Viktorek
Miminko jsme si s přítelem moc přáli, jako snad každá normální rodinka. Když jsme viděli //na testu, byli jsme šťastní. Na Viktorka jsme se moc těšili. O to horší pro mne porod byl, když jsem věděla, že nebude mít dobrý konec a já nebudu mít našeho Viktorka v náručí...
S přítelem jsme spolu už 5 let, a tak nebylo divu, že jsme se rozhodli o miminko. Netrvalo dlouho a splnilo se nám to. // na testu jsem zahlédla okamžitě. Přítel měl velkou radost. K mému gynekologovi jsem chodila jednou za tři týdny a vždy mi bylo řečeno, že je vše v naprostém pořádku. Tak to šlo až do 21.tt. Během té doby jsme se připravovali na příchod našeho dítka. Až na kočárek a postýlku jsme měli vše zařízené a doma.
Ve 21. tt jsem ještě byla navštívit svého starého gynekologa na poslední prohlídku, kde nám oznámil, že čekáme chlapečka. Z důvodů stěhování jsem si našla novou gynekoložku. Mladá, ale velice šikovná. Přišla jsem k ní ve 24.tt na další ultrazvukovou kontrolu. Jakmile na mě nanesla gel a začala mi jezdit po bříšku, začala nalézat nějaké nesrovnalosti. Ačkoli byl Viktorek velmi aktivní a nedal ani na chvíli pokoj, zahlédla v jeho pozadí tzv. amniální pruh. Ale nebyla si tím až tak jistá, a tak mě poslala za tři týdny na konzultaci k dalšímu, staršímu, zkušenějšímu gynekologovi.
Když se mi představil, začali jsme ultrazvukem. Měřil pěkně všechny kostičky od hlavičky až k nožičkám a neustále něco zapisoval do protokolu. Když skončil, řekl mi, že se mohu utřít a mohu si sednout k němu. Poté, co jsem se utřela a sedla jsem si, zakroutil hlavou a řekl, abych si ještě na chvíli lehla.
Takto to šlo celkem 3×, ale já si říkala, co bych pro toho našeho chlapečka neudělala, že… Doktor k mému zděšení přišel na závažnější nesrovnalosti a tím amniálním pruhem si ani hlavu nelámal. Když mi naposledy řekl, že si mohu sednout k němu, doufala jsem, že to dělal vše jen pro jistotu a nic závažného nenašel. Opak byl pravdou…
Ihned zvedl telefon a jako urgentní případ mě objednal do Fakultní nemocnice do Ostravy. Jakmile položil telefon, chtěla jsem se ho zeptat, zda je něco v nepořádku. Ale než jsem to ze sebe dostala, vyhrkl ze sebe, že je mu to strašně líto, ale že vidí mírnou deformaci končetin, ale že si není tak jistý. V tu ránu se mi zatmělo před očima.
Celou noc jsem probrečela a doufala, že třeba jen byly všechny končetiny špatně vidět..
Na druhý den jsme dojeli do Ostravy. Byli jsme posláni na prenatální ultrazvuk. Když jsem ten ultrazvuk viděla, rozbrečela jsem se. MUDr. se nemýlil. Bohužel. Bylo zjištěno, že náš chlapeček nemá vůbec žádné zápěstí, ani loketní kost, že v nožičkách mu chybí některé kosti a ty, co tam má, má ohnuté nebo zlomené.
Zhroutil se mi opravdu celý svět. Nevěděla jsem, co na to mám říct. Jen jsem brečela. Takový život by nechtěl nikdo… O to více mi ho bylo líto, jaký byl bojovník…
Bohužel se to zjistilo velice pozdě, byla jsem již ve 27. tt. V tom jsme se dozvěděli, že i kdybychom byli pro potrat, že už to nezáleží jen na nás. Že v tuto chvíli se musí uskutečnit konsilium a na něm projednat, zda jsou tato zranění slučitelná se životem či nikoli.
