Nic není samozřejmost

Chtěla bych se jen vypsat a budu doufat, že mi to trochu uleví. Nejsem spisovatelka, vím, že text nebude úplně v pořádku, ale nezlobte se, lepší už nebudu.

*

Ještě před pár měsíci jsem si myslela, že otěhotnět a porodit je u nás v rodině tak nějak samozřejmé a snadné. Teď vím, že nic není samozřejmost.

Mám za sebou 5 těhotenství, první kvůli infekci od 7. měsíce udržované, ale vše nakonec dobře dopadlo a syn se ve zdraví narodil v 38.tt. Druhé těhotenství bylo plánované, ale neplánovaně skočilo v 9.tt revizí pro chybějící srdeční akci. V tu dobu jsem si sice říkala, že nic horšího snad není, ale na druhou stranu se to prostě stává a příště to určitě bude lepší. Bylo to lepší protože jsem 3 měsíce od revize znovu otěhotněla a narodila se dcera zase v 38.tt a bez jakýchkoli problémů.

Pak bylo období, kdy jsem zjistila partnerovi zálety a říkala si, že když se stará o rodinu, tak holt budu držet pusu a krok, asi mu chybělo něco u mě a navíc moje postava se změnila, tak si za to můžu asi i sama. Tím jsem se snažila vše odůvodnit, ale pak se přestal starat a já musela vše zvládnut sama. Dva školáky, domácnost i svou práci.

Vrchol všeho byl, když mě začal obviňovat, že já mám slepičí nemoc, a musel mít přístup na můj FB, e-mail i na hru, kterou jsem hrála na internetu on-line. Vadilo mu, že se v práci bavím i s muži nebo ve hře, že si píšu s kýmkoli, kdo by mohl být muž. To už jsem nevydržela a šla.

On věděl jak na děti a aby mi ublížil, nasliboval jim hory doly, jen aby chtěly zůstat u něho, a to se taky stalo. Ano, jsem špatná matka, nechala jsem je jít, protože jsem doufala, že on uzná, že to nezvládne nebo že jim se bude stýskat po mámě, ale nestalo se. Byli oba na začátku puberty a vím, že nucením bych to všechno jen zhoršila.

Našla jsem si nového partnera, byl to muž, kterého jsem už trochu znala, byl rozvedený a po onkologické léčbě, ale bylo nám spolu dobře. I když jsme mluvili o dětech, on řekl rovnou, že v posledním vážnějším vztahu se pokoušeli o děti, ale nepovedlo se, že nejspíš léčba nechala následky. Tak jsme to brali tak, že společné dítě nebudeme mít, já byla ráda, protože jsem antikoncepci vysadila kvůli nežádoucím účinkům. Hned mě začal zlobit cyklus a kolikrát jsem měla své dny jednou za dva měsíce. Asi za to mohl i stres, protože partnerovi dost brzy po začátku vztahu zjistili malý karcinom v jícnu, takže operace a další léčba, která se táhla dlouho, ale byla úspěšná.

5 měsíců po ukončení jeho léčby mi došlo, že jsem neměla své dny už moc dlouho a ani nevím, jak mě napadlo udělat test… Výsledek byl okamžitý v podobě dvouproudé silnice a já na ten papírek koukala jak na zjevení. Nejdřív ohromná radost a hned taky strach. Co mohla jeho léčba napáchat a jestli je možné, aby miminko bylo zdravé. Šla jsem hned k mojí Dr., řekla co a jak a ta mě ujistila, že pokud došlo k přirozenému otěhotnění, tak nevidí důvod k obavám, že u mužů je to jinak po chemoterapii i ozařování. Když udělala UZ, náš malý zázrak byl v pořádku a už 10 týdnů velký.

Když jsem to říkala partnerovi, který měl mimochodem ohromnou radost, tak první, na co se ptal, jestli tam nejsou miminka dvě :) Ta radost netrvala moc dlouho, protože partnerovi zjistili nejspíš sekundární nádor na játrech, a celé těhotenství se táhlo ve stínu toho, co bude. Tolik strachu jsem nezažila nikdy. Před každým vyšetřením jsem se bála, aby se u dcery neobjevilo nějaké postižení nebo poškození vlivem partnerovi léčby. A každý den se bála, aby to partner zvládl, viděli jsme se za celé těhotenství jen málo, ale vyhrabal se z toho.

