Jako moucha v pavučině

Bez klíčů brány domu v žádném případě neopouštěj.

*

Ostré sluneční paprsky nekompromisně útočí na ložnici, chtějí nás přinutit k tomu, abychom konečně opustili postele: „Vždyť už je půl sedmé, lenoši!“ Po malé chvilce se jim to skutečně daří. Další všední den může začít!

Zase ten samý stereotyp. Nachystat snídani, nakrmit zvěřinec. Vypracovat porci školních úkolů s nejstarším synem, uvařit oběd, pofackovat nejhorší nepořádek, věnovat se dvěma mladším potomkům, znovu pofackovat to, co už jsme fackovali snad stokrát… Dokolečka dokola. Takto prožíváme poslední dny, kdy se zdržujeme převážně doma. Největší nadšení pociťuji, když je k nám počasí milosrdné a my můžeme vyběhnout alespoň na zahradu. Mláďata, zavřená v bytě, bez možnosti upustit páru, jsou totiž nebezpečnější než neřízená střela.

Po dvou zkušenostech z minulého týdne si však začínám toho stereotypu vážit a říkám si: „Hlavně už žádné jobovky.“ Tu nehumornou událost si s dovolením ponechám na někdy jindy. Dnes popíši situaci, které se teď už naštěstí jen směji.

Úkoly vypracované, takže se vrhám na přípravu oběda. Ne, nechystám žádné delikatesy. Rizoto mě zachrání. Je to snad jediná krmě, kterou bez odmlouvání pozřou všechny tři děti. Trefit se do chuti jejich mlsným jazýčkům, je čím dál tím obtížnější.

Krájím cibuli, maso, kořením, když tu si všimnu, že je odpadkový koš zpola plný. Za chvíli budou jezdit popeláři. Popelnice již vzorně čeká před brankou. Jelikož je téměř prázdná, nebylo by od věci vysypat do ní ještě tyhle dnešní odpadky.

Od vrátek musím udělat nanejvýš pět kroků, neobtěžuji se proto s oblékáním. Vybíhám na ulici jen v tričku s krátkým rukávem, které má svá dobrá léta dávno za sebou. Cestou houknu do obýváku, jenž se během pár chvil zvládl proměnit ve vesničku Sylvanian families, že jdu k popelnici. Odpovědí my je trojhlasné: „Hmmm.“ Děti se výjimečně nehádají, ani netahají o hračky, ale zaujatě si hrají, nemohu tomu uvěřit.

V síni nazouvám manželovy pantofle, neb se mi nechce soukat do mých zahradních bot, jejichž obutí trvá přece jen o něco déle. Otevírám dveře na dvorek a říkám si, že teplo vypadá trochu jinak. Už jsem u popelnice, sypu do ní obsah koše. V tu chvíli s děsem v očích pozoruji, jak se vrátka nekompromisně zavírají. Nestihnu zareagovat, branka se mi doslova směje do ksichtu a s veselým zaklapnutím promění dům v nedobytný hrad.

Co teď. Doma tři neřízené střely, na plotně rizoto. Jak tohle dopadne. Vrhám se ke zvonku. Jo, děti jsou sice vedené k tomu, aby domů nikdy nikoho nepouštěly, ale tohle jim přece musí dojít. Zvoním jako smyslů zbavená, krátce, dlouze, přerušovaně, pořád. Jediným efektem je, že slyším, jak synové křičí v síni: „Mámo, mámo.“

Rovněž sousedova psa popadá amok, ale to je všechno. Ani jeden z potomků nevyleze na dvůr, aby omrkl situaci. Po několika marných pokusech zvonění vzdávám. Začíná mi být nehorázná zima. Vydávám se k bočnímu plotu, to je totiž jediné místo, kde by se snad, v nouzi nejvyšší, dalo přelézt do zahrady. Naposledy jsem tuto cestu zdolávala tak před dvaceti lety a nepočítaně kily.

