Než jsem se narodila
- Ostatní
- Wink
- 23.09.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tohle jsem dneska vyhrabala ze školních složek po několika letech a musela jsem se usmívat, když jsem si po takové době četla, co ta moje puberťácká hlava jednou ve školní lavici vymyslela. Říkám si, že i vám by se tahle napůl pohádka a napůl příběh mohl líbit, že je to možná zase něco trochu jiného, než čtete obvykle. Hezké počteníčko a berte to s rezervou.
Je první červen, pomalu ale jistě se schyluje k večeru. Na obloze se objevují první hvězdy a pod nesmělým svitem měsíce se na louce poseté tisíci sedmikrásek ubírajících se ke spánku v láskyplném objetí usmívají do dálky dva mladí lidé. Ve tvářích mají cosi nepopsatelného, přesto krásného. V jejich výrazech se promítá spokojenost a štěstí a celý tento obraz – milenci, příroda, hvězdy, láska – musí znamenat snad něco výjimečného. A také že ano.
O několik měsíců později se ona mladá slečna procházela po náměstí a její kroky vedly do obchůdku, který do té doby jen závistivě obcházela. Nyní stoupala po schůdcích ke dveřím s jistotou a hrdostí. Zvonek nad dveřmi hlasitě ohlásil její příchod.
„Dobrý den,“ pozdravila. „Dobrý den mladá paní, co byste si přála? Ááá už to vidím, je mi to jasné,“ zvolala prodavačka s širokým úsměvem a odtrhla pohled od Šárčiny halenky napjaté ve švech. Rázným krokem zamířila ke věšákům s šaty a halenkami pro těhotné. Měla pravdu. Šárka už nějakou dobu nosila v bříšku miminko, díky němuž se hezky zakulatila.
Po cestě domů se ještě stavila na svou oblíbenou zmrzlinu a spěchala vařit večeři. Dnes měla totiž přijet na návštěvu její maminka, sestra s přítelem a rodiče budoucího tatínka Vlastíka. Právě on svolal tuto sešlost, což bylo samo o sobě překvapující. v"No teda, tobě to sluší, Šárko, ty jsi začala růst znovu do krásy. A jak se vám daří?," spustila hned ve dveřích sestra Eva.
„Ale nepřeháněj prosím tě. Máme se celkem dobře, děkuji. Pojďte dál.“ Za chvíli došli také ostatní členové rodiny a tak se všichni společně usadili okolo stolu. Šárka se zrovna chystala dojít do kuchyně pro mísu se salátem, když ji Vlastík zadržel a chytil ji za ruku. S pohledy plnými očekávání spustil:
„Drahá Šárko, miluji tě z celého svého srdce a ani slovy nedokážu popsat, jak moc si vážím, že se naše životy spojily. Brzy mi porodíš mého prvního potomka a já chci, aby naše rodina byla dokonalá. Proto se tě teď před našimi blízkými ptám, vezmeš si mne?“ Šárce vyhrkly slzy do očí. Posadila se a téměř neslyšitelně špitla:
„Ano,“ a svého muže políbila. Maminka, dojatá snad ještě víc, ji objala a všichni ostatní začali tleskat. Vlastík vytáhnul prstýnek a navlékl ho své budoucí manželce na prsteníček. Padl jí perfektně. Někdo bouchnul šampaňské, a tak si všichni hromadně připili na jejich štěstí a na zdraví miminka.
„Jak se vlastně bude jmenovat?,“ zeptal se do toho všeho Vlastíkův tatínek. Snoubenci se na sebe ze široka usmáli a téměř svorně odpověděli: „Martina nebo David.“ Společně pak strávili hezký zbytek večera.
Šárka s Vlastíkem jeli ve svém novém autě od známých z Brna. Oba měli velmi dobrou náladu. Povídali si, smáli se. Byli asi v polovině cesty, když si Šárka jen úplnou náhodou všimla, že nemá klíče od bytu.
„To snad nemyslíš vážně! Podívej se do té kabelky ještě jednou a pořádně. Neříkej mi, že musíme zpátky.“
„Nejsou tady,“ odvětila dívka, „nemůžu za to, vůbec si nepamatuji, že bych je vytahovala.“
„No tak jsi je asi vytahovat musela, když je nemáš. Super, fakt. Řekni mi, kde se tu mám jako teďka otočit? Uprostřed dálnice. Zavolej Zuzaně, ať se podívá, jestli tam vůbec někde jsou,“ řekl naštvaně Vlastík. Šárka tedy vyhrabala svůj mobilní telefon a vyhledala v seznamu příslušné číslo.
„Nezvedá to,“ hlesla po chvíli.
„To snad není možný, já z tebe fakt někdy nemůžu. Sakra na co myslíš? Na co ty myslíš?“
„Jo? Na co já myslím? Tak teda promiň, ale kdybys ty nebýval ztratil nedávno ty svoje, můžeme jet v klidu dál a Zuzka by mi je pak poslala. Takže mi tady laskavě nic nevyčítej,“ vpálila mu do obličeje už rozhořčená Šárka.
