Už máme chlapečka
- Porod
- Brettynka
- 07.10.12
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Věřte, že mě vaše negativní reakce vůbec nezajímají. Píši pro předání zkušeností, protože jsem před porodem také ráda vaše deníčky četla a dozvídala se co nejvíc.
Chtěla bych se s Vámi podělit o svůj nejsilnější zážitek v životě, a tím je porod. Těhotenství jsem už popsala v předešlém deníčku, pár dnů před porodem. Měli jsme ještě 3 týdny do termínu, když mi doktorka oznámila, že máme málo plodové vody a předává mě do péče porodnice ve Šternberku, ale že musíme jet hned, že se jí to nelíbí. Pobrečela jsem si už po cestě u výtahu, že nechci do nemocnice a ležet tam do porodu tak dlouho, že mám strach o malého, no pláč a zoufalství. Můj manžel mě uklidňoval, jak to jen šlo a já se u něj, jedině u něj, cítila v bezpečí.
Musím předem říci, že můj muž je nejlepší chlap na světe. Ať bylo pro mě těhotenství sebevíc zatěžující a fyzicky náročné, tak se můj Ondra o mě staral nejvíc vzorově, jak jen chlap může. Od samého začátku dával pozor, abych netahala nic těžkého, abych měla všeho dostatek, trpěl nákupy podprsenek s úsměvem, absolvoval se mnou každou návštěvu na gyndě, aby všechno věděl. Bohužel trpím silnou latentní tetanií (neukládání se hořčíku v těle) a už od 2. měsíce jsem měla problém s řízením auta. Motala se mi hlava, bývalo mi až do 4. Měsíce špatně. 4.–7. měsíc tak nějak rychle proletěl, protože jsem pořádala u nás na farmě tábory pro děti a vlastně celé léto k nám pořád jezdily nějaké děti, takže jsme byli málokdy sami. Nehledě na to, že jsme řešili problémy s bývalým, kterým mě nehorázně otravuje a až týden před porodem jsem podala trestní oznámení pro stalking, který trval už rok, ale já to pořád nechtěla udělat. Také maminka manžela podepsala špatnou smlouvu s realitkou, kde ji měli obrat o hodně peněz, takže nejvíc rozčilování asi s lidmi s realitky. Když jsem to nepodepsali jednomu, poslali na nás druhého, když ani tomu, tak výhružky do telefonu, atd.
Vrátím se k tomu dni, 24. 9. 2012, kdy jsme po cestě k autu koupili alespoň pití (mně cosi ovocného pro děti, manželovi energetický nápoj, oba samozřejmě bez českého popisu, prodejna asi Ťamanců s českými prodavačkami, raději jsem to nepila). Pobrekávala jsem před obchodem, v obchodě, při usednutí do auta. Kolik toho ženská v těhotenství nabrečí, nikdo neví, dokud s ní není 24 hodin denně a nevidí to. Jeli jsme rovnou do porodnice. Věci sbalené už od 32. týdne a doufala jsem, že si mě tam nenechají, že to nemůže být pravda, že to přece musí být dobré. Doma rozkopaný barák, pár dní před výměnou oken, všechno rozestavěné. Chtěla jsem to stihnout do porodu.
V porodnici ve Šternberku se vesměs všichni usmívají, jsou vstřícní. Sedli jsme si a chvíli jsme spolu s další maminkou čekali, bylo něco kolem třetí hodiny, a nic si nepamatuji, měli jsme přece zazvonit, když přijdeme, tak manžel zazvonil, aby o nás věděli. Nechtěla jsem vyzvánět hned, určitě jsou tam maminky před porodem a sestřičky mají hodně práce. No měli jsme. Sestřička si přečetla zprávu, předala jí panu doktorovi a ten mě hned vzal na vyšetření. Začali mi měřit ozvy a po chvilce sestřička stále běhala za doktorem, že jsou špatně měřitelné. Doktorovi se to nelíbilo hned od začátku. Ještě mě vyšetřili ultrazvukem, zavolali dalšího doktora a oznámili mi, že to je na okamžitý příjem, že tam musím zůstat. Začala jsem zoufale brečet a manžel mě stále držel za ruku, hladil, uklidňoval, že bude se mnou a bude to dobré. Mezitím mi musela volat ženská z realitky, típla jsem jí to a napsala sms, že jsem v nemocnici a tento týden to nevyřešíme, že to musí počkat do dalšího týdne, že se ozveme. Samozřejmě na to hned hnusná sms, že jí to mám zvednout a že to musíme podepsat a kdesi cosi, už jsem na to neměla sil. Doteď cítím ten pocit, že až jí uvidím, tak jí jednu vrazím!
