PSTM č. 103 - Mami, tuli tuli aneb jak jsem se znovu zamilovala do Báry
- Snažení
- Gabinka1
- 20.06.06
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Na Báru jsem se těšila. Byla plánovaná a milovala jsem ji od první chvilky, co jsem o ní věděla. Tedy, ne přímo Báru, ale „to miminko, co se mi usídlilo v bříšku a rostlo a rostlo. Byla jsem doslova nadšená z nevolností (nelžu, zrovna nedávno jsem si projížděla pár deníčku z doby, co jsem byla těhu) teda asi do 14tt, kdy jsem začala zvracet, tam uznávám, že jsem toho měla už dost...
Konec byl lehce rušnější, byla jsem unavená z tvrdnutí a poslíčků, ale i tak jsem si to užívala, pořád jsem někde cestovala. Hrozně moc jsem se těšila na ten uzlíček, který budu mít co nevidět v náručí. Vždycky jsem si přála kluka, ale nakonec jsem byla holčičkou tak nadšená, že jsem ke konci měla hrůzu, aby to nakonec nebyl ten Ondra:)
Porod byl skvělý. I když to nebylo nejlehčí, tak popravdě jsem si myslela, že to bude daleko horší (od porodu patřím k těm, co náležitě okomentují každý porod v každém filmu, který vidím). Nikdy nezapomenu na ten okamžik, kdy se Bára narodila. Najednou byla, odnášeli jí na ošetření a přeměření a za chviličku mi jí manža přinesl, abych si jí pochovala. Od té doby, co se vylodila, jsem brečela štěstím, klepala jsem se jak ratlík a cvakaly mi zuby, že se mi to fakt povedlo, že to nebyl jen sen. Byla jsem v takovém šoku, že jsem se malou bála vzít do ruky. A když jsem si jí vzala, tak jsem zažila naprosto ohromný příval citu, lásky a dojetí, že se to ani nedá popsat. Nic jiného v mém životě se tomu nedá přirovnat. Ani láska k manžovi, prostě nic. Vždycky, když si to vybavím, tak ten pocit v menším provedení prožívám znovu a znovu. Bylo to fakt veliký. Myslela jsem si, tak tohle je to moje štěstí, tohle je vše, co jsem kdy chtěla…
Jenže mě krapet překvapila realita, která následovala. Vždycky jsem si myslela, že moje miminko bude hodné, bude jen papat, spinkat a čůrat a kakat. Smála jsem se holkám na chatu, když se smály ony mě, jak jsem si to krásně namalovala. Tak jo, určitě jsem si malinko myslela, že to nebude tak lehké, koneckonců přečetla jsem si spoustu deníčků. Jenže to, co následovalo, jsem si neuměla vůbec, ale vůbec ani představit. Částečně to je zapříčiněno mojí povahou, částečně vím, že to samozřejmě nebylo zdaleka nejhorší, ale v danou chvíli, navíc ovlivněno hormony v šestinedělí, to bylo prostě příšerný.
Nemyslela jsem si, že budu špatně snášet plakání. Že nám nepůjde kojení jsem si nepřipouštěla. Že nezvládnu nevyspání. Jsem totiž odjakživa taková, že pokud se neproberu sama já od sebe, tak nejsem vyspalá a jsem mrzout. A je jasný, že dítěti bylo jedno, jestli máma spí nebo ne… Bára byla, no, jak to říct - dnešním pohledem asi normální miminko, mým pohledem v té době příšerně uřvaná. Nevěděla jsem si s ní rady. A znáte ten pocit, když nemůžete utišit své dítě, je hrozný…Láska tam byla pořád, jenže jí přehlušil pocit únavy, vyčerpání, že nezvládám být matkou a jestli by nakonec nebylo lepší ji nemít. Ono je něco jiného, když si dítě půjčíte a pak ho někomu vrátíte a něco jiného je mít „to" doma napořád. Manža pořád v práci, doma do mě pak hučel, když jsem už padala na hubu, že mám, co jsem chtěla (dodnes si myslí, že to, čím jsem procházela, se dělo jen u nás, nechápe, že se to děje v mnoha rodinách), v noci chtěl samozřejmě spát. Do toho mi sem začala chodit tchýně, radit a poučovat, nadávat, ale pomoc nikde žádná. Za 6 týdnů po porodu jsem se dostala nejedením a stresem a nevyspáním na váhu 6kg níže než před otěhotněním. Po návratu z porodnice jsem nakonec na noc začala dokrmovat UM (protože do mě hučel manža, že má hlad a že