Ten správný okamžik?
- O životě
- Anonymní
- 05.02.18 načítám...
Vždycky jsem přemýšlela, kdy je ten správný okamžik počít dítě. Až najdu toho pravého? Až budu mít stabilní zaměstnání? Až budu mít dost financí na pořízení základní výbavičky? Inu, ten nahoře mi odpověděl až to budeš nejméně čekat.
A tak se to stalo…
Prožívala jsem právě nejšťastnější období svého života. Po rozchodu s mou první láskou jsem se (na dost pochybné internetové seznamce) seznámila s mým nynějším přítelem. Čekala mě akorát maturita a následně studium na VŠ. Z přijímacích zkoušek na můj (v tu dobu) vysněný obor fyzioterapie, jsem byla zklamaná - o to větší bylo mé překvapení 1. července 2016, kdy mi přišel dopis o mém přijetí.
Nadšeně jsem volala příteli, ale zároveň jsem tušila, že to náš vztah zkomplikuje. Přes týden na druhé straně republiky a navíc jsme od sebe i tak bydleli 60 km. Vůbec mě nenapadlo, že by byl ochotný zahodit svůj dosavadní život a přestěhovat se se mnou do Českých Budějovic.
A tak jsme se v srpnu stěhovali…
Získali jsme útulný, malý byteček za rozumnou cenu. Byl dokonalý, v příměstské části Budějovic, všude kousek, pár kroků les a rybník.
V říjnu jsem nastoupila do školy. Přes týden jsem byla sama, přítel jezdil na montáže. O to víc jsme si užívali společné víkendy v našem hnízdečku lásky. 
První Vánoce byly nádherné, dokud se nepřeklenuly ve zkouškové. Stres a prokrastinace byly moji nejlepší přátelé. 
Každou úspěšnou i neúspěšnou zkoušku doprovázelo pár skleniček vína, hodně cigaret a ještě více energy drinků.
Pomalu se blížil konec, i když tu nejtěžší zkoušku z anatomie jsem teprve měla před sebou. Navíc mi nebylo úplně nejlépe, což jsem připisovala menstruaci, která měla přijít.
Den před očekávanou zkouškou ráno všechny symptomy polevily a já se cítila výborně. Normálně bych hned neplašila, ale cyklus mám pravidelný skoro na minutu po 28 dnech. Navíc, jen ta malá možnost, že bych přece jen mohla být těhotná, mi znemožňovala plně se soustředit na učení. No co, jeden test tu pro strýčka příhodu vždycky mám.
Ještě než jsem stačila test položit na stůl, byl jasně pozitivní. Přesný opak toho, co jsem od testu očekávala - ujištění a uklidnění.
Ačkoliv jsem v koutku duše věděla, že je to stoprocentní, zajela jsem si ještě na krevní testy do nemocnice. Jejich výsledek mě už nepřekvapil, ale hladina hCG docela ano. První reakce mojí mámy byla - a nečekáš náhodou dvojčata? Upřímně jsem se modlila od té doby každý den do 1. screeningu, aby se druhé dítě neobjevilo. Ta pravděpodobnost byla docela vysoká i vzhledem k tomu, kolik dvojčat se u nás v rodině vyskytuje. Jeden nečekaný dáreček stačil.
Přítelova reakce byla naprosto nečekaná, byl překvapený, ale vlastně nejvíc šťastný, že „nestřílí slepejma“ (jeho vlastní slova). Co dodat, chlapská ješitnost. Možná jsem trochu doufala, že bude proti a jen posílí moje přesvědčení, že není ta správná doba. Dnes jsem ráda, že mě bohudík popostrčil opačným (a správným) směrem. Vlastně celá rodina mě po prvotním šoku podpořila v rozhodnutí dítě si nechat.
A tak se nám ze dne na den život otočil o 180 stupňů…
Dohodli jsme se, že to necháme na přírodě. Když se cokoliv stane, vezmeme to a nebudeme si nic vyčítat. Každá z vás, která to čte a je těhotná nebo už dítko má, ví, jak nesmyslné tohle prohlášení bylo. Tlukoucí malé srdíčko, první pohyby v 16 tt… Po pár kontrolách u doktora jsem byla zamilovaná jako nikdy a nedokázala si představit, že by se něco měl přihodit.
Naštěstí vše probíhalo v pořádku, i když jsem se celé těhotenství cítila hrozně (extrémní nevolnosti, zánět močových cest a další radosti, které spousta z vás určitě zná). Snažila jsem se nadále chodit do školy i na praxe, ačkoliv mě můj nový stav neskutečně zmáhal. Naštěstí byli všichni ve škole moc vstřícní a díky tomu jsem první ročník zvládla dodělat.
