Krásný přirozený porod – aneb jsme 4
- Porod
- sakralu
- 30.04.18
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Skutečný příběh o druhém přirozeném porodu, bez léků a zásahů, včetně bondingu. Psáno s nadhledem, radostí a chutí si to někdy ještě zopakovat...
Je pátek 12. 1. a stále se nic neděje. Nervy z toho, kdy to přijde, opadly, neboť máme popř. už nařízené datum 16. 1. na nástup a vyvolání porodu v porodnici… Ale to ráno jsem ještě nevěděla, že 16. 1. už bude datem, kdy si přivezeme Klárku domů.
V pátek jsme zvládli ještě dát prvorozenou Šárinku na dopoledne do školky, při vyzvedávání odnést prázdné kýble na zbytky do školky, upéct dort a udělat druhou narozeninovou oslavu s prarodiči z Tuchlovic a odpoledne hlasovat v prezidentských volbách.
Pořád jsme si říkali, na co Klárka čeká, na Nový rok? Tři krále (což byl TP)? Šárky narozeniny (8.1.), až porodí kamarádky (Lenka porodila Kubíka 11. 1. a Dominika Vojtíška 12. 1.), až napadne sníh, až??? Ale asi chtěla volit, neboť teprve poté se začalo něco dít 
Kolem půl páté začali chodit malí poslíčci s intervalem cca 10 minut. Když se zkrátili na 8 minut, odjížděli Šárky prarodiče zpět domů, aniž bych jim řekla, že mám poslíčky… Nastalo další zkrácení na 5 minut, a tak jsem šla do sprchy, zda se zaženou. Nezahnali, ale prodloužili opět na 10 minut, občas 5 minut, ale většinou po 8 minutách, tak jsem šla žehlit. Opět se zrychlil jejich příchod, při lehu zpomalil. Pak ve mě luplo, čekala jsem, že poteče voda, ale nic… Pomalu končil film, který manžel Vašek na večer pustil, když přišel ne poslíček, ale kontrakce – neboť jsem usoudila, že poslíček nemůže trvat 1,5 minuty.
Bylo něco po 21. hodině a já se rozhodla zavolat prarodiče, ať přijedou hlídat Šárku. Myslela jsem, že nás tchán odveze do porodnice a tchyně bude hlídat, ale vše bylo jinak… Vašek (řidič amatér) se rozhodl, že mě odveze, takže jsem mu vyvezla auto z garáže a neboť byla mlha, vysvětlila zapínání mlhovek a po cestě nastavila topení na přední sklo, ať se nemlží. Pak přijel tchán s manželovým bratrem, resp. naopak, neboť to nevypadalo, že bychom dnes rodili, takže si dal tchán víno. A mohlo se jet.
Cesta byla – až na mlhu – dobrá, provoz v noci (22 hodin) takřka nulový, po cestě kontrakce neustávaly a přicházely po 4–5 minutách. Auto jsme nechali před porodnicí a vystoupali s jednou kontrakcí kopec k porodnici. Zvonek nefungoval, tak jsme zavolali na uvedený tel. a později dostali pochváleno, že jsme řekli přesně, proč voláme, co chceme a kde jsme, resp. něco ve smyslu „Dobrý den, jedeme na příjem, jsme dole u vstupu.“ Co jim říkají ostatní??? Netuším…
Vašek měl čekat v návštěvní místnosti, zatímco jsem se převlékla, odevzdala potřebné doklady, vyplnili jsme vše, co bylo třeba, a já zatím natočila monitory s kontrakcemi stále po cca 5 minutách.
Pak mě vyšetřila doktorka s tím, že nález máme takový, jaký si uděláme Řekněme tedy 4–5 cm a že uděláme přípravu… Vašek dostal možnost, zda chce dole odemknout a jít se na hoďku projít, než bude moct být se mnou, ale kupodivu to v 11 hodin v noci odmítl, tak řekla dr., že uděláme jen zkrácenou přípravu. Doteď mě nenapadá, o co byla zkrácena
Klystýr není žádné drama, nepříjemné je jen zavedení, ale podivila jsem se, jak jsem pak cítila, jak mnou prostupuje (především v podbřišku) jakoby studená voda, řekla jsem to porodní asistentce a ta kontrolovala, zda nedala vodu moc studenou 
Po klystýru a vyprázdnění, což mohlo být na 20 minut max., Vaška přivedli za mnou a od půl dvanácté jsme čekali na Klárku zas spolu. Zavedli mi ještě kanylu pro případ, že by bylo potřeba podat nějaké léky, a zůstali jsme o samotě v šeru (svítilo jen jakoby stropní lékařské zrcadlo), které odráželo do koupelny tolik světla, že jsem tam Vaška poslala zhasnout, tak moc mě to mátlo.
