ORL FN Bory
- Zdraví
- Barbulka
- 20.08.15
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Z důvodů stále špatného tympano vyšetření na jednom oušku, nám byl doporučen zákrok odsátí oušek, prý má za bubínkem tekutinu/hnis. Přitom by se pod narkózou zkontrolovala dříve odstraněná nosní mandle a případně by se fikla podjazyková uzdička.
Úterý 11.8
Příjem měl být 8:00-8:30. Přišli jsme kolem 8:15 šli jsme k přijímací kanceláři, kde paní chtěla jen Maxíkovu kartičku pojišťovny. Pak se jen orientačně ptala na nějaké nacionále a mimoto se ptala, jestli půjdu se synem já, na to já, že ne, že jde manžel a ona, že je tu psaná maminka. Pak se ptala, jestli máme domluvený nadstandard, já že ne, a ona že to je problém, jelikož na pokojích jsou maminky. Říkala mi, že jsem si to vyjednala na sebe, já na to, že jsem říkala, že půjde manžel a že to objednávala doktorka. Bylo to dohadování. Takže paní telefonovala a měli jsme štěstí, nadstandard se uvolnil, tak nám ho hned zamluvila a pak nás poslala výtahem do pátého patra.
Tam před oddělením už čekaly dvě rodiny a po nás přišly další dvě rodiny, čekali jsme něco kolem půl hodiny, pak si nás zavolala sestřička, moc milá, sepsala s námi papíry a pak nás poslala čekat do herny, než se uvolní pokoj a půjdem na vyšetření. Herna je hned naproti vyšetřovně.
Po nějaké době si nás zavolal starý pan doktor do vyšetřovny, manžel šel s Maxíkem, za chvilku slyším Maxíka volat, že chce maminku, sestřička v herně šla hlídat mladšího syna a já šla dovnitř, Maxík plakal, tak jsem ho uklidnila, pan doktor se ptal na nějaké informace a že se mu musí podívat do krku, tak jsem se ptala, že tu jsme na odsátí uší a on že tam má v papírech, že na nosní mandli, tak jsem byla rozladěná, že je to jinak, než mi doktorka na ambulanci říkala.
Doktor se divil, že Maxík na mandli už byl, všichni se tomu pořád divili, asi jim tam nikdo podruhý nechodí, nebo nevím.
Maxíka jsem si posadila na sebe a snažila se ho přesvědčit, ať otevře pusinku a držela ho, Maxík že ne, doktor zavelel, chytil mu nos a snažil se mu nacpat špachtli do pusy, Maxík se statečně dusil. Už jsem chtěla říct dost, když sám doktor uznal, že to nepůjde, něco si zapsal a řekl, že nás asi tedy pošlou domů, já na řvaní a naštvaná jsem uklidňovala Maxíka, pak jsme ještě zkoušeli, ať Maxík aspoň vyplázne jazyk, doktor chtěl vidět uzdičku, ale on vyplázl jen špičku a šli jsme ven z ordinace.
V herně si Maxík hned běžel hrát, já naštvaně Michalovi říkala, co si o tom myslím. On mi pak řekl, že když jsme odcházeli, doktor řekl, že se na to tedy podívají na sále.
Mezitím děti snědly svačinu z domova.
Dále bylo na řadě vyšetření doktorky anestezioložky na sesterně vedle vyšetřovny, syn šel s manželem, zevnitř se ozývalo veselé povídání a Maxík za chvilku s úsměvem vyběhl. Manžel říkal, že doktorka se různě ptala a pak Maxíkovi řekla, jestli se mu může jen podívat do pusinky a ukázala mu ruce a schovala si je za záda, Maxík bez problémů pusinku otevřel.
Chvilku poté nám sestřička řekla, že nadstandard pokoj je připravený, uzounká nudlička místo na jednu postel skříň a stůl, záchod se sprchou spojený s druhým pokojem – lednička, mrazák, televize, konvice.
Poté jsme se rozloučili a já jela s mladším synem domů. Bylo po jedenácté. Kluci dostali oběd, syn rizoto, polévku, mrkvový salát, manžel segedín.
