P.S.T.M. 96: Náš "vypráskaný" týden
- Snažení
- asha
- 13.04.06
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Nepřišlo vám taky náhodou, že minulý týden (plus mínus) byl neuvěřitelně plodný, co se týče průšvihů všech druhů? Všimla jsem si toho u spousty známých, až jsem si říkala, že to už není náhoda, a protože erupce na Slunci jsou v tomhle období spíš příjemná představa, může za to určitě ta mrcha ZIMA, která má zaručeně prsty ve všem.
Takže naše zábavná přehlídka se začala ve čtvrtek 30.3., kdy jsem se probudila s pocitem, že v puse je něco jinak a špatně. Asi jako když to večer přeženete s ústní hygienou a vydřete si do dásně díru. Nikdy jsem neměla problémy toho druhu, takže desinfekce Strepfenem mi přišla jako adekvátní léčba.
Pátek 31.3. už na:,–(il mocnější páky. Prostě se podělalo, co mohlo. Měla jsem poslední den na zaplacení školného…a žádné peníze. Do školy jsem se nejen opět nedovolala, oni měli dokonce odpojené telefony. Asi evakuace před velkou vodou. Takže mě nejspíš opět vyloučí hahaha.
Mates seděl bezvýsledně půl hodiny na nočníku. Pak vstal, chodil tu jen v teplákách, na moje dotazy ohledně vyměšování odpovídal dotčeným pohledem. Načež se po chvíli odněkud vynořil kompletně po… Obrhovíno jsem našla až po nějaké době pod stolem (probůh co to tady furt smrdí??!!) No nestěžuju si, předtím si hrál v naší posteli…
Poté co jsem nás oblékla (potřebuju čas, abych se na proceduru psychicky připravila), že vyrazíme se psem, jsem zjistila, že mi NĚKDO odvezl klíče do práce. Myšlenky: zastřelím ho. A psi ho sežerou. A zbytek zahrabu. Pak mě zavřou a já budu mít klid.
Venku svítilo sluníčko, Mates měl na sobě pro změnu normální oblečení místo gumového oblečku a holínek, TEN DOTYČNÝ slíbil, že klíče hned veze zpátky (přes celou Prahu), tak jsme šli. Z baráku nás nakonec pustila sousedka (stává se celkem málokdy, že jsou oba vchody zamčené), venku se zatáhlo a my pak v dešti čekali na toho MIZERU, KTERÉMU PŘÍŠTĚ URAZÍM PAZOURY, JENOM SE NA MOJE KLÍČE PODÍVÁ.
Dopoledne mi přišel výhružný mail od školitelky, kdy že se jí jako ozvu…udělala jsem to v
pondělí!
Mates prospal sluníčko a pak jsme v dešti odjeli shánět psí deku do auta, protože živitel prohlásil, že buď bude deka, nebo se můžu rozloučit s představou proflákaného víkendu u tchýně. Teď malý kvíz: ve výběru jsou tři petshopy v dosahu nízkopodlažními autobusy, cca půl hodina cesty do každého. Jakými autobusy jsme cestovali, na kolikátý pokus jsme koupili něco dvakrát dražšího než je obvyklé a kolikrát jsme přitom ještě zmokli? Správně!
Víkend byl bezva. Cestou za známýma, kde se Mates tak uhnal, jsme stihli nabořit tchýni auto (i naše), pojistku samozřejmě ještě nemáme zaplacenou…
Mates začal kašlat, ale nic zvláštního. Uhnal se ale trochu víc, než se zdálo a tak jízda zpátky do Prahy nebyla zrovna bezstarostná. Pořád kašlal nebo brečel, vypadalo to, že ho to dost bolí.
V noci jsme se nevyspali, horší noc jsem asi ještě nezažila. Jednak mě bolela půlka pusy, nemohla jsem už ani polykat, ani ji otevřít, jídlo jsem musela nejdřív zplacatit, aby prošlo. Mates celou noc prokašlal a prokřičel, byl u nás v posteli.
Ráno to vypadalo s Matýsem o trochu líp a já mazala k zubaři. Závěr: zánět jak prase, asi od osmičky, která mi roste do tváře (roste si tak už 5 let, ale proč si nevybrat vhodnou chvíli, že?). Zubařka mi to obstříkla desinfekcí, nacpala k dásni dren s antibiotikem a v úterý, až aspoň trochu otevřu pusu, mi zub vytrhne. Ještě mi napsala nějakou desinfekci na doma (která byla úplně k ničemu).