Vše bylo v pořádku, až do 36.tt, kdy mě začalo svědit tělo a odběr krve potvrdil zvýšené jaterní hodnoty. Porod vyvolali ve 38.tt. Byl extra rychlý a naše dcera v pořádku, až na alergickou reakci a petechie od přidušení.

Vím, že jsem se rozepsala moc a až teď se dostávám k tomu nejhoršímu: poslednímu těhotenství. Plánovali jsme ještě sourozence pro naši dceru. A kupodivu se zadařilo snad hned a letos v únoru mi doktorka potvrdila, že čekáme miminko. Najednou jsem byla klidná říkala jsem si, že teď už vím, že to bude v pořádku. Všechny testy a odběry dopadly dobře, až na slabou těhotenskou cukrovku, na kterou jsem měla dietu. Naše druhá dcera měla přijít na svět na začátku listopadu. Zatím jsem doma hnízdila a připravovala byt na nový přírůstek. Starší dcera chodila a prstíkem šťouchala do bříška a já jí vysvětlovala, že tam je malinkaté miminko a že bude velká sestřička. Tak od šťouchání přešla k mazlení se s bříškem.

Pak přišlo 14.6 já měla jít na vytržení zubu, ale přišla jsem pozdě, tak jsem si došla na kontrolu ke své Dr., abych další den nemusela jet znovu. Po vyšetření, kdy vše bylo v pořádku, klasické otázky na tvrdnutí bříška (které nebylo), zapsala do průkazky 23+4 a s termínem na srpen, kdy naberem protilátky, jsem odcházela.

O tři dny později se mi povedlo zařídit kuchyňskou linku, na kterou jsem se tak těšila a měla z ní ohromnou radost. Když jsem večer 17.6. škrabala ze zdi v kuchyni starou tapetu, tak jsem vyprávěla obyvatelce mého bříška, že až bude běhat, tak mi tam bude i se sestřičkou krámovat hrnce a ona mě kopáním ujistila, že určitě bude. Další den ráno mi nebylo dobře a občas mi trochu ztvrdlo bříško, tak jsem polehávala. Nic než únava, říkala jsem si… kdybych to brala víc vážně, třeba by to nedopadlo tak špatně.

Večer, když jsem uložila starší dceru, tak přišly první bolest. Nechápala jsem to, nikdy dřív se nic takového nestalo. Po pár minutách přišla další a to už jsem volala neteři, že budu potřebovat do nemocnice, že se něco děje. Byli tu během 10 minut a to už jsem začala krvácet. Žádné špinění bylo to silné a navíc bolesti byly v intervalech 3 až 4 minuty.

Pobalila jsem si to nejnutnější a i s dcerou mě vezli do nemocnice. Když jsem zvonila na porodnici a vysvětlovala sestře, že krvácím a nejspíš rodím, tak mi řekla: no jo, ale to je na kliniku. Zavolali doktora, ten zjistil, že jsem otevřená a že už se nedá nic dělat. Podle jejich výpočtu jsem byla 24+4 a malá byla ještě o týden větší. Mlela se tam tak, že si doktor chvíli myslel, že jsou tam dvě miminka, a já v tu chvíli nevěděla, jestli mám mít radost nebo větší strach. Nakonec uznal, že je tam jen jedno, a hledal, odkud je krvácení, původně si myslel že se odlučuje placenta, ta ale byla v pořádku.

Poslali mě do porodního boxu, kde mě různě napíchali a napojili na vše možné s tím, že je na cestě převoz z Prahy pro malou, že se prostě narodí. Když mi doktor řekl, jak je velká, tak jsem byla klidná, podle UZ měla 880 g a já věděla, že to je dost na to, aby měla šanci to zvládnout. Připravili mě na to, že mi píchnou vodu, až bude malá hlavičkou dolů. Tak vodu píchl… ale nic se nedělo, jen že řekl dalšímu doktorovi, že voda zapáchá.

