Ztráty a nálezy
- Cestování
- Jadala
- 10.08.20
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Co všechno jsme stihli ztratit během letošní dovolené.
Po návratu z loňské dovolené jsem byla přesvědčená o tom, že tu v následujícím roce, po dlouhých letech, konečně opět strávím smáčením svého tělo v mořských vlnách. Moje přesvědčení hraničilo téměř s jistotou. Domů jsem si nanosila slušnou zásobu katalogů, manžel si dělal srandu, že se nejspíš chystám tapetovat. Mé oči zkoukly mnoho internetových stránek spojených s cestováním. A já vybírala a vybírala vhodnou destinaci. Toto vybírání však trvalo přesně do té doby, než vyhlásili karanténu. Přečetla jsem si o lidech, které do ní v zahraničí zavřeli. To by mě asi houklo. Nejspíš jsem srab, ale opravdu není mým snem plahočit se s dětmi spoustu hodin a následně čumákovat z okna hotelu či apartmánu a závistivě pozorovat moře z uctivé vzdálenosti.
Na konci března jsem své vyhledávací úsilí vzdala definitivně, chopila se telefonu a zavolala paní majitelce apartmánu v podhůří Beskyd, kde jsme trávili dovolenou v uplynulých letech. K mé radosti byl potřebný termín volný. Hned jsem ho zarezervovala a zvolna se srovnávala s myšlenkou, že to móře prostě zase o rok odsunu.
Termín dovolené byl za dveřmi, čím více se blížil, tím intenzivněji jsem vnímala zvěsti o sílící epidemii v Moravskoslezském kraji. Jet, či nejet? To je, oč tu běží. Nakonec padlo rozhodnutí, že tuto dovolenou už si prostě ujít nenecháme. Fárat do dolů nejedeme a nemíníme se vyskytovat ani v uzavřených prostorech.
Den D nadešel. Budíka řídím na pátou hodinu. Všechno dochystávám a zhruba v půl sedmé vyrážíme. První zastávkou je Zoo Olomouc. Před branami vystojíme frontu na vstupenky, po chvíli míříme do areálu. Nejstarší syn je unesen mládětem žirafy. Miluje tato majestátní zvířata. Mládě ještě nikdy neviděl. Fotí ho ze všech možných i nemožných úhlů pohledu. Má varování, že paměť telefonu není nekonečná, nepadají na úrodnou půdu. Soubor fotografií je větší a větší.
S úspěchem se setkává rovněž rozhledna, vlčí safari, všude rozlezlí psouni či výběh makaků nebo Lanáček.
Večer se ubytujeme a po náročném dni brzy usínáme.
Druhý den nás znovu čeká brzký budíček. Vloni jsem sice po zkušenosti s vypadlým odbavovacím systémem v termálech v Bešeňové tvrdila, že tam už teda nikdy, ale za rok ve mně špatné vzpomínky vymizely a zůstaly jen ty hezké. Vyjíždíme v sedm. Cesta je tentokrát naprosto bezproblémová. Silnice prázdné, dálniční známka zakoupena na první pokus. Před cílem jsme brzy, a tak to manželovi nedá a rozhodne se, že si výlet zpestříme ještě o návštěvu Vysokých Tater.
Dojedeme ke Štrbskému Plesu a vydáváme se na procházku. Děti poprvé vidí tak vysoké hory. Škoda jen, že nám počasí nepřeje. Vrcholky halí hustá mlha a potomci protestují, že žádné velehory nevidí.
Snaží se namočit si ruce v Plesu a konstatují, že tady by se tedy koupat nechtěli. Na můj vkus je tu opravdu hodně turistů. Obkroužíme břeh, pořídíme pár snímků a vracíme se k automobilu, aby nás přemístil do termálů, tam je voda přece jen o poznání teplejší.