„To nedám,“ první pokus je více než tristní, stěží se dostanu na podezdívkovou zídku. V pantoflích to hrozně klouže, nemůžu se pořádně zapřít. Vzdávám se a hledám kamínky, ty házím do okna obývacího pokoje. Nikdo z dětí se neobtěžuje vykouknout. Venku jsem tak pět minut, ale připadá mi to jako věčnost. V zoufalství zkouším znovu drtit zvonek. Marná snaha. Vracím se k plotu. Tentokrát se odrazím lépe a na zídku vyskakuji jako laňka. Dostat se přes pole s drátěnkou je ale vyšší level. Nedokážu se vyhoupnout nahoru, ať se snažím sebevíc. V pantloflích to prostě nepůjde. Zouvám se.

Tři, dva, jedna… teď. V ponožkách se cítím jistěji. Dostanu se na vrchol plotu, nohu přehazuji do zahrady a obkročmo na něm sedím. Bože, druhá noha se mi zapletla do jakéhosi zákeřného drátu. No to ne, nemůžu ani nahoru, ani dolů. Visím na plotě jak andělíček nad betlémem. Propadám panice. Nevím, mám-li si přát, aby už konečně přijeli ti popeláři a pomohli mně, nebo raději doufat, že mé potupení nikdo neuvidí.

Škubu nožkou, jako moucha lapená do pavučiny. Po chvíli to vyjde, drát se vzdá své kořisti, pozvolna se spouštím do zahrady. Tou cupitám jen v ponožkách, neb jsem si v poblouznění smyslů pantofle ponechala na špatné straně barikády. Vbíhám do domu a zjišťuji, jaké škody se v době mé nepřítomnosti udály…

Děti stojí s vykulenýma očima v síni a líčí mi, že nám zvonily pojistky, a táží se, kde že jsem takovou dobu byla, nemohly se mě vůbec dovolat, a to prý řvaly opravdu hlasitě. Vysvětluji jim, že to, co zvonilo, nebyly pojistky, ale jejich maminka, nemohouc se dostat domů. „Hm, tak to nás nenapadlo. A kde jsi vůbec byla?“ V tu chvíli mi to docvaklo, ta naše zlatíčka mě absolutně nevnímala, když jsem jim sdělovala, kam kráčím. Příště už jim to jejich „Hmmm.“ fakt věřit nebudu.

Z této situace pro mě plyne ponaučení: Před dům bez klíčů nelez, byť bys šla jen a pouze vysypat koš, nebo vybrat schránku, na děti se v žádném případě nespoléhej, ty tě domů nevpustí.

Pevně věřím, že tohle moje představení nemělo žádné skryté obecenstvo, a tak jediné, co utrpělo újmu (kromě mé nervové soustavy), je to staré tričko, na němž zeje obrovská díra. Hned příští týden poputuje do odpadu.

Váš příspěvek

Odesílám...
7189
16.4.20 01:20

Dobrá story :lol: :potlesk: :palec: Rizoto jsem taky zrovna minulý týden dělala. Jak jde „Škola doma“? :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
16.4.20 07:04

@Jahudka82 celkem to ujde, syn naštěstí nemá s učením problémy a učí se rád. Horší je logopedie s prostředním potomkem. Do ordinace nyní nemůžeme docházet a přemluvit ho ke spolupráci je čím dál tím těžší protože to: „Stejně nikdo nekontloluje.“ :zed: co vy? :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1595
16.4.20 09:36

Díky za další deníček, který mi hned ráno zlepšil den :). Takovéhle příběhy fakt píše jen sám život! Nejvíc mne dostalo, že si děti myslely, že zvoní pojistky… :mrgreen: Tuhle jsem večer šla sbírat z terasy prádlo, protože se mělo přes noc ochladit a měly přijít kroupy nebo aspoň déšť. Nejmladší měl horečky, takže spal jen v bodyčku, a nejstarší pořád otevíral dveře na terasu, takže na mimčo táhlo. Okřikovala jsem ho, ať toho nechá a zavře. Splnil můj rozkaz na výbornou a zavřel mne na terase… Venku docela zimička, já jen v tričku a tenkých elasťákách, bez ponožek, v pantoflích… Marně jsem ťukala a později už i bušila na dveře, všichni, kteří byli vzhůru, se přesunuli do kuchyně na druhý konec bytu. Ze zoufalství jsem začala volat na svoji mámu, co bydlí o patro výš a měli otevřené okno do obýváku, ale televize byla hlasitější. Fakt nevím, jak dlouho jsem tam s lavorem plným prádla stála, než šel někdo okolo a vysvobodil mne… :)

