Partnerství mé babičky
V tomto příběhu je uceleně popsán život mé báječné a inspirativní babičky.
Na úvod musím pro lepší představu uvést několik důležitých informací. Babička zemřela v mých 11 letech, v roce 1989. Bylo jí 83 let. Tedy mé vyprávění je složené z dávných vzpomínek mého dětství. Naštěstí mi babička v pokročilém věku vypravovala stěžejní příběhy opakovaně. A to vždy s nasazením jako při prvním podání. Nemusíte se tedy bát, o nic nepřijdete, pamatuji si vše. A to jsem člověk s nadprůměrně špatnou pamětí – krátkodobou i dlouhodobou. Mě to neobtěžuje, s okolím je to horší, mají mě trochu za zvláštního intro/extroverta.
Dětství nejsilněji ovlivní další vývoj životních událostí. Tímto děkuji všem, kteří mi to mé krásné dětství připravili. Bylo jich hodně, byla jsem šťastné dítě.
Skvělý táta, vždy připraven zavtipkovat a hlavně úplně se vším si poradit. I skvělá máma, co mi psala slohy, léčila záněty průdušek, dělala úžasné Vánoce a poctivě se nám starala o pravidelnou a chutnou stravu. A také mladší brácha, který byl mnou často mučen a nucen k hraní si na rodinu nebo na porod.
Velký podíl hrála role babičky, ženy laskavé, veselé a milující, bohužel však již staré, plné zdravotních omezení a obtíží. Ačkoli veškerá její role spočívala v poutavém vyprávění o vlastním, velmi renesančním životě plném lásky, zaryla se mi do paměti její dobrota, která umí i po 40 letech zahřát u srdce.
Strávila jsem desítky hodin s babičkou v posteli a nábožně poslouchala její příběhy z mládí. Zdály se mi neuvěřitelně krásné a romantické. Těšila jsem se, že až budu dospělá, budu mít také takový život.
Babička Ludmila pocházela z Prahy, z rodiny truhláře, kde jako místní krasavice neměla o nápadníky nouzi. Vystudovala rodinnou školu a zaměstnaná byla v kanceláři. Poprvé se vdala velmi mladá za velmi mladého architekta, syna majitele textilní továrny. Začala žít v luxusu, cestovat i podporovat svou matku, vdovu. Mladí manželé žili ve vile společně s otcem, panem továrníkem.
Velmi brzy po svatbě se však začaly objevovat první problémy. Otec si chtěl mladou dívku přivlastnit pro sebe. Předcházel si ji drahými dary a slovy plnými lichotek. Novomanžel měl z otce strach a prosby babičky, aby zasáhl a otcovo nevhodné chování ukončil, nijak neřešil. Po třech letech skončilo bezdětné manželství rozvodem. Tedy pro začátek celkem nezvládnuté partnerství. Dva muži byli na babičku ve 20 letech moc.
Obstarala si podnájem, přestěhovala do něj všechny své krásné šaty, pilně pracovala a žila společenským životem. Vždy dokonale oblečena i učesána. Sama dlouho nebyla, zamilovala se do židovského podnikatele a majitele obchodu s látkami a oblečením. Naštěstí bez otce tentokrát… Začal jí život plný lásky s báječným mužem. Jméno si nepamatuji, Vím jen, že byl inženýr a jeho fotka byla pod sklem na nočním stolku. Babička jako sekretářka a zároveň modelka pro jeho firmu procestovala celý svět. Byla dokonce v Jižní Americe, v Africe i Asii. Myslím, že nebyla jen v Austrálii. Tuhle romanci bohužel zničila válka. Aby svého milého zachránila od transportu do Osvětimi, chtěla, aby uzavřeli sňatek. On ve vypjaté situaci odmítal s tím, že nebude přenášet vlastní neštěstí na svou ženu. Časem by je čekal špatný osud oba. V koncentračním táboře těsně před koncem války zemřel. Prý na zápal plic. Ona nikdy nezapomněla, do smrti ho milovala a když umírala, věřila, že se setkají.