Doma jsem zjistila, že se mi Maty vůbec nelíbí, kašlal a křičel, že to bolí, tak jsem ho popadla a mazali jsme k dr. (naštěstí mám všechny dr. za rohem). Mates sípal, ale zas tak zlé mi to nepřišlo, takže jsem do ordinace vešla s úsměvem: Tak nás tu zas máte! Když ho viděla dr., lekla se, a že máme šupem ject do špitálu, že tam zavolá.
Krč máme asi 5 minut autem, tam nás hned vzali, Mates dostal inhalace, injekci a hned si sepisovali příjem. Pokud není plno, berou i maminky, co nekojí (a bezplatně!), jinak jsem byla rozhodnutá object celou Prahu. Mates se pořád oblíkal, vykřikoval DEM VEN! No veselo…
Na pokoji jsme byli sami, děti na chodbu nesmějí, leží tam i s průjmy a podobně. Mates byl trošku mimo, ale začal se lepšit. I v noci měl po dvou hodinách inhalace, při kterých řval jako tur a do inhalátoru křičel ŠIKULKAAA, ŠIKULKAA a slzy jak hrachy. Spal se mnou, sotva se stačil uklidnit a usnout, už nás zas budili. Už neměl naštěstí ani teplotu, doufala jsem, že nás brzo pustí.
V úterý jsem byla vyřízená, půl pusy jsem měla, jak kdybych kousla do granátu, sotva jsem mohla jíst. Brala jsem Ibalginy, co to šlo, abych mohla fungovat. Byla velká vizita, 10 doktorů se nám sotva vecpalo na pokoj.
Odpoledne se mi rozjela migréna (definitivně mám jasno, že se u mě začala pojit s MS, která přišla den předtím, prostě když už…). Prášek nezabral.
Poté, co mi volala kamarádka, jsem poprvé vystřelila obejmout umyvadlo. Nemůžu totiž ani mluvit, jenom tiše v klidu trpět:)) Pak mi sestra mohla dát konečně protiblicí Torecan. Vypadalo to spíš, že hospitalizovaná jsem tam já, Mates si spokojeně úřadoval, zlikvidoval sterilní tampóny, přerovnal hrnečky (dobře ví, proč tam mají nerozbitné) a tak:). Chodil za mnou: NEPLAKEJ MAMINKO!!!
Večerní vizita byla bezva, sotva jsem seděla, komunikovala na úrovni mrkací panny. Dr. mě ale uklidnil, že tam mají i silnější páky, ať se nebojím, že to přežiju:)))
Matýse jsem dala spát tak jak byl. V 1 v noci jsem obživla, takže to byla zatím moje nejkratší a nejmíň problitá (pardon:))) migréna!!!
Ve středu už to nebylo k vydržení. Nedalo se spát, když neřvaly děti, hulákaly tam sestry (ale jinak byly fajn:)
Jídlo a vybavení je kapitola sama pro sebe s názvem: K pláči…
Většinou jsem ani nepoznala, co je moje a co Matýsovo. Nikdy jsem nebyla vybíravá, před necelými třemi lety mi tam i chutnalo…ale to co tam předvádějí teď!? Že by propustili kuchaře a vařil jim tam vrátný? Docela mě pobavila hláška z domácího řádu: Jídlo léčí a proto dodržujte…a bla bla bla. Přesolená polévka a maso podivné chuti, obden k snídani loupák (batolala to jistě ocení) nebo taveňák, zelenina skoro neexistuje, tři jídla denně (existenci svačin jsem objevila až poslední den, nechávají se na chodbě, kam se nemá moc chodit). Bez příboru do Krče nechoďte, budete jíst rukama. V kuchyňce byla na prastarém sporáku ještě starší rezavá konvice (rychlovarná je zřejmě luxus a peníze přece nejsou…), než jsem přišla na fígl, jak zapalovačem Husákovy éry podpálit hořák, málem jsem to tam všechno vyhodila do povětří.
Zkrátka: celá Krč zaslouží důkladnou rekonstrukci a dětské oddělení zvlášť.
Inhalace začal Maty zvládat o něco líp, už když viděl sestru, tak: ŠIKULKA BUDE!!! A pak s násoskou na čumáčku řev, ale menší: ŠIKULKAAAA!!! Chodila tam i rehabka na inhalace s Vincentkou, dělala mu masáže, což si fakt užíval (a já záviděla:)), je to požitkář.
V noci jsme se zas nevyspali, vedle v pokoji řvala čerstvě roční holčička, rostly jí ještě ke všemu zuby:( Myslela jsem, že je tam sama, brečela skoro nonstop, ale nebyla…
Ve čtvrtek měl mít Maty nějaké odběry, má chudák žíly po mě, ale je děsně statečný (po mě:)))
Takže nejdřív ho sestra napíchla v lokti a snažila se fakt dlouho, Mates vřískal, ale jenom při pohybu jehly. Nakonec to vzdala a zkusila zápěstí, takže si to užil:( Jak to teklo, už nebrečel.
