Otec bez zájmu
- O životě
- ejmy
- 03.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak můžou existovat lidé, kteří se nezajímají o své dítě? To mi hlava nebere. Možná si mě pamatujete, když jsem byla těhotná, řešila jsem na eMiminu dost často svůj vztah s partnerem, co a jak dál.
Už tehdy s ním byly problémy. Rozhodovala jsem se, zda s ním zůstat, či ne (byly to vážné důvody), ale nakonec u mě převážila jakási touha udržet rodinu. Chyba! Měsíc před narozením syna jsme spolu s přítelem začali bydlet. Já jsem všechno připravovala, on „odpočíval“. Nechtěl nic ohledně dítěte řešit, ani jméno, ani výbavičku. Když se na to dívám zpětně, už tehdy mi mělo dojít, že to bude jen horší. A bylo.
Přišel den, kdy jsem měla jít na vyvolání. Jako prvorodička jsem měla samozřejmě velký strach. Přítel byl téměř bez emocí. Když došlo k porodu, u kterého byl, tak ano, pomáhal mi, ale ne po psychické stránce. Podal čaj, utřel čelo, ale nic uklidňujícího neřekl. Jediné, co si pamatuji, že řekl, bylo: „Jak to se mnou mluvíš? To mi to nemůžeš říct normálně?!“ Dovolila jsem si mu totiž v šílených bolestech oznámit, že „zrovna teď mě nemá ovívat“. Nějak jsem to ale zvládla.
Narodil se nám syn, už při narození to byl velký kluk – 4100 g a 54 cm. Po porodu měl problémy, byl v inkubátoru, dodávali mu kyslík, pak měl i ATB kvůli zánětu. Rodila jsem v Uherském Hradišti a druhý den po porodu syna převezli do Zlína. V Hradišti za námi na návštěvě byl, malého chtěl vidět. Do Zlína za námi už ale jet nechtěl, prý to tam nezná a neví, kdy mu jede autobus. Výmluvy. Začala jsem tedy zjišťovat, jaké má spoje a jak se do porodnice dostane. Po dlouhém přemlouvání a prosbách tedy souhlasil. No ale žádná sláva. Stihl mi v porodnici i vynadat.
Po deseti dnech v porodnici jsme byli konečně doma. Přítel byl zrovna u rodičů (jeho „doma“) 300 km daleko. Celý první týden. Naštěstí mám skvělou mamku, která si vzala dovolenou a maximálně mi pomáhala. Opět mi mělo dojít, že je asi něco špatně. Takto jsme „fungovali“ až do synových 6 měsíců. Celou dobu jsem se starala o krásné miminko a o nevyzrálého, líného chlapa, který byl doma jen občas (jezdil k rodičům, za kamarády, diskotéky, akce, apod.), a když doma přece byl, tak vlastně jen na obtíž. Když měl hlídat syna, jednou rukou ho houpal v lehátku a druhou držel mobil, na kterém zrovna flirtoval na chatu. Když jsem po něm jednou chtěla, ať si se synem hraje, že zrovna peču vánoční cukroví, odvětil: „A proč jako pečeš? Kdo to tak asi bude jíst?!“ Já blbá nic neviděla.
Přesně v den, kdy bylo synovi půl roku, si sbalil kufry. Opustil on mě, s tím, že to se mnou nemůže vydržet. Po několikáté. Vždy jsme ho vzala zpět. Teď už ale ne. Po pár týdnech jsem s ním chtěla začít řešit vídání a peníze. No, opět nechtěl řešit nic. Takže se už víc než 7 měsíců soudíme. První soud (výživné na mě) mám úspěšně za sebou, čeká nás ještě úprava výchovy a výživy syna. Skoro 9 měsíců syna neviděl, 2× slíbil, že přijede, ale neudělal to. Vyčítala jsem si, že jsem neudržela rodinu, že syn nebude mít otce. Ale vlastně je to jinak. Otec má být přece vzorem, a to by on určitě nebyl. Nenazývám ho tedy otcem, ale zploditelem. Ano, to on je…
Jak může někdo existovat s vědomím, že má dítě a nezajímat se o něj? Nedokážu to pochopit, vždyť mít v dnešní době dítě je vlastně přenádherný dar. Dojde těm lidem někdy, o co všechno přišli? Je to jeho vlastní krev a je mu to jedno. Není mi už tedy líto syna, že nebude mít otce (doufám, že toho pravého spolu jednou najdeme), je mi líto zploditele, že neví, co je to nekonečná vzájemná láska k dítěti.
