Po hlavě II.

Dvě čárky na testu jsem našla v půlce listopadu a ke konci bylo jasné, že to nebude jednoduché těhotenství. Vzhledem k hypotyreóze (snížená funkce štítné žlázy při nedostatečné sekreci tyroidálních hormonů) a k mému povolání (logistika v chemickém průmyslu) bylo mé těhotenství označeno za rizikové a já byla od začátku na nemocenské.

To se samozřejmě podílelo na tom, že se zpráva o mém těhotenství roznesla velmi brzy. Teta, která má o rok mladší dceru než jsem já, si neodpustila narážku, že jsme moc mladý, že jsme si ještě nic neužili. Jak to? Vždyť si právě užíváme toho největší daru, toho největšího štěstí, že čekáme miminko. To, že je její dcera nevyspělá a na děcko by se necítila, neznamená, že já jsem také taková. Jinak svou sestřenku zbožňuji a byla mi i za svědka, z mého těhotenství byla nadšená, jen jsme prostě každá trochu jiná. Dokonce i moje mamka hned po našem oznámení, že bude babička, ze sebe vypravila pouze „není to nějak brzy?“. Ano bylo, ale osud to tak chtěl.

Nicméně za dva týdny jsem od ní našla za oknem malililinkaté ponožky, jakože od Mikuláše pro miminko. Bylo jasno, těší se, počáteční obava tam samozřejmě byla, přece jen po 8mi měsíční známosti čekat mimčo, která matka by obavy neměla. Ale také jsme se setkali s názory, že nejdřív si máme pořídit a splatit byt a pak až dítě. Jasný, hypotéku na 20 let a ve 40 první mimčo, logické to úvahy. To je přesně to, na co jsem narážela v úvodu prvního deníčku, nevím, tak nějak to pořád slyším a nechápu, jak takhle někdo může uvažovat. Ale dál.

Teprve od 10tt se začaly hlásit první jasné příznaky jako pálení žáhy, ranní nevolnosti (prozvracela jsem se celým těhotenstvím až na porodní sál) a nízký tlak. První vyšetření, které jsem musela do 14 dnů od zjištění těhotenství podstoupit, byla endokrinologie. Okamžitě mi zdvojnásobili dávku léků a měla jsem docházet každé 3 týdny na kontroly. Další vyšetření vyjma těch běžných bylo kardio. Hodnota IVS byla samozřejmě zvýšená, marně jsem doufala, že by to mohlo být v pořádku. Pravidelné kontroly na kardiu nás též neminuly.

Po překonání 30tt měl malý (ano malý, nosím pod srdcem vytouženého syna) opravdu hraniční hodnoty 128% a já měla do 35tt sepsat porodopis ve dvou nemocnicích. První v našem městě, druhá se specializací na kardiologii. Pokud hodnota IVS přesáhne 130%, bez podpory mého srdce by se po porodu mohlo miminku zastavit, proto bylo fajn vědět, že speciální přístroje budou včas připraveny. Dále až na časté pocity na omdlení se ale nic zásadního nedělo.

Až do dne 31.5.2008, byla jsem ve 33tt, když jsem večer začala špinit, čistá červená krev, po pohlavním styku celkem běžná, ale ty bolesti? Každý mi tvrdil, že kontrakce bych poznala, tohle bylo zvláštní. Dalo se to vydržet, ale ta psychická stránka tomu dodávala pocit k nevydržení. Neváhali jsme a jeli do nemocnice. Musím s lítostí podotknout, že personál nejmenované nemocnice nám dal jasně najevo, že v jedenáct večer tam na nás není nikdo zvědavý. Obzvlášť, když vyšlo najevo, že jsem měla v nejbližší době přijít sepsat porodopis, který se mnou sestra musela ještě ten večer rychle sesmolit. Seděla jsem na monitoru v bolestech a odpovídala na pro mě v tu chvíli zbytečné otázky. Potřebovala jsem nutně vědět, co se děje a ne ke konci hodinového „výslechu“ slyšet od sestry „tak já jdu vzbudit paní doktorku“… Tehdy ještě přítel mi byl velkou oporou, bez něj bych tam zešílela a tu sestru přinejmenším přetrhla.

Po příchodu paní doktorky jsem vylezla na vyšetřovací lehátko a začalo to. Strachy jsem byla celá napjatá a zřejmě i sevřená. Doktorka do mě potřebovala narvat zrcadla, aby zjistila příčinu krvácení a já se zaboha nedokázala uvolnit. Vyslechla jsem si věty typu „jak se do vás mohl manžel dostat, když jste takhle sevřená“. Máme to v tom strachu zapotřebí? Stále jsem nevěděla, co se děje. Nakonec po úmorné hodině vyšetření mi bylo jen tak mezi řečí oznámeno, že začínám rodit, na monitoru prý byly kontrakce a já se otevírám. Ihned mě napíchli na kapačky (magnézko, atd.) a píchli mi látku pro urychlení vývoje plic pro miminko.

