Trojnásobná císařovna

Vdávala jsem se na dnešní poměry relativně mladá, už v necelých sedmadvaceti, ale měla jsem jasno v tom, že dítě zatím nechci. Dlouho jsem studovala a pořádně ani nevěděla, co budu vlastně dělat – snad studovat ještě postgraduál? Když jsem si sehnala skvělé zaměstnání, byla jsem zcela pohlcena novým životem, který se mi naskytl: zajímavá práce, bezva kolegové, velmi solidní příjem a služební cesty po světě. Byl to spíš manžel, kdo čas od času mluvil o miminku. Dnes vím, že ani on tehdy nebyl ještě psychicky připraven na to se usadit a věnovat se naplno dítěti, ale protože byl vychován k tomu, aby založil rodinu, čas od času tento nápad z jeho strany padl.

Když manžel dostal doktorský diplom, řekla jsem si, že bych třeba po večerech na mateřské mohla tu svoji disertační práci taky dodělat. Při zaměstnání na plný úvazek to možné nebylo, to už jsem věděla. Možná jsem si spíš chtěla nějak zracionalizovat vědomě potlačované myšlenky na dítě, nevím. Táhlo mi na třicet a rozum mi říkal, že teda asi tu rodinu je dobré mít a že asi není dobré moc čekat, ale brala jsem to tak, že když teď vysadím antikoncepci, bude to tak nejdřív za rok…

Asi je všem už teď jasné, že jsem byla prakticky ihned těhotná. Zrovna jsem manžela doprovázela na služební cestě u moře, všude samé víno, a ta menstruace se mi zdála nějaká slabá, spíš jakoby vůbec nebyla. Začala jsem tušit, o co jde, ale s testem jsem si musela počkat až domů. Dvě silné čárky naskočily okamžitě.

Trochu jsem se vyděsila. Teď mám být těhotná? V práci konečně i já vedu projekt, manžel má jet do zahraničí na zkušenou, jinak nedostane smlouvu… Ale svým způsobem jsem se začala i těšit na to, že bude zase v mém životě nějaké vzrůšo, přestože jsem nemohla věřit tomu, že zrovna JÁ, která jsem nikdy cizí děti nějak moc nemusela, mám najednou být maminka. Sama jsem si ještě připadala jako dítě, které se teprve začíná rozhlížet po světě. A to těšení by asi bylo lepší, kdyby hned babičky nezačaly bláznit a zahrnovat mě výbavičkou. Trochu mi to začínalo lézt na nervy. Místo na předporodní kurz jsem radši chodila do práce až do tří týdnů před termínem, tam jsem si ještě užívala starého známého bezpečného světa, který jsem znala a jsem jsem se cítila silná v kramflecích.

V práci jsem měla tehdy super šéfa a domluvila jsem se s ním, že po půl roce nastoupím na půl úvazku. On už měl dvě děti a varoval mě: „Nespěchej, užij si mateřství.“ Ale pro mě byla představa tří let doma příšerná, vždyť tak dlouho jsem ani do té práce ještě nechodila. Takže mi vyřídil naprosto skvělé podmínky, poloviční úvazek s prací z domova s tím, že se za nimi občas zastavím, když bude potřeba.

Do zhruba 30. týdne bylo vše v pořádku. Nezvracela jsem, první tři měsíce jsem dokonce ještě jezdila na koni. Paradoxně jsem začala krátce před tím. Dušovala jsem se, jak se po těhotenství zase do stáje brzo vrátím… Když se mi začalo zvětšovat bříško, jezdectví jsem raději opustila a chodila aspoň na plavání a na těhotenské cvičení. Chtěla jsem být co nejdéle aktivní.

Ve 30. týdnu mi lékařka zjistila, že je miminko stále hlavou nahoru. Ihned mi doporučila císaře. Smířila jsem se s tím poměrně snadno. Porodu jsem se vždy bála a pokud by měl být komplikovaný, měla bych teprv strach.

Když jsem však nastoupila do jedné ze dvou porodnic, kde mi údajně měli císaře bez problémů udělat, narazila jsem na starého protivného doktora, který mi sdělil, že by to rodil normálně. A dokonce mi nabízel jakýsi bolestivý hmat na otočení dítěte, ovšem už dopředu viděl, že nemám moc plodové vody, což byla známka toho, že by se to spíš nepovedlo. Najednou jsem byla s nervama v háji. Tlačil mě do něčeho, co jsem nechtěla, snažil se zviklat moje dávno učiněné rozhodnutí… neobešlo se to tehdy bez slz. Nakonec jsem zvládla trvat na císaři a on měl pouze nepěknou poznámku o tom, že „lidi dneska chtějí všechno bez rizika“.

