Náš den "D"
Den D je vlastně docela variabilní. Může to být očekávaný dobrý den, pak taky jakože den s velkým D a nebo jako u nás Den Debil. Taky s velkým D. To by šlo. :)
Jsem vlastně docela šťastlivec. Navzdory všemu fakt jsem. Hlavně kvůli tomu, že netrpím „syndromem oběti“ a každý den si svoje velké štěstí uvědomuji. Ale aby to dalo trošku smysl, hodím vám to trošku do kostky.
U nás doma to byla leckdy slušná divočina. Máma, táta, táty holka, táty manželka, táty táta, táty děti, máma, mámy děti, mámy manžel, mámy rozvod, mámy manžel, mámy máma… Mámy máma ta vám byla super, miluji mámy mámu.
Všichni měli lepší věci na práci, než řešit Jitku. A tak se stalo, že jsem strašně toužila po lásce. Bejt pro někoho „number one“, bejt pro někoho ta nejlepší věc na práci. Tolik jsem se láskou dusila a prosila ji nazpátek.
Potkala jsem Pána, říkejme mu „P. Jé“. Bylo mi dvacet, božíčku, já byla naivní. Když jsem našla dvě čárky, říkala jsem si, jak to všechno bude růžový. No nebylo. Ani baby růžový, ani jiný. Spíš docela černočerný. 
V tu dobu rostl můj syn a ruku v ruce s nim i má sebedůvěra. Po pár letech jsem „Pána Jé“ s celým jeho „potom, pak, možná, ach jo, pustim si pc a dam pár šluků z trávy“ poslala zpátky tam, odkud přišel, a tam, kde je doteď - k mamince do pokojíčku. Víte, já si konečně sama sebe začala vážit. Nebo jsem možná dospěla, bůh ví. Ale něco se změnilo. Já se změnila. V tu dobu nikým nečekaná, vlastně ani nechtěná přišla. LÁSKA.
R* je nejlepší muž mého života, byla jsem si jista v okamžiku. Přesně takového si už zasloužím a takového si zaslouží každá. Babičko, děkuji ti za něj každý den. Hrozně mi chybíš.
Pár let na obláčku, usmívám se na zásnubní prstýnek. Může být život hezčí? R* je nejlepší muž mého života. Přestože jsem se s ním ještě v Den svatby přísahala rozvést.
Píše se 7. 8. 2015, zítra budeme svoji. Doma vládne zmatek. Ty, já, dvě kočky, neunavitelné dítě. „Lásko, kuře máte v troubě, Kostíkovi se chladí pivečka v ledničce, uvidíme se zítra u oltáře.“ Má ty nejupřímnější a nejjiskrnější oči, co jsem kdy viděla. Bude mi chybět, i tu jednu noc, co jsme se rozhodli přistoupit na tradice, přestože celá naše svatba bude v netradičním až bizarním duchu.
Odcházím k mamce, kde máme v plánu dát pár skleniček vína a jít se vyspat do krásy. Dám spát Matýska, usedám do gauče a na tajňačku píšu mému nastávajícímu, jak si se svědkem užívají a zda se nerozmyslel. Vzápětí mi cvakne zpráva a říkám si, že ještě není pod obraz, je to dobrý. Jeho kazachstánský svědek žijící na Moravě upije i smrtku.
Není to dobrý, je to mnohem horši. R* si dal k večeři místo kuřete smažené žampiony, hezky pěkně s tatarečkou. Co na tom, že venku je pravé letní počásko a celý den stály v jídlonosiči na kuchyňské lince. R* nespí, tatarka v jeho břiše plní práci vetřelce a on prosí o život. Já nespím, vedle hlavy mi můj pubertální bratr cvaká na PC, z druhé strany mi do hlavy kope můj prvorozený.
Budík mi neúprosně hlásí 6 ráno, je čas vydat se do studia. Máme obřad až ve 13:00. Jak to sakra dělají lidi, co ho mají třeba v 11:00? Spí v sedě s udělaným účesem? Přicházím do studia, co půl hodiny odcházím na toaletu a prosím, ať to jde aspoň jednou cestou, je mi hrozně zle, nervy pracují. Volám R* a doufám, že žije. Vždyť ta svatba stála tolik peněz! Žije, asi tak na 30 procent, ale to mi stačí. Den se rozjíždí, nestíháme.
Se svědkyní a fotografem odjíždíme k mé mamce, kde čekám ovace a rodinu s úsměvem držící mé šaty, zamačkávajíc slzu nad mou neodolatelností. „Kde jako seš, jsme prakticky vařený!“
Óda na mou nebeskou krásu se odkládá, mámě se rozbil fén, zuří. Fotograf vchází na koberec v botách, zuří mamky manžel. Už zuřím i já. Máma křičí, křičí i její manžel, můj pubertální bratr jí jídlo určené pro hosty.
„Dej mi slivovici, hned,“ dám si hned dva „panáčky“. Přestože kolem mě zuří válka, je mi líp. Všichni křičí, fotograf se směje, já jsem asi opilá. Už jsem vám říkala, že 8.8. byl nejteplejší den roku? jo, fakt byl. Jsme klikaři. I v Kambodže by nám mohli závidět.