Sestřička mi oznámila, že se musím převléci do košile a zůstanu u nich na pozorování. Ptala jsem se, jestli je to opravdu tak vážné, a oni, že ano, že i primář viděl ozvy a je to hned na přijetí. Manžel donesl věci a já s třesoucím se tělem, nejen rukama, jsem se převlékla, s pomocí manžela, do jejich košilky. Pobral nachystané věci a už nás šli ubytovat na pokoj, bylo něco kolem šesté, tak dlouho mě měřili a vyšetřovali, zapisovali. V osm na další měření ozev. Naštěstí byl volný nadstandard, takže jsme se mohli v klidu vybalit a mohl zůstat se mnou. Lehla jsem si na postel, uklidnila jsem se a začala jsem pozorovat hodiny. Manžel se rozhodl, že zajede poklidit zvířata, obstará vše potřebné, přiveze věci a do osmi je zpět. Ležela jsem, čekala jsem, mezitím jsem napsala rodičům, maminka mě uklidňovala, že se nemám ničemu bránit, ptát se a nechat si poradit.
Několikrát jsem měla pocit, že od toho všeho chci utéci, že uteču a bude to dobré, ale věděla jsem, že by to ničemu nepomohlo, že bych ublížila hlavně malému. Možná má víc z vás ženských pocit, že to není pravda, že se během těhotenství párkrát probudíte a necítíte to velké bříško, jako byste ani nebyly těhotné, pak se zvednete a je tam. Smíchané pocity štěstí a děsu z neznámého zná určitě každá prvorodička. Prostě jsem nemohla uvěřit tomu, že by to mohlo být tak špatné a že se to muselo stát zrovna mně. Všechno bylo v pořádku, bříško rostlo, sice mě malý tlačil hlavičkou strašně na spodek, ale to mi nevadilo. Když jsem se cítila dobře, milování s manželem bylo krásné, bezproblémové. Nevím, čím jsem to těhotenství mohla zkazit, co jsem udělala špatně, doktorka mě přesvědčovala, že za to nemůžu, že to je prostě výživou placenty a že nikdo není schopen určitě přesně říci čím to je, že se v těhotenství takové věci stávají. Měla jsem kvalitní domácí stravu, od chleba, sýrů, až po maso, zeleninu, ale možná ten stres, který jsem si až tak nepřipouštěla, mi mohl ublížit.
Vyrazila jsem k výtahu a moc mi to nemyslelo, byla jsem dost zmatená, hlavou se mi honily myšlenky, chyběl mi manžel. Někde jsme se ztratila a nevěděla jsem, kde jsem, byla jsem někde u půdy, nevím, dostala jsem se do čekárny a jedna maminka tam už čekala. Doktor nás skoro hned vzal a začalo se zase měřit, doktorovi se to pořád nějak nelíbilo, konzultoval i s druhým lékařem. Psala jsem manželovi, že je to špatné, kde je. V tom se objevil ve dveřích a už se ptal doktora, co se děje. Ten mu vysvětloval, že si mě musejí nechat na pozorování dole na porodním sále. Takže jsme šli na pokoj pobrat to nejdůležitější, manžel se převlékl do čistého bílého, doteď si pamatuji, jak vypadal krásně a navzdory všemu sexy. Došli jsme zpět na porodní, kde nás ubytovali přímo v porodním boxu a začali zase měřit. Manžel u mě posedával, zapnul i počítač, abychom koukali na film. Snažil se schovávat, když si bral jídlo z tašky, aby mi nedělal chutě. Mně totiž zakázali jíst, kdyby museli rychle ukončit těhotenství císařem 
Takže od oběda jsem byla hladová jak vlk. Pití jsem měla taky zákazané. Několikrát jsem mu říkala, že se musí najíst, ať jí, že to vydržím. Byl strašně ohleduplný a pořád že ne, že to vydrží.
Na první měření se doktor moc netvářil a upozorňoval na možnost císaře, sestřička mi mezi řečí řekla, že se asi ve středu rozhodne pan primář a vyvolat půjdeme nejpozději ve čtvrtek nebo pátek, a určitě tam nebudu ležet 14 dní, pobrekávala jsem jí totiž, že tak dlouho v nemocnici zůstat nechci. Řekla jsem doktorovi, jestli by nebylo lepší porod vyvolat, že se chci císaři vyhnout. On že tedy asi ano.