Ve dvě ráno manžel odjel a já měla „spát“, jasně, úplně bezproblémová věc, když vám zastavují porod. Byla už neděle ráno a já měla jet ten den s rodiči na výlet, když měl manžel denní, byla jsem jim vděčná za program v ten krásný dětský den. Nemusím popisovat jejich zděšení, když se dověděli, že jsem v nemocnici a zastavují mi porod. Ihned přijeli a já po vyčerpání a po kapačkách nemohla ani souvisle mluvit.

Mamka měla slzy v očích a já cítila, že musím být ta silná. Na předporodním pokoji jsem se seznámila s dvěma spoluležícími. Jedna z nich je doteď moje skvělá kamarádka, její dcerka je o 3 dny starší než můj syn. Se vzájemnou podporou se nám podařilo přežít v celku 3 kritické dny a já hned ve středu ráno přemluvila kamarádku (doktorka na porodním oddělení, která naštěstí ten den sloužila a byla jsem s ní domluvená, že mě odrodí), aby mi vyndali už nepoužívanou kanylu.

Natékala mi z ní ruka, měla jsem jí snad 5× přepíchlou a už jsem byla z nejhoršího venku, tak jakýpak problém. Jenže to jsem nevěděla, co mě čeká za hodinu. Sedíme s kamarádkou na snídani, celkem vtipkujeme a mně se z vteřinu na vteřinu udělalo strašně slabo. Nikdy nezapomenu na kamarádky výraz, když se na mě podívala a vykřikla, že jsem celá modrá. Stihla jsem jen říct, že mi je nějak dost špatně. Pak už si jen vybavuji, že mě někdo držel zezadu v podpaží a slyšela jsem hlasy a výkřiky „ona nemá puls!, tlak nejde změřit!!“. Podvědomí mi šeptalo: „Tak se sakra ozvi, nebo tě tu pohřbí zaživa“, snažila jsem ze sebe vypravit pouze pár hlásek, které zřejmě nikdo neslyšel, tak jsem z posledních sil otevřela oči.

Kolem mě bylo snad 20 lidí. Nedokázala jsem rozeznat, kdo jsou pacientky, které přišly na klidnou snídani, a kdo personál. Nevím, jak jsem se dostala na pokoj, ani nevím, kdo mi oblékl anděla. Když jsem začala zase trochu vnímat, slyšela jsem pouze pro mě neznámé výrazy a „tlak 60 na 40“. Super, je ze mě žijící mrtvola, pomyslela jsem si. Kanylu se samozřejmě nedařilo napíchnout, měla jsem zkolabované žíly a kamarádka doktorka v tu chvíli asi litovala, že mi jí před hodinou vyndala. Nastal koloběh různých vyšetření, už jsem nedokázala ani ležet v klidu na zádech, abych po 30 vteřinách neztrácela vědomí. Do dneška si tak nějak myslím, že mi malý utlačoval nějakou hlavní tepnu, ovšem v nemocnici na nic nepřišli.

Spekulovalo se i o epilepsii, vyšetření jsem samozřejmě nezvládla, prý „ležte na břiše a dýchejte, jak vám řeknu“. Naivní to představa, do 30 vteřin jsem byla opět v bezvědomí. Po 11 dnech mě pustili domů, samozřejmě s klidovým režimem a zákazem pobývat kdekoliv sama. Manžel si mě s mými a jeho rodiči předával jak děcko na hlídání, ale úspěšně jsme doklepali do 40tt.

Termín byl 15.7., mě však od 11.7. začala odcházet ukázková hlenová zátka. Ten den se zrovna kamarádce spoluležící narodila holčička. Věděla jsem, že do tří dnů se také dočkám. Porodu jsem se nebála, během těhotenství jsem si toho tolik zažila, že mě snad už nic zlého potkat nemohlo, jak jsem se mýlila a nakonec snad i nemýlila. 13.7. ráno mě probudil opět pocit na zvracení, jak jinak, nic jiného jsem posledních 8 měsíců ráno nedělala, než „telefonovala“ se záchodovou mísou.

Ovšem mírné stahy nešly necítit, ale byla jsem tak těhotensky zdeformovaná, že jsem to považovala za sugesci. Snažila jsem se celý den na bolesti nesoustředit, dalo se, takže nic vážného to být nemohlo. Nechtěla jsem být ta vystresovaná prvorodička a s prvním píchnutím jet hned do porodnice, abych tam následně strávila x hodin čekáním. Chtěla jsem být doma, užívat si příchod našeho miminka a až po pravidelných kontrakcích po 5 minutách jet.

Ten den večer jsem se ještě u tchánovců naládovala bramborákem (mimochodem je dodnes nemůžu cítit), lehla jsem si na gauč a říkám jen tak mezi řečí, že mi začínají kontrakce. Každý jen mávnul rukou, že takhle v klidu bych to neoznamovala. Co jsem měla dělat, vyskočit a mlátit sebou o zem, aby mi věřili? Cestou domů jsem bramborák vyhodila na chodník, proto k nim ta nesnášenlivost. Doma jsem si vzala tužku a papír a poctivě psala kontrakce. Ještě v devět večer říkám přítelovi, ať neponocuje, že ho možná vzbudím a nejpozději ráno pojedeme.