Ještě před velkou vizitou se na nás přišli podívat medici, bylo jich snad deset. Dr. je zaúkoloval, ať si vyberou dva, kteří si Matyho poslechnou…nakonec si ho poslechli všichni, Matýsek se uculoval, takže využili příležitost a dokonalý studijní materiál. Většinou měli chudáci strach se ho vůbec dotknout, asi se báli, že se rozpadne:))) Já jsem se neudržela při otázce, jestli dát nebo nedat antibiotika, jeden odvážný student se nechal slyšet, jak je možné, že je bez nich:)))
Ten den se jim jídlo vážně moc nevyvedlo, k snídani loupák, k obědu nudle s tvarohem a cukrem (batolecí), Mates ochutnal a skončil, zachránila to sklenička. Mmch. děti od dvou let jsou v kategorii Batole 2, což je skoro jako dospělý, rozdíl v tom nepoznáte. Asi do dvou let dostávají i jogurty a přesnídávky, což jsem zjistila až při odchodu.
Maty chtěl pořád na chodbu, šli jsme vždycky na chvilku, pak na pokoji řev a tak pořád dokola.
Bylo rušno, dostali se tam otrávení sourozenci kolem 4-6ti let, podpálili byt. Ani jsem se nedivila, že tam jsou sami, řádili jako černá ruka.
Vedle jsme dostali nové sousedy, miminka, kolem dvou měsíců, z kojeňáku, pak k nim přibylo ještě jedno, takže noc byla opět zajímavá:))
Bylo mi jich děsně líto, celý den a noc byli v polohovacích lehátkách, kde mohli jenom koukat do stropu. Pak už ani moc neřvali, viděli, že to nemá cenu:(
Ve čtvrtek večer bylo rušno, měli hodně příjmů, volná místa se rychle zaplnila. Pozdě večer jsme dostali spolubydlící, chlapečka asi rok a půl s laryngitidou. Maty se vzbudil a úplně mu zářily očička, měl radost, že je tam KLUK!!! Na chodbě bylo taky vzrůšo, přijali paní s kojencem a o půlnoci ji našli komplet sbalenou a oblečenou u výtahu…bez dítěte.
Ráno se klukovi udělalo líp, takže Matymu zdatně sekundoval v přetváření pokoje. Maty se rozjel tak, jak jsem ho ještě neviděla. Mám docela obezřetný postoj k hyperaktivitě, hned tak nějaké dítě mi hyper nepřijde…takže mi to Mates předvedl:)) Ale vypadá to, že to byla přechodná záležitost, už zase řádí přiměřeně:)
Pak jsme ještě museli na sono, aby se vyloučil reflux (!!!), dr. tvrdila, že když má tu bronchitidu opakovaně (potřetí za půl roku a poprvé obstrukční!!!), a když jsme oba alergici (to beru, i když jen dva měsíce v roce), musí se vyloučit i ten reflux, aby se něco neléčilo zbytečně. Takže se vyloučil, Matyho to moc bavilo:))
A potom už jsme jenom čekali na taťku a já se modlila, aby se Mates ještě na poslední chvíli nepřizabil a pobyt tam si neprodloužil.
Co tam bylo úplně úžasné, tak MUFLONI! Kdo znáte Krč, víte… Chodili nám pod okno, tak aspoň nějaké kino jsme tam měli. Mates pořád vyhlížel KOSY a pak MUFONY:))
Co se týče péče, byla jsem hodně na rozpacích, zdála se mi přehnaná. Ale pak jsem si doma pročetla net a nakonec jsem ráda, že nás tam naše dr. poslala a neskončili jsme jenom s čípkem proti dušení. Já jako malá jsem měla opakované obstrukční bronchitidy do tří let, ale tenkrát se daly ATB a bylo vyřešeno. Mám asi štěstí, astmatem to u mě neskončilo, i když problémy s imunitou mám slušné. Také jsem se dozvěděla, že 80% bronchitid jsou virového původu, což je zřejmě důvod, proč tolik marodů naší generace léčených antibiotiky dopadlo jak dopadlo:(
Maty bude ještě 6 týdnů inhalovat Inflammide, aby se předešlo recidivě, což se stává často, do 27.4. bere Spiropent (nejsem nadšená, je drak a tep se mu tím zvýšil). A 27.4. jdeme na alergo. Já se budu zatím modlit, aby byl v pořádku, jinak budem mít větší psí problém…
Závěr pro mě zní: do nemocnice nikdy bez mámy, aspoň než bude brát víc rozumu. Tady by ho museli zavřít do postýlky a nejspíš i tlumit, jinak by jí rozložil. Péče v Krči je super, podmínky k přežití už horší, ale žijem oba:))
PS: Můj zánět ustoupil až doma po léčbě šalvějí, ten týden stál za to a tak to hodlám zubařce vytmavit!
