Vítězství - Viktorie
- Rodičovství
- adush
- 24.07.17 načítám...
Štěstí, neštěstí a zase štěstí. Jednou svým dětem musím říct, že měly ještě sestřičku fazolku, která odešla dřív, než stihla pořádně přijít, ale i tak jsem vděčná za to, že tady byla a poslala nám pak za sebe naši Viktorii, naše velké štěstíčko. Nikdy na fazolku nezapomeneme. :)
Na podzim bylo Honzíkovi něco málo přes dva roky a my se rozhodli, že je načase pořídit mu sourozence, třeba se povede i má vytoužená holčička. Na začátku prosince jsme se stěhovali, manžel odjel s malým k babičce a já se svými rodiči stěhovala.
Během té doby už jsem měla dva týdny zpoždění, nechutnalo mi kafe a tušila jsem, že test mi mé podezření jen potvrdí. Hned jsem celá natěšená volala manželovi, ten měl velkou radost. Po pár dnech už bylo vše přestěhované a kluci se mi vrátili do nového domova. Měli jsme radost.
Objednala jsem se na gyndu, kde jsme dostali první fotku naší Fazolky. Stejně jako u Honzíka jsem tušila kluka, tak teď jsem cítila, že to bude holčička. Bohužel se nikdy nedozvím, jestli to opravdu holčička byla. Happyend se nekonal.
Pár dní před Štědrým dnem mi přestalo být špatně, měla jsem divné tušení, ale přikládala jsem to tomu, že to třeba bude ta holčička, a tak tohle těhotenství bude jiné a nebudu zvracet jak amina do pátého měsíce. 
Na Štědrý den odpoledne jsem začala špinit a zlé tušení nabíralo na obrátkách. Nechtěla jsem kazit synovi Vánoce, a tak jsme se s mužem domluvili, že večeři uděláme dřív, počkáme, až si malý rozbalí dárky a pofrčíme na pohotovost. Mamka nám malého pohlídala a my vyrazili. Trefili jsme moc milého doktora, vyšetřil mě a uklidni, že to nemusí nic znamenat a vše vypadá dobře, ať jsem v klidu, a kdyby byly bolesti nebo výraznější krvácení, tak mám dojet. Vrátili jsme se na chatu plni optimismu.
Ten mě začal opouštět 25.12. večer, když se malý vzbudil s řevem, že jde spát nahoru za babičkou a byl k neutišení, nikdy předtím tohle neudělal, říkali jsme si, že třeba jen cítí nervozitu ze mě, a proto ta scéna. Mamka si ho vzala nahoru a my šli spát. Ve čtyři ráno mě vzbudila hrozná bolest v podbřišku, dojela jsem na záchod a tam jsem objevila jasně červenou krev. Bylo mi jasné, že tohle je konec, fazolka nás opustila.
Vzbudila jsem muže, ať mě odveze na pohotovost, že silně krvácím a bolí to jak čert. Muž jel jako blázen pořád říkal, jak to bude v pohodě a nadával, že mi doktor nic nedal už dva dny zpátky. Když jsme dojeli na pohotovost, byla tam tentokrát milá doktorka a sympatická sestřička, obě mě utěšovaly, že to bude dobré, ale mně bylo jasné, že Fazolka odešla. Když ze mě hrklo výrazné množství krve, bylo to asi jasné i všem kolem.
Jenže Fazolce se ven nechtělo a tak v osm ráno po další kontrole rozhodli o kyretáži. Namíchali mi hezké sny, předtím jsem se v duchu s Fazolkou rozloučila a s klidným srdcem šla na zákrok. Odpoledne mě pustili domů. Ještě, že mám doma toho svého lumpíka, hodně mě držel nad vodou.
S dalším snažením jsme měli na tři měsíce utrum, což jsme dodrželi a pak jsem v sobě měla tak nějak blok, že nevím, jestli to chci riskovat znovu, co když se to bude opakovat. Příčina potratu se nezjistila, podle doktora se nezjistí ve většině případů. Prostě to tak mělo být, s manželem nás to hodně sblížilo a tak nějak jsme si uvědomili, že není samozřejmostí počít a donosit dítě bezproblémově.
Snažení jsme nechali u ledu s tím, že na nic nebudeme tlačit, ale chránit se taky nebudeme a uvidíme, jestli se povede, nebo ne. A světe div se, když si vzpomenu, jak o Honzíka jsme se snažili tři roky, tak teď se nám to povedlo hned napodruhé. Nejdřív jsem byla šťastná, obrovská euforie, ale tu téměř okamžitě vystřídal strach, strach, že se to bude opakovat, co když tohle miminko taky odejde?
