Poloprázdná náruč
- Prázdná náruč
- sakralu
- 01.10.16 načítám...
Hodně rozsáhlý deníček. O tom, co nás potkalo. Myšlenky, výčitky, průběh dní a co bude dál...
Jsem maminka holčičky 1/2015. Plánovali jsme si dítka minimálně 2 roky od sebe, a jelikož mě opět nelákalo pokoušet se o vánoční termín, začali jsme se snažit až v dubnu. Stejně jako napoprvé jsme měli čtvrtý pokus úspěšný a termín porodu 17.4.2017 (krásné datum).
Líbilo se nám ne něm vše, v dubnu nikdo v rodině narozeniny nemá, přichází jaro a nebudeme nabalovat novorozence do největších mrazů a i dojíždění k pediatrovi do vedlejšího města bude příjemnější. Nebudu tahat pupek vedrem a přes zimu není na statku tolik dřiny.
6. 9.
První kontrolu jsem měla 6. 9. 2016 (přesně třetí výročí od svatby, ve stejném městě a dokonce i ve stejný čas 11:00) - přísahám že to byla úplná shoda náhod. Kamarádka na hlídání dcerky mohla jen v úterý a její malá dlouho spí, tak jsem se objednávala před obědem. Až dodatečně mi došla významnost těchto dní.
Nakonec se mnou jen i manžel a dostali jsme pozitivní zprávy, miminko je správně v děloze, tluče mu srdíčko, ale vypadá o cca týden menší. To mě vůbec nepřekvapilo (nestrašilo), neboť jsem měla dlouhé nestálé cykly a i dcerka byla o týden mladší. Další kontrola 23. 9., abychom si upřesnili stáří těhotenství a vystavení průkazky.
O jménech bylo jasno, buď další generace Vašek nebo Klárka (a bude holčičí duo Šárka a Klárka). Manžel tušil spíš holčičku.
Dny utíkaly jako voda o těhotenství věděli jen nejbližší kamarádi a poslední víkend před kontrolou i rodiče (neboť se shodou náhod u nás doma sešli všichni naráz). Jeli jsme na výstavu Zahrada Čech a byli jako pracovití mravenečci na našem statku.
23. 9.
Budík před sedmou, nasednout do auta, dcerce jídlo s sebou, když já nemohu jíst, a honem na kontrolu a odběr krve. Cestou nabíráme kamarádku pro hlídání malé před ordinací, vše vychází tak, jak má, dokonce mě kamarádka překvapuje slanou snídaní s sebou (druhé těhotenství jsem měla „odpor“ ke sladkému). Žádné kolony, problémy, před ordinací jsme na čas. Po čekání odběr krve, vypsání průkazky a čekání na doktora.
Doktor přichází, je velké urostlé postavy a v civilu byste ho skoro nepoznali. Kamarádka prohlásí, že v civilu vypadá jak řezník, s ohledem na budoucí události blbý vtip.
Vcházím k doktorovi a hlásím, že vše bez problémů, až na občasný vaginální diskomfort, takže chci raději stěr, kontrola pohmatem a ultrazvuk. Doktor má vždy výraz plného soustředění, nic z něj nevyčtete, ovládá sondu, měří - 1 klik, 2. klik - jasný, délka mimíka, to už vím. A pak další klik, který se opakuje 5× a to si říkám, že to není normální.
Doktor ukončí ultrazvuk a povídá: „Bohužel pro vás nemám dobré zprávy, miminku netluče srdíčko, je to cca 1-2 týdny.“
Nehroutím se/nemohu. Informaci přijímám jako fakt, jako něco, co se stává, jako něco, s čím nic nenadělám a jen si říkám: „Tak i já si tím musím projít.“
Konstatuji jen, že lepší teď, než ve 20. týdnu apod. Poslechnu si vše, co musím, a na pondělí jsem poslána do nemocnice. Volím Slaný (kterému věřím, kde je klidnější atmosféra a kde se mi již o patro výš narodila dcerka).
