Společná cesta II.
Pokus č. 2. Bojovnou náladou oplývám od dětství, pro ránu nejdu daleko. Takže se dost často stává, že se můj spolunocležník v tom lepším případě ocitne na zemi nebo s pár kopanci na svých 30 centimetrech.
Přítel žil v domnění, že když koupí velkou a prostornou postel, konečně se bez obav vyspí. Bohužel realita je trochu jiná. Takže když se k přítelově hlavě blíží moje pěst, instinktivně se odtáhne a unikne o vlásek hrozícímu nebezpečí.
Tento scénář se u nás doma opakuje celkem často, jen naposledy když přítel opět utíkal, ze zálohy ho překvapila moje druhá ruka, se kterou nepočítal. A tak se stalo, že jednu schytal.
Někdy jen leží a jako papiňák čeká na příležitost, kdy do něj zase šťouchnu a on vybouchne.
Jako chápu, že se nevyspí, ale co mám říkat já, když mě každý večer probudí tím, že rozsvítí na chodbě světla a zavře okno v ložnici a to nemluvím o tom, když se pracně zahřeju pod peřinou a on se pak celý zmrzlý přitulí.
Jak jsem nedávno zjistila, postelové problémy se nevyhnou žádné domácnosti. Takže se tento námět stává zdrojem veselí při různých sešlostech. Třeba moje babička, když jde večer spát, nechává si boty u dveří v obýváku, do kterých v noci po tmě šlápne děda a aby se babičce pomstil, vleze si k ní pod peřinu, což vyvolá, že babička od půl druhé nemůže spát.
Jednou jsem se prý v noci probudila a pravila: „Nehýbej se.“
Přítele to probudilo, a tak se ptá: „Co se děje lásko,“ a já na to: *„To se mi asi zdálo.“
Trvalo mi dva roky vysvětlit příteli, že noční násilí, kterého se dopouštím, je opravdu nevědomé a nelze proti němu účinně bojovat, možná tak nějakou bariérou mezi matracemi. Dokonce padl návrh na pořízení kamery s nočním viděním, protože některé kousky stojí opravdu za to.
Další problémy nastávají většinou v létě. Tam se pro jistotu balím já a odcházím spát do obýváku. Několikrát za prázdniny se stává, že přes den dosahují teploty 35 a v noci klesnou na 25. Normální člověk si nechá otevřená okna, aby se mu lépe spalo. U nás to nehrozí.
Zaprvé spím dál od balkonových dveří, tudíž nemám přísun čerstvého vzduchu, zadruhé přítel nemá rád, když mu táhne na nohy a kdyby mohl, tak nosí termoprádlo i v létě a k tomu se přikryje teplou peřinou. (Teď mluvím trochu nadneseně).
K termoprádlu se vrátím za chvilku. Takže přes den se byt vyhřeje, večer se krátce vyvětrá a zavřou se okna, takže není divu, že po deseti minutách se v ložnici nedá ležet, natož spát. Mně proto nezbývá, než emigrovat. ![]()
Minulý víkend jsme jeli na výlet po jižních Čechách. Přítel projížděl internet, zkontroloval počasí a uznal, že deset stupňů je úplně v pohodě na to, aby si vzal pouze tenké nepromokavé kalhoty a bundu. Už den předem jsem pro něj měla sbalené navíc šusťáky a jeho oblíbené termoprádlo. Nakonec znalecky prorokoval, že bude dost teplo a nebude to potřebovat.
Říkám mu OK, ale v duchu si myslím opak. Přitom minulý srpen by bez termoprádla nevyjel z domu a to hlásili déšť a teploty okolo 18º. Možná na tom mám také svůj díl viny, protože když se někdy zmíní o termoprádle, neubráním se úsměvným poznámkám.
Takže jaké ponaučení z toho plyne… Boj o moc probíhá na všech frontách, ve dne, v noci, prakticky nepřetržitě. Nepřítel nikdy nespí a je potřeba být ve střehu, neustále hledat způsoby, jak se efektivně ochránit a vyváznout se zdravou kůží. Muži se chtějí odlišit od žen, a proto občas hledají způsoby, jak toho dosáhnout, i když někdy prostě přestřelí.
