Špatné rozhodnutí
- Prázdná náruč
- Aninkaaa
- 16.04.17 načítám...
Dlouho jsem se rozhodovala, zda deníček sem vůbec napsat, nebo se vypsat doma jen na papír. Moje psaní bude o mé nejbolestivější ztrátě, co mě doposud potkala a bude mě pronásledovat celý život.
Vezmu to pěkně od začátku. Před 8 lety jsem přišla o miminko v 9. týdnu těhotenství, bylo to tehdy velmi bolestivé, ale říkala jsem si, že to tak asi prostě mělo být. Když jsem nemohla po tom otěhotnět, tak jsem po 3 letech s manželem vyhledala lékařskou pomoc a doktor mě poslal do nejbližšího centra asistované reprodukce.
Byla jsem opravdu smutná, že k nám miminko ne a ne přijít a doufala jsem, že se to díky caru brzy povede. Po 3 neúspěšných IUI mě kvůli zdravotnímu stavu doporučil IVF. První neúspěšných pokus jsme s manželem řádně oplakali a u druhého pokusu jsme nechali už zavést 2 embrya. Ani tento pokus ale bohužel nevyšel.
Čas plynul a nakonec po dvou letech od léčení jsem díky centru otěhotněla přes léky a narodila se nám zdravá holčička. Doktor mi doporučoval, pokud budeme chtít, ještě další dítě, abychom s tím dlouho nečekaly - aby byla větší šance na úspěch. Dcera byla, je a bude pro nás opravdu dar z nebe, neskutečně moc ji milujeme.
Když byl dceři rok, tak jsme zatoužili ještě po druhém dítku, ale když ani po dalších 2 letech nepřicházelo, tak jsme opět navštívili náš CAR a tam po vyšetření nebylo co řešit a poslední pokus IVF byla jasná volba.
Po dohodě s embryoložkou jsme zavedli 2 embrya. Když se za pár dní na testu ukázala druhá čárka, byli jsme všichni strašně šťastní a já tomu nemohla uvěřit. Jen další dny jsme začala mít komplikace a musela jsem skončit na kopačkách, protože se mi rozjel ošklivý OHSS.
Byly to fakt hrozné 3 týdny, co jsem musela jen ležet a nic nedělat a měla jsem opravdu bolesti, ale vše se zvládlo a my čekali na den, kdy jsem měla jít na ultrazvuk, aby mi potvrdil těhotenství a ukázalo se, zda čekáme dvojčátka, nebo jen jednoho bojovníčka.
Bohužel po vyšetření byla obrovská ledová sprcha. Doktor mi oznámil, že se muselo jedno embryo ještě rozdělit a místo dvou jsou tam tři. Doporučoval hned redukci, ale že se čeká do 12. týdne těhotenství, zda to jedno z nich samo nevzdá. Se slzami jsem odcházela z ordinace a brečela jsem až do další kontroly.
Na další kontrole tam byly už 3 srdíčka a doktor neviděl jiné východisko než redukci. Bylo to strašné rozhodování, tak moc jsme toužili po miminku a teď mám jedno obětovat? Ne, to jsem nemohla přenést přes srdce, jenže můj zdravotní stav se rapidně zhoršil a nevolnosti už byly tak velké, že jsem za dva měsíce zhubla 10 kilo a bylo to na kapačky. A do toho jsem začala mít strašné bolesti a po dalších vyšetření jiného doktora mi byla opět doporučená redukce.
Doktor nám domlouval, že aspoň dáme šanci dvou miminkům, ale jak to neudělám, zaručeně přijdu o všechny. Mám i prý špatný tvar dělohy a ta tolik miminek neudrží. Po těžkém rozhodnutí a proplakaných dnech i nocích jsem se dostavila na tu prokletou redukci a i tam jsem moc plakala.
Vědomě jsem nechala zabít své dítě. Stále moc jsem si to vyčítala, ale tam mě všichni doktoři ujišťovali, že je to správné rozhodnutí, že v mé situaci bych přišla o všechny tři a že dávám šanci zbylým dvěma miminkům.
Po té redukci se pomalu vše vracelo do normálu a jáa už v sobě udržela i jídlo, začalo mi být lépe a všechny kontroly dopadly dobře. Ve 13. týdnu těhotenství jsme se dozvěděli, že čekáme zdravého chlapečka a holčičku. Stále jsem myslela i na to třetí obětované miminko, ale musela jsem tu být pro svoji tříletou dceru a dvojčátka, co jsem čekala.
V 16. týdnu těhotenství měla doktorka strašnou radost, že na ultrazvuku vidí krásná a zdravá miminka a říkala tam dceři, jak to bude mít fajn, když bude mít bráchu i ségru a my se s manželem konečně naplno začali radovat, že za nedlouho nás bude víc.
