Špatné rozhodnutí
Dlouho jsem se rozhodovala, zda deníček sem vůbec napsat, nebo se vypsat doma jen na papír. Moje psaní bude o mé nejbolestivější ztrátě, co mě doposud potkala a bude mě pronásledovat celý život.
Vezmu to pěkně od začátku. Před 8 lety jsem přišla o miminko v 9. týdnu těhotenství, bylo to tehdy velmi bolestivé, ale říkala jsem si, že to tak asi prostě mělo být. Když jsem nemohla po tom otěhotnět, tak jsem po 3 letech s manželem vyhledala lékařskou pomoc a doktor mě poslal do nejbližšího centra asistované reprodukce.
Byla jsem opravdu smutná, že k nám miminko ne a ne přijít a doufala jsem, že se to díky caru brzy povede. Po 3 neúspěšných IUI mě kvůli zdravotnímu stavu doporučil IVF. První neúspěšných pokus jsme s manželem řádně oplakali a u druhého pokusu jsme nechali už zavést 2 embrya. Ani tento pokus ale bohužel nevyšel.
Čas plynul a nakonec po dvou letech od léčení jsem díky centru otěhotněla přes léky a narodila se nám zdravá holčička. Doktor mi doporučoval, pokud budeme chtít, ještě další dítě, abychom s tím dlouho nečekaly - aby byla větší šance na úspěch. Dcera byla, je a bude pro nás opravdu dar z nebe, neskutečně moc ji milujeme.
Když byl dceři rok, tak jsme zatoužili ještě po druhém dítku, ale když ani po dalších 2 letech nepřicházelo, tak jsme opět navštívili náš CAR a tam po vyšetření nebylo co řešit a poslední pokus IVF byla jasná volba.
Po dohodě s embryoložkou jsme zavedli 2 embrya. Když se za pár dní na testu ukázala druhá čárka, byli jsme všichni strašně šťastní a já tomu nemohla uvěřit. Jen další dny jsme začala mít komplikace a musela jsem skončit na kopačkách, protože se mi rozjel ošklivý OHSS.
Byly to fakt hrozné 3 týdny, co jsem musela jen ležet a nic nedělat a měla jsem opravdu bolesti, ale vše se zvládlo a my čekali na den, kdy jsem měla jít na ultrazvuk, aby mi potvrdil těhotenství a ukázalo se, zda čekáme dvojčátka, nebo jen jednoho bojovníčka.
Bohužel po vyšetření byla obrovská ledová sprcha. Doktor mi oznámil, že se muselo jedno embryo ještě rozdělit a místo dvou jsou tam tři. Doporučoval hned redukci, ale že se čeká do 12. týdne těhotenství, zda to jedno z nich samo nevzdá. Se slzami jsem odcházela z ordinace a brečela jsem až do další kontroly.
Na další kontrole tam byly už 3 srdíčka a doktor neviděl jiné východisko než redukci. Bylo to strašné rozhodování, tak moc jsme toužili po miminku a teď mám jedno obětovat? Ne, to jsem nemohla přenést přes srdce, jenže můj zdravotní stav se rapidně zhoršil a nevolnosti už byly tak velké, že jsem za dva měsíce zhubla 10 kilo a bylo to na kapačky. A do toho jsem začala mít strašné bolesti a po dalších vyšetření jiného doktora mi byla opět doporučená redukce.
Doktor nám domlouval, že aspoň dáme šanci dvou miminkům, ale jak to neudělám, zaručeně přijdu o všechny. Mám i prý špatný tvar dělohy a ta tolik miminek neudrží. Po těžkém rozhodnutí a proplakaných dnech i nocích jsem se dostavila na tu prokletou redukci a i tam jsem moc plakala.
Vědomě jsem nechala zabít své dítě. Stále moc jsem si to vyčítala, ale tam mě všichni doktoři ujišťovali, že je to správné rozhodnutí, že v mé situaci bych přišla o všechny tři a že dávám šanci zbylým dvěma miminkům.
