Nic není samozřejmost
Chtěla bych se jen vypsat a budu doufat, že mi to trochu uleví. Nejsem spisovatelka, vím, že text nebude úplně v pořádku, ale nezlobte se, lepší už nebudu.
Ještě před pár měsíci jsem si myslela, že otěhotnět a porodit je u nás v rodině tak nějak samozřejmé a snadné. Teď vím, že nic není samozřejmost.
Mám za sebou 5 těhotenství, první kvůli infekci od 7. měsíce udržované, ale vše nakonec dobře dopadlo a syn se ve zdraví narodil v 38.tt. Druhé těhotenství bylo plánované, ale neplánovaně skočilo v 9.tt revizí pro chybějící srdeční akci. V tu dobu jsem si sice říkala, že nic horšího snad není, ale na druhou stranu se to prostě stává a příště to určitě bude lepší. Bylo to lepší protože jsem 3 měsíce od revize znovu otěhotněla a narodila se dcera zase v 38.tt a bez jakýchkoli problémů.
Pak bylo období, kdy jsem zjistila partnerovi zálety a říkala si, že když se stará o rodinu, tak holt budu držet pusu a krok, asi mu chybělo něco u mě a navíc moje postava se změnila, tak si za to můžu asi i sama. Tím jsem se snažila vše odůvodnit, ale pak se přestal starat a já musela vše zvládnut sama. Dva školáky, domácnost i svou práci.
Vrchol všeho byl, když mě začal obviňovat, že já mám slepičí nemoc, a musel mít přístup na můj FB, e-mail i na hru, kterou jsem hrála na internetu on-line. Vadilo mu, že se v práci bavím i s muži nebo ve hře, že si píšu s kýmkoli, kdo by mohl být muž. To už jsem nevydržela a šla.
On věděl jak na děti a aby mi ublížil, nasliboval jim hory doly, jen aby chtěly zůstat u něho, a to se taky stalo. Ano, jsem špatná matka, nechala jsem je jít, protože jsem doufala, že on uzná, že to nezvládne nebo že jim se bude stýskat po mámě, ale nestalo se. Byli oba na začátku puberty a vím, že nucením bych to všechno jen zhoršila.
Našla jsem si nového partnera, byl to muž, kterého jsem už trochu znala, byl rozvedený a po onkologické léčbě, ale bylo nám spolu dobře. I když jsme mluvili o dětech, on řekl rovnou, že v posledním vážnějším vztahu se pokoušeli o děti, ale nepovedlo se, že nejspíš léčba nechala následky. Tak jsme to brali tak, že společné dítě nebudeme mít, já byla ráda, protože jsem antikoncepci vysadila kvůli nežádoucím účinkům. Hned mě začal zlobit cyklus a kolikrát jsem měla své dny jednou za dva měsíce. Asi za to mohl i stres, protože partnerovi dost brzy po začátku vztahu zjistili malý karcinom v jícnu, takže operace a další léčba, která se táhla dlouho, ale byla úspěšná.
5 měsíců po ukončení jeho léčby mi došlo, že jsem neměla své dny už moc dlouho a ani nevím, jak mě napadlo udělat test… Výsledek byl okamžitý v podobě dvouproudé silnice a já na ten papírek koukala jak na zjevení. Nejdřív ohromná radost a hned taky strach. Co mohla jeho léčba napáchat a jestli je možné, aby miminko bylo zdravé. Šla jsem hned k mojí Dr., řekla co a jak a ta mě ujistila, že pokud došlo k přirozenému otěhotnění, tak nevidí důvod k obavám, že u mužů je to jinak po chemoterapii i ozařování. Když udělala UZ, náš malý zázrak byl v pořádku a už 10 týdnů velký.