Na porodním sále jsem si lehla na to děsně tvrdé lůžko a doktor začal zavádět tyčinky na vyvolání do čípku. Moc příjemné to tedy nebylo, ale dalo se to ještě vydržet. Drtila jsem manželovi ruku, ten mě uklidňoval, byl u mě, měl oči v slzách, když mě viděl brečet. Pak že ucítím malé stahy v podbřišku a něco se možná během noci bude dít a možná přijde i porod. Stahy byly malinké, velmi nepravidelné a do toho každou hodinu měření ozev. Je strašně nepříjemné, když vás bolí kyčle, záda, a k tomu musíte jednou rukou držet sondu, aby vůbec měřila. Manžel přidržoval a snažil se pomáhat, jak jen mohl. Přestěhovali mě na postel, kterou mi dovezli z pokoje, a manžel zapnul počítač. Internet pořád padal a ani film jsme nedokoukali. Leželi jsme spolu na jedné posteli a nakonec jsme usnuli. Sestřička kolikrát přišla a měřila ozvy, manžel se ani neprobudil, snažila jsem se, aby se co nejvíc vyspal. Přes bolest v kyčlích a zádech jsme se snažila se nehnout, abychom ho nevzbudili.
Po dalším měření, někdy po 4. hodině ranní, jsem nemohla spát, zapnula jsem si počítač a oblíbenou hru Warcraft III. Dala jsem tomu 20 minut, než mě to unavilo a konečně jsem zase na chvíli mezi stahy a měřením usnula. Někdy před šestou přišel doktor, že zavede tabletku na vyvolání. Tak zaváděl. Trochu víc nepříjemné, protože už jsem byla citlivější. Když tabletka nerozběhne porod, dostanu kapačky. Pak sestřička, že se připravíme na porod a já na to, co to znamená, ona, že uděláme nálev a oholíme. Nálev jsem odmítla, protože jsem byla poctivě na záchodě, a navíc jsem byla už 18 hodin hlady, a ono to půjde samo. V šest mi začaly stahy, ale takové, že i když jsem se snažila chodit, vždy mě dostaly na kolena a musela jsem rozdýchávat. Balón vůbec, to byly bolesti ještě horší, sprcha byla fajn, ale furt mě chodili měřit. Stahy jsem měla každou minutu až do devíti! Celé tři hodiny přicházely stahy po minutě, a když to šlo, byly tak po dvou sekundách, sotva jsem se jednou nadechla, začaly další. Někdy na začátku jsem se zvládla sama vyprázdnit, oholit, samozřejmě i podbřišek, kdyby náhodou ten císař. Přišel i doktor, a že mě vyšetří. No a začalo to nejhorší. Když do mě strčil prsty, myslela jsem, že vylítnu z kůže, že se mi tělo rozskočí, tak šíleně mě bolela záda, stahy, do toho mě on vyšetřoval. Podle mě nějak nechápal, že mám stahy tak často, dokonce to i jednou řekl, že stah přece nemám, ale vysvětlujte mu to, když nemůžete ani mluvit. Porodní asistentka, starší paní, byla asi to druhé nejlepší po mém manželovi na sále. Vždycky mě uklidnila, řekla všem, ať počkají, až jsme se uklidnila, snažil se vyšetřovat zase. Ale bolelo to tak šíleně moc, že jsem se vzpínala bolestí a couvala před ním, kam mě jen lůžko pustilo. Doktor řekl, že hlavička naléhá, ale že musí prasknout plodovou vodu.
