Pěstounská péče: Přes překážky k happy endu
Rozhodla jsem se, že se podělím o svůj příběh, třeba si z toho něco vezme ten, kdo o pěstounské péči přemýšlí.
Jak to začalo? Byla jsem na mateřské dovolené, když v televizi proběhla informace o tom, že se hledají pěstouni pro děti z dětských domovů. Sedla jsem k počítači a hledala jsem další informace.
Manžela jsem se zeptala, jestli by si vzal dítko do pěstounské péče, on že by neměl problém, ale jen holku, že kluka si udělá sám. V té době jsme měli dva syny, 3 roky a 5 let. Jakmile mi to odsouhlasil, zeptala jsem se mé mámy, co si o tom myslí, ona mi to také hned odsouhlasila. Nakonec jsem se zeptala synů, kdy jsme jim vysvětlila, že je domeček, kde žijí děti bez maminky a tatínka. Oba hned nadšeně souhlasili.
Když se k tomu všichni začali stavět tak kladně, stavila jsem se na sociálce na odboru pro ochranu dětí a sešla se se šéfkou a poptala se jí, co vše se musí udělat proto, abychom se mohli stát pěstouny.
Napřed jsme se sešli s paní i s manželem, kdy jsme si o tom všem povídali. Pak jsme museli vyplnit pár papírů, kde jsme popisovali, jaké dítě si představujeme, které nemoci akceptujeme, co máme za koníčky, rodinu, zaměstnání. Pak jsme museli zajít na obecní úřad, kde na nás psali posudek: že s námi není vedeno žádné správní řízení. Taky jsme museli dostat potvrzení od lékaře, že jsme v pořádku. Po odevzdání papírů jsme čekali na pozvání na školení pěstounů a psychotesty.
Školení pěstounů probíhalo v několika sezeních, přesný počet si nepamatuji, ale bylo to nejméně deset sezení. Zde nás připravovali na to, s čím vším se můžeme setkat během vykonávání pěstounské péče. Školili jsme se zároveň se žadateli o adopci. Během toho jsme si prošli i sezením u psychologa. Nejprve to bylo povídání, při dalším sezení jsme dělali každý zvlášť psychotesty a pak přijel psycholog k nám domů si popovídat s našimi dětmi. Jen si s nimi povídal a podíval se na jejich pokojíček.
Návštěva u nás proběhla i ze strany sociálky, neprohlížela skříně, ale jen se podívala, jaké máme zázemí. Podmínka, že by dítě muselo mít vlastní pokoj, opravdu nebyla.
No a když jsme s manželem toto vše prošli, čekali jsme na papír, že jsme byli zařazeni do řady čekatelů o pěstounskou péči. Veškeré tyto procedury trvaly skoro tři čtvrtě roku. Pak už jsme čekali jen na dítě. Po roce čekání jsem už vážně byla nervózní, bylo to moc dlouhé a zrovna bylo období, kdy bylo v našem kraji více dítek do adopce než do pěstounské péče. Musím říct, že to čekání bylo pro mne velice nepříjemné. Přinášelo mi obavy a také pochybnosti, jestli jsem udělala dobře, jestli to zvládnu a podobně. Když se nedělo nic už druhý rok, tak jsme se s manželem rozhodli, že si založíme na svoje dítě.
Ten rok byl však přelomový, protože jsme i prodávali byt, abychom mohli koupit dům. No a jednoho dne mi zavolala makléřka, že má zájemce o byt. Chvíli na to jsem zjistila, že jsem těhotná, a když jsem byla ve 3 měsíci, zazvonil kouzelný telefon a oznámil nám, že pro nás mají holčičku. Bylo to ještě takové hektické, protože když nás sháněli z OSPODU, že pro nás mají dítě, nebrala jsem telefon ani já a ani manžel a tak nás sháněli i v práci. Nakonec mi z práce dali vědět, že mě shání sociálka a tak jsem jim volala a řekli mi, že mají holčičku, abychom se k nim dostavili co nejdříve a podívali se do spisu.
Mluvila jsem zrovna s naším psychologem, který mi oznámil, že má za dva dny dovolenou a my budeme muset jít k jinému psychologovi pro spis. Manžel neměl ještě dva dny volno v práci a já přemlouvala toho psychologa, že se za ním stavím sama, protože jsem nechtěla jít k jinému. On ale řekl, že to nejde, že musíme přijít oba. (Naštěstí pro nás všechny, protože kdyby náš psycholog věděl, že jsem těhotná, tak by nám holčičku nedal. Ten druhý byl benevolentní a řekl, že půl roku na zabydlení se malé, než se mimi narodí, je dostatečně dlouhá doba.)
Takže jsme se za dva dny jeli podívat na kraj do spisu naší malé. Řekli nám vše o jejím zdraví, jejich rodičích a nakonec nám ukázali fotku. Rozhodnutí jsme byli hned, ale když jsme viděli fotku, chtěli jsme pro ni jet hned. Ale nešlo to, museli jsme nejprve zavolat do kojeneckého ústavu a domluvit si schůzku. Čekali jsme další tři dny a pak jeli za malou.