Když jsem to říkala partnerovi, který měl mimochodem ohromnou radost, tak první, na co se ptal, jestli tam nejsou miminka dvě 
Ta radost netrvala moc dlouho, protože partnerovi zjistili nejspíš sekundární nádor na játrech, a celé těhotenství se táhlo ve stínu toho, co bude. Tolik strachu jsem nezažila nikdy. Před každým vyšetřením jsem se bála, aby se u dcery neobjevilo nějaké postižení nebo poškození vlivem partnerovi léčby. A každý den se bála, aby to partner zvládl, viděli jsme se za celé těhotenství jen málo, ale vyhrabal se z toho.
Vše bylo v pořádku, až do 36.tt, kdy mě začalo svědit tělo a odběr krve potvrdil zvýšené jaterní hodnoty. Porod vyvolali ve 38.tt. Byl extra rychlý a naše dcera v pořádku, až na alergickou reakci a petechie od přidušení.
Vím, že jsem se rozepsala moc a až teď se dostávám k tomu nejhoršímu: poslednímu těhotenství. Plánovali jsme ještě sourozence pro naši dceru. A kupodivu se zadařilo snad hned a letos v únoru mi doktorka potvrdila, že čekáme miminko. Najednou jsem byla klidná říkala jsem si, že teď už vím, že to bude v pořádku. Všechny testy a odběry dopadly dobře, až na slabou těhotenskou cukrovku, na kterou jsem měla dietu. Naše druhá dcera měla přijít na svět na začátku listopadu. Zatím jsem doma hnízdila a připravovala byt na nový přírůstek. Starší dcera chodila a prstíkem šťouchala do bříška a já jí vysvětlovala, že tam je malinkaté miminko a že bude velká sestřička. Tak od šťouchání přešla k mazlení se s bříškem.
Pak přišlo 14.6 já měla jít na vytržení zubu, ale přišla jsem pozdě, tak jsem si došla na kontrolu ke své Dr., abych další den nemusela jet znovu. Po vyšetření, kdy vše bylo v pořádku, klasické otázky na tvrdnutí bříška (které nebylo), zapsala do průkazky 23+4 a s termínem na srpen, kdy naberem protilátky, jsem odcházela.
O tři dny později se mi povedlo zařídit kuchyňskou linku, na kterou jsem se tak těšila a měla z ní ohromnou radost. Když jsem večer 17.6. škrabala ze zdi v kuchyni starou tapetu, tak jsem vyprávěla obyvatelce mého bříška, že až bude běhat, tak mi tam bude i se sestřičkou krámovat hrnce a ona mě kopáním ujistila, že určitě bude. Další den ráno mi nebylo dobře a občas mi trochu ztvrdlo bříško, tak jsem polehávala. Nic než únava, říkala jsem si… kdybych to brala víc vážně, třeba by to nedopadlo tak špatně.
Večer, když jsem uložila starší dceru, tak přišly první bolest. Nechápala jsem to, nikdy dřív se nic takového nestalo. Po pár minutách přišla další a to už jsem volala neteři, že budu potřebovat do nemocnice, že se něco děje. Byli tu během 10 minut a to už jsem začala krvácet. Žádné špinění bylo to silné a navíc bolesti byly v intervalech 3 až 4 minuty.
Pobalila jsem si to nejnutnější a i s dcerou mě vezli do nemocnice. Když jsem zvonila na porodnici a vysvětlovala sestře, že krvácím a nejspíš rodím, tak mi řekla: no jo, ale to je na kliniku. Zavolali doktora, ten zjistil, že jsem otevřená a že už se nedá nic dělat. Podle jejich výpočtu jsem byla 24+4 a malá byla ještě o týden větší. Mlela se tam tak, že si doktor chvíli myslel, že jsou tam dvě miminka, a já v tu chvíli nevěděla, jestli mám mít radost nebo větší strach. Nakonec uznal, že je tam jen jedno, a hledal, odkud je krvácení, původně si myslel že se odlučuje placenta, ta ale byla v pořádku.
