Operace mé dcery - II. část

Den 1. – úterý 15. 12. 2020 - nástup do nemocnice

Nástup na oddělení dětské neurologie nám byl naplánován na 9:00 hodin. Vyjeli jsme trochu s předstihem, jelikož jsem předpokládala problém s parkováním. Naštěstí nám pomohla doba covidová… Vedle nemocnice totiž má svou fakultu Technologická fakulta VŠB s velkou parkovací kapacitou u auly pro studenty, kteří měli distanční výuku. Nejprve jsem se doptala na příjem, kde si naše údaje paní naťukala do počítače a odeslala nás do třetího patra budovy, kde je lůžková část dětské neurologie. Jako kojící matka jsem měla přednostní nárok na samostatný pokoj pro sebe a dítě se sdílenou koupelnou ještě pro jeden pokoj stejného typu. Kapacita byla v předvánoční době dostačující, tak nás s Verunkou hned ubytovali na pokoj č. 2. Na pokoji byla k dispozici TV, ohřívačka příkrmů, přebalovací pult a v koupelně dokonce i vanička na koupání miminek.

Poté byla Verunka změřena a zvážena sestřičkou a vyšetřena neurologem a mně sestřička nahlásila stravu pro kojící maminky. První den hospitalizace nemá doprovod běžně nárok na oběd – pobyt je zahajován večeří, ale k mému štěstí někoho ráno propustili, tak se mě sestřička ptala, zda si dám menu č. 12 (no vůbec jsem netušila, o čem je řeč, ale hlad je nejlepší kuchař, tak jsem přikývla, že klidně) – Menu číslo 12 bylo zřejmě pro bezzubé, tak jsem obdržela mixovanou (asi zeleninovou polévku), bramborovou kaši, mleté maso (asi krůtí), kompot (asi meruňkový) – ono to mixované totiž chutná tak nějak jinak, tak jsem něco hůře identifikovala, ale chutnalo mi a vlastní zásoby potravin jsem ušetřila na „horší časy“. Odpoledne se za námi stavila paní doktorka z anesteziologie a byla jsem instruována, že poslední mléko může Verunka dostat ve 2:45, jelikož kolem osmé hodiny ranní bude mít CT vyšetření a musí být nalačno, protože bude v lehké narkóze.

Den 2. – středa - CT vyšetření

Jelikož v první den Verunka téměř nespala (měla spoustu nových podnětů ke zkoumání), tak usnula chvilku po deváté i v samostatné postýlce s monitorem dechu (doma spává obvykle se mnou, ale v nemocnici to z bezpečnostních důvodů není možné), vzbudila se kolem půlnoci a kolem půl třetí, doma se obvykle budí cca po hodině, tak jsem se i vyspala . Kolem půl páté se již znovu dožadovala prsa, ale měla smůlu, tak jsme do půl sedmé (kdy se obvykle v této nemocnici vstává) pozorovaly z okna světýlka, chodily po pokoji, houpala jsem ji ve vajíčku, zatímco malá hlasitě dávala najevo, co si o nedobrovolné hladovce myslí…
Kolem půl sedmé došly sestřičky s nějakou medicínou na lehké oblbnutí před CT, tak ji to zklidnilo a pak mi už jen ležela v náručí, otupěle koukala a hrála si potichu s hračkou, co jsem jí dala. Po sedmé hodině jsme ji naložili do přistaveného kočárku a spolu se sestřičkami jsme šly podzemními chodbami do prostor polikliniky v areálu nemocnice, kde se nachází CT. Verunka šla na řadu přednostně, takže jsme skoro vůbec nečekaly, sestřičky ji předaly dovnitř, kde dostala nějaký uspávací plyn, a bylo provedeno CT hlavy.

Poté jsem s ní byla na „dospávacím pokoji“, který se nachází v blízkosti CT a operačních sálů a čekala, až se plně probudí. V blízkosti byl personál, který by v případě komplikací zasáhl. Jakmile se Verunka probudila, došly si pro nás sestřičky z dětské neurologie a mohly jsme zpět na náš pokoj. Poté se za námi zastavil pan doktor, který potvrdil, že CT srůst levého koronárního lebečního švu ukázalo, tudíž bude v nejbližších dnech provedena operace. Po dvou hodinách od CT jsem se mohla vrátit zpět ke kojení Verunky. Odpoledne nás navštívil neurochirurg, který nás (i když Verunce to bylo úplně jedno a spokojeně si cucala prsty) seznámil s dalším postupem. V pátek proběhne operace, pravděpodobně hned ráno, kojence brávají na sál jako první. Operovat se bude endoskopicky (jizva nebude od ucha k uchu, ale také nemám čekat dvoucentimetrovou jizvičku, odhadem to bude jizva cca 10 cm dlouhá) a poté Verunka dostane na cca rok korekční helmičku. Odpoledne jsme měly ještě jednu milou nečekanou návštěvu – zdravotní klauny, kteří nám zpestřili pobyt na nemocničním pokoji písničkou a bublinkami z bublifuku.

