Než jsem se narodila
- Ostatní
- Wink
- 23.09.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tohle jsem dneska vyhrabala ze školních složek po několika letech a musela jsem se usmívat, když jsem si po takové době četla, co ta moje puberťácká hlava jednou ve školní lavici vymyslela. Říkám si, že i vám by se tahle napůl pohádka a napůl příběh mohl líbit, že je to možná zase něco trochu jiného, než čtete obvykle. Hezké počteníčko a berte to s rezervou.
Je první červen, pomalu ale jistě se schyluje k večeru. Na obloze se objevují první hvězdy a pod nesmělým svitem měsíce se na louce poseté tisíci sedmikrásek ubírajících se ke spánku v láskyplném objetí usmívají do dálky dva mladí lidé. Ve tvářích mají cosi nepopsatelného, přesto krásného. V jejich výrazech se promítá spokojenost a štěstí a celý tento obraz – milenci, příroda, hvězdy, láska – musí znamenat snad něco výjimečného. A také že ano.
O několik měsíců později se ona mladá slečna procházela po náměstí a její kroky vedly do obchůdku, který do té doby jen závistivě obcházela. Nyní stoupala po schůdcích ke dveřím s jistotou a hrdostí. Zvonek nad dveřmi hlasitě ohlásil její příchod.
„Dobrý den,“ pozdravila. „Dobrý den mladá paní, co byste si přála? Ááá už to vidím, je mi to jasné,“ zvolala prodavačka s širokým úsměvem a odtrhla pohled od Šárčiny halenky napjaté ve švech. Rázným krokem zamířila ke věšákům s šaty a halenkami pro těhotné. Měla pravdu. Šárka už nějakou dobu nosila v bříšku miminko, díky němuž se hezky zakulatila.
Po cestě domů se ještě stavila na svou oblíbenou zmrzlinu a spěchala vařit večeři. Dnes měla totiž přijet na návštěvu její maminka, sestra s přítelem a rodiče budoucího tatínka Vlastíka. Právě on svolal tuto sešlost, což bylo samo o sobě překvapující. v"No teda, tobě to sluší, Šárko, ty jsi začala růst znovu do krásy. A jak se vám daří?," spustila hned ve dveřích sestra Eva.
„Ale nepřeháněj prosím tě. Máme se celkem dobře, děkuji. Pojďte dál.“ Za chvíli došli také ostatní členové rodiny a tak se všichni společně usadili okolo stolu. Šárka se zrovna chystala dojít do kuchyně pro mísu se salátem, když ji Vlastík zadržel a chytil ji za ruku. S pohledy plnými očekávání spustil:
„Drahá Šárko, miluji tě z celého svého srdce a ani slovy nedokážu popsat, jak moc si vážím, že se naše životy spojily. Brzy mi porodíš mého prvního potomka a já chci, aby naše rodina byla dokonalá. Proto se tě teď před našimi blízkými ptám, vezmeš si mne?“ Šárce vyhrkly slzy do očí. Posadila se a téměř neslyšitelně špitla:
„Ano,“ a svého muže políbila. Maminka, dojatá snad ještě víc, ji objala a všichni ostatní začali tleskat. Vlastík vytáhnul prstýnek a navlékl ho své budoucí manželce na prsteníček. Padl jí perfektně. Někdo bouchnul šampaňské, a tak si všichni hromadně připili na jejich štěstí a na zdraví miminka.
„Jak se vlastně bude jmenovat?,“ zeptal se do toho všeho Vlastíkův tatínek. Snoubenci se na sebe ze široka usmáli a téměř svorně odpověděli: „Martina nebo David.“ Společně pak strávili hezký zbytek večera.
Šárka s Vlastíkem jeli ve svém novém autě od známých z Brna. Oba měli velmi dobrou náladu. Povídali si, smáli se. Byli asi v polovině cesty, když si Šárka jen úplnou náhodou všimla, že nemá klíče od bytu.
„To snad nemyslíš vážně! Podívej se do té kabelky ještě jednou a pořádně. Neříkej mi, že musíme zpátky.“
„Nejsou tady,“ odvětila dívka, „nemůžu za to, vůbec si nepamatuji, že bych je vytahovala.“
„No tak jsi je asi vytahovat musela, když je nemáš. Super, fakt. Řekni mi, kde se tu mám jako teďka otočit? Uprostřed dálnice. Zavolej Zuzaně, ať se podívá, jestli tam vůbec někde jsou,“ řekl naštvaně Vlastík. Šárka tedy vyhrabala svůj mobilní telefon a vyhledala v seznamu příslušné číslo.
„Nezvedá to,“ hlesla po chvíli.
„To snad není možný, já z tebe fakt někdy nemůžu. Sakra na co myslíš? Na co ty myslíš?“
„Jo? Na co já myslím? Tak teda promiň, ale kdybys ty nebýval ztratil nedávno ty svoje, můžeme jet v klidu dál a Zuzka by mi je pak poslala. Takže mi tady laskavě nic nevyčítej,“ vpálila mu do obličeje už rozhořčená Šárka.
