Nejhorší a nejkrásnější den v mém životě
- Porod
- Wink
- 14.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Mě těhotenství bylo od začátku hezké a bezproblémové. Žádná nevolnost, přibírala jsem pomalinku, tlak vždy v pořádku, všechny testy měl nás maličký na jedničku. Jediným mým problémem byla únava po práci a věčně otékající kotník – vždycky pravý, nevím proč :D Dělám recepční v hotelu a po 12hodinových směnách se ani nebylo čemu divit. Na mateřskou jsem odešla měsíc a půl před termínem a byla jsem moc šťastná, že už budu moci odpočívat, pořádně jist a relaxovat (přece jen v práci to moc nejde). I tak jsem se ale snažila být pořád aktivní, až mě přítel někdy musel napomínat a hlídat :) Bála jsem se, že když teď ke konci zlenivím, udělá to porod těžším a ještě hodně přiberu a moje mazání bříška každý den vyjde vniveč (nakonecbylo bříško bez jediné jizvičky, ale na boky jsem asi nějak pozapomněla :D ) Termín porodu jsem měla podle UTZ 26. 11., ale samozřejmě že už od 38. týdne jsem po každém výletu na záchod zkoumala kalhotky a spala jsem na ručníku, co kdyby náhodou! :D Přítel dělá noční směny, vždy 4 po sobě a pak má 4 dny volna, takže pokaždé, když měl volno, ujišťovali jsme broučka přes bříško, že teď klidně jako může, a naopak, když odcházel na první noční, promlouvali jsme mu do duše, ať ještě nikam nespěchá. Řekla bych, že z toho byl malý nakonec dost zmatený a tak udělal, co uznal za vhodné sám :D Ve čtvrtek 22. 11. jsem se probudila už kolem sedmé ráno a s hodně dobrou náladou. Udělala jsem si dobrou snídani, šla si dát sprchu a opět se celá oholila (kdyby náhodou), ať se Olimu líbím :) Před devátou přišel přítel z noční. Já jsem za ním přitancovala nahoře bez, že chci novou fotku bříška, protože taky může být jedna z posledních. Jako bych něco tušila :D O 10 minut později si tak sedíme u telky, povídáme si a najednou cítím či slyším něco jako lupnutí kloubů v bříšku. Nevím, k čemu jinému bych to přirovnala. Podívám se na přítele a ten koukal na mě, co to mělo být. Takže to opravdu bylo slyšet. Říkám, že nevím, že se malý ani zrovna nehýbe, abych si myslela, že to byl nějakým způsobem on. Hlavou mi proletělo pár diskuzí a deníčků, že jste to některé taky slyšely, když vám praskla plodovka. Ale ze mě nic neteklo. Stejně mi to nedalo a musela jsem se postavit. A v tu ránu bylo jasno... ještě chvíli jsem stála, než mi to úplně docvaklo a rozutíkala jsem se na záchod, kde se to trochu zastavilo, když jsem si sedla. Přítel přiběhl za mnou, co se děje... ak jsem se postavila a ukázala mu mokrý flek na pyžamu a jak mi to stéká po nohou. Byl trochu v šoku, tak jsem mu to musela vyjádřit ještě slovně, že je to teda jako asi už ono! :D Byli jsme z toho tak v šoku, že jsme začali pobíhat po bytě jako blázni a nevěděli co dřív. Na prohlídkách mi neustále připomínali, ať volám, až budu mít kontrakce alespoň od 3 do 10 minut, a tak jsem sebe a přítele snažila uklidnit, že se ještě nic neděje. Brnkla jsem porodní, popsala jsem jí, co se stalo a ta mi řekla, že mám přijet na prohlídku, aby se ujistili, že je to opravdu plodovka. No co jiného by to tak bylo... voda ze mě neteče ob den. Každopádně jsem byla trochu překvapená, že je jí méně, než jsem čekala. Odtékala téměř v kuse, ale po troskách. V šedé vůbec, jen když jsem se hýbala. Takže jsme nachystali... to nám trvalo věčnost, jelikož jsme oba pořád byli nějak v šoku a kolikrát jsem i přítele přistihla, jak jen chodí z pokoje do pokoje bez jakéhokoliv důvodů a když si začal najednou žehlit kalhoty, jakože to opravdu moc často nedělá, už jsem fakt nenacházela slova. Celou dobu jsem se musela smát. Po dvou hodinách v čekárně jsme konečně přišli na řadu, porodní vyzkoušela tlak a řekla, ať ji dám vložku, mrkla na ni a konstatovala, že tam toho moc není. Tak jsem ji řekla, že jsem ji akorát měnila, protože už prosakovala a že to ze mě odtéká docela pomalu. Měla jsem si lehnout, že se mrkne dovnitř. Otevřela si mě a požádala mě, ať zakašlu... tím tlakem by se mělo množství vody uvolnit. Zakašlala jsem a nic. Podruhé taky nic, ani při změně polohy. Asistentka na mě, že se jí to nezdá a nevypadá to na plodovku, ale spíše jen nějaký výtok. Říkám ji, že výtok jsem měla poslední dny docela silnější, ale ne nijak svědivý atd. a tohle že je prostě od rána jiné, že to snad poznám. Plus jsem jí popsala tu situaci s lupnutím, na to mi odpověděla, že když mi praskne plodovka, tak nic neslyším... aha takže jsem si to asi vycucala z prstů a přítel taky slyšel praskat dříví v lese. Řekla mi, že to, co jí popisuji, zní jako plodová voda, ale že uvnitř vážně