Porod jako nový začátek

O vztahu, těhotenství, porodu a smyslu života.

Některé maminky si těhotenství vyloženě užívají. Chodí pyšně s bříškem, netrpí žádnými většími neduhy, těší se na děťátko. Prostě pohodička.

Bohužel, já jsem se k nim tedy řadit rozhodně nemohla.

Abych vše v rychlosti vysvětlila - o dítě jsme se s přítelem nepokoušeli. Kdyby to přišlo, připadalo by mi to jako nějaký úžasný zážitek, zázrak, který mě možná ani nepotká. Byli jsme spolu 8 let a já najednou, když jsem podala výpověď v práci a uklidnila se v pohodlí domova, otěhotněla. Přítel tomu nemohl uvěřit. Pořád říkal, že to není snad možné, že testům nevěří - no, doktor to potvrdil. Řekl: „Ano, je tam miminko.“ Od té chvíle jsem byla úplně mimo a nemohla si to v hlavě přebrat. Opravdu budu maminka. Já! :-D Dokonce jsem ani nevnímala otázky sestry. Domů jsem šla, jako bych se vznášela a nevnímala realitu. Těšila jsem se, až to všem řeknu.

Když se to přítel a ostatní dozvěděli, někteří samozřejmě radostí plakali (že ano, mami?) :-) Přítel byl najednou úplně jako vyměněný - věnoval se mi, pomáhal, ale byl nějaký jiný. Bohužel, jednou mu přišla večer smska od nějaké slečny. Jestli zase přespí. Nechtěla jsem ji vidět, ale zobrazují se mu sms na displeji. Nechci to tu rozepisovat, je tu i mnou založená diskuze na toto téma. Zkrátka, zklamal mě. Přiznal, že je velice na ženské - podvedl mě s osmi. Nechtěl o mě přijít a vše už prý ukončil, jakmile se dozvěděl o těhotenství.

Tehdy mi začalo peklo. Nehledě na to, že od začátku těhotenství mě pronásledovaly obrovské nevolnosti. Každý den, po dobu 3 měsíců, jsem měla už ráno přichystanou sklenici vody v koupelně. Napila jsem se a vše šlo ven, bez pálivého pocitu v krku. K tomu samozřejmě bolesti a otoky nohou a zad. Jako bonus z docela hezké a pracně vycvičené postavy, se stávala koule (bez jedení) s třaslavým zadkem. Pěkná hladká pleť se proměnila v poďobaný obličej. Nehledě na hojné vypadávání vlasů. To jsem však jen postřehla.

Dohromady mi na vzhledu příliš nezáleželo, protože jsem se jen těšila na to, až budu moct zase spát. Když jsem nespala, nebo nezvracela, brečela jsem. Ta bodavá bolest zrady od partnera byla šílená. Přemýšlela jsem, že ho opustím, ale on brečel také. Domluvili jsme se, že má poslední šanci. Buď ho dítě změní, či nikoliv.

Když jsem první 3 měsíce přežila, začala jsem mít nekontrolované chutě a poprvé v životě snědla 9 cheesburgerů. :-D Začala jsem opravdu přibírat. K mému překvapení přítel říkal, že se mu to moc líbí, že jsem nádherná. Vypadalo to už trochu lépe, když jsem zjistila, že je u děťátka podezření na postižení Downovým syndromem. Opět rána jako z nebe a já se složila. Na testy se čekalo týden a na výsledky ještě jeden. Musela jsem na odběr plodovky. Nebylo to vůbec příjemné, vidět tu jehlu zapíchnutou do břicha u miminka! :-( Nakonec však i tohle dobře dopadlo a potvrdilo se, že čekáme holčičku. Najednou mi už nezáleželo na partnerových avantýrách. Byl tu nový život - holčička, co je u mě v bříšku.

Byla hrozně aktivní a každý večer kopala :-D Takže jsem vlastně téměř neustále cítila někde nějakou bolest. Jediné co mě těšilo bylo, že budu maminka a vybírala jsem oblečky. Začala jsem se upřímně těšit. Těšit až bude tady na světě!

No a teď porod. Všude se najde tisíce super rad na dýchání a počítání kontrakcí. Na porodní plán jsem měla vždy ten samý názor a to, že je zbytečný. Člověk nikdy neví, jak co bude, a měla jsem pravdu. Věřím doktorům a udělala jsem jen dobře. Měla jsem rodit v Podolí.

Den před termínem jsem měla opravdu hrozné bolesti, a tak jsme vyjeli s přítelem do nemocnice. Ukázalo se, že ještě není čas. Přijeli jsme domů, já si dala koupel - to prý má rozhodnout, zda se nejedná jen o planý poplach v podobě poslíčků. Vše se ve mně uklidnilo. „V pohodě,“ řekla jsem si. Asi opravdu planý poplach. Lehla jsem si do postele a v noci cítím, jakoby něco prasklo. Pode mnou byla louže „vody“. Tak mě to probralo, že jsem zatřásla s přítelem a jako ve filmu na něj zakřičela „Praskla mi voda. Jedem!“ :-D

A už to jelo. Byla noc a přítel jakoby řídil formuli. :-D Dorazili jsme a já opravdu v životě nezažila větší bolest, která se stupňovala v intervalech po 5 - 3 minutách. Nakonec byl přítel se mnou i na sále a hrozně mě podporoval. Byl u porodního křesla, měl šíleně ustaraný výraz a snažil se mít klidný hlas.

