Rány osudu
O tom, jak dokáže osud změnit život.
Mám velkou rodinu, čtyři děti, žijeme v rodinném domečku, který je dvougenerační a nastěhovali jsme se tam s mými rodiči. Bydlíme v něm tři roky, občas nějaké hádky, ale to je všude, soužití v pohodě a vzájemná tolerance, kdy já našim pomáhala a vařila a oni hlídali děti.
Moje máma je už dlouho v invalidním důchodu. Prodělala spoustu nemocí, operací, ale je neskutečný bojovník. V březnu dostala již druhou mrtvičku, nečekaně v noci, druhý den špatně mluvila. Nakonec skončila v nemocnici a na rehabilitaci, já se s ní učila a za měsíc jsem ji rozmluvila tak, že jí bylo krásně rozumět. Tak jsme byli spokojení, ale v květnu bum, při cestě za vnukovým fotbalem jí v autě spadla tvář a opět nemohla mluvit. Rychle do špitálu, cesta trvala cca 10 minut. Byla s mojí sestrou.
Prý je v pohodě. Já za ní druhý den jela, to už se nemohla napít, sama si nesedla, další den už jen ležák a obrovský pláč. Chodila jsem za ní každý den, za dvacet minut mě vždy vyhnala, vždy jsem odcházela s velkým pláčem, máma mě nestačila říct ani ahoj, než odjela a teď jen leží, nejí, nepije, nemluví, nehejbe se. V nemocnici nechali mrtvici dojít do konce. Mám pocit, že to zanedbali, s tolika přístroji a vším, všude se píše, nejpozději do 6 hodin a dopad je minimální.
Máma chtěla zemřít, vzdala to, sestra je zdravotní sestra a řekla mi, že si ji vezmeme domů, ani na vteřinu jsme nezaváhala. Máma díky tomu začala bojovat. Změnilo nám to všem život.
Sestra se odstěhovala k nám a na střídačku s tátou o mámu pečujeme. Dáváme jí jídlo do žaludku, polohujeme, sprchujeme, náš život je plánovaný, kdo kdy… Máma zabojovala, rozhejbala ochrnutou nohu, že se pohne a ruka se už také hýbe. Moc ji chceme alespoň částečně zpět a doufáme v lázně, kde ji naučí znova mluvit.
Se mnou už odmítá se učit, a částečně se pohybovat. Ale narazili jsme, nikde nám ji nechtějí vzít i přes to, že sestra pojede s ní a bude se o ni starat. Tak doufáme, kdy konečně mámu přijmou a my si s ní alesoň trochu popovídáme znovu a ona bude trochu soběstačnější a hned veselejší.
Aby toho nebylo málo, v Chorvatsku můj muž mi ukázal zvětšené uzliny v tříslech. Řekla jsem mu, že si asi něco skřípl při cvičení. Ale uzliny rostly, následovala návštěva doktora a pak rychlé poslání na hematoonkologii. Pořád jsem věřila, že osud nemůže být tak krutý, že v květnu máma a v září něco špatného s mužem. Ale ukázalo se, že může.
Manžela ihned hospitalizovali, rychle vyšetření a léčba. Výsledek folikulární lymfom, následuje chemo a bio léčba se slovy, že vyléčitelné to je. Oba jsme s manželem plakali, ale manžel bojuje silně. Už má po 4. chemo, snáší ji perfektně a je mu lépe, výsledky krve jsou jak na houpačce, ale že se to zvyšuje snad znamená, že porážíme tu potvoru. Zda úplně, se teprve uvidí, ale já doufám, že ano.
Je to velký nápor, ale nezbláznila jsem se z toho a snažím se bojovat s oběma, co to jde. Musím podporovat mámu i manžela. Ale bojujeme statečně a oni mají těžší boj než já a jdou do něj tvrdě.
A závěrem? Osud opravdu dokáže hnusně zahýbat volně plynoucím životem a nikdy si nemyslete, že vás to nemůže potkat. S každou uzlinkou leťte k doktorovi a s každou záchvatovou nevolností také. Nepodceňte to, raději odejít s tím, že to nic není, než čekat.
My nečekali dlouho, ale manželův lymfom udeřil velice rychle a zvláštně, je zvláštní případ, říká doktor, protože tento se často jen pozoruje, než je léčba. Agresivně nastoupil a snad to vypadá, že agresivně ustupuje. Tak nám držte, prosím, palce, ať to máma i manžel zvládnou a my mohli žít opět normálním životem. Díky.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 896
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 521
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 895
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 406
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 246
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18595
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2472
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2677
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2412
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1609
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Ať vše dobře dopadne.