nic nevidí a tak že mě pošle domů a jestli to poteče nějak víc nebo se něco rozjede, mám volat a podíváme se znova. Fajn, takže když praskne plodová voda, je tam už riziko infekce, musí se udělat po určitě době vyvolání, ale já mám čekat, jestli to poteče víc. Když se na mě po všech mých argumentech podívala a řekla, že jestli tam tak chci zůstat, mužů, ale že si myslí, že tohle ještě nic není, připadala jsem si jako nějaký hypochondr a prvorodička, která vše přeceňuje a snad se nemůže dočkat, až bude snášet všechny ty bolesti, hlavně na nemocničním lůžku. Necítila jsem nic přicházet a sama jsem chtěla ještě jít domů, aby se přítel po té noční trochu prospal a já byla v pohodlí domova, jak to jen půjde, ale tohle mě vážně dostalo. Řekla jsem si, že snad ale ví, co dělá, je přece odborník, a tak jsme jeli domů. Přítel si šel lehnout a já jsem všem odpovídala, že to vypadá na plány poplach a jsem z toho teď, potom, co mi řekla, sama nějaká zmatená. Výtok ale stále pokračoval a jednou, když se malinký nějak více pohnul, mi odteklo najednou zase větší množství. Bavila jsem se o tom i tady s holkama v diskuzi a ty mi radily, ať jedu znovu. Takže jsem kolem 5. zase volala, že to nepřestává a že jestli mám tedy počkat na kontrakce, a když se nedostaví, do kdy mám přijet. Pořád jsem měla od nich v hlavě to, že dokud nejsou kontrakce, není nic a už jsem nechtěla vypadat, že se jim tam chci nacpat za každou cenu už teď. Ale samozřejmě mi řekli, ať zase přijedu, že se musí podívat. Vzbudila jsem přítele, že musíme zase jet. Tentokrát jsme už posbírali všechno s sebou, porodní tašku, autosedačku atd. Už jsme nechtěli cestovat zase zpátky, a tak jsme se domluvili se známými, že přes noc zůstaneme u nich (bydlí kousek od nemocnice). Přijeli jsme a už tam byl naštěstí někdo jiný, než ta paní odbornice předtím. Paní porodní koukla na narůžovělou nasáklou vložku a řekla, že to je jasně plodovka. Oddechla jsem si, že nejsem zase za simulanta :D Udělala mi prohmat s výsledkem na 1 cm a že mě pošle domů s tím, že když se nic přes noc nerozjede, mám volat ráno a řeknou mi čas, kdy mám přijet na vyvolání. To bylo něco kolem půl 10. večer a v té době jsem necítila ještě vůbec nic. Začala jsem po cestě přemlouvat našeho broučka, aby to nenechával na doktorech a začal sám, že to bude pro nás oba mnohem méně stresující a všechno půjde lépe. Měla jsem z vyvolání trochu respekt. Přišli jsme ke známým, sedli si k telce a na mě začala padat únava. Navíc jsem si říkala, že bych chtěla jít spát co nejdříve, abych nabrala síly, dokud to jde. Kolem 11. jsem u té televize začala zaznamenávat menší tlak v podbřišku a už jsem si vážně přála, aby se rozhodli tu telku vypnout a jít spát. Když se mě známá zeptala, jestli už něco cítím, odpověděla jsem, že menší bolest v podbřišku, ale jinak nic moc, řekla mi, ať si to zkusím jen tak zaznamenávat, jak často přichází. To mě do té doby ani nenapadlo, protože bolesti byly sotva povšimnutelné. Každopádně jsem spustila svou aplikaci na mobilu a překvapilo mě, když se tyhle bolístky vracely asi po 5 minutách. Mezitím už se konečně všichni zvedli z obýváku, kde jsme měli spát, bylo načase, protože já už si chtěla udělat pohodlí a vážně jsem začínala být docela netrpělivá. Bolístky trochu zesílily. Známá mě ujistila, že to už jsou lehké kontrakce a mám čekat, že za chvíli už se rozprsknou přes celé bříško a záda. S přítelem jsme ulehli po půlnoci, kdy už byly bolesti o něco intenzivnější, ale já si pořád myslela, že dokážu usnout a zaspat je. Během půl hodinky jsem zjistila, že to už nedokážu. Vždycky mě ta bolest probudila, navíc se interval zkracoval na 3–4 min. Pak jsem se přistihla, že už je začínám trochu prodýchávat a musela jsem se za chvíli postavit, už jsem nedokázala jen tak ležet a čekat na další a další. Začala jsem chodit po bytě a pak už vážně začalo prodýchávaní v předklonu a kontrakce maximálně po 3 minutách. Přítele to samozřejmě probudilo, a tak jsem mu vysvětlila situaci, a že bych chtěla zkusit sprchu, jestli se mi trochu uleví. Sprcha pomáhala, ale zase se mi po ní trochu motala hlava. Přítel byl zaúkolovaný stopováním kontrakcí na mobilu a chudák nevěděl, jak mi má ještě pomoci a coby mohl udělat. Nic! Hlavně na mě nesahej a nemluv na mě, když mám kontrakcí :D Takhle to šlo asi do 3 hodin, kdy jsem se rozhodla, že sebe třeba udělám blbce a zavolám do porodnice, protože i když se pořád žádné bolesti do zad a přes celé břicho nekonaly, nabraly už dost na síle a kontrakce byly už tři do 10 minut. Takže přítel volal, já jsem se svíjela vedle a řekli mu, že jelikož