Císař byl naplánován asi 10–14 dní před termínem porodu, dle porodníků v termínu, dle mě zbytečně brzo – kdyby v porodnici nemalovali, tak bych rodila aspoň o pár dní později. Miminko nemuselo mít lehce nedorostlé dírečky v srdeční komoře a možná ani tu Vojtovku bychom nemusely cvičit…

Měla jsem se dostavit už večer před zákrokem. První noc jsem nervozitou skoro vůbec nespala.

Samotný zákrok nebyl nic moc. Nejprve se jim při spinální anestezii nedařilo napíchnout správné místo mezi mými obratli. Pokusy docela bolely, ale nakonec se to zvládlo. Zato mi ihned šíleně klesl tlak, musela jsem dostat masku s plynem, pamatuji si, jak jsem jen poulila oči a bála se, že se udusím… zbytek zážitku mám v mlze. Prý jsem holčičku viděla a řekla, že je krásná. Zpětně nevím, jestli si jen nepředstavuji tuto převyprávěnou scénu.

S tlakem jsem měla problém i později, možná jsem měla i horečku.

Odvezli mě na pooperační pokoj, kde nás bylo nakonec pět. Ještě v noci přivezli maminku po akutním císaři a nějakou dobu tam kolem ní běhali. Je jasné, že jsem opět oka nezamhouřila.

Když se mě snažili druhý den rozchodit, neustále mi padal tlak, já viděla zeleně a trvalo několik hodin, než jsem si zvládla aspoň sednout. Stejné úsilí si pak vyžádalo se při chůzi i přes bolest narovnat.

Večer jsem dostala informaci, že se mám v konkrétní dobu dostavit na oddělení miminek, kde mám zkusit kojit. Problém byl, že jsem byla na gynekologickém pooperačním pokoji, který byl od oddělení šestinedělí celkem daleko. Dlouhou chodbou jsem se šinula hlemýždím tempem, dvakrát jsem se musela posadit. A tam mi sestřičky řekly, že mám přijít až za hodinu! No, tak jsem se šinula zpět a za chvíli celé znova.

Miminko bylo úžasné, po chvíli se přisálo a já si říkala, že teď už půjde vše dobře. Po několika dnech se mi objevily šílené bolesti hlavy, které přecházely jen vleže. Každé přebalení miminka pro mě bylo utrpení. Měla jsem čas vždy jen pár minut, než začnu brečet bolestí. O povinném vážení před a po kojení ani psát nemusím. Od jedné šikovné maminky jsem se naučila kojit vleže a to jsem pak praktikovala už skoro pořád, přišlo mi to hrozně fajn, i když mě už nic nebolelo.

Doktoři měli podezření na postpunkční syndrom, který chtěli po neděli řešit nějakou zátkou do páteře… naštěstí bolest přecházela, tak jsem tomu unikla, ale pravda je, že mě bolesti pronásledovaly ještě dlouho doma. (Později se stejně ukázalo, že to bylo od páteře, která se mi po porodu sesypala a zablokovala… a musím říct, že mě dost týral i nedostatek spánku.)

Doporučení bylo otěhotnět nejdřív za rok, ideálně až po třech letech. To mi vyhovovalo, holčička byla poměrně náročné miminko a chtěla jsem mít další až v momentě, kdy bude ve školce 

Druhé těhotneství se začalo plánovat zhruba po těch třech letech. Ovšem nedařilo se. Dokonce jsem si koupila nějaké ty ovulační testy (nefungují) a naháněla po večerech unaveného manžela do akce v momentě, kdy jsem si myslela, že by to mohlo klapnout 

Test jsem si dělala co chvíli, tentokrát tam ty čárky byly slabší, ale byly. Těhotenství bylo rovněž bezproblémové. Jednou jsem ale začala slabě špinit. Zůstala jsem tedy po dohodě s lékařkou pracovat z domova, měla jsem tehdy tříčtvrteční úvazek, takže to šlo (byl to vlastně takový benefit za to, že jsem začala pracovat u prvního dítěte dřív… nejprve na poloviční, pak na tříčtvrteční a už mi to zůstalo  ).

Problém ale byl, že jsem si najednou musela vařit. Žádné pohodlné sjetí výtahem do jídelny. Pekla jsem sekanou v těžkém pekáči. Asi zas tak těžký nebyl, ale po obědě mi vyteklo větší množství krve a ten pekáč byla jediná potenciálně riziková věc, která mě napadla… ihned jsem vyrazila do ordinace zelená strachy. Lékařka našla malý hematom, prý v místě, kde se snad nic nestane. A opravdu, postupně se vstřebal a já se mohla těšit na miminko.