Jasný, jako bych oznamovala cestu na nákup. Večer jsem ještě na pár hodin usnula. V devět ráno 14.7. už jsem cítila, že to přichází, pravidelnost byla jasná, ale síla stahů? No, nejspíš mám jiný práh bolesti, ty ženský toho nadělají, vždyť je to celkem v poho. Budím manžela: „Miláčku, tak jedeme,“ rozespale se zalepenýma očima se na mě podívá a ptá se" „A kam?“ Na tuto větu nikdy nezapomenu, kam asi, na jatka.

V 10 přijíždíme do nemocnice, cesta autem a frézování silnice udělali své, ještě před vchodem do nemocnice zvracím do koše. Zvoníme na sále, otevře opět „sympatická“ sestra, tak povídám: „Dobrý den, jsem ve 40tt, kontrakce mám po 5ti minutách a plodová voda neodtekla,“ byla jsem na sebe hrdá, jak jsem se krásně prezentovala v klidu a s čistou hlavou. Sestra byla vážně „nadšená“, nevím, co si myslí, že tam choděj dělat, když je v jakoukoliv hodinu každý ruší. Svlékám se, když se rozlítnou dveře a tam kamarádka doktorka. Celá nadšená, že rodím dnes a nebude kvůli mně muset zítra do práce. Snažím se sdílet její nadšení. Chování sester se v tu ránu změnilo o 180 stupňů, to víte, známá doktorky, tak se najednou všichni mohli poto.

Monitor v pořádku, otevřená jsem na 4cm. To mám teda radost, když byla takhle otevřená sestřenka, rodila až druhý den. Předporodní procedury za mnou a jdu hopsat na balón do sprchy. Manžel na mě volá z pokoje, jestli chci sušenku, nebo napít 7Upu, co mu přivezli naši, páč měl hrozný hlad a žízeň. Do dneška si z toho děláme srandu a já nesnáším 7Up. Před dalším vyšetřením ve 12 ještě zvracím do pidi mísy, kterou mi poskytli. Nadělali si tím víc škody než užitku, když je prosím o něco na zvracení, nemyslím tím mističku o rozměrech 10×10cm. Cestou na porodní lehátko si říkám, ať jsem alespoň na 8cm, už mě to nebaví, ale vzhledem k bolestem to vypadá ještě na dlouho.

K mému překvapení mi kamarádka doktorka říká: „Super, jsi na 10, můžeme začít“. Jaká to úleva, párkrát zatlačím a bude hotovo, po tom problémovým těhotenstvím si nemůžu přát lepší průběh, bolesti minimální. Jenže když jsem při kontrakci zatlačila, koukali na mě jak z jara, prý: „Dělej tlač, můžeš dýl,“ ale jak dýl, když už jsem kontrakci neměla. Ačkoliv na monitoru lítaly, já je necítila v takové míře, abych tlačila déle jak 5 vteřin a pak zase dlouho nic. Ihned jsem dostala 2 provokačky, ale stále nic. Po dvou hodinách tlačení jsem byla na pokraji sil, spocená, oteklá, oči vylezlé z důlků, rty opuchlé, konečník ani nemluvím.

Miminko bylo tak dole, že na císaře bylo pozdě. Tlačila jsem vleže na zádech, na boku, ve stoje s pomocí gravitace, prostě nic. Až kamarádka doktorka rozhodla, že zavolá doktora s druhou atestací a uvidíme. Doktor hned navrhl porod vexem, v mírných obavách se ptám, jestli to bude bolet, odpověď „vás už ne“ mě teda fakt potěšila. Znecitlivění, nástřih a zvon. Po 4 hodinách už šlo do tuhého, srdeční akce miminka slábla a já během tlačení omdlela, manžel stál za mnou s pocitem, že mi nemůže pomoci, byl zoufalý. Do dneška slyším jeho řev „tak sakra TLÁÁÁÁČ“, bylo to jediné, co mohl dělat a pomohl. Právě i z jeho slábnoucí naděje jsem našla poslední zbytek sil a hlavička byla venku. Pak už jsem ani netlačila a najednou ho odnášeli, bylo 16:03.

Kam? Proč mi ho nedají na bříško, jako to zažily mé kamarádky? Neměla jsem sílu pátrat. Začali mě šít a já s očima upřenýma na dveře, ve kterých zmizel můj syn i manžel, čekala. Za chvíli se oba vynořili z té tmy v mé mysli, manžel malého nesl a plakal, plakal štěstím. Syn byl celý modrý, oči zalepený (později se vyklubal zánět), ale žil, srdíčko to zvládlo a to bylo nejdůležitější. Nakonec jsem se ze všeho dostala relativně brzy, omdlévání jsem neřešila, po porodu se neobjevilo a až na problémy s konečníkem, které jsou asi doživotní, máme vyhráno.

Srdeční přepážka malého po narození činila 135%, takže hraniční, ale do puberty se to srovná. Zatím má naordinovaný klidový režim, zákaz saunování a samozřejmostí jsou kontroly na kardiologii. Má se čile k světu a za 14 dní oslaví své páté narozeniny. VŠE NEJLEPŠÍ NAŠE LÁSKO