když jí zaplácnu, bude klid, což dnes vím, že byla chyba). Pamatuji si, že jednu noc jsem byla už tak hotová a malá tak moc plakala, nepomáhala ani rektální rourka, kojení nic, že jsem s ní skoro hodila na postel (ne doslova, ale dost rázně jsem jí položila). Dodnes mě to pronásleduje. Ten pocit lásky se zkrátka kamsi zasunul, protože místo užívání si miminka jsem se učila, jak to zvládnout a jak to přežít. Vysvobození pro mě bylo, když jsme jezdili do Prahy, kde si moje mamka vzala malou, ta jí spala na břiše a já spala ve vedlejší místnosti. Nebudu to natahovat, však ty pocity znáte…někdo to má v pohodě, snáší to, někdo to prožije, ale nemluví o tom a někdo jako já má potřebu to vyventilovat, ulevit si. Snad proto vyzněly moje příspěvky často jako stížnosti. Jenže od mamky jsem naučená nedusit v sobě nic, protože jinak se z nás stává časovaná bomba…
Po šestinedělí se to nějak srovnalo. Asi měly podíl i ty bláznivé hormony. Já se dala víc do klidu, začala jsem zas normálně jíst, šlo nám kojení, s malou začala být postupně i zábava. Celkem pohoda, zvykla jsem si na noční vstávání, krom jednoho období jsem přestala řešit, že usíná s námi a spí s námi…Přežili jsme první zoubky bez větších potíží a tak jsem myslela, že je všechno za námi.
Jenže jsem se mýlila. Nenápadně to začalo růstem dalších zubů, horních jedniček a následně ještě dvojek. Malá byla nevrlá. Do toho příkrmy. Počasí. A když si na něco zvyknete, že to funguje a něco nového vám to zas nabourá…myslela jsem, že to je snad předčasný nástup období vzdoru, nenápadného…všechno se stupňovalo, až někdy po roce jsem malé začala mít dost. Samozřejmě ne pořád. Bylo to proložené obdobím, kdy začala dělat nové věci. Ale mezitím byly chvíle, kdy se ukrutně vztekala, začala sebou házet po zemi, kroutit se, řvát a řvát, následně do mě bušit, jakékoliv NE bylo jak rozbuška, o zákazech nemluvě (a to jsem fakt zakazovala jen opravdu věci, co se nesmí, ne každou blbost). Pak už ty hysterické záchvaty byly takové, že jsem se psychicky zhroutila. Fakt, že jo. Jednou zas tak řvala a já už nevěděla, o dělat, tak jsem jí lupla do golfek, připoutala a odešla do vedlejšího pokoje bez ohledu na to, co se vedle děje. Brečela jsem. Vybrečela jsem se mámě na rameno, že už jí mam opravdu plný kecky. Ten pocit už nepřemohly ani ty světlé chvilky. Myslela jsem, že se zblázním. Vyvrcholilo to o Vánocích, kdy se přidal stres z onoho svátku a po Novém roce jsem dostala od obvodní doktorky prášky na nervy (šla jsem teda s kolapsovými stavy).
Situaci jsem řešila částečně na emimču, dost často s Markétou (Bolero) a Katchou (která je mi asi po psychické stránce nejblíž - myslím, že se neurazí, ale probíraly jsme to a ví, o čem mluvím:)). Katcha možná nezapomněla, když jsem u nich byla v listopadu, jak úžasně jsem se cítila, když jsem Báru neviděla skoro celý den, kdy si hrála s Vítkem či u nich v pokojíčku. Nikdo na mě nehoukal, nikdo se po mě nesápal celý den (snad krom Vítka občas:)), nikdo se nevztekal, prostě klid. Tam někde mě trklo, že by tu společnost potřebovala často a od té doby jsem se snažila. Dneska už radu typu - dítě se s mámou zkrátka může nudit, i kdyby se snažila sebevíc, beru a chápu. Ovšem musím na druhou stranu říct, že právě návštěvy u ostatních zas vypadaly tak, že Bára byla milionová a já tak byla za vola:)
K velkému zlomu došlo někdy kolem ledna / února. Tehdy (přesně teď nevím) nám dorostly zuby (tedy krom pětek, těch se bojím) a najednou byl relativní klid. Sem tam vztek už mě nerozházel, začala jakž takž poslouchat, spolupracovat. Zkrátka se cosi změnilo. Sem tam je projeví obdobíčko Já sám, ale ne v tom provedení, co jsem tu četla v diskusi. Prostě klid.