Oznámím špatné zprávy sestřičce a vyjdu ven. Prohlásím, jdeme s nečitelným výrazem, až když malá skáče za ruce po schodech se kamarádka zeptá a já musím s pravdou ven. Cestou k autu vše volám manželovi, radši bych mu vše řekla osobně, ale v tu chvíli jen hlava říkala: „Musíš zjistit, kdo si vezme v pondělí dovolenou.“
Zasáhlo ho to, hodně, nechápe proč, ale to já také ne. Usedám do auta, plním automaticky úkoly, nehroutit se před malou, nakoupit v Lidlu, odvézt všechny v pořádku domů, hned při couvání z parkoviště volá opět manžel a jeho zlomený hlas říká, že to on bude doma.
Po nákupu domů, nakrmit zvířata a před obědem nás kamarádka opouští. Oběd, uložení malé a první krátký pláč, první vyplavení emocí. Manžel přijíždí domů dřív, při příchodu jedno dlouhé silné obětí a pak už jen snaha zabavit hlavu a být stále spolu.
Noc neklidná, časté buzení, převalování, od 1 do 3 čumákování a točení myšlenek v hlavě.
Sobota:
Ráno si jedeme do slepičárny pro 20 nových slípek a navyšujem počet na 90. 
Zbytek dopoledne zpracováváme 5 objednaných posvícenských kachen. Makáme na zahradě, pořád je co dělat, posbírat pro zvířata spadaná jablka, sběr padajících vlašských ořechů, louskání lískáčů atd. Navštívíme posvícenskou pouť, z které si přinese Šárka mega balónek Mášu a panenku Mášu.
Dozvídám se že si sousedka koupila v knihkupectví dnes vydanou novinku a už čte jako divá, nejspíš bude mít v neděli dočteno a já si na ni dělám zálusk, jako na mou psychickou záchranu. Knížky jsou pro ni citovka/láska a knížky tak půjčuje jen výjimečně, ale usměje se na mě štěstí a mám ji po dočtení slíbenou.
Večer při usínání se hroutím, velký, těžko ovladatelný pláč, muselo to ven. Lítost a strach ze zákroku a narkózy (první v životě). Lítost, kolika lidem zítra ublížím. Únavou usínám a spím poměrně klidně.
Neděle:
Přijíždí rodiče, naši přivážejí krásné barevné látkové pleny - 1× srdíčková a 2× sovičková, jsou sice především pro Šárku na hraní, ale zasáhne mě to. Máma si všimne neemotičnosti a zeptá se, zda se něco stalo, a pravda jde ven. Je jim to líto, víc tátovi. O pár hodin později se mamka v zahradě zeptá, zda už bylo mimčo plánované, dotklo se mě to, ale nepřekvapila mě, vím že podle ní byl dvouletý rozestup zbytečně brzy.
Po obědě přijíždějí i druzí rodiče, dozvídají se to, tchyně se rozpláče, jako jediná tak, jak jsem čekala. (Lepší dárek jsem ji dát k narozeninám nemohla). Štve mě, kolik lidí zklamávám.
Plejeme a přesazujeme jahody, dělám malé pohoštění pro návštěvu atd. Večer se balím, na odvedení pozornosti mám antistresové omalovánky a večer už i knížku od sousedky. Harry Potter mě zachrání…
Před usnutím hledám bližší informace o zákroku a pohrávám si s myšlenkou čekat na spontánní potrat. Radši bych naložila s miminkem důstojně a např. zakopala toho 2cm drobka na zahradě, ale už se nic 2 týdny nedělo a doktoři se báli případného zánětu, tak se smiřuji s naplánovaným zákrokem.
Pondělí:
Spím poměrně dobře, k ránu už se ale pořád budím, malá k nám v noci přišla a já ji nechci vzbudit. Vstávám 10 minut před budíkem, rychle se oblékám a jdu krmit zvířata. 6:45 mě vyzvedává kamarádka autem a v nemocnici jsem v čas. Doma se pořád spí.