„To jsme si snad už vyjasnili, ne? Tak to tu nevytahuj.“ Šárce bylo do breku, neřekla už radši ani slovo. Nesnášela hádky, vždy si je moc brala a dlouho se jimi zabývala, zatímco Vlastík za chvíli dokázal myslet na něco úplně jiného. Při první příležitosti odbočili a vydali se na cestu zpět. Seděli mlčky, když Šárku Vlastík pohladil po koleně.
„No tak, nemyslel jsem to tak, jen mě to zprvu vytočilo. Vlastně se nic neděje. Je to trochu z ruky, ale můžeme se stavit za domacím, ten musí mít ještě jedny náhradní klíčky“ usmál se omluvně na svou ženu.
„Dej mi pusu a už se nemrač,“ dodal. Šárka ještě trochu uraženě nastavila tvář. Vlastík se k ní nahnul, aby ji políbil.
„Pozor!“ vykřikla zděšeně Šárka. Před nimi se jako zázrakem objevila uprostřed nějaká starší žena se psem. Jeli rychle, řidič už neměl šanci auto ubrzdit. Strhl volant…
Šárka se dusila. Probrala se, otevřela oči a první co spatřila, byla krev. Spousta krve. Byla zaklíněná v autě. Necítila ani, kde má končetiny. Necítila nic. Jen benzín. Všude kolem. Silou vůle se snažila pomalu navrátit cit nejdříve do prstů, dlaní a pak i do celých rukou. Znovu otevřela oči a pokoušela se vyhledat pohledem svého manžela. Zpanikařila, když jej nikde neviděla.
Musím se okamžitě dostat ven, pomyslela si. Přemýšlej, sakra přemýšlej. Znovu se rozhlédla okolo sebe. Sklo před ní bylo rozbité, střecha promáčknutá. Nohy měla v trochu nepřirozené poloze, ale jinak byla nejspíš v pořádku. Nemohla se otočit, ale nahmatala kliku dveří. Zatlačila, ale nic. Nepohnuly se ani o píď. Snad nejsou zamčené proboha? Opřela se o ně ještě jednou - zaskřípaly v pantech. Dokážu to! Musím to dokázat, říkala si. Potřetí se vší silou, která jí zbývala, opřela do dveří. Konečně se povedlo.
Pomalu se soukala z vraku. Nejdřív ruce, hlava a nakonec nohy, které uvolnila kupodivu celkem rychle. Ještě ale necítila jistotu postavit se, a tak lezla po čtyřech před vozidlo. A pak to spatřila. Jeho tělo leželo bezvládně na zemi zalité krví, končetiny rozhozené na všechny strany.
„Miláčku?,“ hlesla a plazila se pomalu k němu.
„Miláčku vstávej, slyšíš?,“ začala vší silou cloumat jeho tělem. Bezvýsledně. Nemohla se dále vydržet dívat do toho obličeje bez výrazu. Propukla v hysterický pláč a svalila se do trávy vedle svého muže. Byla tak slabá.
Celou věčnost brečela. Pak si najednou všimla o kousek dál své kabelky. Mobil, blesklo jí hlavou. S trochou úsilí na ni dosáhla. Na telefonu vytočila linku 155. Nedokázala ze sebe však vydat více než pár slov. Nevěděla ani kde je. Nemá šanci – to poslední ji napadlo, než upadla vysíleně do bezvědomí.
Kolem sebe slyšela hlasy. Otevřela oči a spatřila obličeje naklánějící se nad ní. Nejspíš ležela.
„Kde je můj muž?“ vyhrkla.
„Nebojte se, je o něj postaráno, žije,“ odpověděl neznámý hlas. Ulevilo se jí natolik, že se dokonce usmála. Někde nad hlavou jí ale zazněla jakási podivně soucitně vyřčená otázka:
„Byla jste těhotná, že ano? Víte slečno…“
„Ano, za dva týdny se nám narodí holčička,“ skočila tomu zvláštnímu hlasu do řeči. Hrdě si objala opravdu obrovské bříško, ale nahmatala cosi vlhkého. Nadzvedla se na loktech a mezi těmi soucitnými pohledy stačila zaregistrovat jen velikou skvrnu na stehnech. Skvrnu od krve. Hlavou jí blesklo jen to vyřčené „byla“.
Orosená potem od hlavy až k patě se Šárka probudila do noci. Slzy jako hrachy se jí řinuly z očí. Posadila se a rozhlédla se okolo sebe. Vlastík spokojeně chrápal vedle pod peřinou a budík za ním ukazoval půl třetí ráno. Jestli se nepletla, rozeznala na něm také datum. Za čtrnáct dní by se jí mela narodit dcera.
Lehla si zpět pod peřinu a přitulila se k Vlastíkovi, který dál nerušeně spal. Tep už se jí pomalu vracel do normálu a dívka se znovu ponořovala do spánku. Poslední co stihla zaznamenat, byl nepatrný pohyb někde okolo podbřišku.
Přečtěte si také
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 917
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 1655
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 662
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 663
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 436
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3285
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 4730
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 4005
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 3842
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 2327
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
aspon ze to byl jen nejaky sen nebo co, brrr, husina
…
