Jak přišel na svět náš Eliášek

Když jsem zjistila, že jsem znovu těhotná a že náš Adámek bude „velký“ brácha, byla jsem šťastná, všichni jsme byli. Těhotenství jsem neměla lehké, i když do 31. týdne jsem si jej opravdu užívala a byla šťastná. Pak přišel kolaps a biliárni kolika a začalo peklo. Každý týden jsem chodila na lačno ráno na biochemii, kde kontrolovali jaterní testy a žlučové kyseliny, potom přišla diagnóza – Intrahepatalni těhotenská cholesteaza. Každý týden jaterky klesaly, ale žlučové kyseliny skákaly, jak se jim chtělo. Věděla jsem, že i tento chlapeček půjde ven vyvolávaně, pokud se nerozhodne jít ven sám. A tak jsem zkoušela všechny babské rady, abych se vyvolání vyhnula.

Dne 26.6. jsem absolvovala poslední rizikovou poradnu v 38.tt, kdy pro elevaci žlučových kyselin na rizikové hodnoty, mě lékařka nechala hospitalizovat. Ve 13 h už jsem ležela na oddělení šestinedělí, bez svých věci, a čekala, co bude. Kolem 13.30 h přišel starší sloužící lékař, že mám jít na vyšetřovnu a domluvíme se jak dál. Tam koukl do mé zprávy a dal na výběr, buď začneme s vyvoláním dnes, nebo můžeme počkat týden, ale že žádná změna nenastane. A tak jsem souhlasila a šlo se na věc. V 14 h zavedl první tabletu a že budeme čekat, další až za 6 hodin. Nic se nedělo, krom občasného pobolívání v podbřišku, které ale bylo opravdu minimální. Takže v 19 h další tableta, ve 20 h monitor a nic. Tak jsem šla spát. Kolem půlnoci mě vzbudily bolesti v podbřišku, ovšem pořád to nebylo nic hrozného, myslela jsem, že se jedná o poslíčky. Tak jsem šla za sestrou a ta, že natočí monitor a pokud tam nic nebude, píchne mi něco na bolesti. Na ctg ticho po pěšině, a tak mi po domluvě sestra píchla Buscopan, přesně jsem se dívala na hodiny a bylo půl 1. v noci a 27.6.

Šla jsem na pokoj a cítila, že se asi něco děje, mezitím jsem si psala s přítelem, který byl na noční a nějak tušil, ale já ho uklidňovala, že nález žádný a na ctg nic, a že ráno budeme pokračovat ve vyvolávání. Jak jsem byla hloupá. Na pokoji jsem si zkusila dát teplou sprchu a ta bolesti akorát zhoršila do stavu, kdy mě donutilo intervaly mezi nimi počítat, každá kontrakce chodila po minutě a trvala 30 sekund, ale střílela do kříže, což vedlo k tomu, že jsem nemohla ani skákat na míči. Takže jsem ve sprše pokračovala.

Přesně v 1 ráno, jsem šla za sestrou – natočila monitor a koukla dolů, kde byl pořád stejný nález. Takže jsem šla znovu do sprchy, čas v tu chvíli utíkal strašně pomalu, přišlo mi, že jsem ve sprše teprve 10 minut a bolesti byly čím dál horší. V 1.20 mi přítel napsal, že odchází z práce a jede za mnou, musel nejdříve domů odvézt kolo, na kterém do práce jel. Já mezitím šla za sestrou s tím, že to pravdu bolí a nutí mě to kontrakce rozdýchat fakt rychle, skoro jako při tlačení. Na sesterně byla ale jiná sestra a řekla mi, že musím počkat na sestru, co mě vyšetřovala, aby mohla nález porovnat. Jenže když slyšela, jak dýchám, radši to udělala sama. Jaké zděšení přišlo, když zjistila, že jsem na 6 cm, bez hrdla a malej naléhal úplně těsně, říkala něco o tom, že se tam napínají plodové obaly a že nejspíš každou chvíli prasknou. Bylo přesně půl 2. v noci a já šla na sál, který byl o patro výše, sestra mi dala na výběr, že mě odveze na křesle, což byla v těch bolestech nesnesitelná představa, a tak jsem šla po svých, kupodivu a nad mé očekávání jsem šla dost rychle i přes ty bolesti, ale já nějak podvědomě tušila, že pokud nezrychlím, porodím ve výtahu nebo na chodbě.