Poslali mě do porodního boxu, kde mě různě napíchali a napojili na vše možné s tím, že je na cestě převoz z Prahy pro malou, že se prostě narodí. Když mi doktor řekl, jak je velká, tak jsem byla klidná, podle UZ měla 880 g a já věděla, že to je dost na to, aby měla šanci to zvládnout. Připravili mě na to, že mi píchnou vodu, až bude malá hlavičkou dolů. Tak vodu píchl… ale nic se nedělo, jen že řekl dalšímu doktorovi, že voda zapáchá.
Malá věděla, že na příchod je ještě brzy, a nesestoupila, jediné, co chtělo ven, byla pupeční šňůra. Což znamenalo akutního císaře, a tak jak jsem tam ležela s doktorovou rukou mezi nohama, kdy držel pupečník, aby se neuskřinul, a jeli jsme na operační sál. Bylo kolem 22:30, když jsem koukala naposled na hodiny, kdy jsem naposled cítila, jak mě kope. Rebeka se narodila ve 23:06 s váhou 820 g a 32 cm a zemřela po hodině a půl.
Když jsem se probudila, tak za mnou přišel pediatr a oznámil mi, že moje malá holčička zemřela, a zeptal se, jestli ji chci vidět. Musela jsem ji vidět, musela jsem jí říct, jak moc mě to bolí a že ji miluju. Když mi ji přinesli… Byla tak maličká a krásná, spící andílek. Alespoň pár minut jsem ji mohla držet v náruči a pomazlit ji. Když pro ni přišla sestřička, dala mi na památku čepičku, co jí oblékli, a já viděla jemné černé vlásky. Nechtěla jsem, aby ji odnesli, aby sama ležela někde v lednici.
Pak mi přinesla anestezioložka ještě kartičku s údaji a otiskem nožičky. To, jizva na břiše a ještě větší na srdci mi zůstali po naší malé princezně. Další den když jsem se probrala, jsem doufala, že to byl jen sen a že žije, ale nebyl. Doktor v civilu s rukou v kapse, co přišel po ránu, mi po otázce jak mi je řekl „A víte že děcko to nezvládlo jo?“ Měla jsem chuť se zvednout a utéct. Naštěstí mi ještě ten den vytáhli drén i cévku a já zvládla chodit, tak mě převezli z jipky na gynekologii, kde jsem dostala pokoj jen pro sebe. Mohla jsem i ven, když mi nekapala zrovna antibiotika, tak jsem radši courala po nemocničním areálu, abych nemusela poslouchat miminka ze šestinedělí, co bylo hned o patro výš.
Nejhorší byly noci, kdy i po prášku na spaní jsem se budila. Domů mě pustili po pěti dnech a já zjistila, že se mnou spoustu lidí nemluví, neví, jak se mnou mluvit. Partner, jako by to v sobě uzamkl a nezmiňuje se o tom ani slovem. Je to pár měsíců a ta bolest je snad větší, mám vztek sama na sebe, protože moje tělo selhalo a nedokázalo ji ochránit. I když tu mám starší dceru a dva puberťáky, kolikrát si říkám, že jsem tam měla zůstat s ní.
Pořád přemýšlím, jestli jsem nezanedbala něco, co by ukazovalo na to, že se něco děje, ale nic mi nebylo až do prvních bolestí. Kde byla ta chyba. A proč zrovna já? Je přece tolik žen, které děti nechtějí a jdou na potrat nebo udělají něco horšího… Doktor už nedoporučuje další těhotenství, protože je 50% možnost, že by se to opakovalo a 100% jiné komplikace.
Omlouvám se, že jsem se rozepsala tak moc, ale je to asi proto, aby byl pochopen celý příběh.
Beko, princezno naše, doufám, že mi odpustíš a že víš, že tě milujeme a nikdy nezapomeneme.