Tentokrát se čekalo na to, jestli budu rodit přirozeně. Miminko mělo hlavičku ukázkově nachystanou dole, s tím by problém nebyl. V den termínu ale nic, gynekoložka mě už pak převelela do porovnice, takže jsem docházela tam. Týden po termínu porodu se mě starý známý nerudný doktor ptal, jak chci rodit. Prý je miminko spíš větší (odhad 4 kila) a mám trochu ztenčený segment po prvním císaři, ale mám se rozhodnout sama. Copak já proboha vím, co je ztenčený segment a jak moc je to nebezpečné? Řekla jsem mu, že to nechám na něm, že nevím, co je menší riziko. Pamětliva jeho poslední slova před 4 lety o tom, jak dneska lidi chtějí všechno bez rizika, jsem se skoro bála slovo riziko vyslovit. On řekl, že dobře tedy, že bude císař zítra v deset hodin. A přidal průpovídku o tom, jak se dneska lidi vůbec neumějí rozhodovat Dnes se tomu směju, ale tehdy mě samozřejmě opět psychicky rozložil.

Druhý císař byl lepší než první. Při vzpomínkách na trefování se do obratlů jsem vyžadovala celkovou anestezii, ale tu se jim naštěstí podařilo mi vymluvit a páteř napíchli sice trochu bolestivě, ale zato napoprvé. Anesteziologem byl pan primář, byl varován ohledně mého tlaku a citlivě a ohleduplně se mě ptal, jak mi je. Kdykoliv se mi začalo dělat šoufl, přidal mi do žíly trochu nějaké látky a bylo mi hned lépe. Vše si pamatuji, holčička měla 3900 g a skutečně na to i vypadala, byla pěkně macatá 

Prvních několik kojení bylo senzačních, holčička dravě chňapala po všem kolem sebe a vždy se silně přisála. Ale druhý den, když nám ještě miminka nosily sestřičky na kojení a pak je zase odnášely, protože jsme po císaři ještě moc nechodily, jsem dostala spící miminko bez zájmu o mlíko. Řekla jsem si, že asi nechce, že ji nebudu nutit. Ale byla to chyba, měla jsem hned zbystřit. Ono totiž bylo hrozné horko a v takovém případě mají miminka tendenci upadat do letargie. Později pila, ale přesto začala ubývat na váze. Sestřička mě varovala, ať to nepodceňuji, že u tak malých dětí může hrozit dehydratace, která je velmi nebezpečná, a prý mi ještě ani toho mlíka moc neteče. Svolila jsem k několika dokrmům a domů odcházela s třemi vzorečky umělého mlíka, které mi hodná sestřička napůl tajně dala na cestu, abych měla něco do zásoby, než se to s tím kojením nějak usadí a abych nemusela hned kupovat celé balení.

Vyděšená jsem byla dost, tak jsem si od pediatričky zapůjčila speciální váhu a poctivě vážila. Ale od okamžiku, kdy jsme byly doma v klidu a konečně se mohly vyspat, už bylo vše v pořádku a náš buclateček začal naopak přibývat velmi rychle – čistě z kojení. Prsa se mi ohromně nalila mlíkem, musela jsem i odstříkávat, jinak by mi to tam zatvrdlo. Myslím, že psychická pohoda, vydatná strava a hlavně spánek dělají strašně moc. Dodnes se mi manžel při pohledu na buclaté dítě na fotkách směje, jak náš podvyživeneček měl místo čtyř kil jen tři devadesát a musel být pravidelně vážen ) Ale to už je jen takový humor generálů po bitvě.

A ještě něco: Druhá holčička se narodila ve věku 4 a čtvrt roku první. Ta sice už chodila do školky, jak jsem si přála, ale miminko přišlo těsně před začátkem prázdnin, takže v tomhle ten plán tak úplně nevyšel:-) )

O tom, zda bude ještě třetí dítě, nebylo vůbec jasno. Někdy nám i ty dvě dávaly tak zabrat, že jsem si říkala, že nezvládáme ani je. Avšak rezolutní rozhodnutí typu „dvě a dost“ jsme ani já, ani manžel neučinili. Dlouho jsme to nechávali otevřené a já brala hormonální antikoncepci. Ta mi však přestala vyhovovat, zřejmě jsem ji přestala dobře snášet. Gynekoložka se mě ptala, jestli chceme ještě děti, že by mi dala tělísko, kdyby ne. Řekla jsem jí, že nevím, že v tom nemáme jasno, ale že mám už dva císaře… a ona na to, že to by vůbec nevadilo, jen by se už automaticky udělal u třetího taky císař. A dala mi nějakou antikoncepční mast, která prý není stoprocentně účinná, ale pokud by to těhotenství pro nás až takový problém nebyl, že ji můžu zkusit.