Nabízela se ale otázka bydlení. V Budějovicích bylo krásně, ale nikoho jsem tam neměla. Přítel přes týden pryč a poblíž nikdo, kdo by mi mohl byť na chvíli pohlídat. Navíc jsem cítila, že nechci, aby malá (ano, dozvěděli jsme se, že čekáme vytouženou holčičku) vyrůstala na druhém konci republiky, pryč od veškerého příbuzenstva. Nemohla jsem to udělat hlavně našim - ačkoliv jsem věděla, že by naše rozhodnutí respektovaly, nemluvily prakticky o ničem jiném, než o svojí vnučce.
A tak jsme se znovu stěhovali…
Tentokrát zpět na naší rodnou Vysočinu do místa mého rodného bydliště, kde se zrovna uvolnil levný nádražní byt. Na tu cenu nebyl až tak v hrozném stavu, hlavně měl plastová okna. V červnu jsme zahájili rekonstrukce. Doufala jsem, že se vše stihne ještě pár týdnů před termínem. To jsem ale zapomněla, jak skvělé rodiče mám - každou volnou chvíli nám z vlastní vůle pomáhali a než jsme se nastěhovali, bydleli jsme na střídačku v Budějovicích nebo o víkendech u nich.
Vše se zdálo perfektní, dokud jsem jedno červencové ráno nešla za mamkou na kafe. Její první věta byla - „musím ti něco říct“. To už samo o sobě zní dost špatně, obzvlášť u mojí mámy, která nikdy nechodí kolem horké kaše. Najednou byla nervózní a bylo vidět, že neví, jak začít.,,Víš, mám v hlavě dva nádory. Vím to už od května, ale nechtěli jsme ti nic říct, dokud nepřekleneš ten 30. týden, aby se náhodou něco nestalo." Ačkoliv se časem ukázalo, že to není až tak špatné a prognózy jsou vlastně velmi dobré, v tu chvíli jsem se hrozně bála, že o ní přijdu. Nedokázala jsem přestat brečet. Strašně dlouho jsme se objímali a nakonec mi řekla, ať se nebojím, že to teď, když se jí má narodit vnučka, rozhodně nehodlá zabalit.
A tak jsem pochopila, že nic není náhoda…
Chvíli před tím, než jsme Zuzanku počali, umřela mámina sestra na rakovinu. Jak rychle přišla, tak rychle si jí vzala. Babička se topila v depresích a do toho její druhá dcera měla dva nádory v hlavě a chvíli se nevědělo, co to pro ní znamená. Všichni mluvili jen o malé, která byla sice zatím jen v bříšku, ale ani netušila, kolik životů už za tu krátkou dobu změnila. Jestli jsem do té doby někdy přemýšlela, jestli jsme se rozhodli správně, tohle vymazalo všechny mé pochybnosti.
Den „D“ se nezadržitelně blížil. Byteček už jsme měli zvelebený a čekalo se jen na příchod nového člena rodiny. Ve středu 20. září mi dopoledne odešla hlenová zátka. Nebylo mi nejlépe a večer jsem začala mít pravidelné kontrakce po 8 minutách. Naložila jsem se do teplé vany a věděla jsem, že už je to tady. Přítel je přes týden pořád pryč, takže jsem mu o půlnoci volala, že zřejmě začínám rodit a ať pomalu vyrazí.
Vyprávění o porodu přeskočím, to by bylo na další deníček (ale kdyby byl zájem, klidně o něm napíšu). Každopádně, po 36 hodinách přemlouvání se 22. září v 7:52 narodila malá Zuzanka s porodními mírami 3100 g a 48 cm.
A tak se ze mě stala máma…
Začátky byly hodně těžké (hm, to vypadá možná na další deníček? ), ale vše se v dobré obrátilo. Zuzance teď byly 4 měsíce a dělá nám samou radost. Hlavně babičce, která je po operaci jednoho z nádorů. Protože má malá ráda cestování autem, hned o víkendu jsme za ní vyrazili do Prahy. Už před operací měla hrozný strach, že až jí Zuzanka uvidí s tou jizvou přes celou hlavu, začne brečet. Ale malá jí samozřejmě hned poznala a začala se smát tak upřímně, jako by věděla, jak moc na tom babičce záleží. Mamce tekly po tvářích slzy a mně společně s ní.
Na závěr - v těhotenství i po porodu mě často přepadaly hrozné myšlenky. Bědovala jsem nad svým životem, poruchou řeči, nedodělanou školou, gymplem a nulovou praxí. Měla jsem strach, aby se malá „nepomamila“ a nemusela si tak procházet stejným peklem, jako občas já.