Když se malá narodila a podívala se mi do očí - měla je černé, velké, hluboké jako vesmír. Ležela mi na břiše a já už necítila žádnou bolest. „Má tvoje oči,“ řekla jsem mu, a on se rozbrečel jako malý kluk. Ustřihl pupeční šňůru a zůstal u mě. Fotil nás i malou. Na všech fotkách je dojatý a usměvavý zároveň. Později mi řekl, jak se o mě strašně bál, že jsem neuvěřitelná, že jsem tak trpěla a porodila nám miminko. Předtím nechtěl být u porodu a teď byl rád, že tam byl. U toho zrození.

Možná to zní jak ve filmu a nevěřila bych tomu, kdybych to neviděla na vlastní oči. O malou se stará jako já. Pomáhá mi se vším. Malou přebalí, nakrmí, ponosí. Teď, když je už malá větší, pořád dělají nějaké kravinky. Sice je to někdy těžké být maminkou. Usmívat se, když ještě minulost občas zabolí, ale čas většinu šrámů už zahojil. Já teď žiji s jiným mužem, než jakého jsem poznala. Možná byl hrozným mužem, ale teď je především výborným tátou. A to všechno díky našemu pokladu, malé Viktorce :-)

Přeji všem, kteří mají podobné těžké rány za sebou, nebo je prožívají, aby jim je čas co nejdříve pofoukal a zahojil. Když už máte to nejhorší za sebou, už prostě nemůže být hůř, jenom líp. :-)

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
elot
10.10.17 07:56

Doufám kvůli tobě, že mu to vydrží.

  • Nahlásit
1055
10.10.17 07:59

Držím palce, ať Vám to s partnerem vyjde, ať to „polepšení“ není jen na chvilku. Ale i kdyby začal časem zase brousit do jiných postelí, můžeš si být jistá, že bude tím nejlepším tátou na světě. Držím palce ať jste šťastní :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
10.10.17 11:37

Skoro az neuveritelny pribeh :potlesk:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1187
10.10.17 12:10

Hezký deníček, jen doufám, že mu to chvíli vydrží. Pro mě jednou nevěrník vždycky nevěrník, kdyby to byl jeden úlet, tak ano, ale osm úmyslných nevěr. Uf. Snad to vše dobře dopadne hlavně pro tebe a tvou holčičku. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1226
10.10.17 13:31

Chlapi se nemění - bohužel. Ale mohou na sobě pracovat -potlačit určité pudy, snažit se sami o nápravu. Třeba mu to vyjde.

Gratuluju k dcerce :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1103
10.10.17 17:41

No, pane jo :think: Upřímně máš můj obdiv, že jsi s ním zůstala. Nevěra s 8 ženami by na mě bylo příliš a trávila bych to hodně dlouho. Chápu, že jsi to musela strávit o to rychleji, že bylo na cestě miminko, a nějak jednat, aby se popřípadě vše zařídilo.
Dneska mám dobrou náladu a nebudu škarohlíd ani teď ;) Přeju vám, hlavně tobě, aby už bylo všechno dobré. Třeba mu to v hlavě opravdu přeplo a uvědomil si, že je táta od rodiny a má nějaké „povinnosti“. Tak tfuj tfuj, držím palečky :kytka: A grutuluju k Viktorce.

  • Nahlásit
  • Zmínit
11606
10.10.17 19:21

Krásný upřímný deníček, přeji už jen to dobré :srdce:

  • Nahlásit
  • Zmínit
Smazaný anonym
10.10.17 20:50

Nevěru bych neodpustila a ještě tolikrát..obdivuji tě. Gratuluji k malé a přeji at jste štastní..
Prosím o zachování anonymu, děkuji

  • Upravit
10.10.17 22:16

Děkuji všem, kteří přečetli až do konce a těm, kteří nám přejí, aby ta změna příteli vydržela. Nepatřím mezi naivní ženy, nevím, jestli bude změna trvalá, každopádně nám malá dává natolik zabrat, že jsme rádi, že víme, co je za rok :) uvidíme až se vše úplně zklidní a jestli nás jako otec od rodiny nezklame, zatím se zdá být vše v pořádku, sám mi nedávno řekl, že jeho svět jsme prý jen já s malou a nic jiného ho nedělá tak šťastným. Jen ho prý mrzí, že to musel zjistit až teď a takhle.. tak snad bude už jen dobře ;)

  • Nahlásit
  • Zmínit
2468
16.10.17 16:14

Obdivuju tě, jednu nevěru bych možná dokázala zkousnout, ale 8 ženskejch asi ne… Každopádně pořád věřím, že každý se může změnit, tak snad to bude i přítelův případ :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
157
22.1.18 17:39

Tohle me rozplakalo. Jsem rada ze vse nakonec dobre dopadlo a snad to i zustane tak jak to je. Ja se v tom hodne nasla. S pritelem jsem pet let, ke konci minuleho roku jsme meli hodne problemu, stale se hadali a pak jsem se dozvedela ze me i podvedl. Byla to jednorazovka, ale i tak to desne bolelo. Mesic co jsem se to dozvedela, jsem nedostal menstruaci a nasledne zjistila ze jsem tehotna. Porad jsem si rikala ze si dite nenecham a ze ani nedokazu zit dal s nekym kdo mi tak moc ublizil. Ale kdyz jsem u doktora videla miminko, vedela jsem ze si ho vzit nedokazu. Pritel byl za to rad, moc hezky se o me stara a tesi se na miminko. I kdyz jsem mu dala sanci, tak to nekdy zaboli. Ale jsem neskutecne stastna za miminko, beru to jako velky zazrak.

  • Nahlásit
  • Zmínit