Nevím, jestli znáte, ale my procvičujeme tady: http://www.logopedieprosek.cz/logovyzva/ Kdyby Vám starší úkoly nešly stáhnout, mám to všechno v počítači a mohu poslat.

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
16.4.20 11:30

@PenelopaW děkuji, také dobrý zážitek, jo někdy ta naše Zlatíčka poslechnou na slovo, bohužel často v situaci, kdy se to hodí ze všeho nejméně. :D

Na odkaz kouknu, děkuji za něj, zatím jsem při nácviku vycházela hlavně ze svých zkušeností a už mi nějak dochází inspirace. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
822
16.4.20 12:31

Cha cha…to mně by se teda stát nemohlo :jazyk: Nemáme totiž plot :mrgreen: a až na něj ušetřím, poučím se z cizího neštěstí a klíč od branky budu nosit na těle. Moje děti totiž vnímají asi jako ty tvoje :lol:
Super deníček, pobavilas…

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
16.4.20 16:58

@Pantalaimon děkuju, no vidíš, pořád nadávám, že nám ten plot určitě brzy spadne, ale ono to bude mít svoje výhody :think: :mrgreen:

  • Nahlásit
  • Zmínit
10553
16.4.20 22:10

Pěkné.

Jen chci vidět ten boj s tím Hmmm.

Taky jsem chvíli manželovi věřila, že vnímá.

Když jsem zjistila, že ne, začala jsem dávat kontrolní otázku: „Co jsem říkala?“ Manžel mi zopakoval mou poslední větu, takže jsem byla spokojená, že je na příjmu.

Trvalo to několik bolestných karambolů, než jsem zjistila, že „poslední větu“ manžel přehrává z nějakého pásku automatického záznamu… a že to, že mi něco zopakoval, ani v nejmenším nemusí znamenat, že ví, co říkal.

To jen jako varování do budoucna…

Příspěvek upraven 16.04.20 v 22:11

  • Nahlásit
  • Zmínit
7189
17.4.20 01:11

@Jadala Cauky, no, tohle je naprd. Trenujete r? :) Ty děti jak jsou vycurany někdy, to je síla! :D :lol: :mrgreen: Malymu nešlo L a Ř, tak ho jen občas nechám si pohrát trochu s tím jazykem na patře, jak nám to doporučila posledně, a ř se mu semtam povede, ale ono toho je dost i tak, takže to nějak neprozivame - posledně mi rekla, že teď nic novyho cvičit nebudeme, ani to dýchání a počkáme na tu foniatrii. Těžko ale bude trénovat mluvení pres roušku, zejo:)

Jsou vaše děti ochotný ty hadry nosit, když už musíte mimo, nebo moc ne - taky jsi je šila ze všeho moznyho? (no vidíš, a to svoje derave tričko můžeš ještě taky využít :D) :mavam: Ty naše dokud bylo chladno, tak měly nakrcniky, které tím pádem splnily 2 funkce najednou, jen se vytáhly přes nos. My nosili s manželem buď jednorázové nebo šátky, já sem šicí analfabet
a k tomu levá na obě ruce :mrgreen: ale teď se mi povedlo sehnat pár pěkných přes fb, nějaké jsem dostala od známé, nebo koupila jinde za pár korun, když se mi líbily - tady se prodávají i třeba normálně v menších obchodech včetně Vietnam. vecerek, že je mají na pulte u kasy od někoho z rodiny nebo sousedství treba, a ráda podporim lidi, co jsou šikovný a chtějí pomoct.