jsem prvorodička, bude to trvat asi ještě nějakou dobu, ať zkusím sprchu a paracetamol a ať to zkusím vydržet co nejdéle to půjde. Až pak ať přijedu. Paracetamol už jsem v té době měla v sobě a nezabral. Šla jsem teda znovu do sprchy, kde se mi ulevilo, ale s tou závrati to bylo horší než poprvé, takže jsem odtamtud zase brzy vylezla. No, o půl 5. jsem zahlásila, ať se na mě přítel nezlobí, že tam asi budeme za idioty, ale že chci jet a vědět, jak dlouho tohle ještě potrvá, alespoň, jak jsme pokročili a kdyby byla ta možnost, ať mi aspoň píchnou tu injekci na spaní a bolest, o které mi říkali (ta byla ale až tuším od 4 cm). V taxíku jsem napůl drtila křeslo před sebou a napůl navigovala řidiče :D Když jsme přijeli na naše oddělení, všichni byli hodně zaneprázdnění a museli volat někoho z jiného oddělení, ať se na mě podívá, takže jsem pochodovala po čekárně a svíjela se v bolestech. Drtila jsem všechno, co se dalo – nástěnky, skříňky, křeslo, přítele. Ten mě v tu chvíli strašně iritoval svým parfémem, pamatuji si, že jsem ho chtěla sjet, proč si toho na sebe tolik lije, ale nebyla síla :D Mezi vším tím prodychávaním jsem si všimla, že mě ke konci každé kontrakce začíná najednou brát velký tlak na konečník a přirozená touha tlačit. Když za mnou po nekonečných 15 minutách někdo konečně přišel, začala jsem tu paní opět ujišťovat, že mi je jasné, že to asi ještě nějakou dobu potrvá, ale že už se to doma prostě nedalo vydržet a potřebuji alespoň vědět, jestli jsme se za těch pár hodin někam posunuli. Sáhla do mě, zavolala si ještě kolegyni, ať si je jistá a s úsměvem mi oznámila, že už to na moc dlouho nebude, protože jsem otevřena na 9 cm :D Málem mně i příteli vypadly oči z důlků a prý, jak jako, tak rychle :D Pořád jsem čekala, že to teprve přijde, že to ještě nic není, tyhle bolesti, a ono už to bylo ono, přišla jsem k tomu jak slepý k houslím. Asi mužů být vděčná tomu taxikáři, že to bral přes všechny hrbolky a kanály na cestách :D Takže si mě posadili na vozík a jeli jsme zase na jiné oddělení, kde byl někdo k dispozici. Asi se v tu noc s porody roztrhl pytel. Na porodní jsme měli štěstí, neustále mě ujišťovala, jaká jsem superstar, jak jsem úžasná apod. Držela mi nohu na svém ramenu, jelikož tam neměli tu klasickou kozu, masírovala mě, a i když jsem si připadala nemožná, neustále mě ujišťovala, jak jsem skvělá. Člověk ví, že není, ale slyšet to v tu chvíli potřebuje :D Čekali jsme, až dosáhnu těch 10 cm a asi dvě hodinky jsme při kontrakcích rotovali hlavičku ve všech možných i nemožných polohách. Když jsem klečela a opírala se o lůžko, utekl mi bobek a přítel se mi strašně smál, jak jsem to měla ještě čas řešit :D Klystýr se tam totiž ani nevede. Věděla jsem, že bych to zvládla beze všeho, ale byla jsem trochu líná a požádala si o Entonox. Každopádně, jak mi každý říkal, že se budu cítit přiopile a omámeně, necítila jsem vůbec nic a pomohl mi maximálně k tomu, abych si hezky hlídala prodýchávání kontrakcí. Dokonce si i přítel párkrát dýchnul a ptal se, jestli je to vůbec zapnuté, že nic necítí. No nevím, po nějaké době jsem se na Entonox vykašlala. Přítel seděl celou dobu vedle mě a natáčel, za což jsem teď moc ráda, protože je krásné prožít si to znovu :) Trochu mě štval stylem hudby, který tam pouštěl. Klasika, prý na uklidnění. Jaksi nedokázal pochopit, že relaxovat mi nějak nešlo. Malý nejdřív na pár prvních tlačení reagoval jen vysunutím půlky hlavičky, kterou pak za pár sekund pokaždé zase schoval – auuu! :/ Asi napopáté už šla hlavička s tělíčkem najednou :) Oli plakal tím nejkrásnějším pláčem na světě a když mi ho položili na prsa, skoro hned přestal a jen koukal. S přítelem jsme se samozřejmě oba rozbrečeli. Všechna ta únava a emoce šly ven... zpovzdálí ta jeho klasika (ano, teď se konečně hodila!) a byl to ten nejkrásnější moment na světě. Vždycky jsem si snažila představit, jaké to bude, co pocítím, až ho poprvé uvidím. Jestli přijde to zapomnění na bolest a místo ní mě náplní ta nová láska jako lusknutím prstů. Ano, přišlo to a ani nevím jak. A to jsem se bála, jestli to bude fungovat i u mě, u holky, která miminko neplánovala, která se rozhodla dobrovolně vzdát mladého nezodpovědného života, ale na děti nikdy nějak extra nebyla. Přišlo to se vším všudy, a když se na malého podívám, jak teď spinká v košíku vedle mě, vím, že ten pocit ani nikdy neodejde. Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych dokázala milovat někoho více, že by byl někdo důležitější než můj partner. A teď máme tohle malé štěstí, tohle malé centrum mezi námi dvěma, kam investujeme všechnu lásku a odkud ji můžeme naopak taky plnými doušky čerpat. Kouzelný moment nám přerušili asi po 15 minutách, kdy nám malého zvážili a změřili (3300 g a 48 cm) a pak mi ho zase vrátili na přiložení. Přisál se okamžitě a asi v bříšku pilně trénoval, protože se nechtěl pustit asi hodinu v kuse. Placenta mi odešla asi po 15 minutách po vyvolání. Porod proběhl bez nástřihu, jen jeden steh někde uvnitř, takže šití bylo později v pohodě. Jen jsem ztratila nějak více krve, takže jsem byla slabá jako moucha a docela jsem se motala, ale i když jsem mohla, spát mi nešlo :) Když to shrnu, první menší tlaky v podbřišku jsem začala cítit někdy kolem 11. večer, asi během hoďky. O půl 5. jsme přijeli do porodky a kolem půl 6. jsem byla úplně otevřená. Malý se narodil po pár zatlačeních v 7.42 a je to celý táta vzhledem, vybral si i jeho krevní skupinu a má dokonce stejně znamení zvěrokruhu. Kdyby se narodil před půlnocí, byl by Štír, po půlnoci už to byl Střelec... a jelikož mi kontrakce začaly kolem půlnoci, je mi jasné, že si na toho Střelce ten malý opičák počkal :) Je to prostě malá kopie přítele, kdybych ho nerodila já, asi si nejsem docela jistá, jestli je taky vůbec můj :D Ale to přijde! Takže všem prvorodičkám, které to brzy čeká, chci říci, ať se nedají odradit zkušeným personálem a dají na své pocity a intuici. Já jsem se až přehnaně obávala, že se mi někdo vysměje a nakonec to šlo takhle rychle. Když nebudete spokojeni s přístupem někoho z personálu, dejte to najevo. Mě doteď štve, že jsem se nevyjádřila později k té paní, co mi chtěla po odtoku plodovky cpát dovnitř něco na výtok, co mi mohlo způsobit infekcí :/ A taky si myslím, že psychika má na průběh porodu vážně velký vliv. Takže žádný strach a nervy, a nezapomeňte si to předem domluvit i s vašimi andílky :) Takhle by deníček nazval můj přítel. Já jsem celé těhotenství věřila tomu, že vše proběhne bez problémů a snad i rychle. Myslím, že tahle víra udělala opravdu hodně a někdo by měl vymyslet způsob, jak dávkovat optimismus v průběhu těhotenství, jako prevenci proti strachu a nervozitě z porodu. Tenhle deníček píši jak pro sebe, protože ačkoliv je to pouze něco přes dva týdny, připadá mi to jako věčnost a já si chci uchovat všechny detaily, tak i všem maminkám, které porod čeká v nejbližších týdnech. Já si tady před porodem deníčky pročítala každý den a moc mi to pomáhalo, tak snad i ten můj někomu poslouží.
10 min pred tim, nez mi praskla plodovka :)
Kontrakce :)
Spokojenost po prvnim napapani :)
Siesta na brisku :)
S tatinkem
- 1
Jeste v porodnici
Prvni noc s maminkou :)
Mě těhotenství bylo od začátku hezké a bezproblémové. Žádná nevolnost, přibírala jsem pomalinku, tlak vždy v pořádku, všechny testy měl nás maličký na jedničku. Jediným mým problémem byla únava po práci a věčně otékající kotník – vždycky pravý, nevím proč 
Dělám recepční v hotelu a po 12hodinových směnách se ani nebylo čemu divit. Na mateřskou jsem odešla měsíc a půl před termínem a byla jsem moc šťastná, že už budu moci odpočívat, pořádně jist a relaxovat (přece jen v práci to moc nejde). I tak jsem se ale snažila být pořád aktivní, až mě přítel někdy musel napomínat a hlídat 
Bála jsem se, že když teď ke konci zlenivím, udělá to porod těžším a ještě hodně přiberu a moje mazání bříška každý den vyjde vniveč (nakonecbylo bříško bez jediné jizvičky, ale na boky jsem asi nějak pozapomněla )
Termín porodu jsem měla podle UTZ 26. 11., ale samozřejmě že už od 38. týdne jsem po každém výletu na záchod zkoumala kalhotky a spala jsem na ručníku, co kdyby náhodou! Přítel dělá noční směny, vždy 4 po sobě a pak má 4 dny volna, takže pokaždé, když měl volno, ujišťovali jsme broučka přes bříško, že teď klidně jako může, a naopak, když odcházel na první noční, promlouvali jsme mu do duše, ať ještě nikam nespěchá. Řekla bych, že z toho byl malý nakonec dost zmatený a tak udělal, co uznal za vhodné sám
Ve čtvrtek 22. 11. jsem se probudila už kolem sedmé ráno a s hodně dobrou náladou. Udělala jsem si dobrou snídani, šla si dát sprchu a opět se celá oholila (kdyby náhodou), ať se Olimu líbím Před devátou přišel přítel z noční. Já jsem za ním přitancovala nahoře bez, že chci novou fotku bříška, protože taky může být jedna z posledních. Jako bych něco tušila O 10 minut později si tak sedíme u telky, povídáme si a najednou cítím či slyším něco jako lupnutí kloubů v bříšku. Nevím, k čemu jinému bych to přirovnala. Podívám se na přítele a ten koukal na mě, co to mělo být. Takže to opravdu bylo slyšet. Říkám, že nevím, že se malý ani zrovna nehýbe, abych si myslela, že to byl nějakým způsobem on.