Snažila jsem se být v klidu, ale na potvrzení jsem se objednala až za delší dobu, vycházelo to cca na 9. týden těhotenství a tehdy doktor potvrdil těhotenství a že je vše v pořádku.
Bylo mi blbě stejně jako u Honzíka, tak nějak jsem se k tomu upínala, utvrzovalo mě to v tom, že je vše v pořádku. Takže jsem za to vlastně byla vděčná. Ve 12. týdnu těhotenství mě poslal do rizikové poradny kvůli předchozí anamnéze i kvůli tomu, že jsem na vozíku, ať si mě prý ohlídají raději tam. Chodila jsem na kontroly co tři týdny.
Mezi kontrolama samozřejmě hrozné obavy, když jsem začala cítit pohyby trochu jsem se uklidnila. Ve 20. týdnu těhotenství nám potvrdili holčičku. Moje vysněná holčička, moje Viktorie – vítězství. Od 34. týdnu těhotenství mě začínala pobolívat jizva, každou poradnu jsem to říkala doktorce a ta, že je vše ok, aniž by to nějak extra kontrolovala.
Termín císaře jsem dostala 4 dny před termínem v průkazce. Malá měla pořád malé odhady, a protože syn se narodil hypotrofický (2610 g), měli obavy, aby to nedopadlo stejně. Den před plánovaným císařem jsem přišla na předoperační vyšetření a že prý se nic nechystá. V den termínu máme dojít v 7 ráno, plánovaná epidurální anestezie jako u syna.
Moc jsem chtěla malou vidět a slyšet hned, jak ji vytáhnou z břicha. Nicméně naše malá má svoji hlavu, kolem páté ráno mě vzbudily pravidelné silné bolesti po pěti minutách. Vzbudila jsem manžela, že asi pojedeme trošku dřív. Hodila jsem si sprchu, zaúkolovala dědu, co a jak s Honzíkem a vyrazili jsme. Po šesté ráno jsme dojeli do porodnice, na monitoru nic vidět nebylo, připadala jsem si jak blázen, po vyšetření se ukázalo, že jsem na tři prsty, načež doktorka prohlásila, že na sál jsem psaná na půl desátou a že to počká.
Zavedli nás na porodní box, bolesti stále po pěti minutách docela intenzivní, ale nic, co by se nedalo vydržet. Po osmé přišel primář, aby mě zkontroloval, a už jsem byla na pět, takže okamžitě vše chystali, že na sál jdu hned. Napodruhé se jim povedlo píchnout mi epidurál a po chvíli řízli, ale něco bylo špatně, bolelo to jako hrom, tak jsem zařvala, že to jako fakt bolí. Doktor říznul ještě jednou s otázkou, kde to bolí. Kdybych nebyla přivázaná asi by dostal pěstí. Nicméně skončilo to tak, že mě museli uspat.
Probrali mě na sále, a i když jsem byla totálně mimo, tak jsem se hned ptala na maličkou, řekli, že je v pořádku a já zas odpadla. Probrala jsem se, když mě dováželi na pooperační pokoj, zaregistrovala jsem ve dveřích manžela a hned jsem se ptala, co malá. Řekl mi, jak je velká a že fotky mám v mailu v mobilu, který jsem si hned od sestry vyžádala.
Viktorie se narodila 14.2. v 9:20 a měla 48 cm a 3580 g. Přinesli mi ji až v jednu odpoledne a spinkala jak andělíček, vůbec nešla vzbudit, chovala jsem ji a nemohla uvěřit, že je moje, moje malá princezna. Taková oplácaná s tvářičkama jako křeček, prostě moje druhé štěstíčko.
Druhý den jsem si ji vzala k sobě na pokoj a vše kromě kojení nám šlo suprově, holt asi nejsem kojná, takže už v porodnici jsme přikrmovali. Den před propuštěním mi muž volal, že se synovi vysypaly neštovice, ano tak nějak jsem si představovala klidné šestinedělí. Takže první dva týdny jsme děti museli separovat. Naštěstí to malý zvládl úžasně a chodil se jen koukat věděl, že na miminko nesmí sahat a vzal to statečně.
Pět dní na to dostal manžel v necelých třiceti infarkt, takže byl čtyři dny ve špitále, po katetrizaci ho pustili domů a týden na to se mu vysypaly neštovice, naštěstí byl tou dobou u svých rodičů, protože tam měl nějaké zařizování, takže se o něj v těch 40 stupňových horečkách měl kdo postarat. Naštěstí tohle byla poslední nepříjemnost a od té doby je u nás vše v pohodě.