Byli jsme moc natěšení. V kojeneckém ústavu nás odvedli do hracího pokojíku, kam nám malou přivedli. Chvilku nás pozorovali a pak odešli a nechali nás s malou se seznámit. Malá měla mít za necelý měsíc 2 roky. Hned šla za manželem, já ji moc nezajímala. Ale vše se zlomilo, mohla jsem za ní jezdit i sama, takže jsem za ní jezdila třikrát týdně. Při třetí návštěvě jsem vzala i kluky, se kterými se seznámila a hned si spolu hráli. Pak jsem přijela s manželem a malá mi už neslezla z klína a když ji odváděli, začala moc plakat a nechtěla už ode mne odejít. Takže jsem plakala s ní.
Ředitelka se nás zeptala, kdy si ji převezmeme. Navrhli jsme den před jejími narozeninami, to bylo dva týdny od seznámení. Tak souhlasili, že už by to šlo. Přišel den D, všichni jsme se sbalili a jeli si pro malou. Předali nám ji nahou, museli jsme si dovézt vlastní oblečení. Oblékli jsme si ji a vypadli co nejdřív to šlo. A malá už byla naše. Po cestě jsme se stavili v obchodě a malá byla ze všeho vyjevená, nikdy do té doby v obchodě nebyla, neseděla v nákupním vozíku a podobně. Ale zapadla do naší rodiny hned, jak kdyby se mi narodila.
A dnes? Dnes je to jediné dítě, které mi je podobné a nikdo by nevěřil, že není biologická. Oni totiž hledají rodiče k dětem nikoliv děti k rodiči a hledají i podle podobnosti, do papíru se musí vložit fotky.
Tak ve zkratce jsem popsala náš začátek pěstounské péče, třeba to trochu pomůže těm, které to zajímá a odpovědělo jim to i na otázky, které chtěli vědět. Mějte se krásně všichni a Šťastné a veselé.
Přečtěte si také
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 2987
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2004
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 2029
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
Syn nejí maso. Učitelka ho nutí ochutnat a říká mu, že nebude dost silný
- Anonymní
- 21.09.26
- 1257
Doma maso nejíme a synovi jsme nikdy neříkali, že je kvůli tomu lepší než ostatní. Ve školce ale začal slýchat, že když nebude jíst maso, nebude silný, neporoste a ostatní kluci ho předběhnou....
„Martin se vrací domů.“ Tchyně nás chtěla i s dětmi do měsíce vystěhovat z bytu
- Anonymní
- 21.09.26
- 5191
Když nám tchyně před lety nabídla podkrovní byt nad svým domem, měli jsme pocit, že jsme vyhráli. Měli jsme dvě malé děti, na vlastní bydlení jsme neměli dost peněz a nájem v okolí byl šíleně...
Manžel vydělává, já prosím o peníze. Na rodičovské jsem ztratila svobodu
- Anonymní
- 20.09.26
- 4740
Dokud jsme oba chodili do práce, měli jsme společný účet a o penězích rozhodovali spolu. Po narození dětí se ale pravidla nenápadně změnila. Manžel začal svou výplatu považovat za vlastní peníze a...
První třída mě naučila, že dítě nepotřebuje umět všechno ještě před školou
- Anonymní
- 20.09.26
- 1793
Moje dcera minulý rok začala chodit do školy. Musím říct, že větší nervy jsme měli my jako rodiče. Začalo to samozřejmě zápisem. Na ten jsme se opravdu učili jako kdysi my na střední školu. Už...
Manifest jednoty a vnitřní svobody
- Nápomocný
- 20.09.26
- 306
Průvodce pro probuzení lidské bytosti v moderním labyrintu.
„Zařídíš to, viď?“ Všichni v rodině spoléhají na mě, ale kdo pomůže mně?
- Anonymní
- 20.09.26
- 2005
Jsou dny, kdy cítím, že je toho na mě prostě moc. Nevím, kde mi hlava stojí a všichni spoléhají na to, že já něco udělám. Zařídíme tohle, tamto, nakoupím, vyzvednu, uvařím. A když na něco zapomenu,...
Ex synovi kupuje oblečení za desetitisíce a ten mi pak vyčítá, že jsem chudá
- Anonymní
- 20.09.26
- 928
Když byl Kuba malý, snažila jsem se, aby pochopil hodnotu peněz. Dokud jsme byli s jeho otcem spolu, dalo by se říct, že jsme v tom byli za jedno. Jeho otec vždycky vydělával slušné peníze, ale...
jen že zvědavosti se musím zeptat zda se vám narodila holčička nebo chlapeček? 
Ať se Vám daří s krásné svátky!
no panečku. My máme chlapečky zatím dva 
.
. At vas uz nikdo a nic nerozdeli 
krásný příběh
Spousta lidí o pěstounství uvažuje, ale ne každý k tomu najde odvahu. Jste šikulky 