Příjem, poslední kontrola a ověření verdiktu doktora, příprava na anestezii, ubytování, převléknutí a prášek na stres, aby dobře sedla narkóza. Na řadu přicházím jako třetí, po cca 20 minutách čekání, mezitím přivezou na pokoj první spící. Byl to fofr a už si mě vedli na sál, usadit, sdělit jméno, napíchnutí kanyly, 1 injekce, 2 injekce a při třetí ztrácím vědomí.
Probírám se okolo 9. hodiny, je cca 30 minut po anestezii, děloha přiměřeně bolí, je mi zima, ale píšu sms muži a nejbližší kamarádce (bylo znát, že ještě anestezie odeznívala, jedna sms stejně odešla s překlepy). Zkouším číst knihu, ale po pár minutách to vzdávám a ještě cca 10 minut spím.
Pak už čtu a komunikuji po sms, doma si hrajou, zvířátka dokrmena a vypuštěna ven. Vše funguje. Po hodině dostávám injekci (jsem RH -, tak kvůli protilátkám), kolem 11. hodiny smíme poprvé vstát a čůrat, vyndání kanyly a 12:30 vizita a propuštění. Čekám na odvoz, cítím se dobře, mám radost z bezproblémového průběhu hospitalizace a brzkého návratu domů.
Čekám, až se malá vzbudí, chvilku si všichni hrajeme a pak jdeme na procházku do města - kupujeme maso na domácí šunku, svatební dárek pro sousedy a jdeme do cukrárny (neboť kolem 16. hodiny jsem konečně měla již dovoleno jíst). Manžel dostal paragraf na zástup v ošetřování malé do konce týdne, né že by to bylo nutné, ale proč té možnosti nevyužít a nepobýt spolu pár slunných podzimních dnů.
Den uteče jako voda, vše je tzv. za námi a zároveň vše před námi.
Dál pracujeme na zahradě, zaplňujeme čas, nenudíme se a snažíme se nemyslet na to, co se stalo.
Negativa:
- nechci je hledat, jen vím, že miminko bylo chtěné a bolí mě, že už tu není.
Pozitiva:
- mám o pár měsíců víc času jen pro malou, můžu si ji déle užívat plnou pozorností, mohu ji na sourozence víc připravit, i když teď má období mimíkovské zamilovanosti a na každý kočárek volá „další mimík“ a pak hned „pšš“
- mohu se opět „brzy“ těšit na // na testu
- užijeme si ještě jednu letní dovolenou ve třech i festival GameCON (kam bych asi s tam malým mimčem nejela)
Otazníky:
- mám si vyfotit i druhý ultrazvukový snímek svého miminka? I když vím, že už je na něm neživé, nebo si ho jen pořádně prohlédnout a pohledem se rozloučit
- je vhodné i pro další těhotenství nechat stejná jména? Když se nám líbí…
Bez příznaků?:
- ráda si čtu zde na eMiminu deníčky, vetšinou jsem tak dělala při kojení dcerky, po mé druhé těhotenství tu převažovaly samé negativní deníčky, plné trápení a prázdných náručí
- v jednou z deníčků se psalo: přestala jsem si připadat těhotná a já blb podobnou frázi jednou použila, stejně jako u prvního těhu jsem neměla žádné příznaky a potíže a tak jsem prohlásila, že si ani těhotně nepřipadám
- od pozitivního testu jsem k miminku mluvila a v chvilkách klidu hladila bříško, vše již na začátku řekla Šárce a vysvětlila, že mě teď nesmí do bříška v posteli kopat a skákat po něm. Bylo nádherné, jak vždy ráno přišla ke mně do postýlky, pohladila bříško a dala mu pusinku, ale když si to zpětně vybavím, poslední týden už tak nedělala, jako by cítila, že už tam živé miminko není.
Osudy:
Blízká kamarádka si prošla podobnou situací jen 3 týdny přede mnou. Nyní máme společný cíl, těhulkovat spolu tak, jak tomu mělo být teď a příští rok v létě se do místního kopce koulit spolu.
