věděla jsem už v těhotenství, že na všechno budu sama. Když jsem si před porodem sedla nad papíry a kalkulačku, měla jsem pocit, že to mám celkem pod kontrolou. Mateřská,...
Myslela jsem, že horší než porod nic nebude. Pak přijela moje tchyně
- Anonymní
- 30.05.26
- 3048
„Tak mu dej ještě čajík, vždyť má určitě žízeň.“ „Proč ho pořád nosíš?“ „Ty dnešní matky všechno moc řeší.“ Nevím, co bylo horší. Jestli to, že jsem po porodu fungovala na dvě hodiny spánku denně,...
„Tobě babička všechno sežere,“ řekla prodavačka mé dceři. Okamžitě jsme odešly
- Anonymní
- 30.05.26
- 2106
Být matkou po čtyřicítce má své výhody. Člověk je klidnější, má něco odžito a na svět se dívá s nadhledem. Má to ale i svou stinnou stránku – okolí vás neustále škatulkuje. Moje čtyřletá dcera je...
.
… kdybys chtela za kazdou cenu dve deti, naprosto bych to pochopila. Ale opravdu nechapu, neustale jenbyt tehotna, prvni trimestr vzdy jen prozvracet a do toho uz mit kupu deti a neustale se jen honit za dalsim ditetem? Tu vychovu bych tedy fakt chtela videt, jak se o vsechny ne(staras). 
místo toho stačí asi jen 
no popřejme jim štěstí 
a teda, obdivuju tě, jak to můžeš zvládat s takovou nemocí, jako je crohn 
me osobne budou stacit dve natoz sedm.
