Proč já?
- Těhotenství
- Erian
- 01.04.14 načítám...
Tuhle otázku si čas od času asi položí každý a hlavně v situacích, kde je „něco špatně“. Říkáme si, co jsme udělali nebo neudělali, že nám se tohle přece nemohlo stát. A ono se to stát může a nejlíp úplně nečekaně.
Mám dva zdravé a krásné syny. Oba jsme je počali neplánovaně, a tak jsou narození 13 měsíců od sebe. Obě těhotenství byly bez jediného problému, všechno v pořádku a na jedničku s hvězdičkou. Dělala jsem, co mě bavilo, v obou případech pomáhala s rekonstrukcí baráku, uklízela, stěhovala nábytek a prostě tak nějak normálně fungovala.
Po porodu druhého syna jsem si nechala zavést hormonální tělísko Mirena. Počítala jsem s tím, že využiju celých jeho 5 let, po které mě mělo chránit. Jenže ouha, tělísko mělo za sebou sotva 2 roky funkčního období a mně se doslova zbláznily hormony a začala jsem chtít miminko. A samozřejmě nejlépe hned. Tak jsem si nechala tělísko vyjmout, první cyklus jsem dala tělu na vzpamatování a pak začala studovat, jak že to žena pozná svojí ovulaci a plodné dny.
Druhý cyklus jsme to tedy zkusili podle „zaručených příznaků“. Další cyklus jsem si koupila ovulační testy a zjistila, že příznaky mám úplně jindy než samotnou ovulaci. Ten cyklus s ovulačními testy se ukázal jako podařený a já držela na začátku prosince v ruce pozitivní těhotenský test.
Ke gynekoložce jsem kdovíjak nespěchala, vím, že mám dlouhé cykly a později ovulaci, takže jsem se objednala na první prohlídku, když jsem byla v devátém týdnu. Miminko bylo o něco menší, ale už bilo srdíčko a všechno se zdálo v pořádku. Na další kontrole už po Novém roce byl proveden screening v 1. trimestru, vyšlo nám úplně zdravé miminko. Triple testy jsem odmítla, tak nějak jsem se naladila na co nejmíň lékařských prohlídek, když to není nezbytné.
Chtěla jsem si rodit co nejpřirozeněji, takže jsem si začala shánět literaturu k tomuhle tématu, zašla jsem si na přednášku a pomalu, ale jistě plánovala buď ambulantní porod, nebo rovnou porod doma.
Těhotenství mě opět nijak neomezovalo, až na pár dní nevolností jsem byla fit. Občas mě chytnul rapl a já celý den uklízela, stěhovala nábytek a tahala těžké krabice na půdu. Je pravda, že mi asi od 12. týdne tvrdnulo břicho, ale nepřikládala jsem tomu velký význam. No měla jsem přibrzdit a začít se chovat víc jako těhotná.
Jednu krásnou březnovou neděli mě ráno chytla křeč do podbřišku, bolelo to jako kontrakce a pak jsem začala krvácet. Hodně krvácet. Nastala panika. Došla jsem vzbudit manžela, ten byl chudák úplně mimo. Volali jsme sanitku. Když lékařka přijela, jen stačilo říct, že jsem 19 týdnů těhotná a že krvácím - a víc jsem říkat nemusela. Naložili mě a jeli jsme k Apolináři.
Vzali mě na ambulanci, doktor mě vyšetřil, udělal ultrazvuk a když mi řekl, že miminko žije, málem jsem vyskočila a objala ho. Cestou v sanitce jsem se pomalu smiřovala s tím, že jedu porodit mrtvé dítě, tak moc mě to krvácení vyděsilo. Doktor taky našel v děloze hematom, z toho místa to tolik krvácelo. Rozhodl pro hospitalizaci.
Uložili mě tedy na pokoj na gynekologii, dostala jsem kapačku s čímsi na zastavení krvácení. Pak taky Ascorutin na posílení cév a Utrogestan na udržení těhotenství. Pak přidali ještě magnezium, protože mi pořád tvrdnulo břicho. V pondělí mi udělali kontrolní ultrazvuk, miminko stále v pořádku, hematom se o něco zvětšil. V úterý v poledne mě propustili domů s tím, že ležet a polykat prášky můžu i doma a že stejně by pro mě nemohli nic udělat, kdybych začala rodit.
