Pohodové těhotenství zakončené porodnickým násilím
- Porod
- Mnoukavka
- 16.03.22
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Racionální plánování miminka zakončené poutem, ke kterému nikdo nemá klíč. Jak se vlivem okolností porodu změní typicky nemateřský typ ženy v milující maminku. Je nutné zažít tolik bolesti, abyste byla dobrá máma? Je v dnešní době normální, aby se zdravotnický personál choval k prvorodičce způsobem, jaký v článku popisuji?
Nikdy jsem nebyla zrovna ten mateřský typ ženy, který obdivuje všechna miminka v okolí. Hovory známých o pasení koníků, o bobečku v plínce a podobně mě nechávaly zcela chladnou. Věděla jsem, že jednoho dne chci založit rodinu, ale byť jsem byla už 5 let vdaná, byla jsem ráda, že manžel na mě netlačil. Místo dětí jsem měla domácí mazlíčky, kterým jsem byla snad víc než leckterá maminka svým vlastní m dětem.
Biologické hodiny mi netikaly, ale přesto jsem věděla, že teď je zkrátka ta správná doba na založení rodiny. Jsem velice plánovitá, proto i snažení se o miminko bylo v mém případě promyšlené. Přesně jsem věděla, ve kterém období bych chtěla miminko porodit (v mém případě jsem chtěla podzimní, nebo zimní miminko), a proto jsme tomu uzpůsobili také snažení. Zadařilo se po třetím cyklu. Na jednu stranu jsem byla ráda, že se podařilo, ale na druhou jsem se hodně stresovala, aby bylo všecko v pořádku. V tu chvíli mi bylo docela jedno, jestli to bude holčička, nebo chlapeček, hlavně abych miminko v pořádku donosila. Samozřejmě, jako asi spousta jiných žen, jsem si přála holčičku, v čemž mě podporoval i manžel a přál si ji také.
Neměla jsem žádné typické příznaky, nevolnosti se mi naštěstí vyhnuly obloukem, já dokonce zhubla. Když jsem šla na 1. screening, velice mě potěšil verdikt lékařky, že to bude na 90 % holčička, druhý screening jen potvrdil těch zbylých 10. Miminku jsem samozřejmě nakoupila výbavičku, což mě, jako snad každou ženu bavilo. Nesoustředila jsem se typicky na růžovou, proto máme doma opravdu pestrý šatník.
Doma máme několik domácích mazlíčků, z nichž jeden je chronicky nemocný a vyžaduje nejen zvláštní péči, ale především dost léků. S mojí gynekoložkou máme velmi hezký vztah, takže moc dobře ví o tom, jak to doma máme, a jelikož je zaměstnankyní porodnice, ve které jsem se chystala rodit, informovala o tom také personál – dohodly jsme se společně na obdobě ambulantního porodu. Nevyžadovala jsem propuštění do 2 hodin po porodu, to v žádném případě, ale po odběru krve z patičky a nezbytných vyšetřeních miminka.
Přišel termín porodu a já již od rána pociťovala, že je něco jinak oproti tomu, jak jsem se v těhotenství cítila. Manžel měl jasné instrukce, jak podávat léky našemu kocourovi, který je těžký kardiak s epilepsií a zároveň má onemocnění slinivky a tedy přísnou dietu…
Kontrakce se dostavovaly nejprve nepravidelně, později se stupňovaly a ve vlnách přicházely více pravidelně. Vydali jsme se tedy do porodnice. Po natočení kardiotokografu a vyšetření mě však poslali domů s tím, že se jedná jen o poslíčky, které ustanou. Nepomohla mi však vana ani nic jiného, na odpoledne jsme tedy opět vyrazili … „Poslíčci“ už přicházeli po 5 minutách, nicméně stejná mladá lékařka jako předtím, mě poslala domů s tím, že mi ale píchne injekci na zastavení kontrakcí, neboť to na porod nevypadá … Nicméně v noci na druhý den byly kontrakce po 3-4 minutách a ze mě odcházely krevní sraženiny. Při třetí návštěvě si mě už tedy ponechali na místě činu, prý ať pořád nejezdím sem a tam, že mě případně zase pošlou domů. Předala jsem jim plán porodu, který jsem měla za úkol si vypracovat – požadovala jsem, aby mě ušetřili nástřihu hráze, popřípadě aby to se mnou konzultovali.