My bohužel ve městě v bytě bez balkónu ven s detma musíme, jinak by asi byt zborily, ale děti to naštěstí berou sportovně a hrajou si že jsou a) piráti z Korobiku :D, b) Ninjove, C) lupici co jdou prepadnout banku apod. :lol: Malá tvrdí, že je bubak a pokyn „vem si bubaka“ u nás už zdomacnel ;) :mrgreen: Kdo teď má zahradu, je ve výhodě no - naše děti mají „zahradní výběh“ naštěstí aspoň u babičky, která je občas hlídá, když musím k doktoru, něco zařídit aj.; manžel má sice home office, ale s oběma by toho asi mnoho neudělal - tel. mu zvoní x-krát víc než obvykle, vše řeší po mailu a videokonferencich a ti dva jsou furt v sobě a ječí, a k tomu úkoly staršího, no blázinec - takže když to jde, sbalí synatora a prebehnou jen pres ulici do kanclu, který má sám pro sebe a riziko, že se tam s někým potká, je minimální. Kluk si tam v klidu udělá úkoly, protože ho nikdo a nic (ale hlavně jeho sestra) neruší a nerozptyluje, já doma co je potřeba, což je jen s 1 dítětem ještě relativní pohoda (haha, znáš to). A všichni jsme v klidu - a to jsem měla jít od února na zkrac. úvazek, a díky navýšení RP jsem si naštěstí mohla RD prodloužit, to vůbec nevím jak bych to řešila…

Dneska jsme se odvážili na hřiště a pohled na sotva tříletou drobotinu lítajíci tam s rouskou, kterou měli teda i rodiče samozřejmě, byl dost tristní. Což ovšem tem mým dvěma silencum bylo úplně fuk a vrhli se tam rouška nerouska :mrgreen: edit. Jinak jsem koukala, že nějaká logo-cvičení jsou i na webu UčíTelky, koukáte?

Držte se, a díky za super čtení - to jsou někdy situace, z kategorie „to nevymyslis“ :lol: :oops:

Příspěvek upraven 17.04.20 v 01:26

  • Nahlásit
  • Zmínit
7189
17.4.20 01:17

@Slečna Ferka :lol: Taky dobrý :mrgreen: Já jakmile manžel pronese „Hmm“, vím naprosto přesně, že mě absolutně nevnímá, takže se o kontrolní otázky ani nepokouším :mrgreen: :D

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
17.4.20 06:29

@Slečna Ferka děkuji za varování, budu muset vymyslet nějaký jiný kontrolní mechanismus :think:

  • Nahlásit
  • Zmínit
1100
17.4.20 06:49

@Jahudka82 Zatímco nejstarší syn zvládl všechny hlásky brzy a sám, u prostředního je to masakr, řešíme momentálně k, které stále nechce naskočit, ani přes velmi dlouhý nácvik, do r a ř se zatím ještě nepouštíme, nejlepší na tom je, že dcera už mluví lépe než on.

S rouškami nemají naštěstí problém, otázka je, jestli to tak zůstane, až budou větší vedra. Nám je našila tchýně a pár jednorázových jsme koupili. Kdybych měla zásobu ušít já, museli bychom trávit veškerý čas jen doma, neboť bych si tak akorát přišila ruce k šicímu stroji.

Na Učítelku syn kouká, ale ne pravidelně, vždycky se u toho rozčiluje, že je to pro mimina. Jsem šťastná, že je fakt chytrý, takže si zaleze do pokojíku a většinu úkolů, co jim paní učitelka pošle, si za zavřenými dveřmi sám vypracuje a já pouze kontroluji, dohlížím jen na nácvik nových písmen, s prostředním potomkem by to určitě taková pohoda nebyla.

Na zahradě travíme většinu času, sázíme jako o život, tolik plodin jsem tu ještě neměla, děti se alespoň zabaví.

Minulý týden, když byl manžel konečně doma, jsme ale vypadli i na výlet do přírody a bylo to moc fajn. :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit