Pěstounská péče: Přes překážky k happy endu
Rozhodla jsem se, že se podělím o svůj příběh, třeba si z toho něco vezme ten, kdo o pěstounské péči přemýšlí.
Jak to začalo? Byla jsem na mateřské dovolené, když v televizi proběhla informace o tom, že se hledají pěstouni pro děti z dětských domovů. Sedla jsem k počítači a hledala jsem další informace.
Manžela jsem se zeptala, jestli by si vzal dítko do pěstounské péče, on že by neměl problém, ale jen holku, že kluka si udělá sám. V té době jsme měli dva syny, 3 roky a 5 let. Jakmile mi to odsouhlasil, zeptala jsem se mé mámy, co si o tom myslí, ona mi to také hned odsouhlasila. Nakonec jsem se zeptala synů, kdy jsme jim vysvětlila, že je domeček, kde žijí děti bez maminky a tatínka. Oba hned nadšeně souhlasili.
Když se k tomu všichni začali stavět tak kladně, stavila jsem se na sociálce na odboru pro ochranu dětí a sešla se se šéfkou a poptala se jí, co vše se musí udělat proto, abychom se mohli stát pěstouny.
Napřed jsme se sešli s paní i s manželem, kdy jsme si o tom všem povídali. Pak jsme museli vyplnit pár papírů, kde jsme popisovali, jaké dítě si představujeme, které nemoci akceptujeme, co máme za koníčky, rodinu, zaměstnání. Pak jsme museli zajít na obecní úřad, kde na nás psali posudek: že s námi není vedeno žádné správní řízení. Taky jsme museli dostat potvrzení od lékaře, že jsme v pořádku. Po odevzdání papírů jsme čekali na pozvání na školení pěstounů a psychotesty.
Školení pěstounů probíhalo v několika sezeních, přesný počet si nepamatuji, ale bylo to nejméně deset sezení. Zde nás připravovali na to, s čím vším se můžeme setkat během vykonávání pěstounské péče. Školili jsme se zároveň se žadateli o adopci. Během toho jsme si prošli i sezením u psychologa. Nejprve to bylo povídání, při dalším sezení jsme dělali každý zvlášť psychotesty a pak přijel psycholog k nám domů si popovídat s našimi dětmi. Jen si s nimi povídal a podíval se na jejich pokojíček.
Návštěva u nás proběhla i ze strany sociálky, neprohlížela skříně, ale jen se podívala, jaké máme zázemí. Podmínka, že by dítě muselo mít vlastní pokoj, opravdu nebyla.
No a když jsme s manželem toto vše prošli, čekali jsme na papír, že jsme byli zařazeni do řady čekatelů o pěstounskou péči. Veškeré tyto procedury trvaly skoro tři čtvrtě roku. Pak už jsme čekali jen na dítě. Po roce čekání jsem už vážně byla nervózní, bylo to moc dlouhé a zrovna bylo období, kdy bylo v našem kraji více dítek do adopce než do pěstounské péče. Musím říct, že to čekání bylo pro mne velice nepříjemné. Přinášelo mi obavy a také pochybnosti, jestli jsem udělala dobře, jestli to zvládnu a podobně. Když se nedělo nic už druhý rok, tak jsme se s manželem rozhodli, že si založíme na svoje dítě.
Ten rok byl však přelomový, protože jsme i prodávali byt, abychom mohli koupit dům. No a jednoho dne mi zavolala makléřka, že má zájemce o byt. Chvíli na to jsem zjistila, že jsem těhotná, a když jsem byla ve 3 měsíci, zazvonil kouzelný telefon a oznámil nám, že pro nás mají holčičku. Bylo to ještě takové hektické, protože když nás sháněli z OSPODU, že pro nás mají dítě, nebrala jsem telefon ani já a ani manžel a tak nás sháněli i v práci. Nakonec mi z práce dali vědět, že mě shání sociálka a tak jsem jim volala a řekli mi, že mají holčičku, abychom se k nim dostavili co nejdříve a podívali se do spisu.
Mluvila jsem zrovna s naším psychologem, který mi oznámil, že má za dva dny dovolenou a my budeme muset jít k jinému psychologovi pro spis. Manžel neměl ještě dva dny volno v práci a já přemlouvala toho psychologa, že se za ním stavím sama, protože jsem nechtěla jít k jinému. On ale řekl, že to nejde, že musíme přijít oba. (Naštěstí pro nás všechny, protože kdyby náš psycholog věděl, že jsem těhotná, tak by nám holčičku nedal. Ten druhý byl benevolentní a řekl, že půl roku na zabydlení se malé, než se mimi narodí, je dostatečně dlouhá doba.)
Takže jsme se za dva dny jeli podívat na kraj do spisu naší malé. Řekli nám vše o jejím zdraví, jejich rodičích a nakonec nám ukázali fotku. Rozhodnutí jsme byli hned, ale když jsme viděli fotku, chtěli jsme pro ni jet hned. Ale nešlo to, museli jsme nejprve zavolat do kojeneckého ústavu a domluvit si schůzku. Čekali jsme další tři dny a pak jeli za malou.
Byli jsme moc natěšení. V kojeneckém ústavu nás odvedli do hracího pokojíku, kam nám malou přivedli. Chvilku nás pozorovali a pak odešli a nechali nás s malou se seznámit. Malá měla mít za necelý měsíc 2 roky. Hned šla za manželem, já ji moc nezajímala. Ale vše se zlomilo, mohla jsem za ní jezdit i sama, takže jsem za ní jezdila třikrát týdně. Při třetí návštěvě jsem vzala i kluky, se kterými se seznámila a hned si spolu hráli. Pak jsem přijela s manželem a malá mi už neslezla z klína a když ji odváděli, začala moc plakat a nechtěla už ode mne odejít. Takže jsem plakala s ní.
Ředitelka se nás zeptala, kdy si ji převezmeme. Navrhli jsme den před jejími narozeninami, to bylo dva týdny od seznámení. Tak souhlasili, že už by to šlo. Přišel den D, všichni jsme se sbalili a jeli si pro malou. Předali nám ji nahou, museli jsme si dovézt vlastní oblečení. Oblékli jsme si ji a vypadli co nejdřív to šlo. A malá už byla naše. Po cestě jsme se stavili v obchodě a malá byla ze všeho vyjevená, nikdy do té doby v obchodě nebyla, neseděla v nákupním vozíku a podobně. Ale zapadla do naší rodiny hned, jak kdyby se mi narodila.
A dnes? Dnes je to jediné dítě, které mi je podobné a nikdo by nevěřil, že není biologická. Oni totiž hledají rodiče k dětem nikoliv děti k rodiči a hledají i podle podobnosti, do papíru se musí vložit fotky.
Tak ve zkratce jsem popsala náš začátek pěstounské péče, třeba to trochu pomůže těm, které to zajímá a odpovědělo jim to i na otázky, které chtěli vědět. Mějte se krásně všichni a Šťastné a veselé.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 729
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 459
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 747
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 347
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 215
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18341
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2454
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2639
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2389
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1570
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
jen že zvědavosti se musím zeptat zda se vám narodila holčička nebo chlapeček? 
Ať se Vám daří s krásné svátky!
no panečku. My máme chlapečky zatím dva 
.
. At vas uz nikdo a nic nerozdeli 
krásný příběh
Spousta lidí o pěstounství uvažuje, ale ne každý k tomu najde odvahu. Jste šikulky 
