Náš Ferda :-)
- Porod
- little jane
- 07.02.15 načítám...
Také já jsem se rozhodla napsat deníček o mém (našem) vytouženém těhotenství a porodu. Abych si uchovala vzpomínky spíše ty úsměvné. Náš Ferdík je to nejkrásnější, co nás mohlo potkat. :)
Kubíček v porodnici
Vodu miluje :-)
Naše štístko
- 1
Už je to velkej chlap, co se holí :-)
- 1
S přítelem jsem chodila 5 let a bydleli jsme spolu čtvrt roku, když jsem vysadila antinu. Sice se na to ze začátku moc netvářil, ale pak mu to asi doklaplo a taky už chtěl mít nějakého sviště.
V květnu na můj svátek mě požádal o ruku a začali jsme plánovat svatbu na léto. Zaměstnala jsem hlavu a v červnu jsem přišla na to, že jsem těhotná. Jelikož mi to neřekl test, ale až doktorka podle výsledků krve, tak jsem hned šla na neschopenku. Psalo se 9.6. 2009.
Samozřejmě to byla nesmírná radost, hned jsme to rozhlásili po rodině i kamarádech. Neměla jsem žádné problémy, žádné krvácení, ale to se stává. Po jedné kontrole jsem slyšela větu: „Je mi to moc líto, jde o zamlklé těhotenství!“
Takže jsem druhý den měla nástup do špitálu a kyretáž (28.7. 2009). Jelikož byly přípravy na svatbu v plném proudu, tak jsme to nějak překonali. Od Nového roku jsme se začali snažit nanovo.
Tentokrát mě na mé těhotenství upozornil těhotenský test. Šla jsem k doktorce, ta to podle krevních testů potvrdila a opět jsem putovala na neschopenku. Přesně na rok přesně 9.6. 2010. Tentokrát už jsme si to nechali pro sebe, pro jistotu. Ani rodičům jsme nic neříkali.
A udělali jsme dobře, protože opět po jedné kontrole, mi doktorka oznámila zase tu samou a škaredou větu: „Je mi to moc líto…!“ Další den zase do nemocnice na vyčištění a opět to na rok přesně vyšlo 28.7. 2010.
Jenže to už jsem se z toho tak lehce nedostala. Přece jen člověk hledá chybu, co se stalo špatně, proč zrovna on. Asi jsme to tak s manželem měli oba. Každý obviňoval sám sebe a moc jsme o tom nemluvili. Moje gynekoložka byla ve spojení s jednou klinikou na léčbu neplodnosti, tak nás tam vyslala, ať nám udělají podrobná vyšetření.
V Brně nám nic podstatného nenašli, prý jsme víceméně v pořádku a máme se snažit dál. Kdyby se nám náhodou nepovedlo do půl roku otěhotnět, máme přijet a domluvíme si další postup. Tak jsme se snažili. Jenže nervičky pracovaly a samozřejmě úspěch se nedostavil. V květnu jsme se pro jistotu chránili, protože při našem „štěstí“ by se zase opakovalo to, co předešlé roky. Oba dva jsme dělali na směny, dvanáctky, doma jsme se vídali tak jednou dvakrát týdně a začali jsme se sobě vzdalovat… Sex byl spíše povinnost než radost, a tak jsme se rozhodli zajet do Brna na kliniku.
Tam to šlo ráz naráz. Domluvili jsme se na umělém oplodnění. I když tedy je celé hrazené pojišťovnou, tak jsme koukali, kolik si musíme doplácet za léky a hormony. Nabízeli nám ještě všelijaké vymoženosti jako prodlouženou kultivaci a bůh ví co ještě, ale do ničeho jsme nešli. Tak jsem si začala píchat do břicha injekce - já, která skoro omdlívala u braní krve. První injekce mi musel píchat švagr (maturoval na zdrávce). Pak jsem začala tedy sama. Nakonec mi to i šlo.
