Špatné rozhodnutí
Dlouho jsem se rozhodovala, zda deníček sem vůbec napsat, nebo se vypsat doma jen na papír. Moje psaní bude o mé nejbolestivější ztrátě, co mě doposud potkala a bude mě pronásledovat celý život.
Vezmu to pěkně od začátku. Před 8 lety jsem přišla o miminko v 9. týdnu těhotenství, bylo to tehdy velmi bolestivé, ale říkala jsem si, že to tak asi prostě mělo být. Když jsem nemohla po tom otěhotnět, tak jsem po 3 letech s manželem vyhledala lékařskou pomoc a doktor mě poslal do nejbližšího centra asistované reprodukce.
Byla jsem opravdu smutná, že k nám miminko ne a ne přijít a doufala jsem, že se to díky caru brzy povede. Po 3 neúspěšných IUI mě kvůli zdravotnímu stavu doporučil IVF. První neúspěšných pokus jsme s manželem řádně oplakali a u druhého pokusu jsme nechali už zavést 2 embrya. Ani tento pokus ale bohužel nevyšel.
Čas plynul a nakonec po dvou letech od léčení jsem díky centru otěhotněla přes léky a narodila se nám zdravá holčička. Doktor mi doporučoval, pokud budeme chtít, ještě další dítě, abychom s tím dlouho nečekaly - aby byla větší šance na úspěch. Dcera byla, je a bude pro nás opravdu dar z nebe, neskutečně moc ji milujeme.
Když byl dceři rok, tak jsme zatoužili ještě po druhém dítku, ale když ani po dalších 2 letech nepřicházelo, tak jsme opět navštívili náš CAR a tam po vyšetření nebylo co řešit a poslední pokus IVF byla jasná volba.
Po dohodě s embryoložkou jsme zavedli 2 embrya. Když se za pár dní na testu ukázala druhá čárka, byli jsme všichni strašně šťastní a já tomu nemohla uvěřit. Jen další dny jsme začala mít komplikace a musela jsem skončit na kopačkách, protože se mi rozjel ošklivý OHSS.
Byly to fakt hrozné 3 týdny, co jsem musela jen ležet a nic nedělat a měla jsem opravdu bolesti, ale vše se zvládlo a my čekali na den, kdy jsem měla jít na ultrazvuk, aby mi potvrdil těhotenství a ukázalo se, zda čekáme dvojčátka, nebo jen jednoho bojovníčka.
Bohužel po vyšetření byla obrovská ledová sprcha. Doktor mi oznámil, že se muselo jedno embryo ještě rozdělit a místo dvou jsou tam tři. Doporučoval hned redukci, ale že se čeká do 12. týdne těhotenství, zda to jedno z nich samo nevzdá. Se slzami jsem odcházela z ordinace a brečela jsem až do další kontroly.
Na další kontrole tam byly už 3 srdíčka a doktor neviděl jiné východisko než redukci. Bylo to strašné rozhodování, tak moc jsme toužili po miminku a teď mám jedno obětovat? Ne, to jsem nemohla přenést přes srdce, jenže můj zdravotní stav se rapidně zhoršil a nevolnosti už byly tak velké, že jsem za dva měsíce zhubla 10 kilo a bylo to na kapačky. A do toho jsem začala mít strašné bolesti a po dalších vyšetření jiného doktora mi byla opět doporučená redukce.
Doktor nám domlouval, že aspoň dáme šanci dvou miminkům, ale jak to neudělám, zaručeně přijdu o všechny. Mám i prý špatný tvar dělohy a ta tolik miminek neudrží. Po těžkém rozhodnutí a proplakaných dnech i nocích jsem se dostavila na tu prokletou redukci a i tam jsem moc plakala.
Vědomě jsem nechala zabít své dítě. Stále moc jsem si to vyčítala, ale tam mě všichni doktoři ujišťovali, že je to správné rozhodnutí, že v mé situaci bych přišla o všechny tři a že dávám šanci zbylým dvěma miminkům.
Po té redukci se pomalu vše vracelo do normálu a jáa už v sobě udržela i jídlo, začalo mi být lépe a všechny kontroly dopadly dobře. Ve 13. týdnu těhotenství jsme se dozvěděli, že čekáme zdravého chlapečka a holčičku. Stále jsem myslela i na to třetí obětované miminko, ale musela jsem tu být pro svoji tříletou dceru a dvojčátka, co jsem čekala.
V 16. týdnu těhotenství měla doktorka strašnou radost, že na ultrazvuku vidí krásná a zdravá miminka a říkala tam dceři, jak to bude mít fajn, když bude mít bráchu i ségru a my se s manželem konečně naplno začali radovat, že za nedlouho nás bude víc.
Bohužel po 14 dnech po kontrole u mého gynekologa mě začalo dost bolet břicho a já radši další den jela na pohotovost pro klid duše a tam mě vyšetřili. Miminka byla v pořádku a porodní cesty byly uzavřené, ale pro jistotu si mě tam nechali, kdybych náhodou měla zánět močových cest.
Druhý den jsem začala z ničeho nic strašně krvácet a já se strašně moc bála nejhoršího, ale ustálo se to a po týdnu jsem už ani nešpinila a pak v noci jsem chytla strašně velké bolesti a opět krvácení, že jsem musela na sál a urychlili mi porod. Prý už to nešlo zastavit, tak to doktor rozjel a praskl mi vodu a já v tu chvíli rodila živá miminka s tím, že si je nikdy nebudu moc pochovat a mít je v náručí.
Byla jsem teprve pátý měsíc a to děti ještě neměly šanci na světě přežít. Bylo to opravdu moc bolestivé a kruté. Pak jsme musela ještě na dočištění pod narkózu a já v slzách se modlila, ať už mě uspí a já se probudím a zjistím, že to byl jen ošklivý sen. Bohužel to tak nebylo a po probuzení jsem se sesypala a dostala jsem léky na uklidnění a byl mi doporučený psycholog a já jen prosila, aby za mnou pustili manžela. Ten brzy dorazil a v obětí jsme brečeli oba.
Už jsou to tři týdny a já stále brečím a a nenávidím se za všechno, co jsem udělala. Vlastně jsem zabila své děti, které jsem si tak moc přála a já se s tím nikdy nesmířím. Nejradši bych křičela na celý svět - proč? Proč se to stalo? Proč to tak mělo být?
Když jsem poprvé přišla v tom 9. týdnu těhotenství o miminko, tak jsem si říkala, že to tak prosté mělo být, že miminko bylo asi nemocné, ale teď? Miminka byla zdravá a do poslední chvíle žila, tak proč? Byl to trest za to, že jsem obětovala jedno z dětí, abych dala šanci ostatním? Proč jsem o miminka přišla v pátém měsíci, když ještě na světě neměla šanci přežít? Proč, proč, proč?
Nikdo mi nemůže odpovědět a taky mi nikdo s mojí bolestí a vinou nepomůže. Trest to byl a je opravdu krutý. Každý večer když uložím do postele svoji dceru, můj jediný důvod, pro kterej musím žít dál, brečím a stále si promítám v hlavě, co se stalo. Stále je vidím před očima, jak jsem se na ultrazvuku z nich radovala a pak, jak jsem o ně přicházela.
Proč to tak muselo být? Ty děti za nic nemohly, a přesto musely odejít. Dcera se mě ptá, kde jsou miminka, co jsem měla v bříšku, strašně moc se na ně těšila a já jí musím vysvětlovat, že byly nemocné a musely do nebíčka. Je ještě moc malá, aby to pochopila a hlavně vím, že to byla jen a jen moje chyba mé špatné rozhodování už od samého začátku a za to jsem musela zaplatit daň nejvyšší.
Budu doufat, že čas tu bolest aspoň zmírní, ale vím, že nikdy nepřejde a bolet to bude už navždy. Snad čas mě s tím naučí žít. Teď tu musím s manželem pro naši dceru, ta nás teď hodně potřebuje a dává nám chuť do života. Na naše všechny andělíčky nikdy nezapomeneme.
Přečtěte si také
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 455
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 1173
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 285
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 343
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 230
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 2714
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 1112
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
Syn nechce dávat babičce pusu. A ona je naštvaná, že ho k tomu nenutím
- Anonymní
- 15.09.26
- 680
Vždycky jsem si myslela, že dát babičce pusu na přivítanou je přece úplně normální. Jenže můj syn to tak necítí. A já jsem se kvůli tomu dostala do nepříjemné situace mezi ním a vlastní mámou.
Kamarádka mi děkovala, že jsem zachránila její manželství. Netušila ale proč
- Anonymní
- 15.09.26
- 1179
Když mi Klára před dvěma lety zavolala, že se její manžel Martin chce odstěhovat, byla jsem u ní během půl hodiny. Seděla na zemi v obýváku, plakala a nechápala, co se s jejich manželstvím stalo.
S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
- Anonymní
- 15.09.26
- 581
Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...
Sorry za pitomce, ale napsat v této situaci toto.. 
a nic si nevyčítej, dopadlo by to asi stejně a možná i dřív. 