Najít místo k zaparkování není zrovna snadné, ale nakonec se nám to podaří. U vstupu všem měří teplotu, v duchu se raduji, že okolní vzduch má jen něco kolem dvaceti stupňů, a tak nejsme rozpálení. Užíváme si bezva den. Vlnobití, tobogán, termální voda, no prostě pohádka. Ta se však mění v thriller. Po asi čtyřech hodinách pobytu si chci ležérně odhodit pramen vlasů z očí a najednou mi to dojde. „Do pr…, vždyť nemám na ruce čip,“ Hned je mi vše jasné. V šatně jsem ho nedopla, protože děti něco nutně potřebovaly. „Jo, jasně pomůžu ti, čip si zapnu potom.“ No, nedopla. Hlava děravá na to zapomněla. I v těch necelých dvaceti stupních mě polil pot. Co teď? Oznamuji svoji ztrátu manželovi.
Areál je tak rozlehlý, že možnost vydat se čip hledat, okamžitě zavrhujeme. Vylézáme z bazénu, manžel mizí k pokladnám, já s dětmi čekám před šatnami. Prostřední syn se neustále ptá, kdy už se táta vrátí, zřejmě má pocit, že nás opustil. Neustálými dotazy ještě zvětšuje mou, už tak dost velkou nervozitu. Po nekonečných minutách se manžel vrací, od dětí si bere všechny ostatní čipy. Samozřejmě, že jsem při příchodu potomky nezapomněla proškolit o tom, že nesmí čip v žádném případě ztratit. Neztratili, na rozdíl od maminky.
Manžel opět mizí v neznámu. Tentokrát to netrvá tak dlouho a je zpátky. Přichází v závěsu se zaměstnancem aquaparku. Odemyká skříňku náhradním čipem. K mému štěstí ten původní nikdo neobjevil, takže na něm nebyla žádná útrata, zaplatili jsme jen 5 euro pokuty za ztrátu. Klidný relax v Bešeňové nám asi není souzen.
Další den se děti nemohly dohodnout, co by chtěly vidět, z námi navrhovaných možností chtěl každý něco jiného, po dlouhotrvajících dohadech jsme nekompromisně rozhodli, že se vydáme na stezku korunami stromů Valaška, ta je na Pustevnách a máme to kousek od ubytování.
Po chvíli už se škrábeme do kopce.
Děti začaly v zoologických zahradách sbírat upomínkové mince. Nové si nakoupily i v Olomouci. Synové si je nechali doma, avšak dcerka, v nestřeženém okamžiku umístila své poklady do kšiltovky, kterou následně nasadila na hlavu. Při platbě vstupného na stezku najednou cosi cinklo. Podlaha je ze dřeva, mezi jednotlivými prkny jsou docela široké mezery. Co se asi stalo? Mince samozřejmě touto mezerou propadla kamsi do lesního porostu pod stezkou. Od té doby dcerka vyla doslova jako šakal. Trochu ji uklidnily až naše opakované sliby, že až ze stezky vylezeme, půjdeme minci hledat. Stezku jsme prošli celou, stoupli si i na prosklenou lávku, která má i skleněnou podlahu, pod vámi třicet metrů prázdna a pocit, jako by jste stáli ve vzduchu. Děti zaujaly rovněž trampolíny a Himalájský chodník. V občerstvení prodávali i jejich milovanou kuličkovou zmrzlinu. Tentokrát ji však nenandávali do čepiček, ale byla zabalena v sáčku, v jeho nitru se rovněž ukrývala lžička měnící barvu při zahřátí.
Kochali jsme se výhledy, pojídali dobrotu, čas se v tu chvíli zastavil. Pak však následoval návrat do reality. Lžička nejstaršího syna skončila v propadlišti dějin, následovala tak dceřinu minci. Syn lkal, na svůj poklad si samozřejmě vzpomněla i dcerka, jala se mu ve vytí konkurovat. V duchu jsem lála tvůrci této podlahy. Po opuštění stezky jsme se samozřejmě vydali ztracené předměty hledat, úspěch se naštěstí v obou případech dostavil.