Zprvu to bylo v pohodě, snad až nuda, hlídali jsme, po kolika minutách chodí kontrakce (cca po 5 minutách a kontrakce trvala cca minutu), seděla jsem obkročmo tzv. na hrušce (dvojbalón), kde jsem se pohupovala, ale nevyhovovalo mi to moc na prodýchávání bolesti, tak jsem pak šla chodit a postávat po místnosti. Kontrakce jsem prodýchávala nejdřív líp, pak většinou opřená o skříňky. Pobavilo mě, jak jsem vždy po konci kontrakce zívla, tělo by spalo… ale má to na 5 minut smysl?
Porodní asistentka přišla vždy jen přiložit monitor, aby zjistila, kolik je tep miminka, a odešla. Po cca hodině, kdy už chodily kontrakce o něco častěji, mě přišla i zkontrolovat vnitřně a řekla, že jsem na 5–6cm. Nenadchlo mě to, první porod byl rychlejší, pomyslela jsem si, že s tímto tempem (1–2cm za víc jak hodinu) tu budeme ještě celkem dlouho. Probrala jsme s porodní asistentkou názor na prasknutí plodové vody a zda je vše z mého porodního plánu přijatelné, naštěstí prý ano.
Porodní asistentka Petra nabídla, ať jdu do sprchy, že mi to trochu uleví od kontrakcí, a mou pochybnost, zda to kontrakce neoslabí a porod neprodlouží, „vyloučila“. Potvrdilo se to po chvíli, ve sprše jsem si stěžovala Vaškovi, že tam nejsou hodiny, že nevím, jak často chodí kontrakce a že mi to přijde, že chodí často, resp. jedna za druhou, např. po dvou minutách. Je fakt, že se kontrakce při teplé sprše lépe snášely, ale ta sauna, co tam vznikla, mi postupem času dávala zabrat… Vašek stál v pootevřených dveřích, aby měl trochu svěžího vzduchu a kyslíku, a po cca 10. kontrakci jsem to už vzdala i já, vypla vodu, oblékla si košili a šla opět na sál. V ten moment se Vaškovi podařilo švihnou hlavou o lékařské světlo, které bylo proklatě nízko, Vašek to rozdýchal, ale když přišla asistentka, ptali jsme se, zda se nedají dát výš, říkala že bohužel ne.
Shrnula jsem stav, že kontrakce chodí častěji (cca co 2 minuty), a zůstali jsme zase sami, na chvilku, než přišlo další lup (stejný zvuk jako doma), ale tentokrát už voda tekla. Přemýšlela jsem, zda jít na záchod, ať netvořím moc louží, a řekla Vaškovi, ať jde říct por. asistentce, že mi praskla voda. Dala mi pár vložek a řekla, ať, i když voda teče, si sednu na postel, že si poslechne miminko a rovnou uděláme monitor, klas. dlouhý, jak se miminku daří bez vody.
Jen jsem se přeptala (i když mi to bylo jasné), zda to teď bude bolet víc a navíc se budou hůř kontrakce snášet v leže. Bylo to tak, kontrakce co dvě minuty, kdy jsem měla problém zůstat tělem uvolněná, prodýchávala jsem je poctivě se zavřenýma očima a většinou, pokud si dobře pamatuji, jsem Vaška držela za ruku nebo ho pak když končila po ruce pohladila, taky jsme vždy hlásila kontrakce se blíží, už je tady a už odchází I v této fázi jsem po kontrakci zívala
Zpestření tohoto „utrpení“ bylo, že koukám na hodiny, jak je cca půl druhé, a najednou velká ručička nabere závratné tempo a oběhne ciferník 2× dokola, hele a je půl čtvrté, to to utíká… K tomu nám došel čaj, tak probírám s Vaškem, že to musíme říct por. asistentce, že se rozbily hodiny (nebudem vědět, kdy se mimčo přesně narodí) a zda nám donese ještě čaj… jak tak čekáme, po cca 10 minutách se opět dá velká ručička do pohybu a pochoduje 10× dokola.