Bohužel po 14 dnech po kontrole u mého gynekologa mě začalo dost bolet břicho a já radši další den jela na pohotovost pro klid duše a tam mě vyšetřili. Miminka byla v pořádku a porodní cesty byly uzavřené, ale pro jistotu si mě tam nechali, kdybych náhodou měla zánět močových cest.
Druhý den jsem začala z ničeho nic strašně krvácet a já se strašně moc bála nejhoršího, ale ustálo se to a po týdnu jsem už ani nešpinila a pak v noci jsem chytla strašně velké bolesti a opět krvácení, že jsem musela na sál a urychlili mi porod. Prý už to nešlo zastavit, tak to doktor rozjel a praskl mi vodu a já v tu chvíli rodila živá miminka s tím, že si je nikdy nebudu moc pochovat a mít je v náručí.
Byla jsem teprve pátý měsíc a to děti ještě neměly šanci na světě přežít. Bylo to opravdu moc bolestivé a kruté. Pak jsme musela ještě na dočištění pod narkózu a já v slzách se modlila, ať už mě uspí a já se probudím a zjistím, že to byl jen ošklivý sen. Bohužel to tak nebylo a po probuzení jsem se sesypala a dostala jsem léky na uklidnění a byl mi doporučený psycholog a já jen prosila, aby za mnou pustili manžela. Ten brzy dorazil a v obětí jsme brečeli oba.
Už jsou to tři týdny a já stále brečím a a nenávidím se za všechno, co jsem udělala. Vlastně jsem zabila své děti, které jsem si tak moc přála a já se s tím nikdy nesmířím. Nejradši bych křičela na celý svět - proč? Proč se to stalo? Proč to tak mělo být?
Když jsem poprvé přišla v tom 9. týdnu těhotenství o miminko, tak jsem si říkala, že to tak prosté mělo být, že miminko bylo asi nemocné, ale teď? Miminka byla zdravá a do poslední chvíle žila, tak proč? Byl to trest za to, že jsem obětovala jedno z dětí, abych dala šanci ostatním? Proč jsem o miminka přišla v pátém měsíci, když ještě na světě neměla šanci přežít? Proč, proč, proč?
Nikdo mi nemůže odpovědět a taky mi nikdo s mojí bolestí a vinou nepomůže. Trest to byl a je opravdu krutý. Každý večer když uložím do postele svoji dceru, můj jediný důvod, pro kterej musím žít dál, brečím a stále si promítám v hlavě, co se stalo. Stále je vidím před očima, jak jsem se na ultrazvuku z nich radovala a pak, jak jsem o ně přicházela.
Proč to tak muselo být? Ty děti za nic nemohly, a přesto musely odejít. Dcera se mě ptá, kde jsou miminka, co jsem měla v bříšku, strašně moc se na ně těšila a já jí musím vysvětlovat, že byly nemocné a musely do nebíčka. Je ještě moc malá, aby to pochopila a hlavně vím, že to byla jen a jen moje chyba mé špatné rozhodování už od samého začátku a za to jsem musela zaplatit daň nejvyšší.
Budu doufat, že čas tu bolest aspoň zmírní, ale vím, že nikdy nepřejde a bolet to bude už navždy. Snad čas mě s tím naučí žít. Teď tu musím s manželem pro naši dceru, ta nás teď hodně potřebuje a dává nám chuť do života. Na naše všechny andělíčky nikdy nezapomeneme.
Přečtěte si také
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 1742
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 1888
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 1437
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1511
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
„To dítě je nějaké opožděné,“ prohlásila tchyně o mém synovi na rodinné oslavě
- Anonymní
- 01.05.26
- 2965
Moje tchyně opravdu stojí za to. Co slovo, to perla. Tentokrát se zase ukázala na rodinné oslavě, když před celou rodinou prohlásila, že můj šestiletý syn je opožděný. Přitom ví, že má problémy s...
Jedna zpráva bývalé kolegyni odstartovala události, které mi zničily život
- Anonymní
- 01.05.26
- 2642
Dodnes si ten večer pamatuju úplně přesně. Bylo ticho, venku pršelo a já bezmyšlenkovitě projížděl staré kontakty v telefonu. Narazil jsem na jméno ženy, se kterou jsem kdysi pracoval. Dlouhé roky...
„Paní učitelka mi řekla, že jsem blbá,“ oznámila mi pětiletá dcera jakoby nic
- Anonymní
- 01.05.26
- 5795
Lucinka chodí do školky už druhým rokem. Letos jí bylo pět, příští rok už bude předškolačka. Občas mi začne vyprávět nějaké zážitky ze školky, kterým se spolu většinou zasmějeme. Snažím se to brát...
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 868
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 2869
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1981
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
Sorry za pitomce, ale napsat v této situaci toto.. 
a nic si nevyčítej, dopadlo by to asi stejně a možná i dřív. 