Vzhledem k mojí postavě (152 cm a 42 kg) jsem dostávala ty nejmenší dávky hormonů. Jenže moje tělo na ně moc dobře nereagovalo. Po prvním ultrazvuku nám doktor na rovinu řekl, že tam je tak jeden folikul v normě, jinak samý menší a že se obává, že z toho nic nebude. Doporučil nám to stopnout, že prý se ten pokus u pojišťovny nebude počítat. Ale rozhodnutí nechal na nás.
Byla jsem bezradná. Ale manžel řekl jasné: „Ne, my jedeme dál. Prostě to riskneme!“ Tak se narychlo zvýšily dávky hormonů, to už jsem začala cítit tlaky v bříšku (taky jsem konečně přibrala 2 kila, což se mi nikdy předtím nepodařilo) a nakonec se podařilo odebrat 9 vajíček, z nichž se 6 oplodnilo.
A 16.12. 2011 jsme jeli na transfer ET.
Zavedli mi jedno embryjko. A testovat jsem měla symbolicky 1.1. 2012. Já byla na neschopence už od Mikuláše, a tak jsem byla doma v klidu. Rodiče o tom věděli, kamarádi a známí ne. Byla jsem hodně unavená, jenže těžko říct, jestli z hormonů, anebo z těhotenství. Manžel měl zrovna na Silvestra noční směnu, tak jsem Silvestra trávila sama u televize a počítače. Ráno přijel z práce, já se šla poslušně vyčurat do nádobky a manžel obřadně namočil těhotenský test. A podle stopek a podle návodu čekal. A byla tam vytoužená dálnice!!! 
Ale oba jsme věděli, že to je teprve začátek.
Po týdnu mi moje lékařka těhotenství potvrdila i podle ultrazvuku. Ale stejně jsem měla strach… V půli ledna jsem začala krvácet. Bylo mi to hned jasné (i když u předchozích zamlklých těhotenstvích jsem nikdy nekrvácela). Doktorku mám v okresním městě asi 12 km od našeho bydliště. Celou cestu autem jsem probrečela. Manžel mě sice uklidňoval, ale i on tušil.
Doktorka však říkala, že je vše v pořádku, ale vyslala mě pro jistotu do špitálu, protože viděla, v jakém jsem psychickém stavu. Tam mě vyšetřili, verdikt zněl hematom, to se prostě stává, ale plod je v naprostém pořádku.
To byla úleva. Nechali si mě na pozorování týden. Vůbec mi to nevadilo. Hlavně, že jsem byla pod dohledem. Pak jsem byla doma a když jsem se šetřila, tak se opět jednoho dne dostavilo krvácení. Opět brek, úprk do nemocnice a zase vše v pořádku. To už si mě tam nechali asi jen 4 dny. Já už bojovala s celodenními nevolnostmi, ale to bylo to nejmenší.
Ve 12. týdnu jsme byli s manželem na screeningu. Podle doktorů vše v pořádku, dostala jsem první fotku. Slyšeli jsme poprvé tlukot srdíčka našeho miminka. Oba jsme si zaslzeli. Nejkrásnější hudba. Doktorka se nás ptala na pohlaví, ale my jsme ho vědět prostě nechtěli. Měli jsme strach, že když budeme vědět, co to je, že se zase něco pose.. a to by bylo ještě těžší. Takže jsme si nechali překvapení. Ale manžel prý věděl a mému bříšku jsme začali říkat něžně Ferdinand.
Asi den po screeningu jsem zase začala krvácet. Jsem si říkala, že to už není možné, vždyť přeci bylo všechno ok. Opět, brek, uklidňování manželem a odvoz do nemocnice. Zase hematom. Ferda byl v pořádku. Nechali si mě tam necelý týden a při propouštění (24.2. 2012) mi doktor říkal, že mě bude čekat za půl roku o patro výše (na porodním). Jak to věděl, dodnes netuším.
Pak už jsem měla těhotenství bezproblémové, bříško se začalo kulatit, ve 20. týdnu mi na kardiu přišly na dvě malé dírečky v srdíčku Ferdíka, tak to nás trochu vystrašilo. Za 14 dní jsme jeli na kontrolu, tentokrát i s tchýní - Ferdík byl naprosto v pořádku. Dírečky už sami zarostly, takže jsme se zase začali radovat a nakupovat první oblečky, kočárek.
Vše jsme pořizovali z bazárků, protože si nepotrpíme na značkový věci. Chudák pošťačka, ta se k nám do 7. patra něco najezdila. Tak třikrát do týdne přišel vždy nějaký balíček s oblečky. Nejdříve jsme brali neutrál barvičky, ale postupem času jsme šli do modra. Holka v modrém není tak strašná jako kluk v růžovém. A manžel byl přesvědčen, že je to kluk Ferda.
Týdny utíkaly, já jsem přibírala kosmickou rychlostí. 
Jak mi to před otěhotněním nešlo, tak teď jsem kynula jedna báseň. Při testech na těhotenskou cukrovku jsem dopadla pozitivně. Měla jsem ji. Ze začátku jsem se snažila dodržovat dietu, ale všude mi cpali sladký a já občas nevydržela. A to jsem během toho léta absolvovala 4 svatby svých kamarádů.
Termín porodu jsem měla vypsaný na 5.9. a 29.8. Ale manžel říkal, že musím vydržet do svých narozenin do 11.9. Cítila jsem se skvěle. Všichni viděli, jak jsem šťastná a spokojená, jen jsem kvetla, taky kynula. Ale těhotenství pro mě po těch prvních třech měsících bylo nejkrásnější období v mém životě.
Na naše třetí výročí 21.8. jsme byli v porodnici vypsat papíry, kdyby to náhodou přišlo dříve. A také jsem si byla domluvit porodní asistentku Míšu (sestřenice mého manžela). Den na to mi odešla hlenová zátka. Další den mi na kontrole doktorka řekla, že jsem ještě uzavřená, ale že většinou po odchodu hlenové zátky se do 3 dní rodí. Říkala jsem, že to je blbost, že se cítím skvěle. Nic nepociťuju, poslíčky jsem měla jen jednou navečer. A navíc přece další den nemohu rodit, protože manžel jede rybařit.
Tak se taky stalo. Ráno o půl sedmé jsem manžela vyprovázela, že má něco ulovit. Ten mě ještě pohladil po bříšku a říkal: „Ferdo, dneska nee, jedu ulovit rybičku na večeři!“ Po odchodu manžela jsem si šla ještě na chvíli lehnout, ale začalo mě pobolívat břicho. Asi průjem, říkala jsem si. Na ten já trpěla od dětství. Tak jsem vylítla na záchod. Vyprázdnila se. Ale bolest nepřestávala. Tak jsem šla ještě jednou na onu místnost a pak jsem si napustila vanu a šla se okoupat, protože jsem měla jet na ozvičky.
Když jsem vylezla z vany, tak se mi zdálo, že bolesti jsou větší a kupodivu v pravidelných intervalech. Asi poslíčci, jsem si říkala. Pak se mi zdálo, že se nevědomky počurávám, což už mi bylo trochu divný. Musela jsem si vzít vložku. Ale říkala jsem si, jdu na ozvy, tak kdyby se něco dělo, tak tam mi to zjistí.
Tak jsem nasedla na vlak, to už jsem měla bolesti po 6 minutách a kroutila se jak žížala. Začala jsem si psát s kamarádkou sms (dvojnásobná máma) a ta mi radila, ať jedu rovnou do porodnice a ihned volám Kubovi (manželovi). Jak pokaždé plaším, tak tentokrát jsem byla naprosto v klidu a nemínila jsem ani jet do porodnice ani zbytečně stresovat chlapa, který byl na nějakým 50 km vzdáleným rybníku chytat. Ještě jsem se stihla stavit pro fotky, které jsem nafotila týden předtím v ateliéru. To už mi ale bylo ouvej.
Přišla jsem na ty ozvičky a sestra, když mě viděla, tak skoro zezelenala. Ozvičky mi ani nenatočila, prý jsem měla hned jet do porodnice. Donutila mě zavolat manželovi. Tomu když jsem vylíčila situaci, tak mi oznámil, že mi na ty moje vtípky neskočí. A ať si nemyslím, že kvůli nějakému planému poplachu on bude balit, vždyť si před chvílí dali s kámošem pivo. O sestřičku se pokoušely mrákoty. Jen jsem slyšela v telefonu zpovzdálí jeho kamaráda, že si snad dělám prdel, že teď měl dvě piva, že přece nemůže řídit!!!
Tak jsem hovor ukončila a volala tchýni. Ta už dva měsíce pokaždé, když jsem volala, tak mě vítala slovy „Tak co, už rodíme???“ To samé i teď. A já ji odpovídám, že ano, že už to tak vypadá, že asi rodím. Okamžitě začala koktat a zmatkovat. Tak jsem ji musela dvakrát opakovat, aby hlavně nejezdila k nám domů, ale do města na polikliniku. Tak slíbila, že hned dorazí. Samozřejmě ve zmatku zapomněla, v jakém vchodě mám doktorku, tak tam lítala a hledala. To samý i sestřička na gyndě. Ta zas lítala a hledala moji tchýni. Nakonec jsme se sešly, já sedla do auta a už mě vezla do porodnice.
Tam opět zmatkovala, bušila pěstmi do dveří, že rodím. Tak jsem ji uklidnila, že i když mám bolesti, tak to asi tak rychlý nebude. Když se mě ujala sestra s doktorem, tak tchýně volala svému synovi (mému manželovi) a pořádně mu vynadala. A volala také mé porodní asistentce Míše, že už jsem v porodnici. Kontrakce už jsem měla po 4 minutách, ale vůbec jsem se neotvírala. Zjistili mi, že to počůrávání je plodová voda. Něco mi píchli, a kontrakce nabíraly na intenzitě. Voda šla taky rychle ven, musela jsem ležet s ručníkem mezi nohama. Do toho vlítl můj manžel, který nevěděl jak se tvářit. Vůbec chudák nevěděl, jak mi pomoci, utíral si orosené čelo ručníkem od plodovky.
Chodila jsem na ozvičky, ale prostě se Ferdovi ode mne nechtělo. Jen si vypustil bazének. Ale já měla bolesti čím dál intenzivnější, už jsem hopsala ve sprše na míči. Manžel, který celou dobu tvrdil, že nepůjde k porodu (a já ho pro jistotu ani nenutila, s tím, že to nechám jen na něm, jak se rozhodne). Nakonec tedy řekl, že na sál půjde se mnou.
Pořád mi přeměřovali pánev nějakým, jak já říkala, snad mučícím nástrojem. Na chodbě porodnice už byla slezlá celá moje i manželova rodina (s manželem 9 lidí!) Byli jak Hujerovci.
Bolesti jsem měla už po minutě a dost velké, když porodní asistentka něco řekla doktorovi a ten tedy rozhodl, že asi nemá smysl mě trápit, že by to tak stejně dopadlo, takže uděláme císařský řez. Pro nepostupující porod. Tak jsem se jen pak chvíli přela s porodní asistentkou, zda-li jen lokální umrtvení anebo celková narkoza. Já chtěla celkovou, že u toho nechci bejt!!! Ale nakonec mě Míša přesvědčila a šla jsem do té částečné. A dodnes jsem za to ráda.
Doktor na sále se ptal, cože prý mám objednané, tak jsem řekla, že překvapení a že vlastně ani jméno nemáme vybrané. Že tomu říkáme Ferdinand a že jinak nějak nevíme. Tak mi ještě nabízel něco jako Bernard a Bartoloměj a podobná jména. Byla jsem mu vděčná za jeho humor, aspoň jsem se tak nesoustředila na sebe. Až pak mi anestezioložka řekla, že teď ucítím tlak, ale ať se nebojím, že budou vydělávat miminko z dělohy.
