Otec bez zájmu
- O životě
- ejmy
- 03.12.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak můžou existovat lidé, kteří se nezajímají o své dítě? To mi hlava nebere. Možná si mě pamatujete, když jsem byla těhotná, řešila jsem na eMiminu dost často svůj vztah s partnerem, co a jak dál.
Už tehdy s ním byly problémy. Rozhodovala jsem se, zda s ním zůstat, či ne (byly to vážné důvody), ale nakonec u mě převážila jakási touha udržet rodinu. Chyba! Měsíc před narozením syna jsme spolu s přítelem začali bydlet. Já jsem všechno připravovala, on „odpočíval“. Nechtěl nic ohledně dítěte řešit, ani jméno, ani výbavičku. Když se na to dívám zpětně, už tehdy mi mělo dojít, že to bude jen horší. A bylo.
Přišel den, kdy jsem měla jít na vyvolání. Jako prvorodička jsem měla samozřejmě velký strach. Přítel byl téměř bez emocí. Když došlo k porodu, u kterého byl, tak ano, pomáhal mi, ale ne po psychické stránce. Podal čaj, utřel čelo, ale nic uklidňujícího neřekl. Jediné, co si pamatuji, že řekl, bylo: „Jak to se mnou mluvíš? To mi to nemůžeš říct normálně?!“ Dovolila jsem si mu totiž v šílených bolestech oznámit, že „zrovna teď mě nemá ovívat“. Nějak jsem to ale zvládla.
Narodil se nám syn, už při narození to byl velký kluk – 4100 g a 54 cm. Po porodu měl problémy, byl v inkubátoru, dodávali mu kyslík, pak měl i ATB kvůli zánětu. Rodila jsem v Uherském Hradišti a druhý den po porodu syna převezli do Zlína. V Hradišti za námi na návštěvě byl, malého chtěl vidět. Do Zlína za námi už ale jet nechtěl, prý to tam nezná a neví, kdy mu jede autobus. Výmluvy. Začala jsem tedy zjišťovat, jaké má spoje a jak se do porodnice dostane. Po dlouhém přemlouvání a prosbách tedy souhlasil. No ale žádná sláva. Stihl mi v porodnici i vynadat.
Po deseti dnech v porodnici jsme byli konečně doma. Přítel byl zrovna u rodičů (jeho „doma“) 300 km daleko. Celý první týden. Naštěstí mám skvělou mamku, která si vzala dovolenou a maximálně mi pomáhala. Opět mi mělo dojít, že je asi něco špatně. Takto jsme „fungovali“ až do synových 6 měsíců. Celou dobu jsem se starala o krásné miminko a o nevyzrálého, líného chlapa, který byl doma jen občas (jezdil k rodičům, za kamarády, diskotéky, akce, apod.), a když doma přece byl, tak vlastně jen na obtíž. Když měl hlídat syna, jednou rukou ho houpal v lehátku a druhou držel mobil, na kterém zrovna flirtoval na chatu. Když jsem po něm jednou chtěla, ať si se synem hraje, že zrovna peču vánoční cukroví, odvětil: „A proč jako pečeš? Kdo to tak asi bude jíst?!“ Já blbá nic neviděla.
Přesně v den, kdy bylo synovi půl roku, si sbalil kufry. Opustil on mě, s tím, že to se mnou nemůže vydržet. Po několikáté. Vždy jsme ho vzala zpět. Teď už ale ne. Po pár týdnech jsem s ním chtěla začít řešit vídání a peníze. No, opět nechtěl řešit nic. Takže se už víc než 7 měsíců soudíme. První soud (výživné na mě) mám úspěšně za sebou, čeká nás ještě úprava výchovy a výživy syna. Skoro 9 měsíců syna neviděl, 2× slíbil, že přijede, ale neudělal to. Vyčítala jsem si, že jsem neudržela rodinu, že syn nebude mít otce. Ale vlastně je to jinak. Otec má být přece vzorem, a to by on určitě nebyl. Nenazývám ho tedy otcem, ale zploditelem. Ano, to on je…
Jak může někdo existovat s vědomím, že má dítě a nezajímat se o něj? Nedokážu to pochopit, vždyť mít v dnešní době dítě je vlastně přenádherný dar. Dojde těm lidem někdy, o co všechno přišli? Je to jeho vlastní krev a je mu to jedno. Není mi už tedy líto syna, že nebude mít otce (doufám, že toho pravého spolu jednou najdeme), je mi líto zploditele, že neví, co je to nekonečná vzájemná láska k dítěti.
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 650
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 762
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 626
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 361
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 264
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1591
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 2598
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1101
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1341
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2115
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
Zažila jsem něco podobného a hned dvakrát, poprvé s otcem syna.
.
Mlátil mě, nadával mi, že dítě není jeho, že mám jít do **** když jsem taková, slušně řečeno, běhna. Pravda pravdoucí, celé dva roky vztahu, jsem s jiným mužem, krom rodičů, skoro ani nepromluvila
Když jsem se rozhodla, po jeho slovech „S tím frackem já nic společného nemám“ ho opustit, vyhrožoval soudama, napadal mě, brečel u mých rodičů že mu ubližuju, že mu zakazuju semnou být.
Jistě… nejhorší na světě.
Nakonec to vyřešílo jediné a to odstěhovat se daleko od něj.
A podruhé, našla jsem si přítele, kterému se i zamlouvalo že jsem v 7měsíci a nějak jsme se spolu zžili, přestěhovali se do společného a do teď spolu žijem. Ale jelikož je mladý, a nebyl zvyklý na děti, choval se jako puberťák, nic ho nezajímalo s ničím nepomohl. Jednoho dne jsem mu, po roce snášení jeho dětinského chování, zbalila kufry a když přišel z práce, byl překvapen když se nedostal domů. Odešel. Na týden než s prosíkem přilezl.
Vzala jsem ho zpátky pod podmínkou že si uvědomí, že by měl dospět.
Dospěl. Už půl roku jsme se nepohádali, syna koupe, krmí, dokonce už i přebaluje k čemuž měl naprostý odpor.
Ae pravda pravdoucí, svaté „babičky“ ta mi taky pomohla nejvíc.