Na porodním boxu se kontrakce dostavovaly pravidelně, pak chvíli povolovaly, ale porod nikterak nepostupoval (že by ta injekce na zastavení kontrakcí?), PA byla velmi příjemná, praskla mi vodu, aby to urychlila, jenže se to moc nepodařilo, asi hodinu před samotným porodem mi podala oxytocin, kapal velmi pomalu. Stále se nic moc nedělo, proto přišla lékařka a řekla, že se oxytocin zapne „v plné palbě“, přestože porodní cesty nejsou zcela otevřené… byla jsem už příšerně unavená, najednou jsem pociťovala, jako by mě něco trhalo do všech stran. Doktorka na mě křičela, ať tlačím, pořád dokola a já už prostě nemohla. Po 26 hodinách kontrakcí už to prostě nešlo. Provedla nástřih, aniž bych o tom věděla, jenomže v jakém rozsahu jsem se dozvěděla až na druhý den.
Dcerka najednou vyletěla jako špunt a já byla na pokraji kolapsu. Doktorka začala šít, ale já si dobře uvědomovala, že se vevnitř něco stalo a ze mě „něco“ teče. O svém pocitu jsem z posledních sil informovala lékařku, jenomže ta pořád šila a šila a ujistila mě, že jediné, co by ještě mohlo téct, je plodová voda (po porodu?). Špatný pocit sílil a já opakovala, že něco není dobře. Zašila mě, spolu s PA odešla, dětská sestra předala dcerku manželovi, protože já byla celá zahadičkovaná a unavená a nebyla jsem schopna bondingu. Dostavily se příšerné bolesti s tím stejným pocitem, že něco teče. Zavolala jsem si na sestřičku a poprosila ji, aby přišla lékařka, neboť mám příšerné bolesti. Lékařka se dostavila asi po 5 minutách a velice neochotně se zeptala, co teda potřebuji. Já už téměř nevnímala, když se na mě obrátila se slovy, že okamžitě musíme na sál a do celkové anestezie. Proč? Prý buď povolily stehy, nebo mám hematom. Bonding se nekonal, seběhlo se asi 8 zaměstnanců nemocnice a mě převáželi do sálu plného světla, které mě oslepovalo. Moje poslední slova k manželovi byla: „Kdyby to nedopadlo, postarej se o všechny a z životka zaplať hypotéku.“ … Anestezioložka se ptá, jestli budu chtít po operaci antibiotika. „Antibiotika? Proč? A jak to mám vědět …?“ Odpovídá, že se domluvíme potom.
Tma …
Najednou začínám slyšet, někdo v dálce mluví, mluví o mně… „To bylo něco, pořád tady plácá nesmysly o nějaký kočce,…pořád se ptá, kolik je hodin, je totálně zmatená, musíme jí dát čas.“ Reaguji: „Ne, já vás slyším, já vás jenom špatně vidím, ale už vnímám. Kolik je, prosím vás hodin?“ Nikdo nereaguje, sklání se nade mnou dvě postavy a já opakuji pořád dokola „Kolik je hodin? Prosím vás, musím říct manželovi, aby dal našemu kocourovi léky, prosím vás, slyšíte mě?“ V tom slyším, jak se mi smějí, a jedna z postav se s posměchem vyjádřila, že „…ona nějaké imaginární kočce dávat léky nebude,“ a směje se dál. Opět reaguju a říkám, že nejsem pomatená, potřebuju mluvit s manželem.
Najednou se na mě opět jedna postava obořila s tím, že „nemá zapotřebí poslouchat, že jim někdo zůstane na stole, co si o sobě jako myslím.“ Najednou jde všechna slušnost stranou a já ze sebe vysypu, že „Kdyby to někdo nepodělal, tak tam neležím.“ Odezva přichází okamžitě, snad i v domnění, že si to nebudu pamatovat: „Můžete si za to sama, špatně jste tlačila a mimino má velkou hlavu.“ V tom přichází někdo, kdo byl od mé gynekoložky informován o stavu doma a říká: „Ona toho nemocného kocoura ale opravdu má…“ V tom už jim je asi jasné, že já vnímám a to, co se tady teď odehrálo asi úplně profesionální nebylo. Snaží se se mnou komunikovat úplně jiným stylem, než doposud, ale já už nemám zájem… Na chodbě obrysově rozeznávám postavu manžela. Z jeho hlasu poznám, že plakal, vůbec nevím, co je s naší malou a snad ani nemám sílu to vědět, jen pronesu: „Prosím tě, jeď mu dát léky…“ A zase tma.