Odpoledne šli ještě na vyšetření oušek – tympano, Maxík si nechal v klidu jedno ouško a o druhém prohlásil, že to je dobré, tak mu sestřička řekla, že tomu druhému oušku by to bylo líto a nechal si vyšetřit i to druhé. Dostal od sestry pak na výběr z hraček. Hned si dole v automatu koupili sušenky a syn je na pokoji baštil a hrál hry na mobilu.
Večer dostali k večeři sýr typu žervé a pečivo. Od půlnoci nesmí jíst ani pít. Přišel ještě doktor konající službu a řekl manželovi, že syn spadá do jednoho procenta dětí, kterým mandle doroste a potíže přetrvávají, že prý se odstraní madle a teprve pak se po cca 4 měsících, pokud potíže nepřestanou, ouška odsávají a dávají se trubičky, že ten špatný sluch je jen dočasný. Ta mandle tam prý tlačí a tím to není ucho průchozí a neslyší.
Ještě jsme si zaskypovali a pak už šli kluci spát. Syn byl na operaci v pořadí šestý, cca desátá hodina.
Středa 12.8
Maxík se vzbudil kolem půl šesté na záchod, pak ještě spinkal, kolem sedmé přinesla sestřička papírek, kam pak budou zapisovat čárky kolik Maxík vypije hrníčků s čajem. Poté šli kluci koukat koukat na pohádky v herně.
Před desátou přišly dvě sestřičky, aby Maxíkovi píchly injekci s oblbovačkou, musely ho zalehnout a pak mu ji dát do zadečku, manžel říkal, že účinek měl rychlý nástup, syn byl mimo a viděl prý různé flíčky, na sál si pro něj půjde zhruba za tři čtvrtě hodiny.
Odváželi ho na sál cca 9:30.
Manžel čekal před sálem, zhruba v 10:45 říkal, že už jedou.
Když ze sálu Maxíka přivezli, spinkal, sestřička mu sundala náplast z ouška, tak zaplakal a chtěl maminku, pak mu sestřička řekla, že si musí lehnout na bok, poslechl a zase usnul, manžel ho měl po 20 minutách budit, aby neusnul hlubokým spánkem a že reaguje. V 11:45 už mu měl dávat pít, na podjazykovou uzdičku dostal řepíkový čaj.
Před jednou hodinou mi manžel volal, ať si zapnu skype, že mě chce někdo pozdravit. Maxík poctivě pil třetí hrneček čaje, řepíkem vyplachoval pusinku a měl druhý ledový obklad na krčku, ukazoval mi ručku s kanylou a říkal že jel výtahem na sály a tam pak usnul. Potom mi namaloval obrázek a že bude odpočívat, spát už nesměl.
Stále jsme neměli žádné informace, manžel se ptal sestřičky, kdy už se něco dozvíme a ta mu řekla, že snad někdo přijde, nepřišel.
Večer přišli na pokoj nemocniční klauni, Maxík z nich prý byl nadšený, dostal omalovánky.
Čtvrtek 13.8
Jelikož nám nikdo nic neřekl, dohodli jsme se, že pro ně přijedu na devátou, trochu jsem se zdržela a na cestě mi manžel volal, že mají problém, Maxík musí na kontrolu a nechce otevřít pusinku. Když jsem dojela, manžel byl naštavný, Maxík uplakaný, prý musí otevřít pusu, aby se zkontroloval krk a bez toho nás nepustí domů a také, že prý je možná vystěhují z pokoje někam na chodbu. Manžel mi řekl, že to spolu zkoušeli dvakrát, ale pusu neotevřel – doktor mu chytil nos a snažil se mu narvat špachtli do krku, a to jsem mu říkala, ať už tohle dušení nedovolí.
S Maxíkem jsem to probrala a vysvětlila mu, jak to bude probíhat. I jsme si to zkusili a v pohodě, tak jsem s ním šla před vyšetřovnu, pozdravila sestřičky, nikdo si nás nevšímal, čekali jsem cca 10 minut, doktor neměl pacienta, tak jsem zaklepala na sesternu jestli má doktor čas a můžeme to znovu zkusit.