„To jsme si snad už vyjasnili, ne? Tak to tu nevytahuj.“ Šárce bylo do breku, neřekla už radši ani slovo. Nesnášela hádky, vždy si je moc brala a dlouho se jimi zabývala, zatímco Vlastík za chvíli dokázal myslet na něco úplně jiného. Při první příležitosti odbočili a vydali se na cestu zpět. Seděli mlčky, když Šárku Vlastík pohladil po koleně.
„No tak, nemyslel jsem to tak, jen mě to zprvu vytočilo. Vlastně se nic neděje. Je to trochu z ruky, ale můžeme se stavit za domacím, ten musí mít ještě jedny náhradní klíčky“ usmál se omluvně na svou ženu.
„Dej mi pusu a už se nemrač,“ dodal. Šárka ještě trochu uraženě nastavila tvář. Vlastík se k ní nahnul, aby ji políbil.
„Pozor!“ vykřikla zděšeně Šárka. Před nimi se jako zázrakem objevila uprostřed nějaká starší žena se psem. Jeli rychle, řidič už neměl šanci auto ubrzdit. Strhl volant…
Šárka se dusila. Probrala se, otevřela oči a první co spatřila, byla krev. Spousta krve. Byla zaklíněná v autě. Necítila ani, kde má končetiny. Necítila nic. Jen benzín. Všude kolem. Silou vůle se snažila pomalu navrátit cit nejdříve do prstů, dlaní a pak i do celých rukou. Znovu otevřela oči a pokoušela se vyhledat pohledem svého manžela. Zpanikařila, když jej nikde neviděla.
Musím se okamžitě dostat ven, pomyslela si. Přemýšlej, sakra přemýšlej. Znovu se rozhlédla okolo sebe. Sklo před ní bylo rozbité, střecha promáčknutá. Nohy měla v trochu nepřirozené poloze, ale jinak byla nejspíš v pořádku. Nemohla se otočit, ale nahmatala kliku dveří. Zatlačila, ale nic. Nepohnuly se ani o píď. Snad nejsou zamčené proboha? Opřela se o ně ještě jednou - zaskřípaly v pantech. Dokážu to! Musím to dokázat, říkala si. Potřetí se vší silou, která jí zbývala, opřela do dveří. Konečně se povedlo.
Pomalu se soukala z vraku. Nejdřív ruce, hlava a nakonec nohy, které uvolnila kupodivu celkem rychle. Ještě ale necítila jistotu postavit se, a tak lezla po čtyřech před vozidlo. A pak to spatřila. Jeho tělo leželo bezvládně na zemi zalité krví, končetiny rozhozené na všechny strany.
„Miláčku?,“ hlesla a plazila se pomalu k němu.
„Miláčku vstávej, slyšíš?,“ začala vší silou cloumat jeho tělem. Bezvýsledně. Nemohla se dále vydržet dívat do toho obličeje bez výrazu. Propukla v hysterický pláč a svalila se do trávy vedle svého muže. Byla tak slabá.
Celou věčnost brečela. Pak si najednou všimla o kousek dál své kabelky. Mobil, blesklo jí hlavou. S trochou úsilí na ni dosáhla. Na telefonu vytočila linku 155. Nedokázala ze sebe však vydat více než pár slov. Nevěděla ani kde je. Nemá šanci – to poslední ji napadlo, než upadla vysíleně do bezvědomí.
Kolem sebe slyšela hlasy. Otevřela oči a spatřila obličeje naklánějící se nad ní. Nejspíš ležela.
„Kde je můj muž?“ vyhrkla.
„Nebojte se, je o něj postaráno, žije,“ odpověděl neznámý hlas. Ulevilo se jí natolik, že se dokonce usmála. Někde nad hlavou jí ale zazněla jakási podivně soucitně vyřčená otázka:
„Byla jste těhotná, že ano? Víte slečno…“
„Ano, za dva týdny se nám narodí holčička,“ skočila tomu zvláštnímu hlasu do řeči. Hrdě si objala opravdu obrovské bříško, ale nahmatala cosi vlhkého. Nadzvedla se na loktech a mezi těmi soucitnými pohledy stačila zaregistrovat jen velikou skvrnu na stehnech. Skvrnu od krve. Hlavou jí blesklo jen to vyřčené „byla“.
Orosená potem od hlavy až k patě se Šárka probudila do noci. Slzy jako hrachy se jí řinuly z očí. Posadila se a rozhlédla se okolo sebe. Vlastík spokojeně chrápal vedle pod peřinou a budík za ním ukazoval půl třetí ráno. Jestli se nepletla, rozeznala na něm také datum. Za čtrnáct dní by se jí mela narodit dcera.
Lehla si zpět pod peřinu a přitulila se k Vlastíkovi, který dál nerušeně spal. Tep už se jí pomalu vracel do normálu a dívka se znovu ponořovala do spánku. Poslední co stihla zaznamenat, byl nepatrný pohyb někde okolo podbřišku.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1182
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 702
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1223
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 510
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 311
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19131
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2527
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2754
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2475
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1657
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
aspon ze to byl jen nejaky sen nebo co, brrr, husina
…