Přečtěte si také
„Ostříhej se, děláš tu bordel!“ Tchyně mě seřvala kvůli dlouhým vlasům
- Anonymní
- 16.07.26
- 1185
Mít „dokonalou“ tchyni je někdy pěkně o nervy. Člověk se může snažit sebevíc, chodit kolem ní po špičkách, uklízet po sobě do sterilního lesku, ale stejně to nikdy nebude dost dobré. Tenhle víkend...
„Ty můžeš zůstat.“ Protože nemám děti, jsem v práci vždycky ta poslední
- Anonymní
- 16.07.26
- 1218
Nikdy jsem netvrdila, že rodiče to mají jednoduché. Naopak. Obdivuju každého, kdo zvládá práci, školku, kroužky, domácnost i probdělé noci. Jen mě už unavuje být automaticky tou, která všechno...
„Nejste na dovolené, slečno.“ Z ordinace gynekologa jsem odcházela se slzami
- Anonymní
- 16.07.26
- 1725
Byla to obyčejná preventivní prohlídka. Aspoň jsem si to myslela, když jsem ráno odcházela z domu. Je mi třiatřicet a ke gynekologovi chodím pravidelně. Nikdy to není příjemné, ale beru to jako...
Manžel mě opustil, když jsem onemocněla. Prý už vedle mě nedokázal žít
- Anonymní
- 16.07.26
- 1477
Nikdy by mě nenapadlo, že jednou budu přemýšlet nad tím, jestli mě opustila nemoc, nebo manžel. Možná obojí přišlo ve stejnou dobu. A také bych nevěřila, kolik toho člověk unese, když musí.
Pronesla jsem větu, kterou jako rodič na cestách nesnáším
- Anonymní
- 16.07.26
- 920
Po deseti letech jsme s manželem vyrazili na pořádnou horskou túru jen ve dvou. Těšila jsem se na ticho, klid a čas bez neustálých dětských otázek. Nakonec jsem ale byla právě já ta, kdo položil tu...
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 2128
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 1311
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 2414
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 994
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 603
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Zažila jsem něco podobného a hned dvakrát, poprvé s otcem syna.
.
Mlátil mě, nadával mi, že dítě není jeho, že mám jít do **** když jsem taková, slušně řečeno, běhna. Pravda pravdoucí, celé dva roky vztahu, jsem s jiným mužem, krom rodičů, skoro ani nepromluvila
Když jsem se rozhodla, po jeho slovech „S tím frackem já nic společného nemám“ ho opustit, vyhrožoval soudama, napadal mě, brečel u mých rodičů že mu ubližuju, že mu zakazuju semnou být.
Jistě… nejhorší na světě.
Nakonec to vyřešílo jediné a to odstěhovat se daleko od něj.
A podruhé, našla jsem si přítele, kterému se i zamlouvalo že jsem v 7měsíci a nějak jsme se spolu zžili, přestěhovali se do společného a do teď spolu žijem. Ale jelikož je mladý, a nebyl zvyklý na děti, choval se jako puberťák, nic ho nezajímalo s ničím nepomohl. Jednoho dne jsem mu, po roce snášení jeho dětinského chování, zbalila kufry a když přišel z práce, byl překvapen když se nedostal domů. Odešel. Na týden než s prosíkem přilezl.
Vzala jsem ho zpátky pod podmínkou že si uvědomí, že by měl dospět.
Dospěl. Už půl roku jsme se nepohádali, syna koupe, krmí, dokonce už i přebaluje k čemuž měl naprostý odpor.
Ae pravda pravdoucí, svaté „babičky“ ta mi taky pomohla nejvíc.