Hlavou mi proletělo pár diskuzí a deníčků, že jste to některé taky slyšely, když vám praskla plodovka. Ale ze mě nic neteklo. Stejně mi to nedalo a musela jsem se postavit. A v tu ránu bylo jasno… ještě chvíli jsem stála, než mi to úplně docvaklo a rozutíkala jsem se na záchod, kde se to trochu zastavilo, když jsem si sedla. Přítel přiběhl za mnou, co se děje… ak jsem se postavila a ukázala mu mokrý flek na pyžamu a jak mi to stéká po nohou. Byl trochu v šoku, tak jsem mu to musela vyjádřit ještě slovně, že je to teda jako asi už ono! Byli jsme z toho tak v šoku, že jsme začali pobíhat po bytě jako blázni a nevěděli co dřív.
Na prohlídkách mi neustále připomínali, ať volám, až budu mít kontrakce alespoň od 3 do 10 minut, a tak jsem sebe a přítele snažila uklidnit, že se ještě nic neděje. Brnkla jsem porodní, popsala jsem jí, co se stalo a ta mi řekla, že mám přijet na prohlídku, aby se ujistili, že je to opravdu plodovka. No co jiného by to tak bylo… voda ze mě neteče ob den. Každopádně jsem byla trochu překvapená, že je jí méně, než jsem čekala. Odtékala téměř v kuse, ale po troskách. V šedé vůbec, jen když jsem se hýbala.
Takže jsme nachystali… to nám trvalo věčnost, jelikož jsme oba pořád byli nějak v šoku a kolikrát jsem i přítele přistihla, jak jen chodí z pokoje do pokoje bez jakéhokoliv důvodů a když si začal najednou žehlit kalhoty, jakože to opravdu moc často nedělá, už jsem fakt nenacházela slova. Celou dobu jsem se musela smát.
Po dvou hodinách v čekárně jsme konečně přišli na řadu, porodní vyzkoušela tlak a řekla, ať ji dám vložku, mrkla na ni a konstatovala, že tam toho moc není. Tak jsem ji řekla, že jsem ji akorát měnila, protože už prosakovala a že to ze mě odtéká docela pomalu. Měla jsem si lehnout, že se mrkne dovnitř. Otevřela si mě a požádala mě, ať zakašlu… tím tlakem by se mělo množství vody uvolnit. Zakašlala jsem a nic. Podruhé taky nic, ani při změně polohy.
Asistentka na mě, že se jí to nezdá a nevypadá to na plodovku, ale spíše jen nějaký výtok. Říkám ji, že výtok jsem měla poslední dny docela silnější, ale ne nijak svědivý atd. a tohle že je prostě od rána jiné, že to snad poznám. Plus jsem jí popsala tu situaci s lupnutím, na to mi odpověděla, že když mi praskne plodovka, tak nic neslyším… aha takže jsem si to asi vycucala z prstů a přítel taky slyšel praskat dříví v lese. Řekla mi, že to, co jí popisuji, zní jako plodová voda, ale že uvnitř vážně nic nevidí a tak že mě pošle domů a jestli to poteče nějak víc nebo se něco rozjede, mám volat a podíváme se znova. Fajn, takže když praskne plodová voda, je tam už riziko infekce, musí se udělat po určitě době vyvolání, ale já mám čekat, jestli to poteče víc.
Když se na mě po všech mých argumentech podívala a řekla, že jestli tam tak chci zůstat, mužů, ale že si myslí, že tohle ještě nic není, připadala jsem si jako nějaký hypochondr a prvorodička, která vše přeceňuje a snad se nemůže dočkat, až bude snášet všechny ty bolesti, hlavně na nemocničním lůžku. Necítila jsem nic přicházet a sama jsem chtěla ještě jít domů, aby se přítel po té noční trochu prospal a já byla v pohodlí domova, jak to jen půjde, ale tohle mě vážně dostalo. Řekla jsem si, že snad ale ví, co dělá, je přece odborník, a tak jsme jeli domů.
Přítel si šel lehnout a já jsem všem odpovídala, že to vypadá na plány poplach a jsem z toho teď, potom, co mi řekla, sama nějaká zmatená. „Výtok“ ale stále pokračoval a jednou, když se malinký nějak více pohnul, mi odteklo najednou zase větší množství. Bavila jsem se o tom i tady s holkama v diskuzi a ty mi radily, ať jedu znovu. Takže jsem kolem 5. zase volala, že to nepřestává a že jestli mám tedy počkat na kontrakce, a když se nedostaví, do kdy mám přijet. Pořád jsem měla od nich v hlavě to, že dokud nejsou kontrakce, není nic a už jsem nechtěla vypadat, že se jim tam chci nacpat za každou cenu už teď. Ale samozřejmě mi řekli, ať zase přijedu, že se musí podívat.