Nepustí a on jede dát našemu zvířecímu zlatíčku potřebné léky. Já nevím, co je s malou, nevím, kde je… Usínám a probouzím se až v noci, s permanentním katetrem, který jsem rozhodně nechtěla, mám spoustu vpichů, modřin a také kanyly. Zvoním na sestřičku, dozvídám se, že malá pořád blinká a že jestli chci, můžu ji mít na pokoji do rána. Nejprve jsem nadšená, ale jsem hrozně unavená, chci ji jen vidět…
Je skvělá, celý tatínek, není mi vůbec podobná, trošku mručí a svírá mi prst. Přežily jsme, obě, a já už mám dcerku u sebe. S mojí gynekoložkou jsme se bavily o něčem, co připomíná ambulantní porod, netrvám na 2 hodinách od porodu, to bych dávno nestíhala, ale víc, jak 2 noci zde trávit nechci. Jsem bolavá, hrozným způsobem rozřezaná a nemůžu ani sedět, moc chci domů. Z postele mi hrozně bolí záda. Malá má hrozný hlad, přisává se, k čemu může, ale já se nemůžu rozkojit, nejde to…
Příkrmy prý dávat nebudou, mám to zkoušet. Malá pláče, chce jíst, ale nemá co. Sestry na šestinedělí se rychle střídají a mají řeči, že je malá dehydratovaná, že se nesnažím, ale já dělám, co můžu, prosím i o příkrm, mám po operaci, asi to nepůjde hned. Vizita gynekologa dopadla dobře, od mé lékařky ví, že chci brzy domů, chce vypisovat propouštěcí zprávu, ale dětská doktorka řekla, že malá ubrala 10 % z porodní váhy a nikam nepůjde. 10 % je ale přirozený úbytek a já ji potřebuji dát jíst, doma mám pro jistotu koupený NUTRILON, ale co jí mám dát v porodnici?
Je se mnou stále na pokoji, kromě vyšetření sluchu a odběru krve z paty ji nikdo nevyšetřuje, ranní vizita se ptá na váhu, nic víc. Třetí den, kdy jsem si vynutila příkrm, zkoušíme s jednou hodnější sestřičkou váhu, kterou mám na pokoji, světě div se, má poruchu, zároveň zjišťuji, že mám několik kapek mleziva při každém pokusu o kojení. Volám manželovi a trvám na tom, že zítra jdu domů. V tom přichází jedna z těch „zlejších policajtek“ a říká, že malá neprospívá a že se mám rozloučit s tím, že mi ji paní doktorka pustí. Předem se jí omlouvám, ale zároveň dodávám, že já jsem zákonný zástupce mé dcery a mám právo na negativní revers. A pokud neprospívá, proč ji mám stále na pokoji a není ji poskytována lékařská péče? Sestra naštvaně odchází.
Manžel je pro, abychom šly obě domů a po dohodě volá do jiné porodnice, kde mají také možnost ambulance a nemají problém malou vyšetřit a v případě potíží převzít do péče. „Naše poslední noc tady, kočičko, to Ti slibuji,“ říkám celá uplakaná té úžasné holčičce, která zchvacená a hladová spinká přede mnou v postýlce na kolečkách se zaplým monitorem dechu. Ráno nastupuje „zlá policajtka“ se zastupující primářkou, čekám konfrontaci… „Prý chcete domů,“ utrousí primářka suše. „Ano, chci.“ A dodávám, že na pokoji nefunguje váha, neptá se, jen pronese: „Tak jestli se na to cítíte…“ (jako na to být mámou bez dozoru? Ve 28 letech? No to se teda cítím!). „Já to zvládnu, a pokud by byl problém, mám možnost ambulantního vyšetření miminka, které zajistil manžel.“ To je zajímá… Říkám, že případně pojedeme do jiné nemocnice, kterou už manžel oslovil. Cítím to napětí… Neušetří si poznámku o tom, že tam mi nikdo neporadí, jak kojit. Usmívám se a víc nereaguji, dostávám dvě propouštěcí zprávy, v jedné z nich stojí „Novorozenec prospívá“…
Vidím naše auto pod okny pokoje, kde jsem si zažila ty nejhorší pocity a emoce, o kterých jsem nevěděla, že jsem jich schopna. Nesu svoji malou holčičku v oblečení, které jsem ji nakoupila, cítím se jako hrdá „máma“, která o svoji holčičku bojovala do posledních sil. Po příjezdu domů začínám s kojením a taky se rozplývám nad každým úšklebkem a hovínkem mé malé dcerky…
Přečtěte si také
Tchyně nás bere na Maledivy. Radši bych si zlomila nohu, než abych tam jela!
- Anonymní
- 28.06.26
- 3933
Mít bohatou tchyně se může na první pohled zdát jako obrovská životní výhra. Představa, že máte v rodině někoho, kdo topí v penězích a rád své příbuzné obdarovává, zní jako pohádka. Jenže v našem...
K miminku nás nepustí kvůli virům. Na sítích se přitom chlubí fotkami z herny
- Anonymní
- 28.06.26
- 1610
Když se do rodiny narodí nové miminko, většinou je to důvod k obrovské radosti. Všichni se těší, až si uzlíček štěstí pochovají, a těší se na to, jak budou bratranci a sestřenice vyrůstat společně....
