Tohle mě dostalo

...Jiné je tvé dítě. Jiné je ve svém duševním bohatství, jiné v rozvoji svých schopností, jiné ve vztazích ke světu, jiné ve svém jednání i počínání, jiné v běžných reakcích. Je jiné, ale není horší. Heindrich Behr

Musím na sebe prásknout, že patřím mezi lidi, kteří si vytvářejí vztahy nejen k osobám, ale rovněž k nejrůznějším předmětům. Proto doma často syslím i věci, o nichž vím, že už mi nikdy v životě žádný užitek nepřinesou. Vždycky si řeknu: „Co by kdyby,“ a s těmito slovy stěhuji nejrůznější haraburdí do vyšších pater skříní, případně na půdu nebo do sklepa.

Tato syslící doba trvá ale pokaždé jen do chvíle, než se zhrozím nad podobou našeho příbytku, který v ten okamžik vypadá snad hůře než křeččí doupě. Pak začnou věci, i přes můj vřelý cit, opouštět svá stanoviště a mizí nemilosrdně v popelnici.

Existují však i předměty, u nichž tak nějak tuším, že je tento nehezký osud nikdy nepotká. Mezi ně patří kupříkladu knihy, fotografie, ale přirozeně také výrobky našich zlatíček, nebo ty, které vyrobili moji žáčci. Tato sbírka se před pár týdny nečekaně rozrostla o další kousek…

Nechce se mi ani věřit tomu, že zbývá už jen pár kroků, a já oslavím dvacetileté výročí nástupu do pracovního procesu.

Tenkrát jsem byla nedostudovaná osoba plná ideálů, která chtěla zachraňovat svět. Ne, to asi trochu přeháním, ale entuziasmus pro práci s dětmi se speciálními vzdělávacími potřebami ze mě doslova stříkal, a musím říci, že ani dnes u mě syndrom vyhoření v tomto směru naštěstí nehrozí.

Před těmi dávnými roky jsem nastoupila do školní družiny. Dopoledne byla mými společníky skripta, odpoledne juchú do práce. Měla jsem tehdy perfektní kolegyni se spoustou zkušeností, byla mou průvodkyní při prvních krůčcích v náročném neznámém terénu, a i když se naše profesní cesty po určité době rozešly, dodnes jsme v kontaktu a já jí budu už napořád vděčná za tu spoustu skvělých rad, které mi do života, a nejen toho pracovního, dala.

Tak jako mám krásné vzpomínky na naši spolupráci s onou skvělou ženou, stejně krásné a živé vzpomínky uchovávám i na svoje první svěřence. Patřil k nim i jeden chlapec s Downovým syndromem. Bylo mu tehdy 12 let, a jelikož vyrůstal v rodině, která se mu opravdu hodně věnovala, zvládal spoustu věcí. V sebeobsluze byl naprostá jednička. Když oblékl sebe, vždycky za mnou s očima navrch hlavy přiběhl a ptal se, komu může s oblékáním nebo obouváním pomoci. Po obědě odnesl nejen svůj tácek, ale i tácky ostatních kamarádů, na procházce opečovával mladší spolužáky. Byl to prostě takový malý velký pomocník. Léta utíkala a on dospěl do věku, kdy musel naši školu opustit. Začal docházet do jednoho stacionáře a tam i nadále rozvíjel to, co ho bavilo nejvíce – malování.

Jelikož do tohoto zařízení putovala spousta mých žáčků a pracovala v něm jedna z mých spolužaček, slovo dalo slovo a já tam začala docházet jako dobrovolník. Po narození dětí však tyto návštěvy téměř ustaly. Bydlela jsem v jiném městě, no zkrátka na nic kromě dětí nějak nezbýval čas. Přesto jsem se snažila alespoň minimální kontakt udržet.

Teď, když děti trochu povyrostly a nevisí permanentně na mém prsu, zařazuji do svého života konečně i aktivity, které pro mě byly před jejich narozením zcela normální. Pár měsíců zpátky jsem se konečně zase vypravila do onoho stacionáře. Na jeho prahu se ve mně prala spousta pocitů, jedním z nich byl i strach. Vstoupila jsem dovnitř a čekala, co bude. Jak mě tamní svěřenci přijmou. Po chvíli se ve dveřích objevil i onen chlapec, dnes už tedy třicetiletý muž. Zamyslel se a za chvíli povídá: „Tebe znám.“

Okamžitě jsem si vzpomněla na příhodu jiné mé kolegyně, která vyprávěla, jak potkala bývalou žačku, která šla s maminkou po ulici. Povídali si a ona pronesla stejné zaklínadlo: „Tebe znám.“ Kolegyně se dmula pýchou, jakou nezapomenutelnou stopu v paměti holčičky zanechala. Ona se však nadechla a pronesla jen: „Ty jsi Kačer Donald.“

Z jeho úst však vyšlo moje křestní jméno, opravdu si mě, k mému velkému údivu, stále pamatoval. Poznali mě i někteří další svěřenci, atmosféra byla skvělá, a tak jsme se pustili do díla. Naším úkolem bylo nazdobit hrnečky na dobročinný jarmark. Z tohoto úkolu jsem se zrovna neradovala, výtvarná múza mě nikdy nepolíbila.