Pokoušela se o to nějaká mladší doktorka nějakým nástrojem s háčkem, to jsem v těch bolestech jen zachytila pohledem. Nikdo mi nic neřekl, když jsem se nezeptala, takže jsem se jen snažila očima zjišťovat, co se kolem mě děje. Doktorce se to nedařilo a já řvala dál jako tur, řvala jsem bolestí, brečela jsem, bolelo to, vážně to bolelo. Nejvíc to vystřelovalo do zad, do kříže, který mě naprosto znehybňoval a do toho to vyšetřování. To bylo asi to naprosto nejhorší, co mohlo být. Doktor mě nakonec začal přemlouvat na epidural, že bych na to byla vhodná kandidátka, že si to mám rozmyslet. Nechtěla jsem, chtěla jsem rodit za každou cenu normálně. Před dalším vyšetřováním jsem se zeptali na mírnější variantu, a to plyn, ale ten že prý pomáhá jen na kontrakce, tak přišel doktor a zase do mě strčil dva prsty, no bolest neskutečná, on, že takhle, jak reaguju, si mám rozmyslet ten epidural hned, že už pak nebude možnost, tak jsem se slzami v očích kývla a on odešel. V devět se dostavila doktorka z anesteziologie, že to bude do páteře bolet, ale že se mi pak uleví. Nějaká jehla v páteři mě vůbec nezajímala, mě bolelo to vyšetřování!
Doktorka si počkala, nechala mě vydýchat, všimla si, jak mám často stahy a když odezněly zrovna dva po sobě, vysvětlila, co bude a jak dělat a já jsem jí řekla, že klidně může nohu rozřezat, ale ruku do mě už nepřežiju. Tak mi mezi stahy píchla malou jehličkou na umrtvení, a mezi dalšími stahy zavedla jehlu do páteře a dala půlku dávky epiduralu. To bylo to nejmenší. Po hodinovém pozorování se po 10 minutách dostavil účinek a já jsem přestávala brečet a svíjet se v bolestech. Otočila jsme se i na bok, manžel si dal hlavu k mé hlavě, mezitím pořád to blbé měření, a začala jsem usínat. Chvílemi jsem spala a někdy mezitím přišel na kontrolu doktor, jak že to vypadá, a porodní asistentka, že už jsme se hodně uklidnila a že je to lepší, tak mi jen nakoukl mezi nohy, že jsme otevřená na 1,5 cm a nechali mě, naštěstí. Před desátou to začalo vyprchávat a dostala jsem druhou půlku dávky, a to už jsem se ptala sestřičky, jak dlouho to ještě bude trvat, a ona, že to nikdo neví, ale už to určitě bude.
V 11 hodin jsem se probudila s tím, že ze mě teče voda, zvonili jsme na sestřičku, ale zrovna se nám rozrodily další rodičky a sály byly nacvakané. Asistentka přišla až po chvilce a že už jsem nachystaná a budeme rodit. Konečně! Sundala peřinu, oblékla plášť, začala chystat nástroje, věci pode mnou, no a už to šlo. Už jsem byla otevřená na deset a začala mi vysvětlovat, jak mám tlačit. Dostala jsem madla na držení se, nohy mi zvedly na koze nahoru. Nějaký výběr polohy vůbec nepřicházel v úvahu, prostě jak mi to řekli, tak jsem dělala.
Tak že prý abych začala tlačit, manžel přidržoval hlavu, asistentka mě mázla zřejmě nějakým gelem, aby to šlo lépe. Po prvním stahu a zatlačení mi PA řekla, že tlačím do hlavy a vidím určitě hvězdičky, že musím tlačit do konečníku jako na záchodě. Takže jsme začínali druhý stah, přiletěla mladá doktorka s telefonem na uchu, něco řešila a začala mi tlačit na břicho, asistentka jí řekla, že ještě nemám stah, a když mi začal, tlačila jsem správně a malý se posunul tam, kam měl. Manžela asistentka ještě vyzvala, aby se podíval, jestli chce vidět hlavičku a on že tedy ano. Později mi řekl, že se bál, aby se tam neskácel, ale byl asi v relativně v pohodě. Usmíval se. Začal třetí stah a já si vzpomněla na svou kobylku Brettynku, když zvládla ona tak zatlačit, tak to zvládnu i já! Zabrala jsem, a že prý další stah už porodíme. Vzala do ruky kleště-nůžky a to jsem neměla ani sílu protestovat, asi to muselo být, nevím. Začal stah, střihla a malej vyklouzl ven. Jen jsme se nahnula a viděla, jak je nádherný. Celý pomačkaný, fialový, vlasatý, ale prostě nádherný. Jeho slaboulinký pláč byl to nejkrásnější, co jsem doposud slyšela. Dívala jsem se na manžela, rozdýchávala, brečeli jsme spolu štěstím.