Když dorazila por. asistentka k vypnutí monitorů, vysvětlila nám, že se takto hodiny vždy v noci srovnají se středoevropským časem. O čaj už si ale nestihneme říct, neboť rovnou provede i vnitřní kontrolu a konstatuje, že jsem na 9 cm a už je tam jen kousek lemu a že se můžeme připravit na porod. Vaškovi dávám na výběr, zda chce zůstat, nebo odejít, jak jsme byly domluveni. Rozhodl se zůstat. Seděl vedle mě a já ho upozornila, že teď už asi úplně potichu nebudu (ale nakonec víceméně, krom nějakého neurčitého zvuku, jsem byla, nekřičela jsem ani nenadávala) Por. asistentka si mě napolohovala a řekla, že až ucítím kontrakci, můžu už zkusit zatlačit, i když necítím tlak na konečník.
Po 2 zatlačeních se naopak dostávám do fáze, kdy necítím kontrakce, jen tlak na konečník a nevím kdy tlačit. Opět jako u prvního porodu říkám asistentce, že kontrakce ani že mi tvrdne břicho necítím, a tak mi má říkat. Z „hlubokého“ dýchání mezi kontrakcemi mě začínají brnět ruce, hlásím to sestře s dr. a ty mi vysvětlují, že je to překysličením a ať dýchám mezi tlačením co nejklidněji. Byl to dost hnusný pocit, který se pak rozšířil i o brnění nohou. Upřímně to pro mě byl ten nejhnusnější pocit při celém porodu.
A tak si tak tlačím, cca 2×, než přestanu cítit kontrakce a dostanu radu tlačit tak, jak to sama cítím, tzv. poslouchat své tělo. Pak po cca 3–5 zatlačeních vyklouzla hlavička, následně už mě doktorka (zástupkyně primářky) v tlačení instruovala. Chtěla, ať tělíčko tlačím po malých částech, já si to představovala tak, že cca na zatlačení povyleze mimčo o 1–2cm ven, a tak to bylo pořád dokola zatlačte, přestaňte, trochu zatlačte, přestaňte a to cca 9×, než byla malá na světě.
Ve 2:29 (ale dle nás spíš 2:27) jsem se stali čtyřčlennou rodinou a přivítali na světě malou velkou Klárku. Dr. ji poklepával a než mi ji podal, chtěl, aby se nadechla, zaplakala, prostě se ozvala, že může dýchat. Vysvětlili mi to při poklepávání, protože věděli, že v plánu mám, že mi ji mají dát okamžitě na břicho, ale říkám „dojatě“, že nevadí, hlavně, ať je v pořádku. Malou dostávám na břicho po cca půl minutě.
Seznamujeme se, opět vnímám manžela, kterého jsem z hlavy vypnula při prvním zatlačení. Nevím, co celou dobu dělal, zda mě hladil, kam koukal (říkal, že budˇ na mě, či do blba, mezi nohy s ohledem na to, že na sále původně být neměl, to nebylo). Držím svou druhou dceru, držím manžela za ruku, usmíváme se a jsme šťastní. Zeptala jsem se doktorky, zda musela udělat nástřih, a řekla, že ne. Mám radost, neboť jsme čekali spíš větší miminko kolem 4 kilogramů (Šárka se narodila 39+0 s váhou 3500 g, Klárka ve 41+0). Pak čekání na placentu, doktorka a asistentka zvažovaly podání něčeho na odloučení placenty, domluvila jsem se s nimi, zda tomu ještě můžeme dát čas, a řekli, že ano.
