Nuda? V žádném případě!
- Rodičovství
- Jadala
- 17.06.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Milé děti, vy ty procházky v lese prostě budete milovat, ať chcete, nebo ne!
Když našim potomkům navrhneme návštěvu kina, případně nějakého zábavního parku, setká se tato nabídka povětšinou s neskonalým nadšením. Z hrdla dětí se začne linout hurónský jásot, následovaný smrští otázek začínajících zpravidla slovy: „Kdy už, a kam?“
Pokud jsem však nadnesla téma procházky v lese, případně po okolí nějakého zajímavého hradu, oči dětí se rozhodně jako vánoční stromeček nerozsvítily. Naopak, většinou se k mým uším donesl jen strohý výkřik: „Nuda!!!“
Nejsem člověk, který se po prvním neúspěchu vzdává. Navíc mé přesvědčení o prospěšnosti procházek v přírodě – odmyslíme-li si tedy zástupy klíšťat a jiných nebezpečenství, mně prostě vzdání se bez boje ani neumožnilo.
Proto jsem pátrala a spekulovala, jak dětem procházky oživit, abych se podobných nadšených reakcí dočkala i v případě, že cíl našeho výletu nebude na první pohled nijak lákavý. Heuréka! Podařilo se!
Před cca dvěma lety jsem se stala nadšeným členem komunity geocacherů. Jo, když se o tom, před někým zmíním, reakce jsou různé, od chápavých až po ty hraničící s ťukáním si na čelo, ale nám prostě tato aktivita sedla doslova jako ten pomyslný hrnec na zadní část těla.
Když chci děti vyhnat na delší túru, nepoužiji v žádném případě slova: „Pojďte, jdeme do lesa,“ či snad: „Podívejte, tenhle hrad má ale vysokou věž.“ Ne, ne, to bych úspěch neslavila. Stačí však zvolat: „Šup, šup, jdeme lovit poklady,“ a zlatíčka už kmitají, předhánějí se v tom, které bude dříve oblečené. Hrnou se do pokojíčku, aby v záplavě haraburdí vyhrabali nějakou maličkost, tu následně vloží do kapsy a těší se, za co si ji budou moci po nálezu kešky vyměnit.
Obzvlášť v minulých týdnech, kdy zůstávala značná část našich obvyklých venčících cílů nedostupná, nám geocaching několikrát doslova vytrhl trn z paty.
Myslím, že si všichni dovedete živě představit, jak to u nás doma se třemi rarachy ve věku do sedmi let čas od času vypadalo. Hračky rozházené po celém bytě. Děti, které spolu najednou musely trávit všechny části dne, si už dokonale lezly na nervy… a jejich následné šarvátky a nedorozumění dostávaly do varu zase mě.
Když jsme se konečně mohli vydat na lov, opravdu se nám ulevilo. Všem.
Prvním cílem bylo Kokořínsko, konkrétně oblast Harasova, při procházce tímto mystickým krajem, který umí svými pískovcovými skalami a křivolakými cestičkami dokonale podráždit fantazii, jsme si naplno užívali paprsků jarního slunce. Pár otužilců se ve zdejším rybníku dokonce koupalo, naši caparti samozřejmě nechtěli zůstat pozadu. Stačilo však jemné smočení prstíku ruky v chladné vodě a úmysl zaplavat si, byl okamžitě zažehnán.
Děti fascinovaně pozorovaly obrovské množství žab, které zde zrovna v plné parádě předváděly svatební rituály. Lehce mě zaskočila zvídavost našeho prostředního zlobidla, které se s vážným výrazem ve tváři dotazovalo, jestli jsem před tím, než se narodil, také vozila tátu na zádech…
Když jsem jim následně ve stínu lesa vyprávěla legendu o Krvomlýnu, kterou jsem jen lehce poupravila, neb mi přišla pro ouška prcků přeci jen trochu drsná, seděli jako zařezaní, ani nedutali, svůj zrak neustále stáčeli k vodní hladině a čekali, zda se na ní náhodou neobjeví loďka s nešťastným Břetislavem.
Břetislava, ani Laďky jsme se bohužel (nebo snad naštěstí?) nedočkali, vždyť byl ještě bílý den, ale zdejší keška nám své tajemství vydala, a tak jsme se mohli s pocitem krásně stráveného dne vypravit domů.
Namlsáni úspěchem rozhodli jsme se zkusit naše štěstí znovu, tentokrát nedaleko hradu Křivoklát – ve zdejším Rekreačně naučném areálu. V jeho bezprostřední blízkosti se nachází parkoviště. Tam opustíte plechového miláčka a pak už vás jen pár krůčků dělí od prvního hřiště, užijete si na něm rozličné houpačky, dřevěný kolotoč a vaší pozornosti zcela jistě neujdou ani vyřezávané sochy zvířat.