Tomáška mi vzali, umývali a něco, nevím, pak ho dali do rukou manželovi už v zavinovačce. Ani neplakal, jen byl u táty a bylo mu dobře. Mě začala zašívat mladá doktorka a pořád mi říkala, že se mám uvolnit, ať nezůstanou svaly stažené. Trvalo to asi 20 minut. Pořád jsme se třepala a nešlo mi uvolnit se. Jak mě došila, všichni odešli a já si vzala malého k sobě, aby se přisál. Hned natáhl pusinku a začal sát. Zlatíčko moje nejšikovnější. Po necelých dvou hodinách přišla sestřička a: „jé, vy už jste přisátí“, a že se můžu jít osprchovat, a pak rovnou na svou postel. Malého že přivezou, pak za námi na pokoj. Tak jsem se horko těžko dostala za pomoci manžela do sprchy, osprchovala se, dala si čistou košilku a velmi pomalu jsem se vyškrábala na postel. Odvezli mě s pomocí manžela na pokoj, kde přivezli malého a už si ani nepamatuji, co bylo. Vím jen, že první den jsem si ho snažila přikládat co nejvíc k prsům, mít ho co nejvíc u sebe, vždyť měl být ještě 3 týdny v bříšku! Usínala jsem s ním na bříšku, vedle sebe. V postýlce vedle byl málo.
Čurání jedině do sprchy, velká za pomoci glycerinového čípku a pokaždé se pořádně umýt a namazat dubovou kůrou s alantoinem a zadek Preparation H, který pomáhá od bolesti. Samozřejmě mezi nohy mrazivý gel přímo na stehy. Druhý den už se mi začalo spouštět mlezivo a malý si řekl, když měl hlad každou hodinu, hodinu a půl, a když chtěl přebalit. Sezení ani na posteli prostě nešlo, takže všechno vleže i jídlo. Manžel naštěstí vše nosil, se vším pomáhal. Jednou nebyl na oběd se mnou, když odjel na chvíli domů a já se šla podívat na obědy sama, že musím chodit. Sestřička, že si mám sednout v jídelně, na to já že to asi těžko a že sedět nemůžu, a ona, jakože u toho budu stát? A já že ne, že jím vleže v posteli a že jestli je to problém si to odnést na pokoj, tak že vydržím do večeře. Takže mi tedy jídlo donese na pokoj. Vesměs jídlo jedl manžel a mně vozil z domu domácí věci, protože to čemu říkají nemocniční strava, je opravdu katastrofa. Jakási omáčka nasazená moukou, paštiky, šunkové pěny, prostě humusy a chemikálie rvát do kojících maminek je katastrofa. Za 60 Kč na den, do čehož se mají vejít, jde přeci udělat i lepší strava než tohle. Jenže to by se tomu musel někdo věnovat. Ale myslím, že je to tak otázka týdne dvou, kdyby se takový jídelníček spočítal a dal dohromady, i pro diabetiky. No, nemyslím, vím, že to jde.
V pátek, že nás propustí, když bude vše o. k. Tomášek byl v pořádku, ale mně se špatně zavinovala děloha a špatně odcházely očistky, takže jsem dostala injekci a druhý den ráno už bylo vše v pořádku. Takže pobalit, počkat na propouštěcí zprávy a rychle domů. Cestu domů Tomášek prospal a byl nejvíc hodný, já ji probrečela bolestí a doma rychle do sprchy, vše nachystat a ležet. Plně kojíme každou hodinu až tři, hlavně v noci. Zatím zkouším sedět jen lehce na boku a doufám, že se to zlepší. Je to teď asi to nejvíc omezující.
Přečtěte si také
Nevyžádaný dárek od tchyně mi zkazil narozeniny. Po otevření jsem doslova ztuhla
- Anonymní
- 18.06.26
- 2888
Měla to být pohodová oslava čtyřicetin. S přáteli už jsem slavila a teď byla na řadě rodina. Bohužel jsem v rámci dobrých vztahů pozvala i tchyni s tchánem. Vím, že Alžběta umí být dost protivná,...
Řepa na hlavě, černé hadry a trenky ven. Dnešní puberťáci mají vlastní uniformu
- Anonymní
- 18.06.26
- 930
Mámy puberťáků mě nejspíš pochopí. Tenhle deníček není stížnost, spíš pobavené pozorování. Každá generace měla své módní úlety a účesy, nad kterými si rodiče zoufali. Jenže jako učitelka na druhém...
Soused mě neustále šmíruje. Už je mi to nepříjemné. Manžel si na něho došlápl
- Anonymní
- 18.06.26
- 1154
Vedle nás bydlí starší manželé, se kterými jsme vždycky vycházeli dobře. Nikdy mezi námi nebyly žádné spory, občas jsme si popovídali přes plot, pomohli si, když bylo potřeba, a celkově panovaly...
