Společná cesta I
Kde vládne láska, tam není touha po moci.
V posledních dnech jsem zapřemýšlela, co je vlastně podstatou všech vztahů a jak se vyrovnat s rozdílnými povahami mezi muži a ženami. Jak si zpříjemnit společnou cestu, jak se dělat dlouhodobě spokojenými a čím oživit stereotyp, který se každý den vkrádá do našich životů.
Ze svého okolí čerpám velkou část energie, která mne pohání vpřed a která obrušuje mé ostré hrany, takže si mnohdy sama uvědomím, co dělám špatně a jak se k tomu postavit. Díky deníčku, který si píšu od 16 let, se mohu podívat do pokladnice své minulosti a poučit se ze svých chyb.
Díky své rodině, partnerovi, různým publikacím a kolegyním z práce dostávám zpětnou vazbu, a tudíž mohu na svých nedostatcích neustále pracovat. Proto je velmi důležité neuzavírat se do svého světa, ale být neustále otevřený různým příležitostem. Naslouchat ostatním i za cenu, že neuslyším hřejivá a konejšivá slova. Být upřímný, i když mne čeká nejistá budoucnost, která mi otevírá dveře do světa plného nových příležitostí.
Jak se vyvíjí naše osobnost, vyvíjí se i vztahy. Dostáváme se do různých situací, působí na nás miliony vlivů, které ovlivňují, jak se cítíme a jednáme. Dalo by se říci, že ve vztazích hledáme jistotu a bezpečí, klidné místo, kde si odpočineme.
A tak se mnohdy stává, že nečinnost přechází do stereotypu, stereotyp do nudy, nuda do hledání nových vzruchů, které by obohatily náš život. Nikdo nám neřekne, jak jsou vztahy těžké, kolik energie padne na to, aby vše fungovalo.
Ano, slyšíme o podpantoflácích, manipulátorech, alkoholicích, mamánkách, hysterkách atd. Ale na jedno zapomínáme, každý jsme lidská bytost, která je hodna respektu. Nic není černobílé, na všem se dá pracovat, jen je důležité najít ten správný klíč, jak toho druhého namotivovat a přesvědčit, že změny přinesou výhody oběma.
Poslední dva roky, co žiji s přítelem, jsem již od prvních Vánoc pomýšlela na svatbu a založení rodiny. Nejenže můj přítel se nacházel v jiné životní etapě, ale představoval si to jinak. Proto často docházelo k rozhovorům na toto téma.
On jednal na základě společenského mínění, přeci se nezasnoubí rok po seznámení, co by na to chlapi v práci řekli. Já jednala na základě toho, že jsem prožila dětství v neúplné rodině a již dlouhou dobu cítila, že jedna část ve mně se hlásí o to, abych tuto mezeru vyplnila, mohla tuto životní etapu uzavřít a jít dál.
Nedostačující komunikace ze strany partnera způsobila, že se vše točilo okolo mne, já jsem viděla problémy, já jsem chodila a ukazovala - tady jsou. Ale utekla mi jedna zásadní věc… Neviděla jsem sama sebe v objektivním světle. I já jsem jednala v mnoha případech neadekvátně, ale chyběla mi zpětná vazba, tudíž jsem neměla důvod něco změnit.
Přestala jsem naslouchat tomu, co mi partner říkal a neviděla varovné signály. Myslela jsem si, že mám vše pod palcem, jsem dokonalá a tím, že jsem v této oblasti zkušenější, mohu vše řídit a určovat směr.
Zlom přišel v momentě, kdy jsem si uvědomila, že těžko snáším konstruktivní kritiku, protože jsem se bála svobodně vyjádřit názor, jak ve své původní rodině, tak i u bývalého přítele. Místo toho jsem buď přešla do protiútoku nebo se bránila. Toto sem píšu, protože spousta konfliktních situací, které zažíváme ve vztazích, nás odkazuje na to, co jsme prožili v dětství a minulých vztazích. Pokud se věcí mají změnit, je potřeba začít u sebe…
Změnu lze provést v nanosekundě, jen ji musíme zařadit na první příčku důležitosti. Pokud opravdu stojíme o to udržet si vztah, tak musíme zainvestovat. Stereotyp, nevěra, to, že si každý jde vlastní cestou je jen vyhýbání se problémům a strach z toho, co přijde.
Lidé mají od nepaměti bujnou fantazii a schopnost vidět ve svém strachu nepřítele. A tak se uzavřou do sebe, řeší si vše po svém, nepustí do svého světa nikoho jiného, mají tendenci ospravedlnit všechny své prohřešky a odmítají za ně nést odpovědnost. Ale nic z toho by se nestalo, kdyby byli upřímní a svěřili se tomu, o kterém prohlašují, že ho milují. 
Přečtěte si také
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 1813
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 2328
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 1971
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 745
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 650
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...
Rozhodla jsem se, že nebudu kojit. Změnilo mi to život i pohled na mateřství
- Anonymní
- 07.05.26
- 1817
Ještě jako bezdětnou mě vždycky štvalo to neustálé tlačení do kojení. Kojení je jediné správné, nekojící matky jsou méněcenné, nekojené děti budou věčně nemocné. Takové řeči jsem slýchala pořád...
Chtěla jsem rodit doma. Skončila jsem na sále a málem přišla o život
- Anonymní
- 07.05.26
- 1910
Ještě před pár lety by mě nikdy nenapadlo, že bych chtěla rodit doma. Brala jsem jako samozřejmost, že porod patří do nemocnice, mezi lékaře a přístroje. Jenže když jsem otěhotněla, něco se...
Porodila jsem doma do pěti minut. Záchranář mě seřval a hrozil sociálkou
- Anonymní
- 07.05.26
- 2196
Třetí těhotenství má být podle všech příruček „brnkačka“. Už víte, do čeho jdete, znáte své tělo a máte pocit, že vás nic nepřekvapí. Já měla všechno nalinkované. Vybraná porodnice půl hodiny...
Moje dcera má diagnostikovaný autismus. Někteří mě obviňují, že za to můžu já
- Anonymní
- 07.05.26
- 1193
Když jsem Karolínku čekala, snažila jsem se dělat všechno tak, jak se má. Byla jsem ta klasická nadšená prvorodička, která si pročítá články, diskuse, doporučení lékařů a řeší každou maličkost. Co...
Syn se před maturitou hroutí. Stydím se za jeho neschopnost
- Anonymní
- 07.05.26
- 4919
Vždycky jsem věřil, že úspěch je volba. Celý život jsem dřel, abych své rodině zajistil standard, o kterém se většině lidí jen zdá. Moje děti měly všechno – kroužky, sport, mou plnou podporu a...
.