Placenta se po chvíli uvolnila a sestoupila, a tak se doktorka zeptala, zda již můžeme přestřihnout pupečník, že placenta už je v pochvě. Dávám tedy souhlas a doktorka se opět snaží zapojit manžela, ať si pupečník přestřihne. Manžel říká, že nechce, já také, že jsem se domlouvali, že jej stříhat nebude, vždyť ani neměl být na sále, ale doktorka ho vyzve ještě jednou, a tak je manžel „donucen“ Klárku oddělit pro samostatný svět. Pak vytlačím placentu, přeptám se doktorky, zda je celá, ale ukázání s ohledem na přítomnost manžela odmítám. Doktorka zkontroluje stav porodních cest, vidí to na 2 stehy, ani mi nenabízí umrtvení, nakonec jsou to stehy 3, stejně jako u porodu Šárky. Po zašití zůstáváme sami, v šeru, tichu, klidu, povídáme si, povídáme Klárce, hladíme ji, kocháme se, fotíme.
Kolem 4. hodiny mi nabízejí, že už bych mohla vstát, jít do sprchy a na pokoj. Souhlasím a poprvé se odděluji od dcery, ta jde na vážení, měření a oblečení, koupání mají zakázáno, jen ať mi ještě chvilku voní miminkovskou vůní. Zatímco jsem ve sprše a cítím se opravdu dobře, slyším vedle ze sálu, že má přes 4 kilogramy, houknu na ně, kolik že má, a dozvídám se míry 4120 g a 52 cm, holt „velká“ Klárka, dopečená na maximum. Dokud byla u mě na břiše, až tak velká nevypadala, i na mě působila, že je skoro jako prvorozená Šárka, jen to číro na hlavě má mnohem větší, tmavší a delší.
Když vyjdu ze sprchy, poprvé dceru chová manžel, už je v zavinovačce a tatínek jen září. Vyfotím je spolu a personál nás všechny a přesunujeme se na pokoj. Klárka v tátově náručí, já po svých s rukama plnýma věcí, asistentka nese mou tašku (obrovský rozdíl oproti prvnímu porodu). Usedám na postel, nebo spíš ulehám, Klárce přivezou postýlku a do ní po mé žádosti najdou i monitor dechu (původně už mysleli, že žádný nemají). Poté, co je Klárka v postýlce, mě manžel na pokoji krmí sušenkama, ačkoli je na druhé posteli ještě jedna mamina a my jí narušujeme soukromí (to by u prvního porodu bylo nemyslitelné). Kolem půl páté se manžel loučí a vyráží na cestu domů, kdy mi svůj příjezd kolem 5. hodiny ráno potvrdí sms.
Vše je, jak má být. Všichni jsme v pořádku. Já s Klárkou, Vašek se Šárkou, jsme velká zdravá rodina. Po pár hodinách se Šárinka dočká sestřičky naživo, hladí ji, pusinkuje a nejraději by si ji hned vzala domů. Nikdy nezapomenu na její hlášku „Necháme si ji napořád“ a s tím můžu jen souhlasit. „Necháme si je obě napořád“…
Dodatek: První i druhý porod proběhl v porodnici Slaný. Rozdíl v přístupu je dán i úplnou rekonstrukcí, kterou porodnice mezi porody prošla, a novou primářkou. O prvním porodu i našem andílku, kterého jsem v bříšku nosila mezi holkama, si můžete přečíst v mých dalších deníčcích. Všem děkuji za přečtení, komentáře, tolerování příp. textových chyb a především všem přeji krásný život s rozzářenýma dětskýma očima. Šárka
Přečtěte si také
„Vždyť kojí úplně špatně,“ zaslechla jsem tchyni. Pomohla až laktační poradkyně
- Anonymní
- 23.06.26
- 1648
Největší tlak, který na novopečenou mámu přichází, je ten zvenku, z vašeho okolí. Dobře míněné rady, které ale občas šíleně bolí. A blbý je, že často se jedná o vaše nejbližší lidi. Jako v mém...
Vzala jsem si muže s dítětem. Teď mám doma pocit, že jsem tam navíc
- Anonymní
- 23.06.26
- 1745
Vzala jsem si muže, který má dceru z předchozího vztahu, a od začátku jsem se snažila být trpělivá, laskavá a nebrat jí tátu. Jenže ona mě odmítá, provokuje, shazuje a dává mi najevo, že v jejich...