Pokud máte chuť a chcete se také podělit o vtipné historky, tak sem s nimi. ![]()
Přečtěte si také
„Už na mě nesahejte!“ Na tchyni jsem vyjela před rodinou a pleskla ji přes ruku
- Anonymní
- 09.05.26
- 2645
Možná jsem to přehnala. Jenže po měsících, kdy moje tchyně ignorovala, že mi její neustálé sahání na břicho vadí, ve mně při jedné rodinné návštěvě něco prostě prasklo. A reakce, která přišla,...
Děti jsem si vysnila. Realita mateřství je pro mě ale velkým zklamáním
- Anonymní
- 09.05.26
- 1549
Vždycky jsem chtěla být mámou. Celý život jsem se těšila, až budu mít děti. Také mě stálo hodně úsilí vůbec otěhotnět. Věřila jsem, že mateřství bude krásné a naplňující, přesně tak, jak o něm...
Pokladní okomentovala moje vložky tak nahlas, že se otočila celá fronta
- Anonymní
- 09.05.26
- 1052
Chtěla jsem jen rychle nakoupit pár běžných věcí. Jenže když pokladní u pásu nahlas okomentovala balení vložek, které jsem kupovala, otočila se za mnou skoro celá fronta. A já měla chuť z toho...
Shodila jsem prvních pět kilo. Podle manžela je to jen „šroubek z tanku“
- Anonymní
- 09.05.26
- 623
Mateřství mi dalo dvě nádherné děti, ale vzalo mi mou postavu. Po porodu mi zůstalo dvacet kilo navíc. Dvacet kilo, která pro mě nejsou jen číslem na váze, ale těžkým batohem únavy, hormonálních...
Život na vedlejší koleji (4. díl)
- Anonymní
- 09.05.26
- 605
Dva týdny. Přesně tak dlouho trvalo, než se můj život smrskl do dvanácti banánových krabic a jednoho podepsaného papíru s hlavičkou „Dohoda o vypořádání společného jmění“.
Dědictví po tátovi: Jeho družka mi nadává a vyhrožuje. Prý jsem ji okradla
- Anonymní
- 08.05.26
- 2468
Smrt rodiče je chvíle, kdy by se měl čas zastavit, aby člověk mohl v tichosti truchlit. Místo tichého sbohem ale prožívám nejhorší noční můru svého života. Táta zemřel po dlouhé nemoci, a zatímco...
Pět let bydlíme u rodičů a opravujeme dům. Teď nám zakázali i dovolenou
- Anonymní
- 08.05.26
- 3318
Říká se, že stavba nebo rekonstrukce domu je největší zkouškou vztahu. Jenže v našem případě je to i zkouška trpělivosti mých rodičů, u kterých už pátým rokem bydlíme. Jsme tam všichni – já, manžel...
„To už spíte?“ Tchyně nám vtrhla do ložnice v půl osmé večer a budila dceru
- Anonymní
- 08.05.26
- 2786
Můj dům, můj hrad. Znáte to, ne? Tak u nás to včera večer vzalo za své a co k tomu stačilo? No jeden drobný detail. Můj muž zapomněl zamknout vchodové dveře, zatímco sekal trávu na druhém konci...
Po narození vytouženého dítěte se náš vztah začal rozpadat. Tohle nás zachránilo
- Anonymní
- 08.05.26
- 1021
Dítě jsme si s Markem přáli dlouho. Tři roky čekání, zklamání, naděje a znovu pády. Když se konečně podařilo otěhotnět a já donosila zdravého chlapečka Tobíska, měla jsem pocit, že všechno zlé je...
Chtěla jsem zvládnout dítě i kariéru. Pak mi práce přestala dávat smysl
- Anonymní
- 08.05.26
- 1415
Dítě a kariéra, to přece nemůže být problém. Stačí si vše dobře naplánovat, rozdělit role, nastavit režim a ono to půjde. Takhle jsem o tom přemýšlela ještě předtím, než se mi narodila dcera. Moje...