Pianistka
- O životě
- valerie.8899
- 15.10.19
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Tento deníček není o početí, o rodičovství ani o partnerských problémech, je to krátké povídání o tom, jak umí být život štědrý, jak nám umí seslat tu správnou pomoc v tu správnou dobu a jak může úplná maličkost znamenat tak strašně moc. Nečekejte nic silného, je to prostě jen moje vzpomínka na jednu dobrou ženu.
Bylo mi tenkrát dvacet a s kamarádkou Vandou jsme plánovaly na léto něco velkého. Chtěly jsme se spolu vydat do světa, něco poznat, něco zažít. Rozhodly jsme se pro letní pracovní program v USA pro studenty. S pomocí agentury jsme si vyřídily potřebné záležitosti, zaplatily nemalé poplatky, udělaly si kurz plavčíka – práce, kterou jsme tam dělaly, a vyrazily jsme vstříc novým zážitkům.
První šok nastal hned po příletu na místo určení. Od agentury jsme měly slíbený vybavený byt. Nicméně jednalo se o holobyt s kuchyňskou linkou, která byla sice vybavena super spotřebiči, ale nebyla tam jediná lžička, nůž, sklenice, hrnec, prostě nic. V rohu stála televize a ve vedlejším pokoji byly na zemi dvě nafukovací matrace. Toť vše. Byly jsme z toho značně rozhozené, protože náš pobyt měl trvat 4 měsíce a kupovat si aspoň nějakou mini výbavičku v podobě deky, polštáře, hrnce a aspoň mini sady nádobí byl pro nás nepříjemný, neočekávaný výdaj v našem už tak našponovaném rozpočtu.
Byly jsme strašně unavené a chtěly jít spát, do práce jsme měly nastoupit příští den, kdy nám mělo být vše ukázáno a vysvětleno. Nicméně náš šéf, který nás vyzvednul na letišti a zavezl do bytu, nám řekl, že musíme jít do práce hned, protože holka, která měla zrovna službu náhle onemocněla a on ji potřeboval rychle nahradit.
Tak jsme tedy s Vandou šly. Šéf nám dal k dispozici půjčené auto, my jely za ním, zavezl nás na bazén a odjel. Byl to malý bazének v americké satelitním městečku, bylo horko, chodilo jen pár maminek s dětmi a my měly celkem klid. Celou dobu jsme probíraly tu drzost české agentury, která nám básnila o zařízeném bytečku kousek od pracoviště. Cítily jsme se podvedené a ukřivděné. Vanda se dokonce snažila lovit signál wifi a měla snahu psát aspoň maily a něco s agenturou řešit. Bylo nám 20, jely jsme do Ameriky plné nadšení a očekávání a tohle zrovna nebyl nejlepší úvod.
Za chvíli přišla na bazén paní ve středním věku a začala si s námi povídat. Při povídání přišla řeč také na naše lehké rozčarování ohledně bydlení. Byla velmi pohotová, hned se zeptala, co potřebujeme, říkala, že má doma spoustu nepoužívaných věcí, které stejně chce odvést někam na charitu a že nám je ráda dá. Pak odjela s tím, že jede pro ty věci. Když se ale celé odpoledne nevracela a blížil se konec našeho prvního pracovního dne, přestávaly jsem doufat, že se ještě ukáže.
Pak ale přijela, otevřela kufr auta a ten byl úplně plný vším možným do domácnosti. Ještě se omlouvala, že nás nechala čekat, ale že nám prala povlečení a ručníky a musela počkat, až ji dojede pračka se sušičkou. Vybavila nás obě dvě kompletně od talířků, prostěradel, měkkých ručníků až po příbory a prkýnka.
K tomu přidala pár tipů na dobré levné obchody a restaurace v okolí a dala nám její kontakt, kdyby cokoli. Nechtěla za to nic, stále jen opakovala, jakou jsme jí udělaly radost tím, že tyhle její staré věci ještě využijeme. Jely jsme domů (do holobytu) s úplně jiným pocitem, než s jakým jsme jely dopoledne na bazén. Když jsme vybalovaly věci a ukládaly je, v hrnci jsem našla čtyři padesátidolarové bankovky. Hned jsme paní volaly, ale ona nám stále opakovala, že to musí být nějaký omyl, že ji žádné peníze nechybí, že tam žádné peníze určitě nebyly. I tak jsme ty peníze nosily každý den do práce a čekaly, až přijde. Přišla asi za měsíc. Byla velmi milá, ptala se, jak se nám daří, jak nás baví práce, ale trvala na tom, že žádné peníze do hrnce nedávala a že si je tím pádem nemůže od nás vzít, protože nejsou její, a tím pádem musí být naše a měly bychom si za ně udělat radost.
