Neštěstí ve štěstí
- Těhotenství
- Wink
- 13.09.12 načítám...
Zdá se vám ten nadpis trochu naopak? Asi ano, ale takhle to alespoň přesně vystihuje, z čeho se dnes chci vypsat. I když je všechno nádherné a perfektní, u mě se vždycky najde a našlo něco, co mi to štěstí musí kazit.
Není to tak dlouho, co jsem sem psala svůj první deníček Radost i strach z neznáma, o nečekaném ale bezproblémovém a krásném těhotenství, které si s přítelem oba užíváme, co to jde. Je mi 23, žiji v Londýně a po kraťoučkém vztahu s mým přítelem jsem otěhotněla, nicméně jsme se rozhodli miminko si nechat. Jsme spolu ani ne rok a už jsem ve 29. týdnu, takže ano, hodně brzy na miminko, ale nelitujeme a naopak se z něj jen těšíme! Všechno kolem mého těhotenství je tak nějak ideální. Od začátku žádné komplikace, žádné nevolnosti či bolesti, nic takového. Oliver roste jako z vody, každý večer mu pouštíme ukolébavky a posloucháme přes monitor srdíčko, píšeme mu deníček a lepíme fotky, a hlavně se i přítel snaží. Stará se o mě a pracuje přesčas, abych mohla jít na mateřskou dříve, než jsme původně měli v plánu.
Pracujeme oba v hotelu na 12hodinové směny, takže stání a sezení už na mě začíná mít docela dopad, konkrétně tedy na moje nohy. Ještě si to tu měsíc odbudu a ve 33. tt bych už měla jít na dovolenou, jak já tomu říkám. Už se nemůžu toho posledního měsíce dočkat, budu spát, jak dlouho chci, chci začít chodit plavat, začít cvičit apod. Teď je to spíše tak, že když mám volno, jsem ráda, že mužů být doma a nedělat absolutně nic, protože po pár dvanáctkách po sobě jsem vážně vyřízená. Takže v tom předporodním období mám v plánu jen hezké věci, dobré jídlo, relax a těšení se na Oliho, konečně bez stresu v práci 
Před týdnem jsme se přestěhovali do nového a díky pomoci přítelovy rodiny už je byteček téměř zcela zařízený, máme z něj obrovskou radost a zase jsme o něco šťastnější.
Všichni mě vidí jako nejšťastnější maminku, závidí mi, jak se mám krásné a ano, asi se není čemu divit, protože já nejsem zrovna typ, který by se o své starosti se všemi dělil. Mám v povaze být silná, snažit se starosti potlačovat (hlavně teď, protože ano, chci být jen šťastná a nechci stresovat své dítě ještě předtím, než se vůbec narodí), nemluvím o nich, snažím se je vyřešit sama. A vím, hodně lidí mi řekne, a už jsem to mnohokrát slyšela, že to není dobře, dusit něco v sobě, že je lepší si o tom s někým popovídat. Ale já jsem už prostě taková. Nerada okolí zatěžuji svými problémy, když vím, že mi nemůžou pomoci. S tímhle deníčkem je to trochu jiné, nejde ani tak o prosbu, o pomoc, jako spíše o vypsání se, o úlevu a názor, co by dělali v podobně situaci lidé, které vůbec neznám, což mi přijde asi nejlepší.