VŠEM, KDO DOČETLI AŽ SEM: JSTE ÚŽASNÍ!:))))**
Přečtěte si také
Šéf mě pozval na oběd. Snažil se být vtipný, ale utrhl si pořádnou ostudu
- Anonymní
- 02.06.26
- 1969
Na oběd s šéfem? Proč ne, řekla jsem si. Můj šéf je milý chlapík a myslím, že máme hezký kolegiální vztah. Nikdy spolu mimo práci nikam nechodíme, ale v kanceláři nám to klape. Dost mě proto...
Chtěli jsme si užít Den dětí. Místo toho jsme skončili na pohotovosti
- Anonymní
- 02.06.26
- 924
Na Den dětí v naší vesnici jsme se moc těšili. Každý rok ho pořádají místní hasiči a bývá to krásná akce. Různé atrakce, úkoly, sladkosti, hudba, pěna, dobré jídlo a pití. Vyrazila jsem tam s...
„Sbal si svých pět švestek a odejdi,“ řekl mi přítel z ničeho nic po pěti letech
- Anonymní
- 02.06.26
- 2033
S Mirkem jsme chodili pět let, z toho jsme tři roky společně žili v jeho bytě. Z mého pohledu bylo vše v pořádku. Věřila jsem, že spolu zůstaneme navždy. Ale on měl jiné plány. Z ničeho nic otočil...
Dceři je deset a přeje si krém na vrásky. Mám pocit, že jsme se zbláznili
- Anonymní
- 02.06.26
- 585
Když jsem byla malá, utrácela jsem kapesné za žvýkačky, samolepky a časopisy o koních. Moje dcera si za něj chce koupit sérum proti stárnutí a pleťovou masku.
Když skončily nevolnosti, myslela jsem, že bude líp. Bylo mi ještě hůř
- Anonymní
- 02.06.26
- 555
Ten den, kdy jsem si poprvé po týdnech ráno neodběhla se zvedajícím se žaludkem k záchodu, jsem si fakt myslela, že je vyhráno. Že to nejhorší mám za sebou. Že teď přijde to „krásné těhotenství“, o...
Myslela jsem, že jsem připravená na porod. Třetí trimestr mě vyvedl z omylu
- Anonymní
- 01.06.26
- 1684
Ty poslední měsíce těhotenství přišly nějak moc rychle. Ještě jsem měla v hlavě, že „je čas“, ale tělo už jelo na úplně jiný režim než moje představy. Najednou jsem se nemohla pořádně vyspat,...
Ex mi po rozchodu poslal fakturu. Prý mu dlužím za večeře, dárky i dovolenou
- Anonymní
- 01.06.26
- 4809
S Davidem jsem se rozešla po čtyřech letech. Nebyl to hezký rozchod, přesto jsem doufala, že ho zvládneme důstojně a třeba si časem zachováme alespoň přátelský vztah. Prožili jsme spolu spoustu...
Celý život závidím krásným ženám. Připadá mi, že mají všechno zadarmo
- Anonymní
- 01.06.26
- 1334
Vždycky jsem chtěla být krásná. Ne jen hezká nebo sympatická. Krásná. Taková ta žena, za kterou se lidé otočí na ulici, která vejde do místnosti a okamžitě na sebe strhne pozornost. Nikdy jsem...
Dva roky lžu manželovi. Myslí si, že chodím na cvičení, ale pravda je úplně jiná
- Anonymní
- 01.06.26
- 3576
Dva roky tvrdím Karlovi, že chodím na pilates. Každý čtvrtek v půl sedmé si sbalím sportovní tašku, rozloučím se a odcházím z domova. Vrátím se kolem deváté s tím, že jsme si po lekci ještě zašly s...
Jak mám vyjít s penězi? Šetřím na jídle, kočce i lécích. A stejně vyjdu tak tak
- Anonymní
- 01.06.26
- 1730
Je mi 54 let, jsem v invalidním důchodu a mám velký problém vyjít s penězi. Musela jsem si najít přivýdělek, jinak bych asi skončila na ulici. Žiju sama, děti nemám a manžel mi před několika lety...
, slipy s Borkem delaji divy 
To je supééér!
)
No snad to brzo přejde a bude zase dobře. 
a a potom sem-tam zabuda, ze ked sa hodi dozadu tak spadne na hlavu. Nechcem aby sa zlakla a zacala sa bat, tak na nu striehnem 