Manžel si mě odvezl domů a začal mu život „matky samoživitelky“. Nejen že chodí do práce a vydělává, ale stará se o nákupy, o vaření, o úklid, o kluky a ještě o mě, coby o mrzáka, který nemůže skoro nic. Už po týdnu jsem fňukala, jak mě to strašně nebaví.
Hematom se pomalu, ale jistě vstřebával, zato mě čekala další podpásovka v podobě myomu v děloze. Objevila ho moje gynekoložka na jedné kontrole, byť říkala, že neví, co to je, že si není jistá. Za pár dní mě čekal ultrazvuk ve 20. týdnu v benešovské nemocnici, tam mi to paní doktorka víceméně potvrdila. Takže já se pomalu dávám psychicky dohromady z hematomu a v tom přijde další ráda v podobě myomu.
Myom je nezhoubný nádor, trpí jím až 30 % žen v produktivním věku, především prý těch bezdětných. Kde se vzal u mě, nevím. Problém je, že vlivem těhotenských hormonů roste. Takže jak poroste dítě, poroste i myom. Když ho našli, měl 5×3 cm, mám ho samozřejmě uvnitř v děloze – některé typy myomů vyrostou i vně dělohy, pak těhotenství nepřekáží. Ten můj překáží, minimálně to bude překážka při porodu, takže mě velmi pravděpodobně čeká císařský řez, kterému jsem se vždycky bránila jak čert kříži.
Vím, že spousta maminek řekne, že císař není takové zlo, ale pro mě je to celkem šok. Malovala jsem si těhotenství a porod bez zbytečných a stresujících vyšetření a zásahů a teď mám přesný opak. Rizikové těhotenství s možností buď předčasného porodu a nebo v lepším případě toho císařského řezu.
Ale naše malé štěstí je zatím velký bojovník, jak se zdá. Pohlaví nevíme, proto je to v celém deníčku tak nějak neurčitě popsané. Původně jsme se chtěli nechat překvapit, ale tchyně by hrozně ráda pohlaví věděla, chce totiž po čtyřech vnucích konečně vnučku. Já sice tuším dalšího kluka, i bříško dostalo pracovní název Arnošt, ale ona si to nenechá rozmluvit. Tak už asi měsíc chci to pohlaví vědět, ale mrně se odmítá ukázat, takže máme stejně všichni smůlu. 
Ještě bych chtěla „do nebe“ vychválit mého manžela za to, jak to statečně zvládá, jak se bez křivého slova ujal vedení celé domácnosti. Taky za tu starost o mě a o naše nenarozené dítě. Neberu to jako samozřejmost, protože vím, že jsou i muži, se kterými by tahle situace vůbec nehnula a neudělali by nic, aby pomohli. Takže za to jsem mu neskonale vděčná, i za to, že si stále udržuje svůj nadhled a humor, i když ho trápí strach o miminko.
Deníček určitě nemá žádnou informační hodnotu, za což se závěrem omlouvám. Potřebovala jsem si jen utřídit myšlenky a celou tuhle patálii někomu a nějak sdělit. Rodině jsme řekli jen to nejnutnější, nechtěli jsme šířit paniku, jak se říká. Věřím, že ten nádor už znamená konec mých komplikací, že už se nic dalšího nenajde. A budu se snad i modlit, za každý týden, kdy dítě vydrží u mě. Nakonec to doufám dopadne tak, že budu ještě přenášet a rodit přirozeně.
Přečtěte si také
Dcera se z přijímaček úplně složila. Teď navíc budeme čekat měsíc na výsledky
- Anonymní
- 15.04.26
- 1783
Přijímačky na střední školu má moje patnáctiletá dcera Lucie a desetitisíce dalších deváťáků za sebou. Přiznám se, že jsem to nikdy tolik neprožívala, dokud se to netýkalo mého vlastního dítěte. A...