Už jsem tu popsala to své štěstí a teď bych začala o tom, co mě trápí a co mi tu moji idylku ze všech stran ničí. Moje dětství (a ani život doteď) nebylo nějak ideální. Mí rodiče se rozvedli v mých 3 letech, a protože mamka měla už z předchozího manželství děti tři (a i o ty se skoro neuměla postarat), byla jsem přiřazena do péče mého otce. Bydleli jsme u babičky, která ale brzy zemřela, a tak jsme byli sami. Můj táta vždycky více pil a ještě když byli naši spolu, bil mamku a pil. Ona nebyla o moc lepší, kolikrát se zdekovala na několik dní a táta se staral i o bráchy, než se po pár dnech flákání kdovíkde byla zase schopna chovat trochu zodpovědně. Když babička zemřela, zkoušeli se dát ještě dohromady, ale nefungovalo to, já mamku nenavštěvovala, neplatila na mě alimenty a moc se o mě nezajímala. K tomu si táta ubytoval doma kamaráda, který se mě v mých 5–6 letech snažil obtěžovat, nikdy jsem to neřekla. Nemám z toho nějaké trauma, byla jsem dítě, a i když jsem věděla, že to, co po mně chce, je špatně, nevěděla jsem, o co jde, a tak jsem radši mlčela.
Dům jsme brzy museli prodat, protože manželka tátova bráchy mu domlouvala, že má právo na půlku peněz, a tak začalo naše stěhování z bytu do bytu. Táta v té době pracoval i noční, takže jsem běžné zůstávala od svých 7 sama doma. Dále jsme pokračovali v obcházení hospůdek a všelijakých zahrádek a mně to ani nepřišlo, protože jsem to neznala jinak. Ve svých 11 letech jsem byla soudem přidělena do péče matky, protože mě jednou v noci viděla sousedka odcházet z domu, když jsem šla hledat tátu do hospody, kde říkal, že se zdrží jen než dopije to pivo, které má rozpité. Ze stěhování k mamce jsem byla nejdříve nadšená, jako ze změny, ale po pár dnech jsem pomalu začínala brečet do polštáře. Bydleli jsme v málem 1+1 v 5 lidech (ztratila svůj byt jen kvůli dluhům svého ex), se sourozenci a jejím tehdejším přítelem. Od rozvodu s mým otcem si vybírala výhradně mladší týpky, kteří byli při nejmenším vždy o ničem.
Od začátku se o mě nikdy nijak nezajímala, nepomáhala mi s ničím do školy a její výchova spočívala v tom, že jsem musela věčně hlídat o 10 let mladší sestru, když ona vyrážela za zábavou. Nikdy mě v ničem nepodporovala, nikdy mi neukázala sebemenší kousek lásky a zájmu. Příliš jsem jí připomínala otce, kterého samozřejmě nenáviděla. Takže ač ani on nebyl ideální rodič, dal mi do života v mém dětství mnohem více než ona. Naučila jsem se s ním samostatnosti, skromnosti, učila jsem se bez problémů a jsem taky hodně optimisticky člověk. Jezdila jsem k němu jednou za 2 týdny a táta pořád popíjel. Jednou se stalo, že jsem přijela v pátek, šli jsme na návštěvu k jeho kamarádovi a ztvrdli jsme tam až do neděle, kdy jsem odjížděla. Myslím, že někdy v pubertě už jsem si to začala uvědomovat, protože jsem se porovnávala s vrstevníky a ti takhle rozhodně nežili. V té době se stala zlomová věc, na kterou vzpomínám jako na nejhezčí období v mém životě – táta šel na léčení.
Od té doby jsme začali jezdit na výlety, začal mít úplně jiný pohled na život, začal se stýkat s úplně jinými lidmi a já jsem konečně mohla prožívat dětství, o kterém jsem se mohla s hrdostí bavit. Tohle bylo jedno velké plus, na druhou stranu ale měl neustále problém s prací, v každé vydržel z nějakého důvodu jen chvíli. Nikdy nic pořádného. Jednou se jakžtakž dařilo, podruhé úplně naopak, že si musel neustále někde půjčovat, ani mamce nemohl pořádně platit výživné, a tak po necelých 4 letech abstinence začal znovu pít, částečně z deprese z životní situace a částečně kvůli ženě, do které se zamiloval. Doteď jí nemůžu přijít na jméno, protože ho jen využívá, když potřebuje. Mám na ni pár úžasných vzpomínek. Táta mi např. na poslední chvíli zavolal, jestli může přijít i s ní, že nemá kam jít. Na Vánoce, na první večeři/Vánoce, na které jsem ho pozvala, na které jsem se tak těšila, na které jsem všechno do puntíku plánovala, přišel opilý s ní! A takhle se to stalo dva roky po sobě, jako přes kopírák. Takže ne, už ji nechci nikdy potkat.