Dalšího rána nás probudily kapky vytrvale bubnující do oken, ale zavření v apartmánu jsme ani tak být nechtěli. Vydali jsme se na Oravskou lesnou železnici. Déšť neustával. Možná i díky tomu unikla naší pozornosti odbočovací cedule a my se tak trochu ztratili. Cesta, kterou jsme nakonec jeli, připomínala spíše závodní okruh pro terénní auta než silnici. Název chaty, kterou jsme míjeli, Na konci světa mluví za vše. Ale co je podstatné, dojeli jsme. Počasí bylo opravdu nevábné, zřejmě proto tu nebylo tolik lidí a my se vešli hned do prvního vláčku. Cesta trvá zhruba dvacet minut a projíždíte při ní skrz pohádkově strašidelný les. Za jedním stromem na vás vykoukne Drákula, opodál se na výlet chystá ježibaba, pokocháte se pohledem na princeznu, vystraší vás veliký pavouk… děti neustále těkaly očima a hledaly, kde se co objeví, cesta proto rychle uteče. Když dojedete na konec, vláček si dá malou pauzu, vy se můžete rozhlédnout po okolí, vyfotit se, pak vás čeká jízda zpět.
Po návratu do apartmánu jsme balili, dovolená byla v tahu. Zpáteční cestu jsme si zpestřili návštěvou Zoo parku a DinoParku Vyškov. Dcerka byla nadšena tím, kolik druhů slepic spatřila, když pak zahlédla voliéru, ve které můžete volně procházet mezi hejny andulek, nechtěla za žádnou cenu odejít. Synové se zase kochali malými morčátky. Zoo park jsme prošli a zařadili se do fronty čekajících na Dino expres.
Manžel v tu chvíli zjistil, že tentokrát je on tím vyvoleným pro ztrátu. Marně se šacoval, aby našel vstupenku. Ta prostě zmizela. Vylezl ze zoo ven a šel si koupit novou. Děti nechtěly připustit, že by se neprošly v blízkosti dinosaurů a my netušili, že vstupenku po vás už nikdo chtít nebude, a to ani při přepravě, ani v dinoparku. Fronta na vstupenky nebrala konce, a tak se manžel vrhl k samoobslužné pokladně, u ní stála paní a radila lidem, jak si lístek koupit. Manžel ji seznámil se situací a ona se začala divit, že je někdo tak poctivý (snad nemyslela blbý), že vyleze a jde si kupovat novou vstupenku.
Dala mu papírek s razítkem nosorožce, což prý jako náhrada vstupenky stačí. Místo vagónků přijela Karosa, která posílila přepravní možnosti vláčků. Synové, jakožto velcí milovníci autobusů, to přijali s nadšením. V dinoparku si na mě pochutnali komáři, takže jsem byla ráda, když se návštěva chýlila ke konci, mám ji tak trochu v mlze.
Fronta na vláček byla opravdu dlouhá, čekání nekonečné. Nakonec se vůz přikodrcal a lidé začali nasedat. Těsně před námi řekla slečna, která nastupující korigovala „Stop.“ Naštěstí, když se všichni usadili, se ještě pár místeček našlo. Sice jsme neseděli všichni u sebe, ale hlavně, že jsem jeli. Při představě dalšího čekání mi vstávaly vlasy hrůzou na hlavě.
Zazvonil zvonec a letošní dovolené je konec. Jsme doma, naplněni zážitky až po okraj. Avšak přitom, s jakou intenzitou jsme během putování ztráceli nejrůznější věci, je asi největším úspěchem dovolené to, že jsme se vrátili všichni.
A moře příští rok se na mě opravdu těš, neb absťák, který po tobě mám, už je opravdu velký.
Přečtěte si také
Osypala jsem se po vitamínech na plodnost. Manžel tvrdí, že to mám ze stresu
- Anonymní
- 12.09.26
- 826
S manželem se snažíme už skoro rok o miminko. Před časem jsem začala brát různé doplňky stravy a současně za mnou přišla i manželova sestra, která pracuje v jedné vitamínové firmě. Doporučila mi...