Vzbudila jsem přítele, že musíme zase jet. Tentokrát jsme už posbírali všechno s sebou, porodní tašku, autosedačku atd. Už jsme nechtěli cestovat zase zpátky, a tak jsme se domluvili se známými, že přes noc zůstaneme u nich (bydlí kousek od nemocnice). Přijeli jsme a už tam byl naštěstí někdo jiný, než ta paní odbornice předtím. Paní porodní koukla na narůžovělou nasáklou vložku a řekla, že to je jasně plodovka. Oddechla jsem si, že nejsem zase za simulanta Udělala mi prohmat s výsledkem na 1 cm a že mě pošle domů s tím, že když se nic přes noc nerozjede, mám volat ráno a řeknou mi čas, kdy mám přijet na vyvolání. To bylo něco kolem půl 10. večer a v té době jsem necítila ještě vůbec nic. Začala jsem po cestě přemlouvat našeho broučka, aby to nenechával na doktorech a začal sám, že to bude pro nás oba mnohem méně stresující a všechno půjde lépe. Měla jsem z vyvolání trochu respekt.
Přišli jsme ke známým, sedli si k telce a na mě začala padat únava. Navíc jsem si říkala, že bych chtěla jít spát co nejdříve, abych nabrala síly, dokud to jde. Kolem 11. jsem u té televize začala zaznamenávat menší tlak v podbřišku a už jsem si vážně přála, aby se rozhodli tu telku vypnout a jít spát. Když se mě známá zeptala, jestli už něco cítím, odpověděla jsem, že menší bolest v podbřišku, ale jinak nic moc, řekla mi, ať si to zkusím jen tak zaznamenávat, jak často přichází. To mě do té doby ani nenapadlo, protože bolesti byly sotva povšimnutelné. Každopádně jsem spustila svou aplikaci na mobilu a překvapilo mě, když se tyhle bolístky vracely asi po 5 minutách. Mezitím už se konečně všichni zvedli z obýváku, kde jsme měli spát, bylo načase, protože já už si chtěla udělat pohodlí a vážně jsem začínala být docela netrpělivá. Bolístky trochu zesílily. Známá mě ujistila, že to už jsou lehké kontrakce a mám čekat, že za chvíli už se rozprsknou přes celé bříško a záda.
S přítelem jsme ulehli po půlnoci, kdy už byly bolesti o něco intenzivnější, ale já si pořád myslela, že dokážu usnout a zaspat je. Během půl hodinky jsem zjistila, že to už nedokážu. Vždycky mě ta bolest probudila, navíc se interval zkracoval na 3–4 min. Pak jsem se přistihla, že už je začínám trochu prodýchávat a musela jsem se za chvíli postavit, už jsem nedokázala jen tak ležet a čekat na další a další. Začala jsem chodit po bytě a pak už vážně začalo prodýchávaní v předklonu a kontrakce maximálně po 3 minutách. Přítele to samozřejmě probudilo, a tak jsem mu vysvětlila situaci, a že bych chtěla zkusit sprchu, jestli se mi trochu uleví.
Sprcha pomáhala, ale zase se mi po ní trochu motala hlava. Přítel byl zaúkolovaný stopováním kontrakcí na mobilu a chudák nevěděl, jak mi má ještě pomoci a coby mohl udělat. Nic! Hlavně na mě nesahej a nemluv na mě, když mám kontrakcí Takhle to šlo asi do 3 hodin, kdy jsem se rozhodla, že sebe třeba udělám blbce a zavolám do porodnice, protože i když se pořád žádné bolesti do zad a přes celé břicho nekonaly, nabraly už dost na síle a kontrakce byly už tři do 10 minut. Takže přítel volal, já jsem se svíjela vedle a řekli mu, že jelikož jsem prvorodička, bude to trvat asi ještě nějakou dobu, ať zkusím sprchu a paracetamol a ať to zkusím vydržet co nejdéle to půjde. Až pak ať přijedu.