Malá věděla, že na příchod je ještě brzy, a nesestoupila, jediné, co chtělo ven, byla pupeční šňůra. Což znamenalo akutního císaře, a tak jak jsem tam ležela s doktorovou rukou mezi nohama, kdy držel pupečník, aby se neuskřinul, a jeli jsme na operační sál. Bylo kolem 22:30, když jsem koukala naposled na hodiny, kdy jsem naposled cítila, jak mě kope. Rebeka se narodila ve 23:06 s váhou 820 g a 32 cm a zemřela po hodině a půl.

Když jsem se probudila, tak za mnou přišel pediatr a oznámil mi, že moje malá holčička zemřela, a zeptal se, jestli ji chci vidět. Musela jsem ji vidět, musela jsem jí říct, jak moc mě to bolí a že ji miluju. Když mi ji přinesli… Byla tak maličká a krásná, spící andílek. Alespoň pár minut jsem ji mohla držet v náruči a pomazlit ji. Když pro ni přišla sestřička, dala mi na památku čepičku, co jí oblékli, a já viděla jemné černé vlásky. Nechtěla jsem, aby ji odnesli, aby sama ležela někde v lednici.

Pak mi přinesla anestezioložka ještě kartičku s údaji a otiskem nožičky. To, jizva na břiše a ještě větší na srdci mi zůstali po naší malé princezně. Další den když jsem se probrala, jsem doufala, že to byl jen sen a že žije, ale nebyl. Doktor v civilu s rukou v kapse, co přišel po ránu, mi po otázce jak mi je řekl „A víte že děcko to nezvládlo jo?“ Měla jsem chuť se zvednout a utéct. Naštěstí mi ještě ten den vytáhli drén i cévku a já zvládla chodit, tak mě převezli z jipky na gynekologii, kde jsem dostala pokoj jen pro sebe. Mohla jsem i ven, když mi nekapala zrovna antibiotika, tak jsem radši courala po nemocničním areálu, abych nemusela poslouchat miminka ze šestinedělí, co bylo hned o patro výš.

Nejhorší byly noci, kdy i po prášku na spaní jsem se budila. Domů mě pustili po pěti dnech a já zjistila, že se mnou spoustu lidí nemluví, neví, jak se mnou mluvit. Partner, jako by to v sobě uzamkl a nezmiňuje se o tom ani slovem. Je to pár měsíců a ta bolest je snad větší, mám vztek sama na sebe, protože moje tělo selhalo a nedokázalo ji ochránit. I když tu mám starší dceru a dva puberťáky, kolikrát si říkám, že jsem tam měla zůstat s ní.

Pořád přemýšlím, jestli jsem nezanedbala něco, co by ukazovalo na to, že se něco děje, ale nic mi nebylo až do prvních bolestí. Kde byla ta chyba. A proč zrovna já? Je přece tolik žen, které děti nechtějí a jdou na potrat nebo udělají něco horšího… Doktor už nedoporučuje další těhotenství, protože je 50% možnost, že by se to opakovalo a 100% jiné komplikace.

Omlouvám se, že jsem se rozepsala tak moc, ale je to asi proto, aby byl pochopen celý příběh.

Beko, princezno naše, doufám, že mi odpustíš a že víš, že tě milujeme a nikdy nezapomeneme.

Váš příspěvek

Odesílám...
Velikost písma:
4007
15.9.20 00:44

To je mi moc líto :hug: je to hrozně smutné.

  • Zmínit
  • Nahlásit
508
15.9.20 11:10

Moc mě mrzí všechno, co Vás potkalo. Jste podle mě neskutečně silná a časem se zvládnete smířit i s tímto :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
5720
15.9.20 13:34

:hug: Moc mě mrzí jak těžký život prožíváte :,( je to moc smutné že jeden člověk musí zažít tolik smutku :hug: Jste nesmírně šikovná, že vše zvládáte :hug: Držím pěstičky ať už žijete jenom pěkný život a už nic špatného Vás nepotká ať už život nadělil jenom krásné chvilky :mavam:

  • Zmínit
  • Nahlásit
41824
15.9.20 14:07

Je mi to moc líto :hug:. Posílám sílu :hug:

  • Zmínit
  • Nahlásit
58
15.9.20 19:12

Je mi to líto. Vím, čím procházíte, a bolest je to nezměrná a nepředatelná. Nemohla jste udělat nic jinak, není to Vaše vina. Okolí patrně jen neví, co má dělat a partner sám hledá cestu, jak truchlit. Vy plačte a mluvte, třeba u terapeutky, ale neuzavírejte to v sobě. Odžijte si tu bolest, jen tak se dá se ztrátou vyrovnat. Přeji Vám hodně síly!