Porodila jsem dceru, manžel si mě už vůbec nevšímá. Přitom já potřebuji něhu
- Anonymní
- 12.09.26
- 1823
Po porodu jsem tak nějak počítala se vším možným. S tím, že budu unavená, nevyspalá, že budu mít doma miminko a že se náš život na nějakou dobu úplně převrátí naruby. S tím, že nebudu mít čas na...
Byla jsem zoufalá, že syn je prostě mimoň. Pak jsme dostali diagnózu
- Anonymní
- 12.09.26
- 2148
Každé ráno jsem měla pocit, že vypravuji na Mars malého mimozemšťana. „Vstávej.“ Nic. „Vstávej, prosím.“ Zase nic. Pak syn konečně vylezl z postele, začal hledat ponožky, cestou si všiml lega a na...
Tchyně mi ochotně hlídá. Za každou pomoc ale později zaplatím
- Anonymní
- 12.09.26
- 5071
Když potřebuji pohlídat čtyřletou dceru, tchyně je vždy připravená pomoci. Jenže potom všem vypráví, že bez ní nic nezvládám, a při první neshodě mi připomene všechno, co pro nás udělala. Je to...
Ve školce říkají, že je syn nevychovaný. Já vím, co vidí až doma
- Anonymní
- 12.09.26
- 5066
Pětiletý Matěj nesnáší hluk, změny a situace, které nedokáže předvídat. Ve školce ho považují za neposlušného a ostatní rodiče za rozmazleného. Já však každý den vidím dítě, které se nesnaží...
Tchyně řekla mé dospívající dceři, že je tlustá. Ta teď jen počítá kalorie
- Anonymní
- 11.09.26
- 2441
Některé věty dospělí řeknou bez většího přemýšlení. Dítě si je ale může zapamatovat na roky. Přesně to se stalo v naší rodině. Moje tchyně poznamenala před dcerou, že je „nějaká tlustá“. Od té...
Vrátila jsem se do práce, doma ale dál sloužím na plný úvazek
- Anonymní
- 11.09.26
- 6669
Po čtyřech letech na rodičovské jsem se těšila mezi lidi a na práci, ve které budu zase někým jiným než jen mámou. Brzy jsem ale zjistila, že se změnil pouze můj denní program. Péče o děti i...
Všechno máme napůl. Jenže já už nechci být ve vztahu, kde se všechno počítá
- Anonymní
- 11.09.26
- 6148
Dlouho jsem si myslela, že jsme s manželem vzorem moderního partnerství. Oba pracujeme, oba vyděláváme, oba se staráme o domácnost a o děti. Když přijde účet v restauraci, zaplatíme každý polovinu....
Střídání letního a zimního času zase a opět. S dětmi je to peklo
- Anonymní
- 11.09.26
- 691
Nejste už taky naštvaní, že se situace kolem střídání letního a zimního času pořád nevyřešila? Já už tedy značně. Mám dvě malé děti a upřímně každý rok, navíc dvakrát, pokaždé změna času...
WhatsApp chtějí zpoplatnit, přijde mi to nefér. Na čem chtějí ještě vydělávat?
- Anonymní
- 11.09.26
- 1145
Musím uznat, že zpráva o tom, že WhatsApp bude zpoplatněn mě nejdřív dost vyděsila. Přes tenhle komunikační kanál se dorozumívá prakticky celá naše rodina. Přijde mi skvělé, že si můžeme posílat...
. 
. To je super 
. Příští rok se určitě k moři dostanete 
. Já mám letos smůlu, stěhujeme se, jsem na konci sedmého měsíce a je mi zle 
, navíc jet s dětmi na výlet je už samo o sobě zážitek cesta 
. Syn je od malička zvracecí a dcera taky 
Snad příští rok. Ale koukám, že dovolenou jste si i tak užili a to je super 
. Také jsme měli jet letos k moři, střídáme pravidelně letní dovolenou v ČR a v zahraničí. Letos jsme nikam nejeli. Nejen, že mám za pár dní termín porodu, ale navíc nás letos lehce finančně vysála koupě bytu. Korona byla jen tou „třešničkou na dortu“, která naši dovolenou zařízla úplně… No, nemůže být každý rok posvícení, že?