Dnes je malé už pět měsíců a s bráchou jsou skvělí parťáci. Je to to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. Omlouvám se za dlouhý deníček, ale chtěla jsem se podělit o své štěstí.
Přečtěte si také
Vládo, nechte nám StarDance! Vrátil se Chlopčík a já se neskutečně těším
- Anonymní
- 30.04.26
- 586
Letos se na StarDance těším fakt moc. Jednak je to takový ten oblíbený sobotní rituál, kdy se celá rodina sejdeme u obrazovky a fandíme našemu oblíbenému páru. A pak si voláme s rodiči a řešíme,...
Manžel mě tajně ve spánku natáčel a já se děsím, že to má ze „Školy znásilnění"
- Anonymní
- 30.04.26
- 1839
Je zvláštní zjistit, že člověk, se kterým dlouhá léta sdílíte ložnici, společný život, děti, dokáže takhle zradit. Jako by to byl úplně jiný člověk. Čtete všechny ty děsné zprávy o zneužitých...
Synovec Petr (15) je konečně v léčbě. „Bojuje s mnoha démony," řekl nám doktor
- Anonymní
- 30.04.26
- 1158
Pět měsíců jsme ho hlídali. Říkám to úplně na rovinu, protože jinak to ani popsat nejde. Po akutní hospitalizaci na psychiatrii, nám byl Petr svěřen do dočasné péče. A i když to zní hrozně, byla to...
„Vím, kdy máš termín!“ Tchyně mi prohrabala věci a úplně mě tím vytočila
- Anonymní
- 30.04.26
- 4846
Fakt jsem si po té scéně, kdy nám vlezla do ložnice, říkala, že tohle už byl úplný strop. Že horší už to být nemůže. No… může. Mám prostě tchyni stíhačku, která využije každé příležitosti zasáhnout.
Miminko jsem nechtěla, a tak jsem šla na party a hulila trávu. Teď toho lituji
- Anonymní
- 30.04.26
- 1486
Hudba duněla tak nahlas, že jsem konečně neslyšela vlastní myšlenky. A přesně to jsem potřebovala. Vypnout. Na pár hodin nebýt tou holkou, co řeší, že je těhotná s chlapem, kterého nemiluje. Prostě...
Náš tajný vztah trval tři roky. Konec přišel mnohem krutěji, než jsem čekala
- Anonymní
- 29.04.26
- 4772
Mám trápení, se kterým se prakticky nikomu nemůžu svěřit. Jen jedné kamarádce, která o všem věděla. Tři roky jsem žila dvojí život. S manželem jsme spolu 20 let, náš vztah je hodně vyčpělý,...
Moje přítelkyně nemá nikdy dost. Kamarádi mi to závidí, já z toho šílím
- Anonymní
- 29.04.26
- 3666
Jana je krásná žena, která je navíc sexuálně velmi náruživá. Všichni si myslí, že je to výhoda. Kluci v hospodě mi říkají, jak skvěle jsem si vybral. Já se tvářím jako „borec“, ale ve skutečnosti...
Dcera (14) odešla k otci za „svobodou“: Ničí si budoucnost a já to mám platit
- Anonymní
- 29.04.26
- 1877
Dneska jsem ze skříně v dětském pokoji vyndala poslední učebnici dějepisu, kterou si tu Klára zapomněla. Sedla jsem si na její postel a rozbrečela se. Ne proto, že by mi chyběl její smích – ten už...
Lékař mi odmítl napsat Mounjaro. Uvažuju, že si ho seženu „jinde“
- Anonymní
- 29.04.26
- 1993
Dneska jsem odcházela z ordinace a měla jsem regulérně slzy v očích. Cítila jsem se ponížená, odmítnutá a neuvěřitelně naštvaná. Šla jsem tam s takovou nadějí! Říkala jsem si, že konečně existuje...
Naše vymodlená holčička se ve školce mění v agresorku. Denně jsem na koberečku
- Anonymní
- 29.04.26
- 1456
Na Anežku jsme čekali pět let. Už jsme měli zažádáno o adopci, když se konečně po pátém umělém oplodnění zadařilo a já donosila zdravou a krásnou holčičku. Strašně jsem si přála právě dceru,...
Moje kamarádka ho prodělala na střední škole - sportovkyně jak hrom…
