Něco málo...
- O životě
- Kacule586
- 10.08.16
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Chtěla bych vám napsat něco málo o svém životě. Byl celkem pestrý, a nějak mám chuť se vyzpovídat... Když jsem byla malá, zamilovala jsem si fotbal. Mamce se to moc nelíbilo, ale přesto jsem ho 6 let hrála.
Ptáte se asi, proč nepokračuji? Potkala jsem tehdy „lásku“, byla jsem mladá a pitomá. Myslela jsem si, jak je vše jednoduché a krásné. Neměla jsem za sebou ještě ani svoje poprvé. Všechno klapalo, byl o 4 roky starší, ale zdál se rozumný. Já v tu dobu byla myšlenkově taky trochu jinde, ale zato jsem pořád byla bez zkušeností.
Byla to CHYBA, velká CHYBA. Myslet si, že je kluk rozumný, a že mě může mít rád po tom, co jsme se viděli 2× v životě? Pff… Byli jsme spolu pár týdnů. Vídali se většinou u něj. Víte, nikdy nic nezkusil, ale měla jsem počítat s tím, že jednou to přijde. A taky, že přišlo. Že já tam ten den vůbec chodila.
Zkusil to, šel na to sice pomalu, ale já nechtěla, nebyla jsem připravena. Jemu se to samozřejmě nelíbilo, no komu jo, že? Když tak nadějně dobýváte holku… Po stálém odstrkování mě nakonec vyhodil z bytu takovým způsobem, že jsem to vzala po schodech dost surově.
No, probudila sem se na JIPu v Praze v Motole. Operace kolene, napojená na přístroje, bez sil. Naražená žebra a lebka. Po týdnu za mnou přišel doktor s verdiktem, že na to, že to bylo „jen“ zakopnutí na schodech, tak jsem spadla asi nějak „šikovně“. Vykulená a slabá jsem neměla chuť říkat, jak to vlastně bylo. Nechtěla sem se nikomu zpovídat a už vůbec ne se tahat po policii.
No po měsíci přišla další operace kolene. To už se zdálo, že by to mohlo být vše lepší. Žebra byla už pakatel a hlava se lepšila jedna báseň. Ale kolenu se furt nechtělo. Po měsíci dalšího ležení přišla další operace kolene. (Po dvou měsících tři operace kolene). Ta už byla ovšem DÍKY BOHU úspěšná.
Nakonec jsem si v nemocnici poležela dohromady půl roku. Řeknu vám, že v tu dobu pro mě nic horšího neexistovalo. Koleno nechtělo moc spolupracovat, tak jsem domů odjela na vozíku. Bylo to pro mě dost těžké, každý na mě koukal jak na lůzra, chtěla sem to vzdát. Ty pocity byly šílené.
Nakonec jsem se dokopala k tomu, že se musím snažit, musím chtít!!! A ejhle. Do 8 měsíců jsem začala chodit a vozík jsem mohla „vyhodit“. Bylo to sice ještě o berlích, ale vše chce svůj čas. Nakonec jsem se ze všeho dostala, ale moje psychika nebyla úplně v pořádku a občas není ani teď, ale s tím se dá asi počítat.
Od té doby jsem začala ŽÍT. V patnácti jsem nepatřila mezi ty puberťáky, co vše musí zkusit, co se musí za každou cenu ukazovat. Já myslela úplně jinak. Našla jsem si přítele a překonala jakž takž ten hrozný strach z chlapů. Byli jsme spolu necelé 2 roky, dodnes jsme v kontaktu a jsem mu za vše vděčná. Začala jsem žít. Najednou jsem to byla zase já, začala jsem chodit do společnosti, najednou jsem se dokázala i bavit s chlapama. Byl to úžasný pocit, nikdy jsem se necítila lépe. 
No a jak vlastně žiji teď? Našla jsem si přítele, začátky byly teda ostré. Když jsem ho poznala, svěřil se mi, že je delší dobu zamilovaný do slečny. Vlastně jak mi to popisoval, tak ta slečna si ho slušně namotávala. Slečna totiž měla přítele, se kterým je 9 let a vídají se jen o víkendech, protože ona pracuje v Praze. No samozřejmě hledala tedy sex někde jinde.
Namotávala ho, furt mu říkala, jak ho miluje, ale nemůže opustit toho svého, atd. No nakonec, když zjistila, že je se mnou, tak začala ještě více namotávat. Ano, byl mi s ní 3× nevěrný. Já mu lezla do mobilu, vždy jsem něco našla a vždy se z toho snažil vykrucovat. Nakonec sem mu ji blokla. Teď mi je za to vděčný.
Čekáme spolu dcerku, a i když ta důvěra z mé strany ještě stále není 100%, tak ho miluji. Má chyby, ale kdo ne? Ty chyby vyrovnává plusama. Pomáhá mi v domácnosti, nevyhýbá se řešení problémů, a když něco potřebuji, tak je ochotný to udělat, nebo mi pomoct. Taky se hádáme a já bych si za to dala vždy facku, protože při hádkách s chlapem jsem prostě hnusná a zlá a padnou slova a urážky, které bych jinak neřekla. Naštěstí (pro mě) to hází za hlavu a nic si z toho nedělá. No asi už mě zná. 
Chtěla bych vám, holky, říct jen to, že i když se někdy budete cítit slabá a nic vám nepůjde, nevzdávejte se! Ono to půjde, když budete chtít a budete do toho dávat maximum! Nestyďte se jít a říct si o pomoc, ať už komukoliv. Jsme přece jen lidi! 
Přečtěte si také
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 6
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 61
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 66
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 110
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1872
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1111
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1994
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 819
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 489
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 22145
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
nezbývá než poprat hodně štěstí
.