Den 3. – čtvrtek

Tento den jsme měly mít původně jako hrací a mazlící. V půl sedmé ráno sestřičky na chvilku Verunku odnesly, aby provedly nezbytné předoperační odběry a za chvilku mi ji vrátily zpět. Po sedmé hodině přišla sestřička, že volal pan docent, že by dnes nakonec možná malou mohli operovat, tak ať už ji nekojím a uvidíme. Kolem půl desáté sestřičky Verunku opět odnesly a zavedly jí do žíly katetr (to se jí vůbec nelíbilo, slyšela jsem ji řvát přes celé oddělení až na pokoj), a pak už jen pospávala, hrály jsme si a čekaly, co bude dál. Po desáté hodině dostala Verunka infuzi na zavodnění, jelikož se nemohla kojit a stále jsme čekaly…. Po druhé hodině jsme se dočkaly předčasného Ježíška – sestřička z oddělení ho donesla Verunce (hračky, oblečení, čokoládu pro maminku) a před třetí hodinou za námi přišel pan doktor s tím, že má horkou novinku (jen neví, zda je to pro nás dobrá či špatná zpráva) – operace dnes nakonec neproběhne, protože se jim předchozí operace na sále komplikují a časově hodně protahují. Já to brala jako dobrou zprávu – jestli se jim vše komplikuje, tak by se mohla zkomplikovat i Verunčina operace, radši počkáme do dalšího dne a zatím si budeme užívat jedna druhé.

Den 4. – pátek – operace

Noc byla celkem klidná, Verunka dospávala a dokonce jsem ji musela v půl třetí budit na poslední povolené mlíčko před operací. Před pátou hodinou si znovu vzpomněla, že by si dala nášup, ale už měla smůlu. Naštěstí po předchozích dvou dnech, kdy mlíčko také na požádání nedostala, velmi rychle pochopila, že svého nedosáhne a po chvilce nošení a hraní si v postýlce znovu usnula. Po sedmé hodině došla sestra s premedikací s tím, že uvidíme, kdy pojede na sál, ještě se neví, jestli půjde jako první nebo jako druhá…

Před osmou hodinou jsem Verunku doprovodila před operační sál a vrátila se na pokoj čekat na výsledek operace a zároveň nám sbalit věci. Funguje to tady tak, že jakmile je dítě po operaci, je obvykle přeloženo na OPRIP (oddělení pediatrické resuscitační a intenzivní péče) a jeho doprovod je na dočasnou dobu ubytován na Domově sester v areálu nemocnice a na OPRIP za dítětem dochází dle potřeby. Po desáté hodině za mnou přišla paní doktorka s tím, že operace skončila, Verunka vše zvládla, už ji probudili z narkózy a právě ji převáží na OPRIP. Ještě na pokoji dostávám oběd a pak se i se zavazadly přesouvám o patro níž, kde se nachází OPRIP. Věci si nechávám v šatně, která zde slouží pro rodiče, kteří navštěvují své děti, převléknu se, umyji ruce a vydezinfikuji je a už mě milá sestřička vede k boxu č. 3, kde je umístěna Verunka. Zatímco se malá pomalu probírala, vysvětlila mi sestřička, jak to u nich na oddělení chodí, zajistila ubytování na Domově sester, uvařila mi konvici čaje. Poté přišla paní doktorka, řekla, že je Verunka v pořádku a kolem druhé hodiny ji můžu zkusit nakojit. Tak jsem počkala, a jakmile malá v polospánku začala pomlaskávat, tak jsem se nad ní naklonila a moje holčička nezklamala – hned se přisála. Jakmile zase usnula, tak jsem si vzala veškerou bagáž a vydala se hledat Domov sester, abych se přechodně ubytovala (ještě že existují kufry na kolečkách, hodně mi to stěhování v kopcovitém areálu usnadnilo). Dostala jsem samostatný pokoj ve 12. patře s pěkným výhledem na Ostravu. Vyřídila jsem nezbytné telefonáty s rodinou a vydala se zpět za dcerkou, u které jsem byla až do cca půl deváté večer, chvilkami ji kojila (i když pro mě to bylo spíše utrpení, jak jsem se nad ni musela naklánět - po operaci se s ní ještě nemohlo manipulovat) a na noc jsem odešla na Domov sester. Unavená ze všech událostí jsem velmi brzo usnula a spala v kuse (jen s jednou přestávkou na odstříkání mléka) až do půl sedmé, kdy jsem se vydala za Verunkou.