Červík v hlavě, proč srdíčko přestalo tlouct:
Mohlo to být čímkoli. Možná to tak mělo být, možná vývojová vada, miminko či bříško hold usoudily, že i přes bijící srdce mu poznat svět nebude dáno.
Našla jsem jen jednu naši chybu a to mě nejvíc trápí. Ta jedna jediná chyba, která to mohla zavinit z naší strany: Na zahradě Čech jsme si koupili rostlinku mini chilli papriček (mají cca 1 cm délky), a já souhlasila se svým mužem, že jednu koštneme - půlku jsem si ukousla a druhou dala jemu. Pálení teda síla, radši jsem ji rychle polkla, ať pálí vevnitř a už né v puse. No upřímně slzy v očích a i přes jídlo a pití jsem papričku cítila ještě hodinu a zde je ten můj spor: Mohu za to já? Koření a chilli není v těhu doporučováno (nepředráždila jsem tím dělohu), nikde na netu nenajdete, že za to můžu, půlka lidí řekne že ne, druhá že to mohlo být čímkoli, ale mimčo dle ultrazvuku rostlo ještě přesně 10 dní, což je 16. 9. přesně ten den, kdy jsme byli na výstavě a já okusila chilli papričku…
Vím, že nikdy nedostanu odpověď, a že mě tato záhada bude trápit, dokud nebudu chovat v náručí své druhorozené miminko.
Vím, že v dalším těhotenství budu ještě víc opatrná, až mě to bude otravovat, že se budu víc bát, že nebudu chtít podstoupit ani jednu možnou chybu, kterou bych si mohla vyčítat.
Jeden potrat nic neznamená, ale jestli za něj mohu já, jsem pro sebe ten největší pitomec na světě. Ale koho by to v tu chvíli, na krásné výstavě, za slunečného dne prostě napadlo…
A kdy znovu:
Dle doktora za 3 měsíce, čili po novém roce. Upravuji si to již teď na Vánoce, kdy jindy je tolik času na sex. Ale možná nevydržíme tak dlouho, dle netu spousta lidí ty 3 měsíce nečeká, někdo jeden cyklus, někdo 2. Nevím, jak dlouho to vydržím já, jen vím, že už se moc těším, jak budu opět v tom.
Snažím se vše brát statečně. Jsem mamka, jen mi náruč zatím plní jen jedno dítko. Podařilo se nám bezproblémově otěhotnět, určitě to vyjde zas. Vím to, věřím v to a nepochybuji o tom, že si jednou další a snad ne jen jedno dítko pochovám.
Prozatím si budeme užívat života, nebudeme měnit plány, v říjnu mám v plánu spoustu návštěv a setkání, veletrh FOR TOYS a dobrovolnictví na DESKOHRANÍ. Říjen tak uteče a uvidíme, jak pak budeme srovnaní se situací a zda budeme chtít ukázněně poslouchat doktora.
Tak či tak věřím, že snad přece jen v roce 2017 budeme minimálně 4.
Maminky/snažilky, držte se, ať i vy brzy vidíte // na testu a máme všichni plnou náruč. 
PS.: Harry Potter mě fakt podržel, začala jsem číst ráno při čekání na příjem, četla pak při čekání na doktora, četla při čekání na zákrok, četla po probrání z narkózy a odcházela ve 13 hodin se záložkou na straně 300. Doma jsem si našla ještě půl hoďku a knihu dočetla. Má první přečtená kniha od porodu a rovnou celá za jeden den. 
Přečtěte si také
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 781
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 1282
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 1226
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 2141
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 708
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2252
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1498
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 6214
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 2000
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 5173
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Hodně štěstí, ať se brzo dočkáš druhého prťouska.
Preji, at je v brisku brzy miminko.
Mrzí mě to, jistě se brzy znovu zadaří a budete mít vytoužené druhátko. 
. Mj. dostala stejné jméno jako bylo plánováno pro první dítko, v případě holčičky. Ač jsem několikrát přísahala, že jméno nepoužiju, nakonec jsem to tak cítila a jsem ráda, že tohle jméno moje dcerka nosí. Podle mě je to na Tobě, jak to budeš cítit 