No, doma jsme to probrali a řekli si, že tomu necháme volný průběh a že si případné hezké chvilky nebudeme kazit nějakou mastí. Taky už nejsme nejmladší, kdyby náhodou na otěhotnění v nějakém ještě rozumném věku došlo, bránit se tomu nebudeme, ale hrotit to na žádnou stranu taky nebudeme.

Tak to šlo nějakou dobu, já byla ráda, že nemusím jíst hormony ani koukat zběsile na testy, a věnovali jsme se v myšlenkách jiným věcem.

A potom jsme odjeli na dovolenou bez dětí. Byla to krásná dovolená po všech stránkách, celý den na vzduchu, jídlo, spánek… a domů jsme se už vraceli ve třech, i když to jsem samozřejmě ještě nemohla vědět.

V práci to byl trochu šok, já a tři děti, to nikdo nečekal. Taky jsem řekla, že abych se z toho nezcvokla, budu muset trochu změnit životní styl. Rodičovská bude tentokrát na tři roky. Pravidelně k nám alespoň na část domu bude chodit výpomoc na úklid. A manžel přestane ztrácet čas běháním po supermarketu, nákup si necháme dovážet.

Úplně mě to nabilo energií, těšila jsem se na ten šrumec a jen si říkala, že to stejně zase bude holka, protože kluk mi do té představy se dvěma staršíma sestrama už ani moc neseděl 

Těhotenství bylo podobné předchozímu. Opět nejprve bez problémů, pak špinění, stejný strach, stejná diagnóza, naštěstí stejně šťastný konec. O císaři bylo od začátku rozhodnuto, takže mě gynekoložka opět převelela do porodnice až tak týden před termínem porodu. K nerudnému doktorovi jsem šla sebevědomá. Bude císař, není o čem diskutovat. On byl tentokrát kupodivu milý, snad se i usmíval! Vyšetřil mě, vše v pohodě. Pak jsem prohodila, že když mě budou řezat, chtěla bych se u toho zároveň nechat i sterilizovat. Bylo mi 37 let, měla jsem mít třetí dítě, netušila jsem, že by s tím mohl být nějaký problém. „To vám tady nikdo nepodepíše, jste na církevní půdě“. Podlomila se mi kolena. Nechtěla jsem brát HA, nechtěla jsem mít hrůzu z dalšího těhotenství, které by přišlo po třech císařích a po čtyřicítce, nechtěla jsem žádné tělísko, nechtěla jsem jít na sterilizaci někdy později, když není nic jednoduššího než to udělat při jednom. Lékař se mi omlouval, ale nedalo se nic dělat, a já uháněla nejprve ke gynekoložce, která mě uklidnila a poslala do druhé nemocnice. Tam jsem vpadla bez objednání, čekala jsem asi tři hodiny, ale vzali mě, pochopili můj problém, podpořili mě, ale musela jsem napsat žádost s tím, že zákrok musí být proveden nejdříve za 14 dní po podání žádosti, a pokud je to ze zdravotních důvodů, tak týden. Prý by si to někdo mohl rozmyslet a pak je žalovat. Klasika, kvůli jednomu asociálovi máme hromadu nařízení a papírování, které otravuje život hromadě lidí, tak je to bohužel ve všem.

Takže teď jsem ještě měla strach, že se mi rozběhne přirozený porod dřív, než dojde na císaře v dostatečné lhůtě po podání žádosti… Naštěstí to ale dobře dopadlo. Miminko přišlo na svět tři dny před termínem porodu, přesně týden po podpisu žádosti. V téhle nemocnici mi také udělali mnohem komfortnější anestezii (místo spinálu byl epidurál, zavádění vůbec nebolelo), tlak jsme také pohlídali, takže nakonec nejhorší zážitek bylo bolestivé vytahování drenu a sestra, která mě sprdla, že po tom brečím a že přijdu o mlíko. (Nestalo se, čtyřkilový bumbrlíček byl nakonec opět úspěšně plně kojen.) No a samozřejmě, že to byla holka Měla čtyři kila a pohotový doktor mi prý v podstatě zachránil dělohu, která byla po těch předchozích operacích už plná srůstů. Prý by mi další těhotenství stejně nedoporučoval…

P. S. Ke koním jsem se už nevrátila, ale mám jiné koníčky, takové, které žerou méně času. A i ta disertační práce se časem povedla