Paracetamol už jsem v té době měla v sobě a nezabral. Šla jsem teda znovu do sprchy, kde se mi ulevilo, ale s tou závrati to bylo horší než poprvé, takže jsem odtamtud zase brzy vylezla. No, o půl 5. jsem zahlásila, ať se na mě přítel nezlobí, že tam asi budeme za idioty, ale že chci jet a vědět, jak dlouho tohle ještě potrvá, alespoň, jak jsme pokročili a kdyby byla ta možnost, ať mi aspoň píchnou tu injekci na spaní a bolest, o které mi říkali (ta byla ale až tuším od 4 cm). V taxíku jsem napůl drtila křeslo před sebou a napůl navigovala řidiče
Když jsme přijeli na naše oddělení, všichni byli hodně zaneprázdnění a museli volat někoho z jiného oddělení, ať se na mě podívá, takže jsem pochodovala po čekárně a svíjela se v bolestech. Drtila jsem všechno, co se dalo – nástěnky, skříňky, křeslo, přítele. Ten mě v tu chvíli strašně iritoval svým parfémem, pamatuji si, že jsem ho chtěla sjet, proč si toho na sebe tolik lije, ale nebyla síla Mezi vším tím prodychávaním jsem si všimla, že mě ke konci každé kontrakce začíná najednou brát velký tlak na konečník a přirozená „touha“ tlačit. Když za mnou po nekonečných 15 minutách někdo konečně přišel, začala jsem tu paní opět ujišťovat, že mi je jasné, že to asi ještě nějakou dobu potrvá, ale že už se to doma prostě nedalo vydržet a potřebuji alespoň vědět, jestli jsme se za těch pár hodin někam posunuli. Sáhla do mě, zavolala si ještě kolegyni, ať si je jistá a s úsměvem mi oznámila, že už to na moc dlouho nebude, protože jsem otevřena na 9 cm Málem mně i příteli vypadly oči z důlků a prý, jak jako, tak rychle Pořád jsem čekala, že to teprve přijde, že to ještě nic není, tyhle bolesti, a ono už to bylo ono, přišla jsem k tomu jak slepý k houslím. Asi mužů být vděčná tomu taxikáři, že to bral přes všechny hrbolky a kanály na cestách
Takže si mě posadili na vozík a jeli jsme zase na jiné oddělení, kde byl někdo k dispozici. Asi se v tu noc s porody roztrhl pytel. Na porodní jsme měli štěstí, neustále mě ujišťovala, jaká jsem superstar, jak jsem úžasná apod. Držela mi nohu na svém ramenu, jelikož tam neměli tu klasickou kozu, masírovala mě, a i když jsem si připadala nemožná, neustále mě ujišťovala, jak jsem skvělá. Člověk ví, že není, ale slyšet to v tu chvíli potřebuje Čekali jsme, až dosáhnu těch 10 cm a asi dvě hodinky jsme při kontrakcích rotovali hlavičku ve všech možných i nemožných polohách. Když jsem klečela a opírala se o lůžko, utekl mi bobek a přítel se mi strašně smál, jak jsem to měla ještě čas řešit Klystýr se tam totiž ani nevede. Věděla jsem, že bych to zvládla beze všeho, ale byla jsem trochu líná a požádala si o Entonox. Každopádně, jak mi každý říkal, že se budu cítit přiopile a omámeně, necítila jsem vůbec nic a pomohl mi maximálně k tomu, abych si hezky hlídala prodýchávání kontrakcí. Dokonce si i přítel párkrát dýchnul a ptal se, jestli je to vůbec zapnuté, že nic necítí. No nevím, po nějaké době jsem se na Entonox vykašlala. Přítel seděl celou dobu vedle mě a natáčel, za což jsem teď moc ráda, protože je krásné prožít si to znovu Trochu mě štval stylem hudby, který tam pouštěl. Klasika, prý na uklidnění. Jaksi nedokázal pochopit, že relaxovat mi nějak nešlo.
Malý nejdřív na pár prvních tlačení reagoval jen vysunutím půlky hlavičky, kterou pak za pár sekund pokaždé zase schoval – auuu! :/ Asi napopáté už šla hlavička s tělíčkem najednou Oli plakal tím nejkrásnějším pláčem na světě a když mi ho položili na prsa, skoro hned přestal a jen koukal. S přítelem jsme se samozřejmě oba rozbrečeli. Všechna ta únava a emoce šly ven… zpovzdálí ta jeho klasika (ano, teď se konečně hodila!) a byl to ten nejkrásnější moment na světě. Vždycky jsem si snažila představit, jaké to bude, co pocítím, až ho poprvé uvidím. Jestli přijde to zapomnění na bolest a místo ní mě náplní ta nová láska jako lusknutím prstů. Ano, přišlo to a ani nevím jak. A to jsem se bála, jestli to bude fungovat i u mě, u holky, která miminko neplánovala, která se rozhodla dobrovolně vzdát „mladého nezodpovědného života“, ale na děti nikdy nějak extra nebyla. Přišlo to se vším všudy, a když se na malého podívám, jak teď spinká v košíku vedle mě, vím, že ten pocit ani nikdy neodejde. Nikdy jsem si nedokázala představit, že bych dokázala milovat někoho více, že by byl někdo důležitější než můj partner. A teď máme tohle malé štěstí, tohle malé centrum mezi námi dvěma, kam investujeme všechnu lásku a odkud ji můžeme naopak taky plnými doušky čerpat.
Kouzelný moment nám přerušili asi po 15 minutách, kdy nám malého zvážili a změřili (3300 g a 48 cm) a pak mi ho zase vrátili na přiložení. Přisál se okamžitě a asi v bříšku pilně trénoval, protože se nechtěl pustit asi hodinu v kuse. Placenta mi odešla asi po 15 minutách po vyvolání. Porod proběhl bez nástřihu, jen jeden steh někde uvnitř, takže šití bylo později v pohodě. Jen jsem ztratila nějak více krve, takže jsem byla slabá jako moucha a docela jsem se motala, ale i když jsem mohla, spát mi nešlo
Když to shrnu, první menší tlaky v podbřišku jsem začala cítit někdy kolem 11. večer, asi během hoďky. O půl 5. jsme přijeli do porodky a kolem půl 6. jsem byla úplně otevřená. Malý se narodil po pár zatlačeních v 7.42 a je to celý táta vzhledem, vybral si i jeho krevní skupinu a má dokonce stejně znamení zvěrokruhu. Kdyby se narodil před půlnocí, byl by Štír, po půlnoci už to byl Střelec… a jelikož mi kontrakce začaly kolem půlnoci, je mi jasné, že si na toho Střelce ten malý opičák počkal Je to prostě malá kopie přítele, kdybych ho nerodila já, asi si nejsem docela jistá, jestli je taky vůbec můj Ale to přijde!