Děti jsme nemohli od této atrakce vůbec dostat, po chvilce vysvětlování, že pokud chtějí najít poklad i zde, čeká nás ještě spousta práce s počítáním správných souřadnic, se ale nechaly přesvědčit. Vydali jsme se tedy dál po naučné stezce, informační tabule o houbách a lišejnících sice zaujaly především dospělou část výpravy, ale děti se alespoň dosyta vyběhaly, neboť neustále utíkaly dopředu a vyhledávaly další a další tabule.
Po několika minutách jsme spatřili druhou atrakci. Velký dřevěný hrad se skluzavkami, kde v tu chvíli nebyl žádný další návštěvník, děti doslova uchvátil, šplhaly jako veverky a na skluzavkách jezdily rychlostí blesku. Nevěřila jsem vlastním očím, co všechno už zvládne i nejmladší dcerka, musí se prostě za každou cenu vyrovnat bratrům. Součástí tohoto hřiště je i malá dětská lanovka, toho času však bohužel nefunkční.
Po náležitém prozkoumání prolézaček jsme se vydali směrem k poslední atrakci, v terénní úžlabině se nachází skluzavka a kousek od ní šplhací totem, nedaleko pak další informační tabule o řece Berounce a jejích rybích obyvatelích. Skluzavka je poměrně prudká, doporučovala bych ji dětem cca od pěti či šesti let. Naši draci se na ni samozřejmě i přes varování vrhali a pak se nestačili divit, jak rychle byli dole, naštěstí přežili ve zdraví.
Po těchto zastávkách už jsme měli potřebné indicie shromážděné a vše spočítané, vydali jsme se tedy směrem, kterým nám ukazovala navigace. Po chvilce hledání byl poklad náš a my si následně užili několik nádherných pohledů na lesy a samozřejmě také na hrad. Tím naše putování za poklady prozatím skončilo, ale již brzy se určitě vydáme na další výpravu.
Sice se nemůžeme pochlubit tisícovkami ulovených kešek jako někteří jiní, to by s malými dětmi snad ani nešlo, na určitá místa bych je z důvodu bezpečnosti nikdy nevzala, ale pár desítek už jich na kontě máme. Vždy jsme si při jejich lovení užili spoustu zábavy a ten pocit, když konečně po dlouhých minutách snažení držíte krabičku v ruce, se snad ani nedá popsat.
Děti se ale musely párkrát vyrovnat i s neúspěchem, neboť přes veškerou naši snahu jsme krabičku prostě nenašli. Neúspěch však ke geocachingu patří, o to větší radost pak přinese úspěch. Ostatně není to stejné i v životě? Ne vždy všechno vyjde na první dobrou.
Pokud chcete dostat děti ven, mohu vám tuto aktivitu vřele doporučit, alespoň nám se stoprocentně osvědčila.
Přečtěte si také
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 198
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 115
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 171
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 136
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 125
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Uklízím po lidech zvratky, ale vlastní táta mě poslal k psychiatrovi
- Anonymní
- 13.07.26
- 2054
Sedím ve tři ráno v autě na benzínce, motor ještě spokojeně přede a já tupě zírám na svítící totem s cenami benzínu. V kapse mě hřeje patnáct stovek dýška v hotovosti. Čistá ruka. Začal jsem před...
Zjistila jsem, že můj syn šikanuje spolužáka. Škola to odmítá řešit
- Anonymní
- 13.07.26
- 3755
Vždycky jsem si myslela, že mám doma citlivého, hodného kluka. Lukášovi je dvanáct, učí se na samé jedničky, hraje na klavír, pomáhá mi doma s nákupy. Jenže minulý týden se mi zhroutil svět....
Moje patnáctiletá dcera mě vymazala ze života. Prý se za mě stydí
- Anonymní
- 13.07.26
- 1986
Dneska jdu s kůží na trh a vím, že mě možná spousta z vás odsoudí. Ale já už ty slzy večer do polštáře prostě nezvládám. Moje patnáctiletá dcera se mnou ze dne na den přestala mluvit. A nemyslím...
Tchán mi sáhl na zadek. Manžel mi řekl, že jsem to určitě špatně pochopila
- Anonymní
- 13.07.26
- 1201
Hrozně se stydím to vůbec napsat, ale já už nevím, jak dál. Žijeme s manželem v patře rodinného domu, který patří jeho rodičům. Dole bydlí tchyně s tchánem. Vztahy byly vždycky takové ty klasické...
Otěhotněla jsem přes tělísko. Moje miminko mělo zachránit krachující svatbu
- Anonymní
- 13.07.26
- 1149
Omlouvám se za anonym, ale tohle je pro mě věc, kterou nedokážu říct ani vlastní mámě, natož kamarádkám u kafe. Sedím v koupelně na zemi, v ruce držím plastovou tyčinku se dvěma tlustými čárkami a...
. Ovšem vliv na jeho výrok mělo určitě zejména to, že první část cesty se šlo JENOM do kopce lesem, a jako jediný se nevezl na kočárku.
a vecer znovu, ze jsme sli s nekolika sousedy a detmi za mesto hrat si na pisecne duny.
ale hlavně, že je o zábavu postaráno a v širším okolí se naštěstí nachází tolik krabiček, že je všechny hned tak neodlovíme. 