Necítila jsem skoro nic. Jen jsem čekala. Pan doktor řekl: „Tak maminko, je to kluk.“ A po chvíli jsem uslyšela pláč miminka a v tu chvíli jsem si oddechla, že dýchá, že je snad vše v pořádku a rozbrečela se štěstím a úlevou. Přinesli mi ho ukázat k hlavě, já bez brýlí a uslzená stejně nic moc neviděla.
Míša se mě zeptala na jméno, tak jsem řekla, že snad po manželovi Jakub, že to je normální jméno… A už to naše malé štěstí odvážela na vážení a měření a také ukázat celé rodince. Když mě po zašití přivezli na pokoj, tak my všichni gratulovali, všichni byli dojati, táta prý chtěl původně navrhnout jméno Ferdinand, ale jak tam stáli všichni z rodiny, tak se neodvážil a řekl, že tedy asi po něm Jakub.
Tak jsme se 24.8. 2012 v 18:58 stali rodiči nádherného a úžasného syna, který je mimochodem celý po tátovi. A po mámě začíná být pořádně ukecanej. Po 14 dnech jsem se musela vrátit do porodnice, protože jsem měla problémy s jizvou - začal mi z ní téct hnis a musela jsem chodit na vyčištění. I tak ale nepřestanu být vděčná všem doktorům, kteří měli se mnou co do činění před otěhotněním, při těhotenství a při porodu.
Omlouvám se za tak dlouhý deníček… ale musela jsem ho napsat, abych si uchovala ty nejkrásnější vzpomínky!!!
S manželem milujeme našeho Kubíčka (Ferdíka), také se milujeme navzájem a z té naší lásky vzniklo loni bez jakékoliv pomoci další těhotenství. Na cestě je opět překvapení. Tentokrát já celé těhotenství říkám, že je to jasná Rozárka. A jelikož jsem měla problémy s jizvou a mám opět těhotenskou cukrovku, tak už mám domluvený termín na císařský řez.
Tak kdopak si to přečetl až sem, tak 10. února jdu na sál. Pokud si to ovšem Rozárka nerozmyslí dříve. Manžel na ryby tentokrát nepojede, rodit by mě měl zase ten doktor co minule. Tak snad to zvládnem. Jen ty jména nemáme pořád vybrané. Chlap říká, že už si toho Ferdu vybojuje, u holčičky chce Anastázii, s čímž zase moc nesouhlasím já, tak uvidíme.
Jak já říkám – budu mít double překvapení. Nejdřív na sále pohlaví a pak až se vrátím, tak jaké asi manžel vybral jméno. Jsme prostě taková veselá rodinka.
Přečtěte si také
Po letech jsem potkala kamarádku z dětství a nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 04.05.26
- 2593
Myslela jsem, že se mi to zdá. Seděla jsem v kavárně, čekala na klienta a v tom jsem zahlédla Alenu. Nejdřív mě napadlo, že je jí jen podobná. Moje dávná kamarádka z dětství. Taková krásná holka to...
Čeká mě svatba v kostele: Kněz mě učí poslušnosti a chce znát detaily z ložnice
- Anonymní
- 04.05.26
- 992
Láska hory přenáší, říká se. Ale co když ty hory mají podobu barokní fary, vrzajících židlí a muže v kolárku, který mi s ledovým klidem vysvětluje, že moje role v nadcházejícím manželství je v...
V kině se dvěma holkami najednou: Tahle šílená výmluva mi zachránila krk!
- Anonymní
- 04.05.26
- 595
Říká se, že chlap zvládne dělat jen jednu věc pořádně. No, já si myslel, že zvládnu dvě holky najednou. Nebudu si tu hrát na svatého – prostě jsem si užíval. Jana byla taková ta jistota, vztah, co...
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 3347
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 2398
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 1176
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 7554
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 4483
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 3139
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1934
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
A zase napiš
Hlavně aby bylo miminko zdravé 
