Zázrak jménem Verunka
- Těhotenství
- ryliska
- 21.06.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Otěhotnět do roka nebo už nikdy. Verdikt lékaře a přede mnou velké životní rozhodnutí. Dlouhá trnitá cesta s tím nejkrásnějším překvapením nakonec. Naší Verunkou!
3 minuty po porodu
- 3
Konečně po týdnu první pochování
- 1
konečně doma
Druhý den po porodu
- 1
Tatínkovo první krmení doma
- 2
V šestnácti letech jsem měla prvního přítele. Samozřejmně, že jsme to spolu mysleli vážně, tak jsem mu chtěla dát všechno. Včetně sebe. Našla jsem si gynekologa a začala brát antikoncepci. Všechno bylo v pořádku až do mých 23 let. Stále jsem trpěla na „kvasinkové infekce“ - tedy dle mé gynekoložky. Takhle to šlo celé 2 roky a já řekla dost. Na doporučení kamarádky jsem šla k jinému gynekologovi. A ejhle. Hned při první kontrole verdikt. „Proboha, kdo vás léčil?Vždyť máte všude rozlezlý zánět. Ihned musíte do nemocnice“. Říkala jsem si, jak je to možné, vždyť mě nic nebolí.
Po vyšetření v nemocnici jsem skončila ihned na sále. Museli mi vyčistit celý spodek. Druhý den mě s léky poslali domů. Za měsíc jsem šla na kontrolu k mému lékaři. Verdikt: „Zánět je sice pryč, ale ty léky se vám dostaly do děložní sliznice a ta se začala bránit. Začala ustupovat. Nejdéle do roka budete téměř bez ní a těhotenství by nebylo možné. Radím pořídit si miminko co nejdříve“. Byla jsem v šoku. S novým přítelem jsme spolu byli sotva půl roku. Vše jsem mu řekla a ejhle. Překvapil mě. Souhlasil, že zapracujem na miminku. Já si to sice ještě rozmýšlela, jsme spolu přeci jen krátce, bydlíme spolu měsíc a půl, ještě se tak neznáme. A pak jsem si řekla co, přinejhorším budu svobodná maminka. Ale miminko vážně chci a vždy jsem chtěla.
Po 2 měsících snahy se zadařilo. Že jsem těhotná, jsem zjistila zrovna na mé narozeniny. Krásný dárek. Oba jsme byli moc šťastní. Až do 27. týdne bylo mé těhotenství naprosto v pořádku. Pak jsem začala krvácet. Ihned jsme jeli do nemocnice a tam si mě hned nechali. Hrozil předčasný porod. Po týdnu ležení v nemocnici mě propustili. Vše bylo v pořádku. Zůstala jsem doma na rizikovém těhotenství a dodržovala klidový režim. Až do 32. týdne. Opět krvácení a tentokrát doprovázené slabými, leč pravidelnými kontrakcemi. Takže zase výjezd. Opět jsem zůstala v nemocnici. Zase zastavovali porod. Napíchli mi i kortikoidy na podporu vývoje plic miminka, kdyby náhodou.
Do žíly mi kapali kapačky, jednu za druhou, téměř každý třetí den se mi ozývaly kontrakce a krvácení. Čtyřikrát jsem už byla na sále připravená rodit. Pokaždé vše ustalo. Na ultrazvuku nález: Vcestná placenta. Určitě budu rodit císařem. Jen nikdo neuměl říci kdy. Takhle to pokračovalo měsíc. Přítel za mnou chodil každý den. Podporoval mě. Stále byl na telefonu, když jsem se potřebovala vyplakat. Po měsíci, kdy už to vypadalo, že krom té placenty je již vše ok, mě pustili domů. Leč jen na týden…
To jsem šla na kontrolní ultrazvuk a CTG. Otáčela jsem se z boku na bok, ale miminko se nehýbalo (spinkalo). Takhle to šlo hodinu a pohyby žádné… Na ultrazvuku verdikt: "Vcestná placenta lehce se odlučující, žádný průtok pupečníkem, minimální pohyby miminka a téměř žádná plodová voda. Maminko, zavolejte tatínkovi, ať vám doveze tašku a je u vás, do 3. hodin porodíte. "Převlékli mě do jejich erální košile, vypsali se mnou nějaké papíry, zavedli na porodní sál. Zase natáčeli CTG. Nález stejný. Děloha se nestahuje, miminko neprokazuje žádnou činnost, musí co nejdříve ven. Vtom dorazil tatínek. Dali mi klystýr, kapačku s ATB, zabandážovali nohy, zavedli cévku a ejhle - převezeme na sál a jdeme na to. Až do této chvíle mi vůbec nedocházelo, že jdu rodit a byla jsem totálně vysmátá. A najednou? Strach? Zvláštní pocit. Ačkoli jsem si nechala dát pouze spinal, abych byla při vědomí, tatínka se mnou na sál nepustili. Jak mi později řekl, varovali ho, že se miminko možná narodí nedýchající, či budou jiné komplikace a že tam nemůže být.
