Soutěž - čekání na čápa

Dobrý den,chtěla bych Vám také napsat svůj příběh s těhotenstvím.

Bylo mi třicet,doma jsem měla již osmiletou holčinu a ne a ne přijít do jiného stavu.Jak já záviděla maminkám s kočárkama,že oni vozí a já ne..V podstatě ani není divu v práci jsem byla od rána do večera.Domů jsem chodila unavená a myšlenkama stále v práci.Jednoho dne jsem řekla dost,takhle to nejde.Dala jsem výpověď.Více času jsem trávila s rodinou.Do tří měsíců jsme se i stěhovali do jiného bytečku a já začala plánovat dovolenou na léto… Zničehonic jsem začala mít šílenou křeč do břicha,na kterou nepomohla ani horká,osvědčená koupel.Když už to trvalo asi třetí týden,zašla jsem k obvodní doktorce.Ta mi po prohlídce nabrala krev i moč,ale z výsledků nic nezjistila.Pak mi jedna známá řekla,že měla takové křeče z ledvinového kamene.Tak jsem to oznámila doktorce,jestli to nemůže být ono a ta mě poslala na ultrazvuk.Tam však také nic nezjistili.Celé jsem si to uzavřela sama,že mám tedy nepochodující ledvinový kámen,který není na ultrazvuku vidět…

Po týdnu opětovných bolestí jsem se ještě objednala na gynekologii.Tam mi lékařka oznámila,že jsem v jiném stavu.Vůbec se mi tomu nechtělo věřit.Celé tři roky jsem na to každý měsíc čekala a nyní když jsem na to přestala myslet,tak to vyšlo.Přítel ani rodiče tomu také nevěřili,až po shlédnutí obrázku prvního ultrazvuku změnili názor.Je pravda,že nastávající tatínek dříve,protože jsem začala trpět raníma,odpoledníma i nočníma nevolnostma na záchodě.

Celé těhotenství jsem byla pyšnou mámou a byla šťastná.Radost mi jen na 1,5 měsíce zkazil výsledek krve,který vyšel špatně a vypadalo to na Downův syndrom.Bylo to neuvěřitelně dlouhé čekání,jak vyjde plodová voda.

Když mi lékařka po měsíci oznámila,že je vše v pořádku,tak jsem vykřikla
a radovala se jak malá holka.

Pochopitelně od té doby jsem si svého „Bobíška“ hýčkala ještě víc.Bobíškovi se dařilo a začal si v mém břiše budovat apartmán.Vypadala jsem ze svých původních 162cm/49kg jak Míša kulička.Nikde jsem netloustla,jen to břicho bylo stále větší a větší.Ke konci jsem se už pomalu nedostala ani přes „jeho“apartmán k dřezu…

Bylo jasné,že se tam „Bobíškovi“líbí a ven se mu tedy pochopitelně chtít nebude.
Po 10dnech ,kdy jsem přenášela jsem šla na vyvolání.Ten den nádherně sněžilo a tak jsem ještě ráno počkala,než budoucí otec „Bobíška“odhrne sníh…Nebylo vážně kam spěchat,všem nám bylo jasné,že „Bobíšek“svůj apartmán,jen tak neopustí.

V nemocnici mi hned propíchli plodovou vodu a já čekala a čekala a pak už hekala a sténala.Po 16hodinách už jsem proklínala i svého chlapa,který mne poučoval jak mám správně dýchat,že to odbývám.Už byla pomalu půlnoc a já se loučila se životem,že tohle už vydržet nemůžu.Vždy přišla jen sestra nebo doktorka,která mi oznámila,že se málo otevírám a zase odešla.Pak se tam najednou objevil doktor,který když mě po prohlíce viděl,tak se zděsil a řekl,že budem hned rodit,protože se nám „Bobíšek“začíná točit kolem pupečníkové šňůry.Pak vyběhl na chodbu a za chvilku už tam byl snad celý personál nemocnice.Bylo to dlouhé a nekonečné.Přítele jsem měla celou dobu u sebe a byl bělejší,jak stěna.Až později mi řekl,že zaslechl,jak ten doktor vběhl na chodbu a řekl,že rychle nebo nás oba nezachrání,že na pumpu či císařák už je pozdě…

Pravdou je,že mne potom asi hodinu zašívali,ale ten pocit,když mi mého"Bobíška" ukázali v té modré pletené čepičce a já viděla nejkrásnější tmavě modré oči na světě(ty má momochodem dodnes) mi vše vynahradilo.

Můj „ledvinový kámen“Péťa vážil 5kg a 55cm.

Je to moje sluníčko,které bych nevyměnila za nic na světě i když je to takový rošťáček.