Den 5. – sobota

Když jsem dorazila na OPRIP, malá byla v postýlce obskládaná hračkami a podřimovala. V noci prý byla docela klidná, jen kolem čtvrté trošku řádila, ale sestřičky si s ní hravě poradily. Je tvrdohlavá, vyžadovala mléko, ale odstříkané mateřské mléko z lahve odmítala. Tím, že je na kapačkách, tak to nevadí. Po operaci byla oteklá, ale na to jsem byla upozorněna, tak jsem se ani moc nezděsila, když jsem ji viděla. Otekla jen na té straně, kde byla operovaná, levé očičko nebylo vůbec vidět a měla nateklé levé ouško. Jakmile se probrala, tak se zaradovala a přisála se… Po prohlídce lékařem z OPRIP, došel na kontrolu sympatický pan doktor, který asistoval u operace. Verunku pochválil, že byla moc šikovná a operace jim šla od ruky. Poté Verunce sundal obvaz, přičemž malá úplně obživla, začala žvatlat a hned se zkoušela otáčet na bříško – z mrtvolky byla najednou zase naše živá holčička. Vzhledem k tomu, jak se zlepšila, tak jsem ji mohla začít krmit v náručí (hurá, záda už docela bolela….) a dokonce snědla i pár lžiček příkrmu a pak si až do večera spokojeně hrála, podřimovala a já jen sledovala, jak se velmi rychle zlepšuje a začíná jí ustupovat i otok obličeje. Dokonce hravě zvládla i nezbytný odběr krve a večerní koupání ve vaničce s teplou vodou. Po osmé hodině večerní jsem se s ní rozloučila a šla opět na ubytovnu.

Den 6. – neděle

I když jsem se těšila, že se možná na dlouhou dobu zase v kuse vyspím, nějak se mi to nedařilo. Celou noc jsem se budila a těšila se na tu moji berušku. Když jsem po sedmé došla na oddělení a hnala se po převlečení za ní do boxu, tak mi sestřičky s úsměvem sdělily, že tam není – už jim nějakou dobu dělá společnost a vozí se v kočárku po oddělení. V noci opět bojkotovala láhev a ve čtyři už jim vstávala, nakonec na chvilku ještě usnula, ale pak už je plně zaměstnávala. Jakmile mě uviděla, zaradovala se a hned se přisála. Při vizitě ji pan doktor prohlédl a vzhledem k tomu, že už byla velmi čilá, tahala a žužlala všechny hadičky, co z ní vedly a také s ohledem na noční bojkot lahve, jsme se domluvili, že ji přeloží zpět na dětskou neurologii a budeme již opět spolu na pokoji. Já se šla zabalit a spolu s věcmi a Verunkou jsme se přestěhovaly zase o patro výš, dokonce byl volný i „náš“ pokoj. Paní doktorka na oddělení s ní byla velmi spokojená a říkala, že tak čilé dítě dva dny po operaci už dlouho neviděla, otoky už také skoro zmizely.

Den 7. – pondělí 21. 12. 2020

Po relativně klidné noci s pár probuzeními na mlíčko nám pan primář slíbil, že již brzy půjdeme domů, tak jsem se zaradovala, že i k nám dojde Ježíšek včas. Celý den jsme si užívaly jedna druhé a těšily se, že brzy uvidíme druhou půlku rodiny.

Den 8. – úterý

Ráno kolem osmé hodiny jsme se s Verunkou vydaly sanitkou na „výlet“ na Plagio kliniku, kde bylo provedeno zaměření hlavičky pro výrobu helmičky (ještě, že jsem si vajíčko – autosedačku nechala u sebe, byla potřeba pro přepravu Verunky). Výlet Verunku unavil, tak pak dospávala a já měla čas na luštění křížovek. Po obědě přišel pan doktor, který malou operoval, zkontroloval ránu, vyčistil ji, přelepil a ještě se omluvil za délku jizvy, že menší jizvu již opravdu udělat nemohl (bude ve vlasech, tak stejně nebude vidět, až jí vlásky dorostou). Večer jsem nás sbalila a druhý den hned po vizitě nás již vyzvedl manžel se synem a odvezl si nás domů, takže Ježíška stíháme .

V lednu Verunka dostala helmičku, na kterou si velmi rychle zvykla a pomocí níž se jí hlavička upravuje do správného tvaru. Již téměř vymizela i asymetrie z obličeje, která byla srůstem způsobená (křivý nos a větší levé očičko). Každý měsíc jezdíme na kontroly a věřím, že dalšího Ježíška již Verunka přivítá bez helmičky a na operaci jí zůstane jen nepatrná vzpomínka v podobě jizvy ukryté ve vláscích.