Syn chtěl hrát fotbal. Děti se mu smály, že je tlustý, a už tam chodit nechce
- Anonymní
- 15.04.26
- 1273
Když jsme se přestěhovali do menšího města, můj osmiletý syn David si moc přál hrát fotbal. Říkala jsem si, že to bude dobrý nápad. Seznámí se s místními dětmi, zapadne do kolektivu a konečně si tu...
Chtěla jsem dítě bez chlapa. Teď lituju, že jsem na dceru sama a nic nestíhám
- Anonymní
- 15.04.26
- 878
Mám za sebou pár nevydařených vztahů, které mě ujistily, že je mi nejlépe samotné. Jenže když jsem chtěla dítě, chlapa jsem k tomu zkrátka potřebovala. Vím, že to teď bude znít cynicky. Našla jsem...
Děti se odstěhovaly do zahraničí a my si s manželem připadáme hrozně opuštění
- Anonymní
- 15.04.26
- 403
Pociťujete někdy taky tu zvláštní nostalgii? Kolikrát jsem si říkala, když byly děti malé, ať už vyrostou, a máme s manželem konečně čas pro sebe. A ony vyrostly tak strašně rychle. Dcera i syn se...
Vzala jsem si o dost mladšího muže. Před lety mě miloval, teď se za mě stydí
- Anonymní
- 15.04.26
- 1155
Bylo mi čtyřicet let, když jsem potkala Petra, který byl v té době jen o něco málo starší než moje dcera. Potkali jsme se na jedné oslavě narozenin a skvěle si rozuměli. Brala jsem to jako...
Doufala jsem, že najdu lásku na seznamce. Nevěřili byste, co je tam za individua
- Anonymní
- 14.04.26
- 5425
Na muže mám prostě smůlu. Ve dvaceti jsem se vdávala, mám dvě děti, které už si žijí vlastní život. S jejich otcem jsme se po čase rozvedli. Mám za sebou ještě jedno manželství, které také...
„Nemáme ani korunu,“ brečí kamarádka, ale hračky kupuje po kvantech
- Anonymní
- 14.04.26
- 2393
Tenhle fenomén mě fascinuje a zároveň neskutečně vytáčí. Znáte to taky? Otevřete Messenger a tam na vás svítí pět odkazů na „totální výprodej“ v hračkářství, doprovázených textem: „Hele, to musíš...
Manžel si přál syna, porodila jsem tři dcery. On chce další, já už nemám sílu
- Anonymní
- 14.04.26
- 3324
Potřebuji se svěřit s něčím, co mě opravdu hodně trápí. A vlastně o tom ani nemůžu s nikým mluvit, protože se za svého muže i za sebe stydím. Můj manžel Pepa si vždycky přál syna. Řekla bych, až...
Najít práci jako samoživitelka na zkrácený úvazek je dnes prakticky nemožné
- Anonymní
- 14.04.26
- 1833
Mám sedmiletou dceru, která chodí do první třídy. Jsem s ní sama, tatínek není ani v rodném listě. Mám tedy ještě obrovské štěstí, že žijeme s rodiči v rodinném domě. Sama bych to nezvládla vůbec....
„Maminko, ty záříš!“ – 1. část
- PenelopaW
- 14.04.26
- 904
Když mi primářka onkologie zkraje ledna 2025 plánovala léčbu, žila jsem v bludu, že všechno končí operací a ozařování je taková trapná formalita. No, není :). Chvíli to ale trvalo, než mě vyvedli z...
Přeji pohodový zbytek těhotenství 
..At jste oba v poradku 
a sama si to neumim při své činorodosti představit, ale někdy to holt jinak nejde…takže plně chápu tvůj šok, avšak důležitý je ten výsledek a jak tu někdo psal je to jenom epizoda 
a kdyby to dopadlo jinak, tak ať je hlavně miminko zdravé, evidentně bude bojovníček 
to označení mě pobavilo.
A pak si tě může více vážit, za to, co zvládáš. A dodám k tvoji podpoře, že i když to u mě takto bylo, první dítě jsem rodila jen 7 dní před termínem a druhé 10 dní před termínem. I když jsem tam měla také nějaké nálezy naznačující císařský porod, rodila jsem přirozeně. Tak snad to tak taky bude. Držím palce 