Myslím, že s Vandou víme, jak to tenkrát s těmi penězi bylo. Tato „pianistka“ – tak jsme jí říkaly, protože jediné, co nám o sobě řekla, bylo, že miluje piano a že se celý život živí jako učitelka klavíru, nám přirozeně utkvěla v paměti, a i když pro ni to bylo možná „jen pár starých věcí“, pro nás to tenkrát znamenalo opravdu hodně. Její skutek nikdy nezapomenu a snažím se ho posílat dál formou dávaní jídla do potravinové banky, nárazovým darováním věcí do azylových domů anebo granulí do útulku. Ano, pro někoho blbost, pytlík granulí za pár korun anebo stará deka, která už se nám nehodí do obýváku, ale pro druhého to může v tu danou dobu znamenat strašně moc…
Při vzpomínce na tuto paní se mi automaticky vynoří další tváře lidí, kteří mi v životě nezištně pomohli, ale o těch možná jindy.
Přečtěte si také
Vyhodili mě z volební místnosti kvůli plačícímu synovi. Mají na to právo?
- Anonymní
- 10.10.26
- 479
Dnes odpoledne jsem si říkala, že si jen na otočku odskočím k volbám. Otázka deseti minut. Vzala jsem s sebou svého čtyřletého syna Olivera – přece nebudu na takovou chvilku shánět hlídání, ani...
„Nesahejte na ni!“ bráním dceru v MHD. Jsem přecitlivělá?
- Anonymní
- 10.10.26
- 1164
Sedíme v tramvaji, kola rytmicky drkotají o kolejnice a moje pětiletá dcera Sofinka si prohlíží lidi kolem. Pak se nakloní blíže ke mně a polohlasem, s naprostou vážností v hlase, pronese větu, ze...
V manželově telefonu jsem našla zprávu: „Včera to bylo krásné. Děkuju.“
- Anonymní
- 10.10.26
- 1533
Včera večer byl manžel pryč. Říkal, že má něco pracovního. Já zůstala doma, uspávala děti a vlastně jsem se nad tím ani nepozastavila. Teď mi ale najednou všechno začalo dávat smysl. Neznámé číslo,...
Nejsem automat na sex. Když manžela odmítnu, tváří se, jako bych ho nemilovala
- Anonymní
- 10.10.26
- 474
Mám svého muže Adama ráda. Jenže někdy mi přijde, že kdybychom spolu týden nespali, začal by pochybovat o našem manželství. On totiž moji lásku vnímá podle toho, jestli se s ním mám chuť milovat,...
Na starostu kandiduje můj ex. S obcí to (možná) myslí dobře, mě ale okradl
- Anonymní
- 10.10.26
- 440
Kdybych ho znala jen jako souseda, možná bych mu svůj hlas dala. Zajímá se o dění v obci, má nápady a umí lidi přesvědčit, že mu na nich záleží. Jenže já za něj byla vdaná. A zatímco dnes mluví o...
Stačila jedna pomluva ve školce. Teď jsem ta nejhorší matka ve městě
- Anonymní
- 09.10.26
- 1037
Stačilo, aby jedna maminka zaslechla část mého telefonátu, a po školce se začalo šířit, že nechávám dceru samotnou doma. Nikdo se mě nezeptal, co se opravdu stalo. Zato jsem brzy zjistila, jak...
Dcera pořád ztrácela věci. Přestala jsem jí je hledat a nastolila pravidla
- Anonymní
- 09.10.26
- 1866
Láhev, mikina, klíče, sluchátka, nabíječka, věci do školy. Některé věci jsme doma hledali tak často, že jsem měla pocit, že už vlastně nedělám nic jiného. Pomohla nám až pravidla.
Děti konečně usnuly. A já zjistila, že vlastně nechci být s manželem sama
- Anonymní
- 09.10.26
- 2137
Po celém dni se těším na jedinou chvíli. Až děti konečně usnou, v bytě bude ticho a já si budu moct na chvíli sednout. Jenže poslední dobou jsem si začala všímat něčeho, co se mi přiznává opravdu...
Myslela jsem, že manžel na moji nevěru nepřijde. Udělala jsem ale jednu chybu
- Anonymní
- 09.10.26
- 1053
S manželem jsme spolu přes dvacet let a v posledních asi pěti letech bych řekla, že jsme spíš spolubydlící. Občas se doma potkáme, řekneme si pár vět a tím to hasne. Intimní život je prakticky...
Nejvíc mi do výchovy nemluví tchyně, ale moje vlastní máma. Bolí mě to shazování
- Anonymní
- 09.10.26
- 1085
Čekala jsem, že po narození dětí bude nejvíc komentářů přicházet od tchyně. Jenže ta je nakonec docela v klidu. Nejvíc mě kontroluje, opravuje a shazuje moje vlastní máma. A bolí to víc, protože od...
.
. Dnes ráno mi nastartoval příjemný den 