Po letech jsem si řekla o přidání. Reakce šéfa mě šokovala
- Anonymní
- 28.06.26
- 3220
Dlouho jsem si říkala, že peníze nejsou všechno a že hlavní je mít práci, která mě baví. Když jsem si ale po několika letech konečně řekla o vyšší plat, čekala jsem všechno možné. Jen ne reakci,...
Po nastěhování do nového domu mám pocit, že v něm nejsme sami
- Anonymní
- 28.06.26
- 1334
Když jsme se s manželem a dětmi nastěhovali do vysněného domu, měla jsem pocit, že začínáme novou kapitolu života. Jenže po několika týdnech se začaly dít věci, které si dodnes neumím rozumně...
Manžel si vsadil, že do léta nezhubnu. Tvrdí, že šlo jen o vtip
- Anonymní
- 28.06.26
- 1027
Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco takového dokáže ranit. Nešlo ani tak o samotnou poznámku, ale o způsob, jakým jsem se ji dozvěděla. Od té chvíle se na svého manžela dívám úplně jinak.
Tchyně nám pomohla s bydlením. Teď má pocit, že jí patří celý náš život
- Anonymní
- 27.06.26
- 4173
Tchyně nám finančně pomohla s bydlením a já jí za to byla opravdu vděčná. Jenže od té doby má pocit, že může rozhodovat o všem: o zařízení bytu, výchově dětí, našich dovolených i o tom, jak...
Švagrová pojmenovala dítě po mé zesnulé dceři. Nikdo nechápe, proč mi to vadí
- Anonymní
- 27.06.26
- 3249
Když moje švagrová porodila dceru, měla jsem z ní upřímnou radost. Ta ale zmizela ve chvíli, kdy oznámila její jméno. Od té doby je mezi námi napětí a část rodiny si myslí, že reaguji přehnaně.
Partner v 55 letech už dítě nechce. Já ho chci, uvažuju, že si to „zařídím“
- Anonymní
- 27.06.26
- 1875
Láska si nevybírá a neptá se na datum narození v občance. Když jsem před čtyřmi měsíci potkala Igora, věkový rozdíl devětadvaceti let jsem vůbec neřešila. Je mi šestadvacet, jemu pětapadesát, ale...
Manžel chce třetí dítě, já už ale nemůžu. Bojím se, že mi to nikdy neodpustí
- Anonymní
- 27.06.26
- 1105
Máme dvě děti, domácnost, práci a každodenní kolotoč, který mě vyčerpává víc, než si manžel připouští. On by si přál ještě třetí dítě, protože sní o velké rodině a dalším miminku. Já ale cítím, že...
Chlap v base, 2 děti na krku a rodičák k smíchu. Stát mě hodil přes palubu
- Anonymní
- 27.06.26
- 1395
Včera jsem stála u pokladny v supermarketu, v peněžence poslední dvě stovky a v košíku jenom ty nejlevnější plíny, mléko a pár rohlíků. Když mi prodavačka řekla výslednou částku, udělalo se mi...
ani se mi domů nechtělo. Byla to stejná porodnice.
Deníček je již kompletní
Akorat se snazim nikomu nevnucovat, jak „uzasny a nejlepsi“ dite na svete mam, protoze vim, ze me to taky vzdycky hrozne otravovalo. Takze pokud nejde napr. o kamaradku, se kterou se bavime o detech, nikdy na deti pri hovoru nestacim tema, nevnucuji kazdemu fotky, aby se nad nimi rozplyval…
Samozřejmě neobhajuji porodnici, kde se nechovali správně. Ale vyjadřuješ se i o manželovi, jak o nesvéprávné bytosti, co nezvládne nakrmit kocoura, zatímco má strach o tebe. Brr, je mi z toho úplně úzko. 
. (Když jsem šla rodit dcerku, syn měl zrovna narozeniny, takže jsem pro případ, že bych rodila tou dobou, napsala manželovi a svojí mamince seznam pokynů, jak obstarat oslavu - pro někoho kravina, pro mě to tehdy taky bylo zbytečné. A samozřejmě, poradili (by) si i beze mne 
.)
. Semnou JIPce ležela hysterická ženská, co chtela podávat stížnosti. Nikdi ji nic neprovedl, jen netušila, že sekce bolí a svadela to na všechny kolem 
Je dobře že ses nedala. Já jsem taky bojovala, ambulantní porod, vypadá na webu naší porodnice moc pěkně, ale skutečnost jinde. My jsme to měli vyhrocenější, prý odnášíme miminko v ohrožení, samozřejmě že všechny testy dopadly negativně, žádná teplota nic. Na mě taky nastoupil primář. Nakonec jsem si to vybojovala. Akorát na nás zavolali OSPOD. Ty přišli, samozřejmě nic nezjistili, a akorát jsem jsem pak zjistila že to volají na každý ambulantní porod, a ještě jim primář volá pak znovu a rozčiluje se jak je možné že miminko neodebrali