  • Zmínit
  • Nahlásit
2818
15.9.20 19:22

Je mi to strašně moc líto. Upřímnou soustrast :hug: Neobviňuj se, nemohla jsi udělat nic.

  • Zmínit
  • Nahlásit
36
15.9.20 20:26

Za nic nemůžete. Je mi to moc líto :(

  • Zmínit
  • Nahlásit
8650
15.9.20 20:34

:hug: :,( To mě mrzí… Nechápu, proč se tohle děje. Zjistil se nějaký důvod tak předčasného porodu?

  • Zmínit
  • Nahlásit
8650
15.9.20 20:35

Partnerovi hlavně hodně zdraví, ať už vás nic špatného nepotká :kytka:

  • Zmínit
  • Nahlásit
15
15.9.20 22:04

Děkuji za podporu. Ono to jinak nejde než se nějak smířit a jít dál. Nejhorší je že neteř má teď měsíční holčičku a já se na ni nedokážu podívat. Prostě vím že bych to nezvládla.

  • Zmínit
  • Nahlásit
15
15.9.20 22:06

@Jahudka82 ano masivní intraovularni infekce. Chorioamnitida a zánět choriove plotny s masivním krvácením.

  • Zmínit
  • Nahlásit
8650
16.9.20 06:34

@Queen Amy Ježiskote to zní hrozně, o tom jsem ještě neslysela… :oops: To bych zrovna řekla, že je něco tak silenyho, že se to snad ani nemůže opakovat, a ono jo? :think: :nevim:

  • Zmínit
  • Nahlásit
8650
16.9.20 06:35

@Queen Amy To chápu… Zvlášť když víš, že už další šance asi ani není… kolik je starší dceři?

Příspěvek upraven 16.09.20 v 06:36

  • Zmínit
  • Nahlásit
15
16.9.20 08:38

@Jahudka82 moje doktorka je optimista a říká že teď určitě počkat ale ještě to půjde. Že tohle byla jen náhoda. Ale že předčasný porod by se mohl opakovat teď už. Nevím jestli to budeme zkoušet znovu asi už bych tohle všechno nezvládla. Anežka má teď rok a půl.

  • Zmínit
  • Nahlásit
8650
16.9.20 12:38

@Queen Amy Tak uvidíš, třeba to vyjde, az tě trochu preboli tahle ztráta… Mojí svagrovy se narodily predcasne dvojcata v 29.tt, praskla jí voda, ale zvládli to. Museli by tě hodně hlídat, malá je ještě fakt maličká, taky bych počkala.

  • Zmínit
  • Nahlásit
15
16.9.20 13:56

@Jahudka82 teď bylo nejhorší že mi opravdu nebylo nic. Žádný problém který by ukazoval na to že něco není v pořádku. To mě děsí nejvíc. Věděla jsem že infekce jsou časté v těhotenství protože je potlačená imunita ale tohle ne. Nikdy dřív jsem o ničem takovém ani nečetla natož se s tím setkala.

  • Zmínit
  • Nahlásit
8650
16.9.20 19:59

@Queen Amy Uf, no musel to být hroznej šok!

  • Zmínit
  • Nahlásit
15
16.9.20 21:07

@Jahudka82 v tu chvíli ani ne říkala jsem si že jsem na těhotenství asi už stará a proto chce ven dřív. Když pak doktor řekl váhový odhad byla jsem klidná protože přece zachraňují i menší miminka. Ten šok přišel částečně když mi doktor přišel říct že zemřela, ale po narkoze jsem to nějak nepobrala úplně nebo nevím jak to říct. Plně mi to došlo až další den.

  • Zmínit
  • Nahlásit
44
16.9.20 22:56

@Queen Amy taky mě překvapilo, že to holčička nezvládla. Asi měla infekci ne? Je mi to moc líto :,( :srdce:

  • Zmínit
  • Nahlásit
15
16.9.20 23:39

@Rézi 77 nejspíš ano. Bohužel jsem ještě nezjistila kde bude pitevni zpráva. Ale předpokládám že sepse která hrozila i u mě.

