Naše kratičké štěstí
- Prázdná náruč
- Petulda269
- 17.05.16 načítám...
Původně jsem chtěla napsat deníček plný veselých smajlíků a srdíček. Ze dne na den se k nám ale štěstí obrátilo zády a při psaní těchto řádek se mi po tvářích koulí jedna slza za druhou. Ale třeba mi vypsání se ze smutku trochu pomůže.
Když jsem se před téměř čtyřmi a půl lety zaregistrovala na tyhle stránky (tehdy ještě pod jiným nickem) a zařadila se mezi početnou komunitu „snažilek“, řekla jsem si, že deníček o snažení psát nebudu. Byla jsem si jistá, že co nevidět budu psát rovnou o těhotenství. Ale člověk míní…
Plynul měsíc za měsícem a miminko nepřicházelo. Po neúspěšném roce jsme se tedy vydali do CAR. Následovaly inseminace, umělá oplodnění a to vše končilo slzami zklamání. 
Chvílemi jsem si myslela, že už jsem zralá na psychologa, ale mám nejbáječnějšího manžela na světě a ten mě vždycky podržel. Ale i proto jak je skvělý, jsem měla výčitky, že jsem jako žena selhala, že nejsem schopná mu dát děťátko. ;-(
Po dítěti jsme ale oba moc toužili, a tak jsme se po třech letech marného pokoušení mít biologického potomka rozhodli pro adopci. Neskutečně se mi ulevilo. Po všech těch letech jsem absolutně vypustila z hlavy menstruaci, ovulaci, bazální teplotu… A tak přišel kolotoč nekonečných testů, hovorů s psychologem, přípravky, opět rozhovory… Téměř po roce od podání žádosti jsme se konečně blížili do zdárného konce. Jenže…
Posledních několik dní jsem se cítila divně. Jeden den jsem měla vysokou horečku, druhý den vše absolutně v pořádku. Pak zase hrozná zimnice a to všechno proložené nezvyklou únavou. Navíc mě začal pobolívat zub a vzpomněla jsem si, že se mě zubařka vždycky ptá, než mi dělá rentgen, jestli nejsem těhotná. A tak jsem si řekla, že si pro jistotu udělám test. Ale nedělala jsem si žádné iluze…
Manžel odešel do práce a já jsem šoupla test do skleničky. A jako vždy jsem čekala, až na mě vykoukne kontrolní čárka. Pak mi ale málem vypadly oči z důlků. Jako první se totiž objevila výrazná testovací čárka. Ta druhá! Ta, kterou jsem nikdy neviděla!
Vzala jsem test do ruky a nevěřila jsem, že je to pravda. Po více než čtyřech letech, kdy jsem se slzami vyhazovala negativní testy do koše, jsem v ruce držela absolutně pozitivní test. Žádný duch, ale čárka výraznější než kontrolní. Chodila jsem po naší pidi koupelně sem a tam a připadala si jako ve snu. Honem jsem zkusila další test. Viděla jsem v zrcadle, že se culím jako blbec. 
Večer jsem test ukázala manželovi, byl to jeden z našich nejšťastnějších okamžiků. Objednala jsem se ke gynekologovi a nemohla se dočkat. Modlila jsem se, aby bylo vše v pořádku. A bylo. Odnesla jsem si fotku, na které toho sice nebylo moc vidět, ale byla krásná. Hrdě jsem si ji nesla od lékaře až do auta v ruce. 
A tak nám s manželem začaly dny absolutního štěstí. I přes celodenní nevolnosti jsem se cítila neskonale šťastná. Manžel mě opečovával, hladil zatím mírně se vzdouvající podbřišek a domlouval prckovi, ať mě moc nezlobí.
Kolem osmého týdne nevolnosti ustaly a já si začala těhotenství ještě více užívat. Každý den jsem v zrcadle okukovala, jestli už mi roste bříško a dokonce jsme se s manželem shodli i na jménech pro náš zázrak.
Druhá kontrola byla 8+5 tt a to už bylo maličké mnohem fotogeničtější a pan doktor už mi vystavil i těhotenskou průkazku. Skoro jsem se vzdala nadějí, že někdy budu její šťastnou majitelkou. Taky jsem se rovnou objednala na prvotrimestrální screening. Moc jsem se na něj těšila a nepřipouštěla si žádné špatné myšlenky. Jednak jsem nechtěla miminko stresovat a taky si myslím, že pozitivní přístup je důležitý.
Dny plynuly, screening se blížil a my byli neskutečně šťastní. Měla jsem pocit, že se s manželem snad milujeme ještě více než dřív. Hotový ráj na zemi. Ráno, když jsem byla 12. tt jsme vyrazili na screening. Manžel se těšil, že konečně taky uvidí ten náš zázrak „naživo“. Když jsme přišli na řadu, tak jsem se hned hrnula k lehátku a napjatě sledovala obrazovku skoro dřív, než si doktor sednul.
Přiložil sondu na břicho a říká: „Tak kde ho máte?“
Zlomek vteřiny mi to přišlo vtipné a na další vteřinu jsem se vyděsila.
„Á tady je.“
Oddechla jsem si. Doktor se snažil najít nejlepší úhel a pak se mě zeptal, kdy jsem byla naposledy u gynekologa. Začala jsem se bát, že je něco špatně. Odpověděla jsem, že před třemi týdny.
„Bohužel, tady není žádná srdeční akce a velikost odpovídá tak devátému týdnu.“
V tu chvíli se naše štěstí změnilo v to nejhorší, co nás kdy potkalo. Manžel mě držel za ruku a já brečela. Nechápala jsem, jak se nám to mohlo stát, jak jsme mohli přijít o naše tolik vytoužené a už tolik milované děťátko. ;-(
Doktor hned začal vypisovat dokumenty k revizi a já ho vůbec nevnímala. Manžel mě objímal a snažil se za mě vše vyřídit. Odcházeli jsme domů, kolem všech těch těhotných a já si říkala, jak vůbec můžu žít dál? Co budu dělat další den? Týden? Proč je život tak nespravedlivý? Vždyť by z nás byli skvělí rodiče.
Revizi mám za sebou a cítím se absolutně prázdná. Nejen fyzicky, protože vím, že už si nepohladím bříško, protože miminko už tam není. Ale hlavně psychicky. Je mi neuvěřitelně smutno. ;-(
I proto jsem si řekla, že napíšu tento deníček a snad se mi trošku uleví. Děkuji všem, kterým stálo za to, si můj ho přečíst, i když jsem ho musela zařadit do tak smutné sekce.
Přečtěte si také
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 962
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 788
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 324
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 3868
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 2596
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 2128
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1686
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 3460
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 3016
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 6420
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
ale ptáme se proč? 
je mi to líto, je mi strašně líto, takových případů a je to na palici až k zbláznění! Vždycky si v duchu říkám, že kdybych vyhrála ve sportce, tak s pardonem kašlu na klokánky, tam se vude dávat vždycky! Dala bych na lidi, kteří se trápí a mají problém mít děti, a musi počítat peníze na ivf, a nejet třeba na dovolenou 
je to smutné, a kazí to lidem život, mě a manžela bývalého to rozdělilo, asi jsme byli zrovna ti, které to nezcelilo! Teď mám půl roku nového přitele a jsem v 9 tt. Je to krásný pocit, přeji ho vše nám co jsme si prošli ranami, který nám někdo bezvýznamně nadělil 
posilam hodne sil
rada pomuzu 