Mě to mrzelo, ale když přišlo na věc, tak mi to bylo tak nějak jedno. Jen jsem mu řekla, ať se nestará o mě, ale o miminko, až se narodí. Že já to přežiji. Psal se den 27. 5. 2011 a 14:35 hodin, kdy jsem na operačním sále uslyšela první křik naší holčičky. Sice byla malá, 1650 g a 40 cm, ale zdravá. Oživovat ji nemuseli a tatínka k ní ihned pustili. Dýchala sama. Kopala rukama nohama. Sice musela do inkubátoru, aby nabrala sílu, udržela si teplotu a vše dohnala. Po třech týdnech jsme se dočkali. Náš zázrak, naši malou Verunku jsme si 13. 6. 2011 přivezli domů. S váhou 2,19 kg. Konečně jsme všichni pohromadě.
Hrozně moc bych chtěla svému příteli poděkovat za neuvěřitelnou psychickou podporu a omluvit se mu, že jsem na začátku nevěřila, že nám to vydrží a já že nebudu svobodnou matkou. Lásko, miluji tě!
Všem, kteří můj dlouhý deníček přečetli až do konce, děkuji za trpělivost a zájem a zároveň se i omlouvám, musela jsem se někde vypsat a někde se svěřit. Děkuji!
Přečtěte si také
Tchyně mě celý život nesnášela. Po smrti tchána jsem jí začala být dobrá
- Anonymní
- 15.05.26
- 1586
Milena byla vždycky pedantská a odtažitá. Jako bývalá učitelka ze zvláštní školy měla náročné požadavky na všechny kolem sebe. Nikdy jsem se nedivila, že tchán v mládí pil a často se na několik dní...
O manželově nevěře jsem věděla. Když jsem zjistila, s kým spí, byla jsem v šoku
- Anonymní
- 15.05.26
- 3084
S manželem jsme spolu skoro dvacet let. Máme děti, které chodí na druhý stupeň základní školy, a žijeme tak nějak spíš vedle sebe než spolu. Už delší dobu jsem tušila, že někoho má. To žena prostě...
Tohle se mnou udělala antikoncepce. A nemluvila o tom ani moje gynekoložka
- Anonymní
- 15.05.26
- 1155
Nechci tvrdit, že je hormonální antikoncepce špatná úplně. Sama jsem ji roky brala. Jen si čím dál častěji kladu otázku, jestli jsme si nezvykly brát jako normální něco, co nás ale odpojuje od...
„Hnije vám tam mail!“ řvala šéfová. Že byl v pátek státní svátek, ji nezajímalo
- Anonymní
- 15.05.26
- 1119
Sedím v autě před školkou, v hlavě mi ještě doznívá smích dětí z víkendového výletu v horách, ale ruce na volantu se mi třesou. Je pondělí, sedm hodin ráno a můj telefon právě přežil první nálet...
Válka na chodbě: Sousedka mi vyčetla hluk, já jí zase obezitu jejího syna
- Anonymní
- 15.05.26
- 684
Stála tam, rudá v obličeji, s prstem namířeným na mou pětiletou dceru, která se mi schovávala za nohou. Tenhle výstup na chodbě našeho bytového domu jsem opravdu nečekala. Věděla jsem, že sousedka...
„Telefon mi nezvonil,“ lhala jsem šéfovi do ucha. Pak přišel strach z vyhazovu
- Anonymní
- 14.05.26
- 3468
Sedím u kuchyňského stolu, zírají na mě tři monitory a já se nemůžu přestat třást. Moje dlaně jsou zpocené, srdce mi buší až v krku a vzduch v místnosti jako by najednou došel. Ten pocit znám moc...
„U vás je zase binec,“ slyším pořád. Jenže u tchyně se štítím i sednout na gauč
- Anonymní
- 14.05.26
- 5260
Stojím v kuchyni, v ruce držím igelitovou tašku s krabičkami domácích těstovin a řízků a cítím, jak se mi svírá žaludek. Není to hladem. Je to úzkost z toho, co přijde za dvě hodiny, až zastavíme...
„Paní učitelka řekla, že některé mámy nemají rády svoje děti,“ řekl mi syn (6)
- Anonymní
- 14.05.26
- 4620
Když jsem dnes vyzvedávala Matyáše ze školy, tvářil se nějak divně. Neposkakoval kolem mě jako obvykle, jen šel tiše vedle kočárku a kopal do kamínků na cestě.
Celý den jsem se nezastavila. Večer mi manžel řekl větu, která mě úplně dorazila
- Anonymní
- 14.05.26
- 4149
Děti, práce, úkoly, domácnost. Jela jsem na autopilota. Večer jsem byla úplně vyčerpaná. A právě tehdy mi manžel řekl, že jiné ženy to přece zvládají mnohem lépe.
Tchyně mého syna jen peskuje nebo přehlíží. Veškerou pozornost dává vnučce
- Anonymní
- 14.05.26
- 2604
Mít babičku, která svá vnoučata nemiluje stejně a dává to dost okatě najevo, je skutečně k nezaplacení. Moje tchyně je přesně taková. Má pouze dvě vnoučata, Anetu, které je deset, a Matěje, kterému...
,hlavně že jste to tak krásně zvládly a máš svoje zlatíčko v náručí 
Gratuluji! 