Nastaly tři dny v nejistotě a v slzách. 
Při každém pohledu na ty drobounké věcičky a při každém jeho kopnutí mi bylo strašně ouzko. Jiná věc je, když člověk potratí, a druhá, když musí rozhodnout o tom, zda bude jeho dítě žít. Bylo to pro nás těžké, ale všichni se shodli na tom, že si nemohou být nijak jistí, že by nebyl i mentálně postižený a že zranění jsou opravdu závažná.
Ve středu v 6 hodin jsem měla nastoupit do FNO a měla mi být podána hned ráno první vyvolávací tabletka. Nečekala jsem, že to bude pro mě tak nepříjemné, ale bylo. A s každou tabletou to bylo ještě horší a horší. Hned, jak mi zavedli první tabletku, mě poslali na odběr plodové vody a poté i na usmrcení „plodu“. Bolestivější věc jsem snad nezažila, ale říkala jsem si, den ještě neskončil… A měla jsem pravdu.
Po přijetí na pokoj mi byla zavedena druhá tabletka a takto to šlo až do nějaké 20. tabletky. Po každé kontrole jsem od MUDr. slyšela, že už je to na spadnutí, ale že se ještě neotevírám. To pro mě znamenalo dva dny utrpení, protože záda mě bolela tak, že jsem si nemohla ani lehnout, ani opřít se, ani chodit. Už jsem nevěděla, co dělat. Kontrakce jsem také měla stále, ale tím to pro mě končilo. Kromě bolesti na mě nezabíralo opravdu nic.
V pátek 21.3.2014 ráno ve 4 hodiny jsem už byla opravdu vyčerpaná a chtěla jsem epidurál. Byl mi zaveden a hned na to podán zklidňujíci prostředek, po kterém jsem usnula jako zabitá. To už mě nechali ležet na porodním sále, že by to už konečně mohlo být. Takže jsem usnula a kolem 8 jsem se vzbudila. Přišel za mnou MUDr. a řekl, že se nám maličký přetočil podélně (tzn. že ho ještě otáčel). A potom mi druhá MUDr. praskla vodu. No žádná sláva… Jsem se lekla! Potom začalo to nejhorší, porod.
Nasadili mi kapačku, která začala účinkovat dříve, než mi stihli dát do epidurálu nějaký umrtvovač. Začala jsem mít tak strašné tlaky do konečníku, že jsem nevěděla zprvu, kudyma se co dere na svět. Kroutila jsem se jako želva, o to ještě více, když jsem si při každém tom zákroku říkala, že tolik bolesti a pro nic. Nikdo mi nezůstane. Bylo to strašné. Nakonec šel náš chlapeček ven KP, ale hlavička se mu ve mně nějak zasekla. Museli pomoct tím, že do mě ještě strčili své ruce. Vše pro mě bylo opravdu peklo! Na minutu jsem ho potom zahlédla, maličkého, nevinného. Bylo mi ho opravdu moc líto. :'( Narodil se nám v 8:50 ráno.
Potom mě už jen zašili. Vše, co mi po něm zbyde, bude rodný a úmrtní list, pár sešitých jizev a vzpomínky na našeho malého bojovníka, kterého budeme mít v srdíčku na vždy.
S přítelem nás to ale hodně sblížilo. Je to všechno ještě čerstvé, ale doufám v lepší zítřky. Snad se přijde na to, čím to bylo zapříčiněno a příště tomu předejdeme. Děkuji všem, kteří měli zájem tento opravdu dlouhý příběh číst.
Přečtěte si také
Měli jsme se nastěhovat k sobě. Po jeho návrhu uvažuji spíše o rozchodu
- Anonymní
- 23.09.26
- 15
S přítelem jsme spolu dva roky a náš vztah fungoval do teď skvěle. Když přišla řeč na společné bydlení, přišlo mi to jako přirozený posun. Dohodli jsme se, že se přítel nastěhuje ke mně i se svým...