Po té redukci se pomalu vše vracelo do normálu a jáa už v sobě udržela i jídlo, začalo mi být lépe a všechny kontroly dopadly dobře. Ve 13. týdnu těhotenství jsme se dozvěděli, že čekáme zdravého chlapečka a holčičku. Stále jsem myslela i na to třetí obětované miminko, ale musela jsem tu být pro svoji tříletou dceru a dvojčátka, co jsem čekala.
V 16. týdnu těhotenství měla doktorka strašnou radost, že na ultrazvuku vidí krásná a zdravá miminka a říkala tam dceři, jak to bude mít fajn, když bude mít bráchu i ségru a my se s manželem konečně naplno začali radovat, že za nedlouho nás bude víc.
Bohužel po 14 dnech po kontrole u mého gynekologa mě začalo dost bolet břicho a já radši další den jela na pohotovost pro klid duše a tam mě vyšetřili. Miminka byla v pořádku a porodní cesty byly uzavřené, ale pro jistotu si mě tam nechali, kdybych náhodou měla zánět močových cest.
Druhý den jsem začala z ničeho nic strašně krvácet a já se strašně moc bála nejhoršího, ale ustálo se to a po týdnu jsem už ani nešpinila a pak v noci jsem chytla strašně velké bolesti a opět krvácení, že jsem musela na sál a urychlili mi porod. Prý už to nešlo zastavit, tak to doktor rozjel a praskl mi vodu a já v tu chvíli rodila živá miminka s tím, že si je nikdy nebudu moc pochovat a mít je v náručí.
Byla jsem teprve pátý měsíc a to děti ještě neměly šanci na světě přežít. Bylo to opravdu moc bolestivé a kruté. Pak jsme musela ještě na dočištění pod narkózu a já v slzách se modlila, ať už mě uspí a já se probudím a zjistím, že to byl jen ošklivý sen. Bohužel to tak nebylo a po probuzení jsem se sesypala a dostala jsem léky na uklidnění a byl mi doporučený psycholog a já jen prosila, aby za mnou pustili manžela. Ten brzy dorazil a v obětí jsme brečeli oba.
Už jsou to tři týdny a já stále brečím a a nenávidím se za všechno, co jsem udělala. Vlastně jsem zabila své děti, které jsem si tak moc přála a já se s tím nikdy nesmířím. Nejradši bych křičela na celý svět - proč? Proč se to stalo? Proč to tak mělo být?
Když jsem poprvé přišla v tom 9. týdnu těhotenství o miminko, tak jsem si říkala, že to tak prosté mělo být, že miminko bylo asi nemocné, ale teď? Miminka byla zdravá a do poslední chvíle žila, tak proč? Byl to trest za to, že jsem obětovala jedno z dětí, abych dala šanci ostatním? Proč jsem o miminka přišla v pátém měsíci, když ještě na světě neměla šanci přežít? Proč, proč, proč?
Nikdo mi nemůže odpovědět a taky mi nikdo s mojí bolestí a vinou nepomůže. Trest to byl a je opravdu krutý. Každý večer když uložím do postele svoji dceru, můj jediný důvod, pro kterej musím žít dál, brečím a stále si promítám v hlavě, co se stalo. Stále je vidím před očima, jak jsem se na ultrazvuku z nich radovala a pak, jak jsem o ně přicházela.
Proč to tak muselo být? Ty děti za nic nemohly, a přesto musely odejít. Dcera se mě ptá, kde jsou miminka, co jsem měla v bříšku, strašně moc se na ně těšila a já jí musím vysvětlovat, že byly nemocné a musely do nebíčka. Je ještě moc malá, aby to pochopila a hlavně vím, že to byla jen a jen moje chyba mé špatné rozhodování už od samého začátku a za to jsem musela zaplatit daň nejvyšší.
Budu doufat, že čas tu bolest aspoň zmírní, ale vím, že nikdy nepřejde a bolet to bude už navždy. Snad čas mě s tím naučí žít. Teď tu musím s manželem pro naši dceru, ta nás teď hodně potřebuje a dává nám chuť do života. Na naše všechny andělíčky nikdy nezapomeneme.