Dcery mi chtějí strčit děti na prázdniny, ale nikdy od nich nedostanu ani korunu
- Anonymní
- 18.06.26
- 4840
Za pár týdnů začnou letní prázdniny a obě mé dcery už se mě vyptávají, jestli si vezmeme vnoučata alespoň na část léta k sobě. Já je samozřejmě miluji. S manželem máme chatu, kam je bereme rádi, a...
Měsíce mi vyčítala výběr školy. Teď chce, abych tam jejího syna protlačila
- Anonymní
- 18.06.26
- 1390
Když máte děti ve stejném věku jako vaši sourozenci, často se očekává, že půjdete ve stejných šlépějích. Já se ale u svého předškoláka rozhodla jinak. Už dávno před zápisy mi bylo jasné, že syna...
Tchyně mi neustále tvrdila, že špatně kojím. Přestala jsem věřit sama sobě
- Anonymní
- 17.06.26
- 1390
Začalo to „nevinnými“ radami, ale postupně se z nich stal neustálý tlak a zpochybňování každého mého kroku. U kojení, které mělo být přirozené, jsem se nakonec přistihla, že víc než miminku...
Máma neumí stárnout a snaží se vypadat na 30. Bohužel to působí spíš směšně
- Anonymní
- 17.06.26
- 2092
Moje mamka byla vždycky moc krásná žena. A myslím si, že by byla i dnes. Jenže to by si nesměla do svého obličeje nechat zasahovat. Máma totiž neumí stárnout a dělá vše pro to, aby vypadala mladě....
Přítelkyně sbírá lajky na našem synovi. Prý to k práci influencerky patří
- Anonymní
- 17.06.26
- 1056
S Johanou se o tom dohadujeme už několik měsíců a pořád jsme nenašli společnou řeč. Nelíbí se mi, že zveřejňuje našeho syna na Instagramu. Tvrdí, že je opatrná, snaží se ho ukazovat jen z dálky...
Měsíce předstírám orgasmus, milování je pro mě utrpení. Nechci zklamat přítele
- Anonymní
- 17.06.26
- 1792
Potřebuji se svěřit s něčím, s čím se vlastně nemám komu svěřit. Připadám si strašně a už nevím, co s tím mám dělat. Od porodu nejmladší dcery mám problémy při sexu. Jsem hodně suchá, bolí to,...
„Smrdíš mi a vypadáš hrozně.“ Manžel mě po porodu vyhnal z ložnice
- Anonymní
- 17.06.26
- 2733
Před půl rokem se nám narodilo vymodlené miminko. Čekala jsem, že začátek bude náročný, plný nevyspání a shonu, ale věřila jsem, že jako partneři to zvládneme. Místo toho prožívám nejhorší období...
Jinak moc gratuluji, že to dobře dopadlo a protože mám za sebou už dva stejně těžké porody, tak stebou opravdu soucítím.
asi bude mět noční můry až do porodu 
Že jsi trpěla, že tě porod bolel? Mnohá z nás si u toho patřičně zařvala a sahla na samé dno vlastních sil. To je prostě porod, daň za to, že dáváme život novému človíčku.
Tohle mi fakt rozum nebere 
Ale děkuji za ně. Napsala si to moc hezky, občas to bylo vážně jako o mém porodu.
Já měla taky vyvolávaný porod a byl to na chlup stejný masakr. Měla jsem štěstí, že si ve finále tělo tlačilo samo, protože já bych tu moji holku vlastní silou nevytlačila. 
A potom jsem ležela na pokoji a myslela si, že jsem po těžké autonehodě. 
No s očistkama to bylo taky blbý, ale injekce naštěstí zabraly. Je to už 13 měsíců od porodu a už je vše zahojené a bolest zapomenuta. Přeji vše nejlepší do dalších dnů a snad tě takový porod neodradí od dalších dětí. 
jen nechápu, proč tolik rodiček odmítá epidurál…mě ani nenapadlo ho nedostat, ty bolesti byly a budou, každopádně gratuluji k Tomáškovi 
. O popordoním hojení bych taky mohla vyprávět, seděla jsem 6 neděl jen na nafukovacím kruhu.
ale moc moc gratuluji a přeji brzké uzdravení! 
