Něco málo...
- O životě
- Kacule586
- 10.08.16 načítám...
Chtěla bych vám napsat něco málo o svém životě. Byl celkem pestrý, a nějak mám chuť se vyzpovídat... Když jsem byla malá, zamilovala jsem si fotbal. Mamce se to moc nelíbilo, ale přesto jsem ho 6 let hrála.
Ptáte se asi, proč nepokračuji? Potkala jsem tehdy „lásku“, byla jsem mladá a pitomá. Myslela jsem si, jak je vše jednoduché a krásné. Neměla jsem za sebou ještě ani svoje poprvé. Všechno klapalo, byl o 4 roky starší, ale zdál se rozumný. Já v tu dobu byla myšlenkově taky trochu jinde, ale zato jsem pořád byla bez zkušeností.
Byla to CHYBA, velká CHYBA. Myslet si, že je kluk rozumný, a že mě může mít rád po tom, co jsme se viděli 2× v životě? Pff… Byli jsme spolu pár týdnů. Vídali se většinou u něj. Víte, nikdy nic nezkusil, ale měla jsem počítat s tím, že jednou to přijde. A taky, že přišlo. Že já tam ten den vůbec chodila.
Zkusil to, šel na to sice pomalu, ale já nechtěla, nebyla jsem připravena. Jemu se to samozřejmě nelíbilo, no komu jo, že? Když tak nadějně dobýváte holku… Po stálém odstrkování mě nakonec vyhodil z bytu takovým způsobem, že jsem to vzala po schodech dost surově.
No, probudila sem se na JIPu v Praze v Motole. Operace kolene, napojená na přístroje, bez sil. Naražená žebra a lebka. Po týdnu za mnou přišel doktor s verdiktem, že na to, že to bylo „jen“ zakopnutí na schodech, tak jsem spadla asi nějak „šikovně“. Vykulená a slabá jsem neměla chuť říkat, jak to vlastně bylo. Nechtěla sem se nikomu zpovídat a už vůbec ne se tahat po policii.
No po měsíci přišla další operace kolene. To už se zdálo, že by to mohlo být vše lepší. Žebra byla už pakatel a hlava se lepšila jedna báseň. Ale kolenu se furt nechtělo. Po měsíci dalšího ležení přišla další operace kolene. (Po dvou měsících tři operace kolene). Ta už byla ovšem DÍKY BOHU úspěšná.
Nakonec jsem si v nemocnici poležela dohromady půl roku. Řeknu vám, že v tu dobu pro mě nic horšího neexistovalo. Koleno nechtělo moc spolupracovat, tak jsem domů odjela na vozíku. Bylo to pro mě dost těžké, každý na mě koukal jak na lůzra, chtěla sem to vzdát. Ty pocity byly šílené.
Nakonec jsem se dokopala k tomu, že se musím snažit, musím chtít!!! A ejhle. Do 8 měsíců jsem začala chodit a vozík jsem mohla „vyhodit“. Bylo to sice ještě o berlích, ale vše chce svůj čas. Nakonec jsem se ze všeho dostala, ale moje psychika nebyla úplně v pořádku a občas není ani teď, ale s tím se dá asi počítat.
Od té doby jsem začala ŽÍT. V patnácti jsem nepatřila mezi ty puberťáky, co vše musí zkusit, co se musí za každou cenu ukazovat. Já myslela úplně jinak. Našla jsem si přítele a překonala jakž takž ten hrozný strach z chlapů. Byli jsme spolu necelé 2 roky, dodnes jsme v kontaktu a jsem mu za vše vděčná. Začala jsem žít. Najednou jsem to byla zase já, začala jsem chodit do společnosti, najednou jsem se dokázala i bavit s chlapama. Byl to úžasný pocit, nikdy jsem se necítila lépe. 
No a jak vlastně žiji teď? Našla jsem si přítele, začátky byly teda ostré. Když jsem ho poznala, svěřil se mi, že je delší dobu zamilovaný do slečny. Vlastně jak mi to popisoval, tak ta slečna si ho slušně namotávala. Slečna totiž měla přítele, se kterým je 9 let a vídají se jen o víkendech, protože ona pracuje v Praze. No samozřejmě hledala tedy sex někde jinde.
Namotávala ho, furt mu říkala, jak ho miluje, ale nemůže opustit toho svého, atd. No nakonec, když zjistila, že je se mnou, tak začala ještě více namotávat. Ano, byl mi s ní 3× nevěrný. Já mu lezla do mobilu, vždy jsem něco našla a vždy se z toho snažil vykrucovat. Nakonec sem mu ji blokla. Teď mi je za to vděčný.
Čekáme spolu dcerku, a i když ta důvěra z mé strany ještě stále není 100%, tak ho miluji. Má chyby, ale kdo ne? Ty chyby vyrovnává plusama. Pomáhá mi v domácnosti, nevyhýbá se řešení problémů, a když něco potřebuji, tak je ochotný to udělat, nebo mi pomoct. Taky se hádáme a já bych si za to dala vždy facku, protože při hádkách s chlapem jsem prostě hnusná a zlá a padnou slova a urážky, které bych jinak neřekla. Naštěstí (pro mě) to hází za hlavu a nic si z toho nedělá. No asi už mě zná. 
Chtěla bych vám, holky, říct jen to, že i když se někdy budete cítit slabá a nic vám nepůjde, nevzdávejte se! Ono to půjde, když budete chtít a budete do toho dávat maximum! Nestyďte se jít a říct si o pomoc, ať už komukoliv. Jsme přece jen lidi! 
Přečtěte si také
Po letech jsem potkala kamarádku z dětství a nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 04.05.26
- 4290
Myslela jsem, že se mi to zdá. Seděla jsem v kavárně, čekala na klienta a v tom jsem zahlédla Alenu. Nejdřív mě napadlo, že je jí jen podobná. Moje dávná kamarádka z dětství. Taková krásná holka to...
Čeká mě svatba v kostele: Kněz mě učí poslušnosti a chce znát detaily z ložnice
- Anonymní
- 04.05.26
- 1756
Láska hory přenáší, říká se. Ale co když ty hory mají podobu barokní fary, vrzajících židlí a muže v kolárku, který mi s ledovým klidem vysvětluje, že moje role v nadcházejícím manželství je v...
V kině se dvěma holkami najednou: Tahle šílená výmluva mi zachránila krk!
- Anonymní
- 04.05.26
- 911
Říká se, že chlap zvládne dělat jen jednu věc pořádně. No, já si myslel, že zvládnu dvě holky najednou. Nebudu si tu hrát na svatého – prostě jsem si užíval. Jana byla taková ta jistota, vztah, co...
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 3815
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 2617
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 1290
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 7697
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 4869
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 3332
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1989
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
nezbývá než poprat hodně štěstí
.