To už jí bylo 37 let. Neměla ani manžela, ani děti. V té době katastrofa. Na jednom večírku u kamarádky se objevil starý známý, který se vrátil z Anglie, kde strávil mnoho let jako voják. Před válkou utekl jako žid přes Polsko až do Anglie. Byl o dva roky mladší než babička, byl hezký („Budu s ním mít hezké děti“), byl to hrdina a nabídl jí manželství. Bohužel hlavně z praktických důvodů se Ludmila a Pavel vzali a založili rodinu v krásném městě v Podkrkonoší.
Vztah to byl zvláštní. Pavel byl silně poznamenám tragickými událostmi, které se odehrály v jeho rodině. Nepřežil nikdo. Majetek nezůstal žádný. V padesátých letech, kdy byly děti ještě velmi malé, strávil dlouhých 7 let v uranových dolech v Jáchymově. Trest za účast v cizinecké armádě. Povahu měl tedy smutnou, byl neurotický a moc hodný. Pamatuji si ho hlavně, jak poslouchá v rádiu cizí stanice. Mluvil plynně sedmi jazyky. Myslím, že babičku miloval. Je mi moc líto, ale ona jeho ne. Jak takové manželství vypadalo? No hrůza. Neustále vypjatá atmosféra plná hádek před dětmi, které stály na straně matky a na otce byly drzé. Obě děti odešly z domova hned, jak to šlo.
Když z domova odejdou děti, mají manželé dvě možnosti. Buď se naučí žít znovu spolu jako partneři, nebo se to nenaučí a žijí si každý svůj vlastní život bez respektu a tolerance. Jim se myslím povedlo to první. Dobře si pamatuji, jak děda telefonoval ze služební cesty z Litoměřic, že stojí u pultu, kde mají krásné podprsenky a jakou že velikost má vzít. Podotýkám, že to nebyl standardní nákup prádélka. Jednalo se o velikost podprsenky č. 7-8. Za mne toto milé galantní gesto dostává známku 1 a je také důvodem, proč tento pár řadím do kategorie vítězů.
V dalším díle budou detailně popsány jednotlivé události babiččina života. Příběhy z dalekých cest i kusé vzpomínky na obyčejné i neobyčejné události. Děkuji vám za čas, který jste věnovali četbě tohoto krátkého příběhu.
Přečtěte si také
Najednou jsem zjistila, že si vlastně nic neužívám. Jen pořád něco řeším
- Anonymní
- 17.09.26
- 477
Nedávno jsem si uvědomila něco, co mě docela vyděsilo. Mám v podstatě všechno, co jsem si kdysi přála. Mám rodinu, děti, práci, domov. Nic zásadního se neděje. A přesto mám poslední dobou pocit, že...
Moje máma nechce hlídat vnoučata. Tak ať jednou nečeká, že se o ni postarám já
- Anonymní
- 17.09.26
- 451
Vím, že to zní hrozně. A možná mě teď část lidí označí za nevděčnou dceru. Jenže čím déle nad tím přemýšlím, tím víc si říkám, že některé věci v rodině prostě nejsou jen o tom, co kdo „musí“.
Kolegyně chodila do práce nemocná. Chytla jsem to já i mé děti
- Anonymní
- 17.09.26
- 241
Asi jako každý rodič jsem se na začátek školního roku tajně těšila. Mít doma děti celé dva měsíce je pro pracujícího člověka opravdu náročné, i v případě, že děti jsou celkem samostatné. Když měli...
Syn už nechce, abych ho před školou objímala. Prý mu dělám ostudu
- Anonymní
- 17.09.26
- 197
Ještě nedávno se mě syn držel za ruku a před odchodem do školy mi dával pusu. Teď mě žádá, abych ho vysadila o ulici dřív a před spolužáky na něj nemluvila. Vím, že dospívá a osamostatňuje se....
„Dejte ho do speciální školy,“ říkají všichni. Autistický syn půjde do klasické
- Anonymní
- 17.09.26
- 263
Ještě před pár lety bych vůbec nevěřila, že budu muset někomu vysvětlovat, proč chci, aby moje dítě chodilo do běžné školy. Teď to řeším skoro pořád. Táhne se to s námi už nějakou dobu a čím víc se...
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 3855
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 4208
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 813
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 918
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 750
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
.