Moje máma odjíždí s fotografem a mým synem, za to bez vyfénovaných vlasů a svého manžela.
Přijíždí moje auto, táta nemá myrtu, nikdo nemá myrtu. Zato máme v autě všechny kytky, R* neví, pro koho je která. Volám mu, je to dobrý - furt žije. Žije, ale nemá vývazek, ani povolení k parkování na Zámku.
„Nalej mi slivovici!“ Díky bohu za mou svědkyni.
Po cestě mi otec oznamuje, že moje sestra nepřijede. Nepřijede, protože jsme jejího přítele pozvali až na hostinu.
Možná jsem s tím „syndromem oběti“ trošku lhala, křičím všechny křivdy, chci nalít další slivovici a ubít tátu kytkou (doufám, že je moje). Celé moje divadelní představení přeruší telefon. Volá můj nastávající, nemá občanku mé svědkyně. Jehly, nejehly moje milá utíká směrem k Zámku, kde stojí (a žije!) zády R* - chceme se přece vidět až u oltáře.
Do Zámku najíždíme druhou stranou, než máme, a tak na mě všichni šťastlivci, co to již mají za sebou, koukají. Z auta se soukám sama, óda na mou oslnivou krásu se odkládá zřejmě ještě o kousek dál. Teď už to bude dobré, říkám si, když kráčím ve svých pekelně vysokých Meliskách po Arkádách. Načež mi můj zploditel naprosto bezelstně povídá: „Hele je vidět, že mám pod sakem ledvinku?“
Propadám hysterii, naprosto regulérně přemýšlím, že ho ubiju buď tou ledvinkou nebo těma zatraceně vysokýma botama.
Je to jedno, slyším svoji nástupní písničku. Přichází moje óda na krásu, všichni stojí a usmívají se. A hlavně tam stojí on. Oči má jiskrnější než kdy předtím a taky možná lesklejší, než se na tvrďáka patří.
Přežil jeho žaludek, přežily moje kotníky, teď už přežijeme všechno. Ty a Já navždy.
Píše se asi tak o 8 hodin víc, o 2 stupně míň, když mi můj manžel (celý den nic nejedoucí a nevyspalý) v naprostém opileckém deliriu oznamuje, že „Hu hu huhuh.“ (Rozuměj: „Chci jet domů“). Kde je jeho kazašský svědek? Chci se rozvést!
Otvírám oči a vedle mě můj milovaný, krásný a usmívající se R. *„Dobré ráno, manželko!“ Oči nikdy neměl zelenější. A nebo nechci…?
Děkuji všem, které obětovaly čas třeba u ranní kávy a přečetly můj myšlenkový shluk až sem. Já vám přísahám, že moje premiéra jest i mojí derniérou. Ale tenhle den, tahle láska… ta si o to žádala. ♥
Přečtěte si také
Vnouček ke mě ze školy chodí na obědy. V jídelně mu vůbec nechutná
- babiMáňa
- 18.09.26
- 448
Vnouček už je pořádný mladý chlapík a s tím samozřejmě souvisí i to, že má svůj názor. Když se letos rozhodl, že přestane chodit ve škole na obědy a místo toho chodí ke mě, neměla jsem s tím...
Můj příběh: Rakovina v těhotenství a cesta zpátky k životu ❤️
- AulinkaBohunka
- 18.09.26
- 225
Každý z nás se za život potýká s různými problémy a ten můj měl podobu rakoviny, která mi byla zjištěna v těhotenství.
Můj muž je děvkař. Když vidí hezkou ženu, přestávám pro něj existovat
- Anonymní
- 18.09.26
- 481
Svého muže mám ráda a v mnoha ohledech nám manželství funguje. Jenže stačí, aby se poblíž objevila atraktivní žena, a jako bych přestala existovat. Manžel ztichne, spadne mu čelist a bezostyšně...
Nechtěla jsem dceři dát mobil. Zjistila jsem, jak složité je to bez něj
- Anonymní
- 18.09.26
- 711
Snad jen blázen by chtěl dát dítěti do první třídy mobil. Jenže od té doby, co dcera začala chodit do školy, narazila na nespočet situací, kdy bych jí nejraději zavolala. Když byla ve školce, bylo...
Podruhé jsem věřila, že to vyjde. Je to ale stejné jako v předchozím vztahu
- Anonymní
- 18.09.26
- 293
Po prvním manželství jsem si totiž přesně řekla, co už nikdy nechci. Nechci muže, který mě nebude poslouchat. Nechci vedle sebe někoho, kdo všechno nechává na mně. Nechci vztah, ve kterém se budu...
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 1169
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 1355
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 2051
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 613
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 748
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Libi se mi styl, rytmus, i perfektne uzita literarni zkratka. Za mne - bravo 
zasmala jsem se a i slza ukapla, konec je krasnej 
moc dobre napsany 
.Jen nechápu proč někdo, musí pořád opravovat chyby! To je už tak trapné 
,stane se ne?
tomu se říká veselý vstup do manželství. Hodně štěstí 
taky jsme se brali 8.8.2015 
ta zmatenost jak tu někdo píše, tomu dodává právě tu atmosféru 