A někdy tehdy se to stalo. Báru jsme uspávali u nás v posteli a teprve poté jí přendáváme do postýlky. A jednou se ke mně otočila, chytla mě za ruku a usnula s ní v náruči. A další noc se to opakovalo a další a další…a stal se z toho rituálek. K němu se přidalo, že už mě nechytala za ruku, ale začala mě objímat, hladit ve vlasech, jak bych to čekala od milence (= manži). Pusinkovat. Volat Mamí, tuli tuli. Někdy objímá tak, až se dusím, ale vůbec mi to nevadí. Ona mě objímá, já říkám: Miluji tě, mám tě ráda. Někdy mi to vrátí a řekne Láda, někdy mě jen obejme a dá mi pusu. Najednou jsem pocítila ten stejný pocit, co před necelými 21 měsíci, když se narodila. Ohromný nával lásky, div mi to neroztrhá hruď. Vhání mi to slzy do očí a říká mi to, jak moc svoje dítě miluji i přes krušné začátky, za které vlastně nemohla. Jak jsem byla hloupá, když jsem si říkala, že už jí mám plný zuby a nejradši bych si hodila mašli…Pochopila jsem taky tehdy, že její vzteky vlastně nesouvisely se vzdorem (tedy ne zcela, maličko možná), ale s tím, že jí rostly zoubky a to byl její projev, jak s tím sama bojovala, protože růst zubů není nic příjemného (bohužel kdyby mi rostly ty osmičky dřív, mohla jsem na všechno mít jiný pohled). A že ten tvoreček fakt za nic nemůže, navíc za relativně krátkou dobu prošel ohromným vývojem, což je nápor i na ni. Zjistila jsem, že ať udělá cokoliv, vždycky jí budu milovat. Tenhle pocit zažívám 2× denně - když jde spát po obědě a večer a je to báječné.
Báru jsem milovala od prvního okamžiku, ještě před //. Milovala jsem jí vždy a milovat jí vždycky budu, i když to někdy zkalí pár maličkostí. Tímto chci říct, že se vlastně omlouvám i za své často plačtivé a pesimistické komentáře, kde jsem si stěžovala.
Takhle jsem znovuobjevila lásku ke svému dítěti.Vím, že jsem to asi trochu natáhla, ale tak to prostě cítím. Vím, že každá takové pocity znáte. Ale já nejsem zvyklá v sobě něco dusit a mam ohromnou potřebu to říct, přiznat se k tomu. Říct, jakou mám radost, že jsem na to přišla, i když tak pozdě. Doufám tedy, že můj lehce sentimentální deníček přijmete a snad i pochopíte, proč jsem to psala…a děkuji, že jste to dočetly…
Gabča a Bára, 20měsíců a 3týdny
Albi 22.12.79 : Anika 2.12.04 - 3210g / 50cm (Praha)
těhulka TP vánoce 06
Anouar 20.6.80 (Praha)
Asha 13.1.75 : Matyáš 8.1.04 - 3600g / 48cm (Praha)
těhulka TP 7.2.07
Bolero 10.1.79 : Markéta 23.9.04 - 3280g / 50cm (Vodňany)
Budulínek 1.7.75 : Jakub 13.9.04 - 3400g / 49cm (Ostrava)
Dancul 30.1.80 : snažilka (Bratislava)
Evel 4.8.76 : Adam 10.8.04 - 3300g / 48cm (Křešice u Ltm)
Gábinka 30.10.81 : Bára 29.9.04 - 3570g / 51cm (Libomyšl)
Gabka 77 6.12.77 : Matěj 2.2.05 - 4480g / 54cm (Ostrava)
Gabule 5.8.80 : Štěpánek 18.2.05 - 3100g / 48cm (Ostrava)
Janew : Emma 16.3.06 - 2410g / cm (Praha)
Kacula 30.6.79 : Veronika 25.3.05 - 3710g / 51cm (Praha)
těhulka TP 1.11.06
Kačka 3.12.81 : těhulka TP 23.11.06 (Praha)
Kakinka 1.3.78 : Martin 30.10.05 - 3300g / 50cm (Jihlava)
Katcha 14.4.73 : Michaela 19.2.02 - 2960g / 50cm
Vít 6.10.04 - 3440g / 49cm (Praha)
Kiwwi 10.3.69: Hana 10.8.05 - 3000g / 49cm (Nitra)
Missorka 27.7.76 : Vojtěch 29.6.04 - 3330g / 50cm
Valerie 3.8.05 - 3500g / 48cm (Polerady)
Pepigaba 14.9.67 : Kateřina 14.6.96 - 3000g / 50cm
Jan 12.7.04 - 3333g / 50cm (Opava)
Puisek 9.8.78 : těhulka TP 2.9.06 (Litoměřice)
Tessie 16.6.80 : Matěj 17.5.05 - 3180g / 48cm (Praha)
Nakukovatelka deníčku:
Magrata 2.8.76 : Kryštof 16.2.04 (Praha)
Co nás čeká:
29.6. Vojta - 2. narozeniny
30.6. Kacula - 27. narozeniny
Přečtěte si také
K miminku nás nepustí kvůli virům. Na sítích se přitom chlubí fotkami z herny
- Anonymní
- 28.06.26
- 26
Když se do rodiny narodí nové miminko, většinou je to důvod k obrovské radosti. Všichni se těší, až si uzlíček štěstí pochovají, a těší se na to, jak budou bratranci a sestřenice vyrůstat společně....
