Náš Martínek

Tím jsem jen chtěla naznačit, že náš Martínek byl bojovník od začátku až do konce těhotenství…:o))

Jelikož jsem holky rodila plánovaným císařským řezem, vůbec jsem netušila co jsou to porodní bolesti, stahy…ještě tři týdny před porodem jsem byla v poradně na monitoru a sestřička mi říkala, že jsou tam docela pravidelné porodní stahy a já se smála, že to ale vůbec necítím a docela pobaveně jsem jí ještě říkala, že ty opravdové asi ani nepoznám…no to jsem se pořádně zmýlila…:o))

Termín porodu byl stanovený na 15. září…14. září jsem se ráno probudila a zjistila jsem, že mi asi odchází hlenová zátka…to mě docela nabudilo a říkala jsem si, UŽ???…hned jsem měla lepší náladu a těšila se, že nás už brzy bude pět…:o)) Navnadila jsem i manžela…ale jakési takové jako kdyby bolesti začaly okolo druhé odpoledne, manžel už byl doma z práce a tak jsme si řekli, že ještě pojedeme nakoupit holkám nějaké oblečení a potom do potravin, ať tu mají co jíst, až odjedu do porodnice… No nakonec bylo asi pět hodin a bolesti začaly chodit po desíti minutách, tak jsem nakupování stopla a jeli jsme domů, ještě jsem zalila zahradu, doma vše připravila a to už byly bolesti pravidelné po pěti minutách. Zavolali jsme mamce, mezitím než přijela, holky byly uložený v postýlkách. Bylo asi sedm, tak jsem si vzala tašku a jeli jsme do porodnice, stále byly bolesti po pěti minutách a já si říkala, jaká je to pohodička… V porodnici mi řekli, že se nic neděje a že mám přijít na kontrolu za čtyři dny…což mě naprosto vyvedlo z míry, byla jsem zklamaná a naštvaná sama na sebe, že ani nepoznám, když rodím. Přijeli jsme domů, šla jsem do vany, ale bolesti nepolevovaly, koukali jsme na telku a okolo desáté to začalo houstnout…bolesti se zintenzivňovaly, byly po třech až pěti minutách a byly čím dál horší, začaly to být opravdu bolesti, okolo půlnoci jsem to už nemohla vydržet, skučela jsem, chodila, mezi kontrakcemi jsem hrozně chtěla usnout, ale nešlo to, byla jsem pekelně unavená a chtěla jen spát a spát.
Nakonec manžel zavelel, že se na to už nebude dívat a že jestli tohle je falešný poplach, tak ať visí…do porodnice jsme přijeli okolo půl jedné…po cestě jsme asi čtyřikrát zastavovali a dojeli jsme tam asi za osm minut…porodní asistentka mě uviděla a začala se smát a ptala se mě…něco se změnilo?..já zrovna prodýchávala další bolest a tak jsem nemohla mluvit, tak mě položila a to už jsem jen uviděla vyděšený obličej a slyšela jsem jak říká…vždyť vy už rodíte, jste otevřená na sedm centimetrů… Pochválila mě a to mě obrovsky pomohlo, ptala se jaký chceme porodní sál, chtěla jsem nadstandard…bylo tam vše co bych snad mohla potřebovat…nakonec naprosto zbytečně. Hned mě položila a připojila na monitor…hrůza, nekonečných dvacet minut… Potom přišla a zjistila, že jsem otevřená na devět centimetrů… Pořád jsem měla jen prodýchávat a to už jsem docela šílela a kousala manželovi ruce…chudák…byla asi jedna ráno… Ve čtvrt na dvě přišla a řekla, že můžeme tlačit, to bylo blaho…aby mě povzbudila, tak mi říkala, že deset minut a Martínek je venku…nemohla jsem se dočkat…
Ale co se nestalo, myslím, že to byla moje chyba…prostě porod se zastavil a já nemohla vytlačit prďolku, kontrakce byly skoro pořád, ale hrozně krátké a já nestíhala zatlačit…no prostě na břiše mi ležely dvě PA a nic…Martínkovi ozvy začaly slábnout a já věděla, že je zle…PA volala doktora a říkala, že musíme jít urychleně na sekci…tak jsem se jen modlila, aby byl malej v pořádku a v duchu si nadávala, že jsem to nezvládla. Přišel dr a rozhodl, že ještě zkusíme mlaďocha vytáhnout kleštěma…no přinesl je a ani je neuměl složit, ale mě už bylo tak zle, že jsem to ani nevnímala…ani nevím jak ale potom jsem jen cítila jak to malinkaté tělíčko vyklouzlo. Položili mi ho na bříško, byl to naprosto nádherně nepopsatelný pocit, nic krásnějšího jsem v životě nezažila…asi po dvou sekundách malýho vzali, začal plakat a byl naprosto nádhernej…narodil se ve 2,55..měl 3,45 a 52 cm.
Z vybavení nadstandardního porodního sálu jsem nevyužila naprosto nic…protože jsem od začátku ležela jen na posteli a nemohla dolů…
Ale i přesto všechno vám chci říct, že tento porod byl naprosto krásný a kdybych mohla jdu rodit znovu a znovu chci prožívat ten krásný pocit, přivést na svět miminko, živého tvorečka, který mžourá očky a křičí o sto šest…který je plně odkázaný na nás…
Každý nový život je pro mě zázrak a možná je to samolibé, ale já na porod hrozně ráda vzpomínám a chtěla bych ho prožít zase a zase a stále se mi o tom chce mluvit…:o))
Náš Martínek byl prostě bojovník od začátku až do konce, a v současné době je to naprosto spokojené miminko, které teď bojuje už jen s bolavým bříškem…:o))
Tak doufám, že jsem vás moc nenudila, závěrem snad jen, že jsem rodila v Brně-Bohunicích a byla jsem naprosto spokojená, rodila jsem tam holky i Martínka a vždy to tam bylo bezvadné. Vřele doporučuji.

Všem přeji krásné zážitky z porodů a ta nejhodnější miminka!

Evásek a cácorky (20m) a Martínek (1m)