Ranní fejetonek

Stávejte, šichni, je bílý den! Eliška musí lychle stávat! panebože, já to dítě snad roztrhnu říkám si v duchu a ve tmě se snažím na hodinkách zjistit vzájemnou konstelaci malé a velké ručičky. Když jsem tu malou nezahlédla mezi šestkou a sedmičkou, polilo mě horko. Odhrnuté závěsy potvrdily ortel: čtvrt na šest. H(r)át, já chci hát ozývá se vytrvale z temnot. Co se dá dělat... . Silou vůle opouštím teplo poslete. Manžel mi naše ranní ptáčátko vyndavá z postýlky a opět se slastně noří do peřin. Službu měl včera.

V šest už sedí můj pobledlý stín v kuchyni a otupělý mozek duní: „Ona za to přece nemůže; prostě víc spát nepotřebuje. Nesmíš se za to na ni zlobit.“ Vztek a bezmoc mě (pomalu) opouštějí. Přes mlžný opar nezměrné únavy sleduji svou dvouletou dceru, kterak skáče po pokoji. Ano, skáče, neb její přirozenost jí velí, aby se něčeho tak nudného jako chůze vzdala ve prospěch popobíhání, skoků, poskoků, plazení a jiných roztodivných pohybů. Vozí panáčky na výlet, vaří jim kafíčko z podzimních kaštánků, jde s nimi nakupovat cuketku, čte s nimi knížky… a vše neúnavně, a občas vtipně, komentuje.
Panáček to právě asi nestihl na nočníček, neb slyším její blahosklonné „Neboj, panáčku, to se může stát každýmu“.
Slyším v tom sebe samu a vevnitř se usmívám. Sleduji ten nádherný, rozkvetlý dvouletý život a bezděky si sahám na (zatím malé) bříško. Tam, bezpečně stulený, pomalu klíčí další.

Vzpomínám na chvíli, kdy přede dvěma lety přišla na svět Eliška. Jak to bylo krásné, ale jak to nebyla „láska na první pohled“. Jak s porodem se začalo rodit něco nového; vztah a láska k tomu malému človíčku. Přes první pohledy do očí, první kojení, první úsměvy … první probdělou noc, první návštěvu pohotovosti… A jak tu pak najednou byla … absolutní, bezpodmínečná láska. Takouvá, co ji znají nejspíš jen maminky. Taková, co koneckonců sílí i těmi brzkými probuzeními, prvním obdobím vzdoru, vztekáním a naschvály. Že, Eliško…:)

Vím, že mě Eliška do večera párkrát příšerně vytočí, ale určíitě mě víckrát rozesměje. A o tom to je… Vždyť „kdo nezažil temnotu noci, nepozná nikdy plně krásu a moc slunečních paprsků za svítání“. Bez špatného nezle poznat dobré.
A proč to vlastně píšu? Snad proto, abych se ujistila, že i přes ta mnohá „já ji snad roztrhnu“ jsem úplně normální, milující máma."

Katulík

P.S. Pro manžela: Tome, díky za ten leden. Vstávals s Eliškou, když mě bylo špatně a musela jsem sbírat síly pro to ještě nenarozené.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
Slanka
687
25.2.05 10:26

Uf, to je krásně napsané, zatlačuji slzičku a přeji Vám s manželem hodně zdravíčka, štěstíčka a radosti s Eliškou i s novým, rostoucím životem v bříšku…
Slanka* + Marianka 22+6 tt.

  • načítám...
  • Zmínit
Missorka
25.2.05 11:32

Krásný a úžasný a přesně vím, jak se cítíš, je to hodně podobné.

Mnoho štěstí celé vaší rodince

Peta, Vojta a Klíšťátko

  • Upravit
Anonymní
25.2.05 13:16

Velice trefně jsi popsala skutečnost, kterou snad známe jenom my - maminky.
Přejeme Vám všem hodně štěstí.
Hanka + Hanička 1 měsíc

  • Upravit
Anonymní
25.2.05 13:36

Nadhera, dekuju! Presne tohle jsem si dneska potrebovala precist :-))))

Hodne stesti, Klara

  • Upravit
pupula
1207
25.2.05 14:08

Ahoj,Moooooc krásně a dobře napsáno:) Musela jsem to dát přečíst mamině a kamarádce,jen souhlasily:)
už se těším až to budu taky tak cítit".
Snažilka Pupula

  • načítám...
  • Zmínit
gothic
1376
25.2.05 19:57

Ahoj, presne toto som si potrebovala precitat po vcerajsom prisernom dni a noci. Poslzila som si. Ten nas cert ma vie tak vytocit, ale aj rozosmiat. Pozdravuj dcerku a brusko.:-)

  • načítám...
  • Zmínit
Titinka
137
25.2.05 20:10

Nááááááááááádhera!!! Zas mi tečou slzy jako hrachy…

  • načítám...
  • Zmínit
Anonymní
25.2.05 20:11

Nááááááááááádhera!!! Zas mi tečou slzy jako hrachy…

  • Upravit
KEIKO
290
27.2.05 13:03

Moc krásně napsáno. I když nás děti někdy dokážou pěkně vytočit a dělají naschvály, ty jejich úsměvy a každodenní pokroky ve všem jsou úžasné!
Mateřská láska je opravdu tak velká, že nejde slovy popsat. Teď, když už člověk ty děti má, říká si, jak jsem mohla být bez nich? (to byla nuda, že jo?)
Přeju vám všem vše nej! A pohlazení bříšku!

KEIKO + dvojčata

  • načítám...
  • Zmínit
baghira
2901
28.2.05 20:20

Katulíku,
mooooc nádherně jsi to vystihla - co pro nás ty naše děti znamenají!!!!
Díky za tenhle článeček :)

Baghira a Eliška (10,5 m.)

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Mluvči, dělači a já: Z deníčku ženy, která nesnáší tiskové konference

„Maminko, ty záříš!“ – 2. část

Letní románek s hořkou příchutí: Byla jsem jen náhradní řešení?

Naše cesta nemocí: Centrální mozková příhoda mého tatínka

Můj boj s tím, proč moje děti přišly o prarodiče: Čekáte lásku, přijdou podmínky

„Maminko, ty záříš!“ – 1. část

Má cesta k miminku: Rok plný nadějí, zákroků a nekonečného čekání

Když dětské bolesti hlavy nejsou jen migrénou: Můj deník nejistoty

Seděli jsme tam v bundách. Ale vnoučka snacha vůbec neoblékla

Od emailu až ke knize. Někdy stačí jeden e-mail... a změní se úplně všechno