Přečtěte si také
„Mami, on říká, že jsem ošklivá.“ Nikdy jsem se necítila tak bezmocná
- Anonymní
- 09.07.26
- 1323
Když dcera letos odjížděla na letní tábor, těšila se snad už od Velikonoc. Nové kamarádky, koupání, bojovky, spaní v chatkách. Ještě z autobusu mi mávala s úsměvem a já měla radost, že si užije...
Myslela jsem, že jsem konečně našla toho pravého. Dokud jsme neměli rande
- Anonymní
- 09.07.26
- 2740
Po rozvodu jsem si několik let říkala, že chlapa ke štěstí nepotřebuju. Mám práci, dospělého syna i dceru, vlastní byt a klid. Jenže člověk si zvykne na samotu jen do chvíle, než mu začne chybět...
Moje dcera se jí začala bát. Kvůli tomu skončilo přátelství, které trvalo 20 let
- Anonymní
- 09.07.26
- 1317
Ještě před dvěma lety jsme byly skoro každý víkend spolu. Naše děti si hrály na dece, my pily kávu a smály se tomu, že jednou pojedeme společně na dovolenou. Dnes se nevídáme vůbec. A důvod? Možná...
Na festival do Varů jsem jela zazářit. Odvezla jsem si pořádný trapas
- Anonymní
- 09.07.26
- 606
Do Varů jsem odjížděla s jasným plánem. Aspoň na jeden večer si připadat jako filmová hvězda. Doma jsem nechala děti, partnerovi oznámila, že mě čeká kultura, a do kufru přibalila šaty, které už...
Řekl, že děti nechce stejně jako já. Zapomněl ale dodat, že už má tři
- Anonymní
- 09.07.26
- 948
Nikdy jsem netoužila po dětech. Nevadily mi, ale nikdy jsem se neviděla jako máma. Měla jsem ráda svůj klid, spontánní výlety i tiché večery s knížkou. Když se kamarádky rozplývaly nad miminky,...
Tchyně mi odmítla pohlídat děti. O hodinu později jsem ji potkala na rande
- Anonymní
- 08.07.26
- 8877
Když se nám po dceři narodila dvojčata, náš život se během pár dnů obrátil vzhůru nohama. Manžel byl od rána do večera v práci, já doma se třemi malými dětmi a byla jsem ráda, když jsem si stihla v...
Dcera šla „jen“ ke kosmetičce. Když otevřela dveře, nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 08.07.26
- 5154
Když Aneta oslavila osmnáctiny, samozřejmě dostala nějaké peníze od celé rodiny. Říkala, že je utratí, jak nejlépe to půjde. Čekala jsem, že si koupí nějakou parádu, nový telefon nebo si něco...
Přihlásila jsem dceru na 5 příměstských táborů. Po prvním dni chtěla zůstat doma
- Anonymní
- 08.07.26
- 5798
Prázdniny jsou dlouhé a naše dovolená s manželem není nekonečná. Když jsem letos přemýšlela, co s dcerou, příměstské tábory mi přišly jako skvělé řešení. Aničce je pět let, vloni byla na jednom a...
Manžel mě podvedl s ženskou, která ho vyždímala jak citrón. Teď mě chce zpátky
- Anonymní
- 08.07.26
- 3159
Pepovi jsem už odpustila několik nevěr. Ale naposledy už pohár přetekl. Našel si mladou a krásnou a oznámil mi, že si nemůže pomoct. Prý se zamiloval a chce konečně žít naplno. Po tolika letech už...
Cesta za dítětem lemovaná diagnózami, které nikam nevedou
- xxnejtxx
- 08.07.26
- 993
Už je to čtrnáct let. Čtrnáct let, co se moje tělo rozhodlo mlčet. Bylo mi patnáct, když se menstruace začala ztrácet – občas vynechala měsíc, pak dva, pak se odmlčela úplně.
je to hrozně smutné.
je to moc smutné že jeden člověk musí zažít tolik smutku 
To bych zrovna řekla, že je něco tak silenyho, že se to snad ani nemůže opakovat, a ono jo? 