Takže všem prvorodičkám, které to brzy čeká, chci říci, ať se nedají odradit „zkušeným“ personálem a dají na své pocity a intuici. Já jsem se až přehnaně obávala, že se mi někdo vysměje a nakonec to šlo takhle rychle. Když nebudete spokojeni s přístupem někoho z personálu, dejte to najevo. Mě doteď štve, že jsem se nevyjádřila později k té paní, co mi chtěla po odtoku plodovky cpát dovnitř něco na výtok, co mi mohlo způsobit infekcí :/ A taky si myslím, že psychika má na průběh porodu vážně velký vliv. Takže žádný strach a nervy, a nezapomeňte si to předem domluvit i s vašimi andílky
Přečtěte si také
„Vždyť kojí úplně špatně,“ zaslechla jsem tchyni. Pomohla až laktační poradkyně
- Anonymní
- 23.06.26
- 713
Největší tlak, který na novopečenou mámu přichází, je ten zvenku, z vašeho okolí. Dobře míněné rady, které ale občas šíleně bolí. A blbý je, že často se jedná o vaše nejbližší lidi. Jako v mém...
Vzala jsem si muže s dítětem. Teď mám doma pocit, že jsem tam navíc
- Anonymní
- 23.06.26
- 737
Vzala jsem si muže, který má dceru z předchozího vztahu, a od začátku jsem se snažila být trpělivá, laskavá a nebrat jí tátu. Jenže ona mě odmítá, provokuje, shazuje a dává mi najevo, že v jejich...
Devět týdnů bez školy, bez babiček a bez řidičáku. Jak to mám zvládnout?
- Anonymní
- 23.06.26
- 1189
Mám dvě děti na prvním stupni, chodím do práce a letos jsem prázdniny zřejmě úplně podcenila. Bydlíme v malém městě v pohraničí, příměstských táborů je málo, babičky nemáme a já navíc nemám...
Tchyně vtrhla po mém císaři do porodnice. Musela ji vyhodit až sestřička!
- Anonymní
- 23.06.26
- 813
Porod je pro každou ženu jedním z nejintenzivnějších a nejnáročnějších zážitků v životě. Když navíc neprobíhá podle plánu a skončí akutní operací, žena potřebuje klid, bezpečí a čas na to, aby se...
Po prvním koncertu Ewy Farné jsem chtěla okamžitě zpátky. Tohle umí jen královna
- Vilma1897
- 23.06.26
- 218
V čem je její kouzlo? Třikrát vyprodala Eden a spousta lidí se vracela znovu. Včetně mě. Na první koncert jsem měla lístek na sobotu. A hned když skončil, bylo mi jasné, že v úterý chci být v Edenu...
„Je můj syn autista?“ zeptala se kamarádka. Ze strachu jsem jí zalhala do očí
- Anonymní
- 22.06.26
- 1940
Říká se, že upřímnost je základem každého pevného přátelství. Jenže co dělat v situaci, kdy vás nejlepší kamarádka postaví před otázku, jejíž pravdivá odpověď by jí mohla zlomit srdce? Minulý týden...
Dcera s ADHD potřebuje asistenta. Muž zuří: „Nedělej z ní blbečka s nálepkou!“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1355
Každý rodič si přeje, aby jeho dítě mělo hladkou a bezstarostnou cestu životem. Když se ale objeví první překážky, ukáže se, jak pevný je nejen vztah rodiče k dítěti, ale i partnerů mezi sebou. My...
Manžel mě nutí jezdit každý víkend k tchyni. Ta mě jen kritizuje, jsem zoufalá
- Anonymní
- 22.06.26
- 2733
Víkend by měl být pro pracující rodiče časem odpočinku, kdy konečně vypnou, užijí si klid s rodinou a naberou síly na další pracovní týden. Pro mě je ale páteční odpoledne začátkem pravidelné noční...
Dřu ve dvou pracích do půlnoci. Podle muže ale jen „courám po kroužcích“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1324
Sedím u kuchyňského stolu, na monitoru notebooku svítí čas 0:24 a mně únavou pálí oči. Tohle je moje každodenní realita. Kolotoč, ze kterého nemůžu vystoupit, protože se ode mě očekává, že budu...
Máma mi vyčítá práci a děti ve školce. Sama mě tam jako malou zapomínala!
- Anonymní
- 22.06.26
- 909
Být dnes mámou je nesmírně vyčerpávající. Společnost na nás klade protichůdné nároky – máme budovat kariéru, vypadat skvěle, mít naklizenou domácnost, a přitom se dětem věnovat čtyřiadvacet hodin...
předpokládám, že se jim to musí stávat velmi často, že žena neodpovídá „tabulkám“ a prostě si porodí podle sebe.
a promiňte čtenáři 
gratuluji ke krásnému narození miminka, mě to čeká za pár týdnů a takový porod bych si taky přála 
Sám o sobě je dlouhý, natož dvakrát zobrazený všechny vydesi a nikdo si ho nepřečte 
Za nepresne háčky a čárky si muzu sama, jelikoz jsem psala na anglické klávesnici, kde nejsou, ale zbytek administratori!? Takhle divně mi tu kontrolou ještě denicek nikdy neprošel 
Gratuluji k malému!
Gratulace mamko 
taky mi ho cpali u porodu, odmitla jsem. Kdybych vedela ze v tu chvili jsem na 5cm a behem hodiny vylitnem na 10cm a budem tlacit, tak ztopim vetsi virval 
Krásně jsi to zvládla a u bobka jsem se i zasmála 