Mateřství mě naštěstí dostatečně vytížilo a nemám čas nad věcmi tolik přemýšlet. A když už se občas nějaká ta špatná myšlenka vkrade, vzpomenu si na svého dědu, který vždycky s oblibou říkává - když nejde o život, tak jde o h****
Děkuji všem za přečtení
Přečtěte si také
Po letech jsem potkala kamarádku z dětství a nevěřila jsem vlastním očím
- Anonymní
- 04.05.26
- 137
Myslela jsem, že se mi to zdá. Seděla jsem v kavárně, čekala na klienta a v tom jsem zahlédla Alenu. Nejdřív mě napadlo, že je jí jen podobná. Moje dávná kamarádka z dětství. Taková krásná holka to...
Čeká mě svatba v kostele: Kněz mě učí poslušnosti a chce znát detaily z ložnice
- Anonymní
- 04.05.26
- 87
Láska hory přenáší, říká se. Ale co když ty hory mají podobu barokní fary, vrzajících židlí a muže v kolárku, který mi s ledovým klidem vysvětluje, že moje role v nadcházejícím manželství je v...
V kině se dvěma holkami najednou: Tahle šílená výmluva mi zachránila krk!
- Anonymní
- 04.05.26
- 112
Říká se, že chlap zvládne dělat jen jednu věc pořádně. No, já si myslel, že zvládnu dvě holky najednou. Nebudu si tu hrát na svatého – prostě jsem si užíval. Jana byla taková ta jistota, vztah, co...
Děti tři hodiny vyhlíželi babičku, zatímco tchyně hlídala „oblíbenější“ vnučku
- Anonymní
- 03.05.26
- 2905
Tuhle situaci zná asi každá máma. Telefonát od tchyně: „Odpoledne se stavíme!“ A v tu ránu se kolotoč rozjíždí. I když jsem si slibovala, že to nebudu hrotit, stejně mi to nedá. Rychle vyluxovat...
„Volníčko, co?“ Sousedka mě obvinila, že se flákám, zatímco můj chlap dře
- Anonymní
- 03.05.26
- 2159
Můj ranní rituál je pro mě svatý. Manžel učí, takže v 7 ráno naloží děti do auta, hodí je do školky a pokračuje do školy. Já pracuji na home office, a než v osm usednu k monitoru, využívám tu...
Syn se cítí jako dívka a zvažuje operaci. Já se s tím vůbec nedokážu srovnat
- Anonymní
- 03.05.26
- 1040
Nevím, jak mám tohle jako matka vůbec přijmout. Říkala jsem si, že kdyby mi syn řekl, že je na kluky, asi bych to zvládla. Ale když mi sdělil, že uvažuje o operaci a chce být ženou, je mi z toho...
Moji rodiče nenávidí mého přítele. Když jsme je pozvali na oběd, nepřišli
- Anonymní
- 02.05.26
- 7329
Jako jedináček jsem měla s rodiči vždy hezký vztah. Jenže až v dospělosti jsem pochopila, že se mě vždy snažili předělat k obrazu svému. Měli se mnou velké plány. Studovat medicínu, stát se skvělou...
Manželka chce děti učit doma, což se mi nelíbilo. Tento argument mě přesvědčil
- Anonymní
- 02.05.26
- 3904
Máme šestiletá dvojčata, holky, které mají v září nastoupit do školy. Jenže manželka je od začátku proti. Už do školky chodily spíše sporadicky. Žena je přesvědčená, že jim škola mnoho nedá. Já...
Když lékaři oznámili diagnózu našeho syna, manžel to nezvládl a odešel
- Anonymní
- 02.05.26
- 2959
S Tondou jsme spolu žili deset let, z toho čtyři roky jako manželé. Myslela jsem si, že spolu zůstaneme navždy. Když se nám narodil Tobík, byli jsme šťastní. Zdálo se, že svět nemůže být růžovější....
Máma se o svém zdraví radí s umělou inteligencí. Tahle „rádkyně“ ji málem zabila
- Anonymní
- 01.05.26
- 1867
Jsem strašně naštvaná, ne ani tak na mamku, ale na to, kam jsme to jako společnost dopracovali. Máma tedy nikdy doktory v lásce neměla. Vždycky říkala, že člověk přijde do čekárny s rýmou a odejde...
Už se těším na další deníček.
mamince držím palečky 
Krasny dukaz rceni, ze clovek mini a panbuh (nebo deti?) meni 
Zuzanka je moc hezke jmeno, jedno z tech, co jsem chtela dat nasi male (bohuzel neproslo rodinnou radou) - slavime narozeniny jen o 5 dni driv 
i my čekáme na Zuzanku. Jinak deníček o porodu bych si klidové přečetla (těch 36hodin)