Vešli jsme na vyšetřovnu, došli jsme v pohodě až ke křeslu, Maxík se hodně bál, ale šel, posadili jsme se a já mu říkala, co se bude dít, šlo to dobře, pak doktor vzal špachtli a vrazil mu ji docela daleko do krku, tak ho Maxík chytil s vyjeknutím za ruku, ale dobrý, prý to zkouknul, já myslela, že je to vše, i Maxíkovi jsem říkala, že pak půjdem domů, ale doktor se najednou otočil a že ještě musí zkontrolovat ty uši.
Maxík, ale začal okamžitě plakat a ouška si chytil, já se mu to snažila vysvětlit, sestřičky s doktorem se mu snažily ruce z uší sundat, vedlo to akorát ke většímu hysteráku, Maxík se mi sesunul z náruče na zem, jedna sestra ho chtěla rvát, ale druhá jí řekla, ať toho nechá, že by si ještě víc ublížil. Já už byla s nervama celkem hin, už mi tekly slzy. Proběhlo tam několik vět mezi personálem.
Doktor se mě ptal, jestli chodíme někam na psychologii nebo jestli má nějaký problém s lékaři, zprudka jsem na něj vyštěkla, že do teď ne. Doktor mi odvětil, že přeci nebudou čekat až mu to zase vysvětlím a přesvědčím ho.
Tak prý jestli pomůže, když ho seřvu, rázně jsem zavrtěla hlavou (že tohle na něm praktikovat nebudu). Pořád jsem se ho snažila slovně přesvědčit, že tu kontrolu oušek potřebujeme, akorát jsem sama nevěděla proč, jelikož nám stále nikdo neřekl, co vše se na sále dělalo.
Doktor ho najednou se sestrama chytil a zařval na něj, strhli mu ruce z oušek. Slovník doktora: „Takoví velký kluci otvírají pusu sami, děsíš nám tu ostatní děti, kdyby ses nechoval jako smrad, ale šikovný kluk jako teď, tak to bylo hned hotový.“
Já jsem byla tak v šoku, že jsem nestihla ani hlesnout, pak už jsem byla radši zticha, protože bych ho poslala do…, Maxík pak šel se sestrou, aby mu sundala kanylu. Byl úplně hin.
Všichni se najednou chovali jako míliusové, doktor samý úsměv, Maxík dostal obrázek, jak byl statečný. Bylo mi z nich zle, nechtěla jsem to tam prodlužovat a hádat se s nimi, ale co nejdřív vypadnout, tak jsem byla zticha. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela úplně. Sestra se mě ptala jestli jsem v pořádku, tak jsem jí vztekle odsekla, že ne.
Doktor mi říkal, jak máme pečovat o Maxíka po dobu rekonvalescence, tak jsem se jen zeptala, jestli mu tedy ty uši odsáli, doktor se na mě překvapeně podíval a řekl, že ano, že udělali vše co bylo na žádance. Konečná.
Stále mi nikdo normálně nebyl schopen říct, jak to probíhalo na sále, řekla jsem, že na zprávu si počkám venku. Ve zprávě není nic, jen napsány latinsky názvy provedených výkonů.
Co vím je, že odsáli ouška obě, znova odstranili nosní mandli a odstranili podjazykovou uzdičku, nevím jak to probíhalo, zda bylo vše bezpodmínečně nutné.
Na kontrolu jdeme na ORL až 10. září, tam se teprve na tympano uvidí, zda to pomohlo.
1. den po zákroku Maxík huhňá, neuvěřitelně slintá
2. den po zákroku, stále nepoužívá jazyk, slintá
3. den po zákroku už tolik neslintá, je mu lépe rozumět, pod jazýčkem nacházím steh
Závěr Žádná informovanost, přístup k dětem, které se bojí, příšerný.
Za nás ORL FN Bory už NIKDY!!!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 927
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 542
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 925
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 428
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 253
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18648
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2475
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2687
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2428
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1615
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
To, že má poruchu autistického spektra nikoho nezajímalo…stačil by trochu pomalejší přístup, kdy bych synovi stihla vysvětlit, co se bude dít. Bohužel mají tolik pacientů, že na to čas nemají. Pro mě to byl signál, že Bory už nikdy.