Po letech jsem si řekla o přidání. Reakce šéfa mě šokovala
- Anonymní
- 28.06.26
- 49
Dlouho jsem si říkala, že peníze nejsou všechno a že hlavní je mít práci, která mě baví. Když jsem si ale po několika letech konečně řekla o vyšší plat, čekala jsem všechno možné. Jen ne reakci,...
Po nastěhování do nového domu mám pocit, že v něm nejsme sami
- Anonymní
- 28.06.26
- 38
Když jsme se s manželem a dětmi nastěhovali do vysněného domu, měla jsem pocit, že začínáme novou kapitolu života. Jenže po několika týdnech se začaly dít věci, které si dodnes neumím rozumně...
Manžel si vsadil, že do léta nezhubnu. Tvrdí, že šlo jen o vtip
- Anonymní
- 28.06.26
- 74
Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco takového dokáže ranit. Nešlo ani tak o samotnou poznámku, ale o způsob, jakým jsem se ji dozvěděla. Od té chvíle se na svého manžela dívám úplně jinak.
Tchyně nám pomohla s bydlením. Teď má pocit, že jí patří celý náš život
- Anonymní
- 27.06.26
- 3117
Tchyně nám finančně pomohla s bydlením a já jí za to byla opravdu vděčná. Jenže od té doby má pocit, že může rozhodovat o všem: o zařízení bytu, výchově dětí, našich dovolených i o tom, jak...
Švagrová pojmenovala dítě po mé zesnulé dceři. Nikdo nechápe, proč mi to vadí
- Anonymní
- 27.06.26
- 2459
Když moje švagrová porodila dceru, měla jsem z ní upřímnou radost. Ta ale zmizela ve chvíli, kdy oznámila její jméno. Od té doby je mezi námi napětí a část rodiny si myslí, že reaguji přehnaně.
Partner v 55 letech už dítě nechce. Já ho chci, uvažuju, že si to „zařídím“
- Anonymní
- 27.06.26
- 1382
Láska si nevybírá a neptá se na datum narození v občance. Když jsem před čtyřmi měsíci potkala Igora, věkový rozdíl devětadvaceti let jsem vůbec neřešila. Je mi šestadvacet, jemu pětapadesát, ale...
Manžel chce třetí dítě, já už ale nemůžu. Bojím se, že mi to nikdy neodpustí
- Anonymní
- 27.06.26
- 811
Máme dvě děti, domácnost, práci a každodenní kolotoč, který mě vyčerpává víc, než si manžel připouští. On by si přál ještě třetí dítě, protože sní o velké rodině a dalším miminku. Já ale cítím, že...
Chlap v base, 2 děti na krku a rodičák k smíchu. Stát mě hodil přes palubu
- Anonymní
- 27.06.26
- 925
Včera jsem stála u pokladny v supermarketu, v peněžence poslední dvě stovky a v košíku jenom ty nejlevnější plíny, mléko a pár rohlíků. Když mi prodavačka řekla výslednou částku, udělalo se mi...
„Zničili jste mi budoucnost.“ Tohle nám syn řekl po přijímačkách
- Anonymní
- 26.06.26
- 5552
Věděla jsem, že nepřijetí na vysokou školu syna zasáhne. Nečekala jsem ale, že místo zklamání přijde vztek. A že za svůj neúspěch začne obviňovat nás.
). A přesto je mám ráda, moc moc ráda, ale jsou chvíle, kdy chci být sama bez nich, a cítím, že je toho na mě moc. Jsou to jenom chvíle, většinou než ty menší dva usnou a taky mě mrzí že jsem na ně ošklivá. Jsem ráda, že ty o tom co prožíváš dokážeš napsat. Jsi dobrá máma, fakt.
)