Sestra se mnou vyjela na porodní sál, kde mě předala úžasné PA, se kterou jsem byla na sále úplně sama. Doktorka usoudila, že podle toho, jak dýchám, mě vyšetřovat nebude a nechá mě jako druhorodičku jen samotnou s PA, protože porod krásně postupuje. PA mě poprosila, jestli bych skočila na kozu, aby mohla kouknout, jak to tam vypadá. Vyplazila jsem se nahoru a PA vytřeštila oči, že jako malej leze ven i v obalech. Rychle nachystala věci, napíchla žílu kvůli Rh faktoru a šlo se na to. Ptala se mě jestli může píchnout vodu, souhlasila jsem. Píchla vodu – v tu chvíli přišlo obrovské teplo a neskutečná úleva, cítila jsem, jak malý sestupuje úplně sám a tlačí se ven.

Najednou přišel pocit tlaku a mé tělo prostě potřebovalo syna ven vytlačit, a tak jsem tlačila. Šlo to špatně, Eliášek šel obličejem napřed, a tak mě porodní asistentka poprosila, abych nespěchala, neřekla mi, co se děje, kdyby mi to řekla, vím, že bych začala panikařit. Poslechla jsem a na druhé zatlačení byla hlavička venku a dokonce dorazila i dětská sestra, na kterou PA zvonila jak divá. A náš táta pořád nikde. V 1:49 h byla malej venku, ani neplakal, byl celý pokrytý mázkem a spinkal. Trošku jsem zpanikařila, jelikož jsem měla strach, že nedýchá (když to píšu,zase brečím, protože jsem si vybavila ten pocit strachu, který jsem v tu chvíli měla). Naštěstí dýchal, ale jen si klidně spal, dětská sestra si jej vzala a jelikož se malý napil vody, tak ho rychle zaměřila, očistila a zabalila a zavolala dětskou doktorku, aby mi přišla říct, co se bude dít. Ta přišla přesně ve 2 hodiny ráno, to totiž dorazil i náš táta – konečně, brečel, na jednu stranu štěstím a na druhou byl zklamaný, že to nestihl.

Eliáška odnesli do inkubátoru, špatně dýchal a mladá doktorka nic nechtěla podcenit, tam jej napojili na speciální monitor, který kontroloval srdce a dýchání, měli totiž podezření, že pokud by se nepotvrdilo vdechnuti plodovky, mohlo by se jednat o srdeční vadu. Po 2 hodinách na sále mě převezli na pokoj, který byl naštěstí hned naproti novorozenckému oddělení, takže jsme hned šli za malým. Byl tak maličký, dýchal strašně těžce, spinkal a měl všude plno hadiček a pípající přístroje, byla jsem úplně zlomená, opravdu jsem se cítila strašně, měla jsem strašný strach a celou dobu pak nespala a děsila se každého otevření dveří.

V 10 ráno dokončili monitor a donesli mi Eliho na pomazleni a já cítila obrovskou úlevu a vlnu štěstí, spinkal a měl strašné modřiny v obličeji. Po hodině mazlení pod peřinou si jej sestra vzala na vyhřívané lůžko, aby se trošku aklimatizoval. Ve 13 h mi Eliho dovezli nastálo s tím, že je v pořádku a nic se nepotvrdilo, jen se bude každé 4 hodiny hlídat poslechově. Dnes má Eliášek 15 dní a je úplně v pořádku – dostala jsem jej za odměnu, je hodný, pořád spí nebo jí, myslím, že neumí ani plakat, zato já brečím pořád – štěstím, že je v pořádku a je dokonalý a konečně jsem se jej dočkala, po tom všem trápení v těhotenství mám konečně svého chlapečka u sebe. Porod byl pro mě hodně bolestivý oproti prvnímu, ale krásný a pro mě léčivý, zvládla jsem jej sama, bez čehokoliv, jen s myšlenkou na svého syna a představou, že každá ta bolest mě k němu přibližuje víc a víc.

Eliáš se narodil 27.6.2018 v 1.49 h, překotně, s váhou 3 500 g a 51 cm, přitom je to strašný drobeček a tvrdili, že bude mít 4,5 kg. S odstupem těch dní mě mrzí jen, že jsme nebyli hned spolu, bohužel se nedalo jinak, ale tohle vše jsem potřebovala, teď jsem opravdu šťastná za své syny, partnera, prostě rodinu.