Příspěvek upraven 16.09.20 v 23:42

  • Zmínit
  • Nahlásit
2
17.9.20 12:48

Milá Queen Amy, je mi tak smutno po přečtení tvého příběhu a je mi líto i ztraceného života malé Rebeky, jsem věřící a vím, že se jednou se svojí dcerkou setkáš a budeš ji mazlit a vychovávat jako ostatní své děti, nezoufej, vím, že je to těžké uvěřit a rozumím tomu, ale proč tedy, když se nám něco děje se obracíme k Bohu?… Není to náhodou uloženo někde hluboko v genech nás všech?… Zamysli se prosím na chvíli…a když budeš chtít vědět víc, můžeš mi napsat na můj osobní mail -alice. durica@centrum.cz :kytka:
P. S. Napsala jsi to moc krásně a myslím, že by tvůj příběh mohl vyjít i tiskem, podle mě máš dar psát a dobře jsi udělala, když jsi svůj žal a bolest alespoň částečně předala do psaní, je to docela vhodná a úlevná činnost vypsat se, či vymalovat, nebo jakkoli přetavit svoji bolest v cokoli a jakýmkoli způsobem ji vyjádřit… a každopádně se můžeš takhle o bolest podělit a snad i předat sílu někomu, kdo zažil něco podobného.
Děkuji ti za tenhle příspěvek
Alianqa

  • Zmínit
  • Nahlásit
392
17.9.20 18:36

Moc s Tebou cítím… Ta bolest je obrovská. Ale Ty jsi nic špatně neudělala. Nesmíš si klást to, co se stalo, za vinu. I když to teď vypadá jako nemožné, časem se zase budeš umět usmát a opatrně radovat. I když bolest s Tebou zůstane už napořád, stane se z ní taková věrná kamarádka, zvyknete si na sebe. Několik žen Ti radilo vypovídat se. To je to nejlepší, co můžeš udělat. Ať už virtuálně s někým, kdo má stejný prožitek, nebo fyzicky s ženou se stejným osudem. Tady můžeš najít rady a kontakty na laické poradkyně, které si s Tebou popovídají: http://www.prazdnakolebka.cz/
Jestli Tě to trápí, zkus si popovídat s partnerem. Muži jsou ve smutku víc sami než my, ženy. Mají větší zábrany plakat a smutnit. Lidé kolem, kteří nic podobného nezažili, reagovat neumí. Myslím, že mají trochu strach, protože jim připomínáme křehkost rodičovství. Jak snadno radost může přejít v bolest. Neví, jak reagovat.
Posílám Ti, alespoň na dálku, hodně sil.

  • Zmínit
  • Nahlásit
7358
17.9.20 22:53

Nic jsi neudelala spatne, proste se to stalo.
Ale nadeje je vzdy a zazraky se deji, treba k vam miminko jeste prijde, a tahle malicka na vas vsechny dava pozor.
A jestli ti to pujde, mluv o tom. I ti okolo, co ted nevi, jak se chovat, nekdy potrebuji napovedu.

  • Zmínit
  • Nahlásit
15
dnes v 12:13

@Alianqa Děkuji ale bohužel v Boha nevěřím. Kdyby byl tak by se toho spoustu nestalo.

  • Zmínit
  • Nahlásit
15
dnes v 12:22

@karjak Děkuji za odkaz. Ano spousta lidí neví jak komunikovat nemám jim to za zlé asi bych sama byla opatrná. Co se to stalo nemluvím o tom snažím se tvářit že je to „v pořádku“ i před partnerem, ted to asi bude znít divně ale myslím že on to dokázal vstřebat a uzavřít jako fakt který nejde změnit. Když nad tím tak přemýšlím nedivím se mu. Každý jsme nějaký a vyrovnáváme se s takovou situací jinak, a hlavně kdo by čekal že tohle potká i jeho.

  • Zmínit
  • Nahlásit
15
dnes v 12:27

@Lucie_Sx Nejsem si jistá jestli to budeme pokoušet znovu. Bojím se že kdyby se to opakovalo tak bych to nezvládla. Navíc partner není nejmladší a s jeho zdravotní minulostí taky člověk nikdy neví co bude.

  • Zmínit
  • Nahlásit