Přečtěte si také
Kojím tříletého syna. Moje kamarádky mě kvůli tomu vyštvaly z party
- Anonymní
- 12.07.26
- 31
Asi potřebuju slyšet, že nejsem blázen, protože moje okolí mě tak momentálně bere. Mám tříletého syna a stále ho kojím. Než mě začnete odsuzovat – nekojím ho na veřejnosti, je to naše ranní a...
Chtěl jsem, aby žena měla ráda moji matku. Nakonec se ale obě spikly proti mně
- Anonymní
- 12.07.26
- 32
Když jsem si bral svou ženu, měl jsem jediné přání. Aby si rozuměla s mojí maminkou. Celý život jsem poslouchal historky o zlých tchyních a rozhádaných rodinách, a tak jsem si říkal, že u nás to...
Chlapeček s poruchou chování si ve školce oblíbil mou dceru. Jeho láska ale bolí
- Anonymní
- 12.07.26
- 65
Jsem docela ráda, že je konec školky, alespoň na pár týdnů. Od září to ale asi začne nanovo. Chtěla jsem dát dceru do jiné třídy, jenže ona nechce. Bohužel je v té její chlapeček s poruchou...
Našla jsem u muže v telefonu fotky své sestry. Chce s ní spát
- Anonymní
- 11.07.26
- 2354
Sedím doma v obýváku, děti spí a já mám pocit, že se mi pod nohama propadla zem. Dneska odpoledne si manžel nechal na stole odemčený telefon, protože šel ven čistit auto. Pípla mu zpráva na...
Pár stránek knihy a jedna velmi trapná chvíle v metru
- Anonymní
- 11.07.26
- 1612
Měla to být jen obyčejná cesta do práce a pár stránek nové knihy. Místo toho jsem seděla v metru se slzami v očích, a když ke mě přistoupila starší dáma upekla jsem si ještě k tomu pěkný trapas....
Celé roky jsem si myslela, že mě tchyně nesnáší. Nakonec mi nejvíc pomohla
- Anonymní
- 11.07.26
- 1180
Když jsem poznala Filipa, bylo mi pětadvacet a byla jsem přesvědčená, že když si rozumí dva lidé, mají z poloviny vyhráno. Nenapadlo mě, že mnohem složitější bude vyjít s jeho maminkou.
Na rodinné dovolené jsem zjistila, kdo je pro manžela důležitější než my
- Anonymní
- 11.07.26
- 1382
Když jsme letos vyrazili do Chorvatska, věřila jsem, že nás čeká deset dní, kdy konečně vypneme. Manžel poslední měsíce pracoval od rána do večera a doma jsme spolu zvládli prohodit sotva pár vět....
Kamarádka mi nevzala jen partnera. Začala žít život, který měl být můj
- Anonymní
- 11.07.26
- 949
Když jsme se s Michalem rozešli po pěti letech, říkala jsem si, že horší už to být nemůže. Brečela jsem celé týdny a snažila se smířit s tím, že některé vztahy prostě nevydrží. Netušila jsem, že ta...
Na fotbal nežárlím. Jen mám pocit, že manžela ztrácím a hodně mi chybí
- Anonymní
- 10.07.26
- 1112
Děti vyrostly, jenže fotbal se hraje pořád. Teď navíc i po nocích. Myslela jsem, že budeme trávit večery spolu, místo toho manžel chodí brzy spát, aby mohl v noci koukat na mistrovství.
Byla jsem mladá babička a neměla na vnučku čas. Dnes svého sobectví lituji
- Anonymní
- 10.07.26
- 1385
Když jsem se stala babičkou, bylo mi 43 let. Mé jediné vnučce je dnes už 15 let a já si její dětství vlastně vůbec neužila. Byla jsem naštvaná na dceru, že otěhotněla tak mladá, ale zároveň jsem...
Sorry za pitomce, ale napsat v této situaci toto.. 
a nic si nevyčítej, dopadlo by to asi stejně a možná i dřív. 