Dejte mi notový papír, složím vám jednoduchou dětskou písničku, dejte mi papír obyčejný, napíšu básničku, avšak dejte mi malířské plátno a vznikne takový paskvil, že ho svět v životě neviděl. Snažili jsme se. Když byla práce hotová, prohlížela jsem si ty naše výtvory, barvy pomalu zasychaly a já si říkala, že některé hrnečky jsou opravdu vydařené. Při odchodu jsem si jen lehce povzdechla: „Škoda, že na den, kdy se jarmark koná, už něco mám, hned bych si některé výtvory koupila.“

Asi po dvou týdnech jsem se znovu vrátila na místo činu. Následovalo vřelé přivítání a byla mi zvěstována úžasná novina: „Všechny naše hrnečky se prodaly.“ V tom přiběhl můj bývalý žáček, když mě spatřil, zase někam odběhl. Po chvíli se vrátil a s očima navrch hlavy, s naprosto stejným výrazem, jaký míval před dávnými lety ve škole, mi podával svůj hrneček, se slovy: „Tady máš, já ho schoval.“

Musím se přiznat, že mi ukáplo pár slziček. Hrneček jsem popadla, zaplatila příslušnou cenu a pečlivě ho uložila do batohu. Dnes už zdobí moji kuchyňskou linku. Vychutnávám si z něj čaj a vím, že tento předmět z mé domácnosti nikdy nezmizí.

Přečtěte si také

Přidat deníček

Vložení odkazu

Vložení odkazu na obrázek

Zde můžete vožit obrázek/ fotku, který je umístěn na internetu a znáte jeho adresu.

Pro vložení vlastních fotek, které máte ve svém počítači, klikněte na tlačítko “Přidat obrázky” pod příspěvkem.

Velikost písma:
mismurka
2853
1.3.20 00:46

Moc hezký příběh.
Krásná obdivuhodná práce.
Odstavec, kde popisujete chlapce, jako pomocníka, mě dojal, a u předposledního odstavce jsem již brečela, jak želva. Krom toho, co chlapec/muž udělal, jsem si představila i svou dceru (nyní necelé 4 roky, je jiná, výjimečná, diagnóza stále nejasná) jak asi na tom bude ona jednou ve věku, jako je popisovaný chlapec/muž.
Opět jsem si sedla k emiminu po x dlouhých měsících, kdy jsem tu nebyla a jsem ráda, že jsem měla možnost číst zrovna takhle pěkný deníček, děkuju :kytka:

  • načítám...
  • Zmínit
123Soňa
2758
1.3.20 09:12

Krásný a dojemný deníček :srdce: :srdce: :srdce: :srdce: :palec: :palec: :palec:

  • načítám...
  • Zmínit
josslyn.n
1305
1.3.20 09:33

To bylo hezké čtení :potlesk:

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
1.3.20 11:23

@mismurka mockrát děkuji za krásný komentář a dceři i Vám přeji hodně štěstí do života :hug:

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
1.3.20 11:23

@123Soňa @josslyn.n mockrát děkuji :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
EMicina
22609
1.3.20 13:07

Krasny denicek. Mam slzy v ocich. Dekuji za pribeh.

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
1.3.20 19:12

@EMicina a já děkuji za komentář :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
PenelopaW
2988
1.3.20 22:08

To, že píšeš mile a lidsky, je pro mne už známá věc :). Přesto děkuji za další deníček. Jsem si čím dál víc jistá, že bychom si opravdu rozumněly - obrázky a dopisy od dětí nízkoprahu, kde jsem dobrovolničila při první práci, mám stále ještě schované, ALE HLAVNĚ si také utvářím citovou vazbu k nejrůznějším předmětům :).

  • načítám...
  • Zmínit
Jadala
1139
2.3.20 06:32

@PenelopaW děkuji, no zrovna teď jsem ve fázi, že bych to tu potřebovala trochu vyčistit, nevím, kde se nám tu ty krámy pořád berou :cert: ale jelikož od začátku roku máme už xtou rýmu a prostřední začal školku bojkotovat s neuvěřitelnou intenzitou, nějak mi nezbývá energie.

Jo, jo už jsem ti psala, že bychom si určitě měly co říct :mavam:

  • načítám...
  • Zmínit
mismurka
2853
3.4.20 14:14

@Jadala mockrát děkujeme

  • načítám...
  • Zmínit
Vložit nový komentář

Všechny deníčky uživatele

Vzhůru do náruče Máminky

Zpátky v pracovním procesu

Ztráty a nálezy

Cesta tam a zase zpátky

Čtyři těhotenství – čtyři příběhy

Nuda? V žádném případě!

Promiň mi to, holčičko!

Jako moucha v pavučině

Matka v zajetí paradoxů

Domů půjdete pěšky!