Návrat do práce po rodičovské: Cesta plná výzev a obav

Před mateřskou jsem pracovala, ale tohle je úplně jiná liga. Technicko-inženýrská pozice, která nese obrovskou zodpovědnost za chod celé továrny. Psychicky náročná práce, kde každé rozhodnutí má své důsledky. A k tomu ten šílený rytmus – budík zvoní ve 4:40, abych po třicetikilometrové cestě do práce stihla v 15:30 vyzvednout děti ze školky a školy. Dojíždění tam a zpět zabere skoro dvě hodiny denně. Dvě hodiny, které bych mohla trávit s dětmi, vařením večeře nebo prostě jen odpočinkem.

Místo toho poslouchám v autě rádio a snažím se naplánovat si den, který stejně nikdy neproběhne podle představ. Manžel se snaží pomáhat, to ano. Sám podniká, takže jeho čas je také limitovaný. Domluvili jsme se, že se budeme střídat, ale realita je často jiná. Když má on na řešení zákazníka, musím zajistit děti já. Když mám já deadline v práci, musí on odložit své povinnosti a honem dojet pro děti, což nese sebou i situaci, kdy musí odjet od rozdělané práce. Jsme jako dva hasiči, kteří běhají od jednoho požáru k druhému. Poslední tři týdny prakticky nespím. Než usnu, převaluji se v posteli a přemýšlím o tom, co všechno musím zítra stihnout. Jak zvládnu zajistit ad hoc problémy v práci, aby byl průběh výroby hladký, kdo vyzvedne děti, když budu muset zůstat déle, kdo vyvenčit psi, jestli stihnu nakoupit a uvařit večeři, kdy připravím práci pro manžela, když mu pomáhám.

A mezi tím vším se vtírá otázka: Byla to správná volba? Částečný úvazek? U nás v regionu nemám šanci na takovou pozici najít. A moje současná práce na zkrácený úvazek prostě nejde. Je to všechno nebo nic. A teď, když ležím nemocná, se bojím, že skončím s ničím. Mám strach jít na pracovní neschopnost. Co když mi dají výpověď? Za normálních okolností by násanzel v pohodě uživil, ale rozhodli jsme se co se týče financí vystoupit z komfortní zóny a jít si za snem a to už vyžaduje, abych přispěla do rozpočtu taky. Zároveň vím, že kdybych teď do práce šla, nakazila bych polovinu kolegů a stejně bych nic pořádně neudělala. Imunitu se snažím posilovat – vitamíny, zdravá strava, ale s malými dětmi, které chodí do kolektivu, je to boj s větrnými mlýny. Každý týden někdo z rodiny pokašlává nebo smrká. Obvykle to zvládám, ale tentokrát to přišlo v nejhorší možnou chvíli. Když jsem se v pátek vracela z práce, cítila jsem se unavená víc než obvykle.

Připsala jsem to týdnu plného stresu a nedostatku spánku. V sobotu ráno jsem se probudila s bolestí celého těla a teplotou. Test na covid byl pozitivní. A tak tu ležím a přemýšlím. Přemýšlím o tom, jestli jsem nepřecenila návrat do práce po tak dlouhé pauzeca hned na plný úvazek. Jestli jsem měla hledat něco méně náročného. Jestli ten tlak, který na sebe kladu není příliš velký. A hlavně přemýšlím o tom, jak najít rovnováhu mezi prací, která mě naplňuje, a rodinou, která je mým světem. Vím, že nejsem sama. Mnoho žen po rodičovské prochází podobným obdobím hledání a přizpůsobování. Snad najdu způsob, jak to všechno zvládnout bez toho, abych musela obětovat své zdraví nebo rodinný život. Snad se mi podaří najít tu pověstnou zlatou střední cestu. Zatím ale ležím s horečkou a kašlem a nechávám své myšlenky plynout.

Možná je tato nemoc příležitostí k zamyšlení. Příležitostí přehodnotit priority a najít způsob, jak být dobrou matkou, manželkou i inženýrkou, aniž bych u toho zešílela. Příležitostí naučit se říkat ne a nestydět se za to, že někdy potřebuji pomoct. Zítra zavolám do práce a řeknu jim, že jsem nemocná. A pak si dopřeju pár dní na zotavení – nejen z covidu, ale i z toho přetlaku, který si na sebe kladu. Protože bez zdraví nemohu být ani dobrou matkou, ani dobrou inženýrkou. A to by byla ta největší prohra.