Dále jsem žila u matky, a čím jsem byla starší, tím víc jsem se nemohla dočkat, až se osamostatním. A taky že ano, se střední, na kterou jsem se přihlásila jsem se odstěhovala nejdříve na ubytovnu a později do podnájmu, na který jsem si musela vydělávat sama, protože rodiče na to neměli a taky proto, že matka byla příliš proti tomu, abych si místo učiliště vybrala jazykový gympl, takže odmítala platit za něco, co nepodporuje a co byl „můj výmysl“. Já jsem za tohle rozhodnutí neskutečně ráda, a i když jsem na výšku nešla, byl tenhle krok hodně důležitý, protože nevím, kde bych byla, kdybych z domu neodešla. V té době jsem si začala všímat, co je vlastně v mém věku normální, jak vypadá normální rodina, a našla jsem si přítele, se kterým jsme měli 4 roky krásný vztah.
Momentálně jsem už druhým rokem v Anglii, kam jsem odjela jako au pair a bude to rok, co pracuji v hotelu jako recepční. Jsem tu spokojená a šťastná, jak už jsem se zmínila, ale moje rodina je stále to jediné, co mě stahuje k zemi. Buď je to má matka, žádající mě o pomoc s penězi, nebo můj brácha, který každou výplatu propije během tří dnů, a pak zase měsíc maká. Pořád poslouchám, jak se popral, řídil někde opilý a chytli ho. Už byl málem zavřený, a kdyby z toho nevyklouznul, nevím, co by si udělal. Řekl mi v breku, že by do vězení nešel. Je hodně uzavřený typ a nevím, jak by to řešil. Ve svých 27 letech bydlí stále s matkou a mladší ségrou, o kterou mám taky strach. Té je teď 13 a ani v tomhle věku nenapíše pomalu slovo bez chyby, je na zvláštní škole, přitom kdyby se jí matka alespoň o něco více věnovala, nebyla by vůbec hloupá. Je na svůj věk hodně opožděná, a tak nemám nějaké nadějné představy o její budoucnosti.
Mým hlavním problémem je ale aktuálně otec. Pije zase jako kdysi, spí po kamarádech, protože nemá pořádnou práci a nemá na nájem, kolikrát už nemá ani na jídlo, až jsem mu párkrát musela poslat nějaké peníze, protože už vážně neměl ani korunu. Neustále se v tom topí, z bláta do louže a z louže do bláta. V březnu jsem mu zaplatila letenku sem, aby si vyřídil určitou věc, kterou potřebuje pro práci tady, a slíbila jsem mu, že se pokusím mu najít práci. Hodně se na to upnul, a když jsem pak neměla čas kvůli své vlastní práci a starostech tady, byl hodně zklamaný. Poslední dny s ním zase řeším to samé, sehnala bych už i tu práci, ale potřebuje hned při příjezdu zaplatit poplatek agentuře za ubytování na měsíc dopředu a samozřejmě na jídlo a letenky. Dohromady je to skoro 15 000, které já teď prostě navíc nemám, i když jsem řekla, že tu půlku bych asi nějak sehnala, s tím že by mi každou výplatu dával něco zpět.