Zjistila jsem, že moje děti mají úplně jinou představu o tom, co je drahé
- Anonymní
- 23.09.26
- 71
Věta „Mami, kup mi to, stojí to jen dvě stovky“ mi nedávno doslova vyrazila dech. Vlastně jsem si do té doby ani moc neuvědomovala, že moje děti žijí v naprosté nevědomosti. Tak nějak jsem myslela,...
„S tou ženskou si jenom kazí život.“ Tchyně mě pomlouvá, ale neví, že to vím
- Anonymní
- 22.09.26
- 2864
„S tou ženskou si jenom kazí život. Kdyby byl sám, mohl mít dávno děti.“ Ta věta mě zastihla ve chvíli, kdy jsem stála v naší kuchyni a skládala nádobí do myčky. Přes zeď jsem slyšela hlas...
Kolegyně přes léto příšerně přibrala. Mám se jí na to zeptat, nebo to ignorovat?
- Anonymní
- 22.09.26
- 5687
Dnes už je povědomí o důvodech nabytí větší hmotnosti daleko rozšířenější než dřív. Když se kolegyně po dvou měsících vrátila do práce s deseti kily navíc, zbystřila jsem.
Kamarádka mi přivezla dárek, který nepotřebuji. Bylo mi hloupé to odmítnout
- Anonymní
- 22.09.26
- 1379
S kamarádkou se známe snad patnáct let, takže už se známe dost dobře. Když mi před časem říkala, že doma vyklízí kuchyň a má nějaké věci navíc, vůbec jsem tomu nevěnovala pozornost. Říkala jsem jí,...
Ve školce je dcera andílek. Doma kvůli maličkostem křičí a kope nohama
- Anonymní
- 22.09.26
- 1029
Učitelky popisují naši pětiletou dceru jako klidnou a poslušnou holčičku. Jenže chvíli po návratu domů přichází pláč, křik a někdy i kopání. Dlouho jsem si myslela, že dělám něco špatně. Pak mi...
Dcera babičce schovala drahý šperk. Ta pak obvinila mě, že jsem ho ukradla
- Anonymní
- 22.09.26
- 1003
Byly jsme s Aničkou na návštěvě u mé babičky. Je jí 85, nohy jí moc neslouží, ale paměť má jako slon. Aničce je pět let a má období, že miluje šperky a vše, co se třpytí. Když jsem odběhla pro...
Kolegyně přebírá moje nápady a tváří se, že mi pomáhá. Zvažuju výpověď!
- Anonymní
- 21.09.26
- 4153
Když k nám do práce nastoupila nová kolegyně, všichni ji okamžitě přijali. A vlastně se tomu ani nedivím. Je přesně ten typ člověka, který umí během pár dní zapadnout.
Chtěla jsem, aby moje dítě bylo ve škole nejlepší. Dnes už tolik netlačím
- Anonymní
- 21.09.26
- 2845
Ani nevím, kde se to ve mě vzalo, ale od malička jsem chtěla, aby můj syn byl ve třídě mezi jedničkáři a navíc ten nejoblíbenější. Možná je to kvůli tomu, že je jedináček a já jsem matka...
„Ten kluk nemůže být můj,“ oznámil mi manžel a požaduje test otcovství
- Anonymní
- 21.09.26
- 3224
O miminko jsme se s manželem snažili několik let. Když už jsme se chystali na kliniku, otěhotněla jsem. Byli jsme oba moc šťastní. A pak se Vojtíšek narodil, všichni říkali, že je celý já, po...
přeji hodně sil. Váš andílek vám určitě brzy pošle zdravé miminko 
a ted jsem nad miru spokojena 
. Myslím, že kdyby věděla, co malou i jí čeká, tak že by se rozhodla stejně jako Ty. I k takovému rozhodnutí je třeba síla, není to zbabělost.
ja mužu děkovat panu bohu, že mam doktora, kterej ja pečlivej a i ve 30 tt nam dělal velký ultrazvuk 