Devět týdnů bez školy, bez babiček a bez řidičáku. Jak to mám zvládnout?
- Anonymní
- 23.06.26
- 3098
Mám dvě děti na prvním stupni, chodím do práce a letos jsem prázdniny zřejmě úplně podcenila. Bydlíme v malém městě v pohraničí, příměstských táborů je málo, babičky nemáme a já navíc nemám...
Tchyně vtrhla po mém císaři do porodnice. Musela ji vyhodit až sestřička!
- Anonymní
- 23.06.26
- 1892
Porod je pro každou ženu jedním z nejintenzivnějších a nejnáročnějších zážitků v životě. Když navíc neprobíhá podle plánu a skončí akutní operací, žena potřebuje klid, bezpečí a čas na to, aby se...
Po prvním koncertu Ewy Farné jsem chtěla okamžitě zpátky. Tohle umí jen královna
- Vilma1897
- 23.06.26
- 486
V čem je její kouzlo? Třikrát vyprodala Eden a spousta lidí se vracela znovu. Včetně mě. Na první koncert jsem měla lístek na sobotu. A hned když skončil, bylo mi jasné, že v úterý chci být v Edenu...
„Je můj syn autista?“ zeptala se kamarádka. Ze strachu jsem jí zalhala do očí
- Anonymní
- 22.06.26
- 2222
Říká se, že upřímnost je základem každého pevného přátelství. Jenže co dělat v situaci, kdy vás nejlepší kamarádka postaví před otázku, jejíž pravdivá odpověď by jí mohla zlomit srdce? Minulý týden...
Dcera s ADHD potřebuje asistenta. Muž zuří: „Nedělej z ní blbečka s nálepkou!“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1562
Každý rodič si přeje, aby jeho dítě mělo hladkou a bezstarostnou cestu životem. Když se ale objeví první překážky, ukáže se, jak pevný je nejen vztah rodiče k dítěti, ale i partnerů mezi sebou. My...
Manžel mě nutí jezdit každý víkend k tchyni. Ta mě jen kritizuje, jsem zoufalá
- Anonymní
- 22.06.26
- 3151
Víkend by měl být pro pracující rodiče časem odpočinku, kdy konečně vypnou, užijí si klid s rodinou a naberou síly na další pracovní týden. Pro mě je ale páteční odpoledne začátkem pravidelné noční...
Dřu ve dvou pracích do půlnoci. Podle muže ale jen „courám po kroužcích“
- Anonymní
- 22.06.26
- 1559
Sedím u kuchyňského stolu, na monitoru notebooku svítí čas 0:24 a mně únavou pálí oči. Tohle je moje každodenní realita. Kolotoč, ze kterého nemůžu vystoupit, protože se ode mě očekává, že budu...
Máma mi vyčítá práci a děti ve školce. Sama mě tam jako malou zapomínala!
- Anonymní
- 22.06.26
- 1079
Být dnes mámou je nesmírně vyčerpávající. Společnost na nás klade protichůdné nároky – máme budovat kariéru, vypadat skvěle, mít naklizenou domácnost, a přitom se dětem věnovat čtyřiadvacet hodin...
Ale číst se to opravdu nedalo 
dočetla jsem úplně vyčerpaná 
pěkný porod, přesně, jak by - podle mě - měl být. Inspirovala jsi mě pro napsání vlastního, aby se i pražské holky nebály rodit v hlavním městě 
Pochopila bych to, kdyby se jednalo o hrubky, ktere biji do oci, cist text ve stylu „pichly my oxitocyn“ neni zrovna prijemne. Ja jsem se ctenim tohoto textu problem nemela, nebyl duvod a navic se soustredim na obsah a myslim, ze o to tady jde.
.
.
Tady se fakt kritizuje až hrůza.
To se nedalo číst. Gramaticky špatně, větná skladba špatně, místy nesouvislý a nelogický text. Neříkají ti lidé, když něco vyprávíš, ať to řekneš znovu, nebo jinak, protože tomu nerozumí? Navíc to byla hrozná nuda. Je to jen kritika tohoto konkrétního deníčku, jiné od tebe jsem nečetla, tak snad to příště bude lepší