Jenže problém je, že on si ani tu půlku nemůže nikde půjčit a bez ní prostě neodjede. Spí zase u jiných známých, ale už si tam připadá nežádoucí a před pár dny mi psal, že odtamtud odejde, že sice neví, kam půjde, ale nějak to dopadne. Řekla jsem mu, ať nikam nechodí, že se to ještě budu snažit nějak vyřešit, na to mi řekl, že se s tím nemám tak trápit. Ale jak to mám sakra házet za hlavu, když nemá pořádně kde bydlet, nemá pořádnou práci a už skoro ani na jídlo? Jsem jeho jediné dítě, rodiče už mu umřeli a jeho starší bratr taky žije od výplaty k výplatě a má svůj život. Možná je sobecké nad tím takhle přemýšlet, ale nechci mu platit letenku, aby se dostal k nám a bydlel u nás mezitím, než si něco najde. Jednak protože začínám nový život, a když to řeknu hnusně, nechci už řešit žádné trable, chci být šťastná, užívat si těhotenství a ne se pořád nad něčím stresovat, jakoby toho do teď nebylo dost. Na druhou stranu taky nemám peníze na to živit ho tady, pokud by nastala situace, že ta práce z nějakého důvodu nevyjde, a když už tu jednou bude, asi už ho nebudu moci jen tak poslat zpátky do ČR, když vím, že tam nic a nikoho nemá.
Nebyl to nikdy ideální otec, ale něco mi do toho života dal a vždycky mě na rozdíl od matky miloval, respektoval a podporoval, a já ho za to taky nade vše miluji jako svého otce. Už vážně nevím, jak v téhle situaci dál. Bojím se, že pokud něco neudělám, bude z něj bezdomovec nebo si něco udělá (když jsem byla malá, měl tyhle myšlenky). Ale na druhou stranu, nemám na to ani finance, ani sílu. Malý se má za dva a půl měsíce narodit, já jsem totálně ve stresu, ale nechci být, alespoň od momentu, kdy se nám narodí.
Přítel ví o celém mém životě, ale neví, že s tátou jde až tak do tuhého. Sem tam mu řeknu, že mi napsal něco špatného, protože neudržím pláč, ale víc o tom nechci mluvit, protože vím, že by mi to asi nepomohlo. Jeho rodiče už do nás investovali mraky peněz, když moji nemůžou a já nechci, aby je žádal o peníze, vysvětloval jim tuhle situaci a už vůbec ne, aby jim lhal, na co ty peníze potřebujeme. A to ani nevím, jestli by nám další dát mohli. Mám toho vážně plnou hlavu, mám pocit, že mi každou chvíli praskne. Pořád něco řeším, pořád mám o někoho strach a připadá mi, že se celý život o někoho starám. A teď, když se konečně chce někdo starat o mě, když jsem konečně našla taky kus štěstí pro sebe, chci ho u sebe udržet a nepustit, protože teď už na světě nebudu jen pro sebe, ale pro někoho dalšího, kdo mi roste pod srdcem a svou energii a čas chci věnovat naplno jemu. Ale pořád to, jak vidíte, nejde.
Ufff, strašně jsem se rozepsala (a to jsem se snažila nepsat vše! 
) a moc se omlouvám, ani si nejsem jistá, jestli to půjde ještě takhle dlouhé zveřejnit a ani se mi to nechce po sobě číst a opravovat. Ale trochu se mi ulevilo, že jsem se z toho vypsala, a i když mi nějaký zápisek nic nevyřeší, ty deníčky mají své kouzlo. Jsem za tenhle život vlastně ráda, věřím tomu, že jizvy dělají charakter, a kdybych měla situaci doma lepší, nebyla bych tím, kým jsem a nebyla bych tam, kde jsem. Ale občas už je toho na mě prostě moc a nezvládám to… jako třeba teď. Děkuji všem, kteří dočetli až do konce a přeji všem jen to nejlepší!
Přečtěte si také
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 883
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 800
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 742
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1321
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 2478
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 2282
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 4563
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 816
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2674
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1821
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
Na tvém místě bych se zaměřila na sebe a své miminko 
a dělá pro tebe a pro mrňouska co je v jeho silách. Dle mého názoru bych se zaměřovala opravdu tam, kde to má smysl a budoucnost. Tzn.: na svého přítele a miminko.
). Od té doby jí malou nenechávám, jen pokud jsem max ve vedlejší místnosti a po předchozí zevrubné tiché prohlídce. A jen na chvíli..
.
