Zázrak jménem Verunka
- Těhotenství
- ryliska
- 21.06.11
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Otěhotnět do roka nebo už nikdy. Verdikt lékaře a přede mnou velké životní rozhodnutí. Dlouhá trnitá cesta s tím nejkrásnějším překvapením nakonec. Naší Verunkou!
3 minuty po porodu
- 3
Konečně po týdnu první pochování
- 1
konečně doma
Druhý den po porodu
- 1
Tatínkovo první krmení doma
- 2
V šestnácti letech jsem měla prvního přítele. Samozřejmně, že jsme to spolu mysleli vážně, tak jsem mu chtěla dát všechno. Včetně sebe. Našla jsem si gynekologa a začala brát antikoncepci. Všechno bylo v pořádku až do mých 23 let. Stále jsem trpěla na „kvasinkové infekce“ - tedy dle mé gynekoložky. Takhle to šlo celé 2 roky a já řekla dost. Na doporučení kamarádky jsem šla k jinému gynekologovi. A ejhle. Hned při první kontrole verdikt. „Proboha, kdo vás léčil?Vždyť máte všude rozlezlý zánět. Ihned musíte do nemocnice“. Říkala jsem si, jak je to možné, vždyť mě nic nebolí.
Po vyšetření v nemocnici jsem skončila ihned na sále. Museli mi vyčistit celý spodek. Druhý den mě s léky poslali domů. Za měsíc jsem šla na kontrolu k mému lékaři. Verdikt: „Zánět je sice pryč, ale ty léky se vám dostaly do děložní sliznice a ta se začala bránit. Začala ustupovat. Nejdéle do roka budete téměř bez ní a těhotenství by nebylo možné. Radím pořídit si miminko co nejdříve“. Byla jsem v šoku. S novým přítelem jsme spolu byli sotva půl roku. Vše jsem mu řekla a ejhle. Překvapil mě. Souhlasil, že zapracujem na miminku. Já si to sice ještě rozmýšlela, jsme spolu přeci jen krátce, bydlíme spolu měsíc a půl, ještě se tak neznáme. A pak jsem si řekla co, přinejhorším budu svobodná maminka. Ale miminko vážně chci a vždy jsem chtěla.
Po 2 měsících snahy se zadařilo. Že jsem těhotná, jsem zjistila zrovna na mé narozeniny. Krásný dárek. Oba jsme byli moc šťastní. Až do 27. týdne bylo mé těhotenství naprosto v pořádku. Pak jsem začala krvácet. Ihned jsme jeli do nemocnice a tam si mě hned nechali. Hrozil předčasný porod. Po týdnu ležení v nemocnici mě propustili. Vše bylo v pořádku. Zůstala jsem doma na rizikovém těhotenství a dodržovala klidový režim. Až do 32. týdne. Opět krvácení a tentokrát doprovázené slabými, leč pravidelnými kontrakcemi. Takže zase výjezd. Opět jsem zůstala v nemocnici. Zase zastavovali porod. Napíchli mi i kortikoidy na podporu vývoje plic miminka, kdyby náhodou.
Do žíly mi kapali kapačky, jednu za druhou, téměř každý třetí den se mi ozývaly kontrakce a krvácení. Čtyřikrát jsem už byla na sále připravená rodit. Pokaždé vše ustalo. Na ultrazvuku nález: Vcestná placenta. Určitě budu rodit císařem. Jen nikdo neuměl říci kdy. Takhle to pokračovalo měsíc. Přítel za mnou chodil každý den. Podporoval mě. Stále byl na telefonu, když jsem se potřebovala vyplakat. Po měsíci, kdy už to vypadalo, že krom té placenty je již vše ok, mě pustili domů. Leč jen na týden…
To jsem šla na kontrolní ultrazvuk a CTG. Otáčela jsem se z boku na bok, ale miminko se nehýbalo (spinkalo). Takhle to šlo hodinu a pohyby žádné… Na ultrazvuku verdikt: "Vcestná placenta lehce se odlučující, žádný průtok pupečníkem, minimální pohyby miminka a téměř žádná plodová voda. Maminko, zavolejte tatínkovi, ať vám doveze tašku a je u vás, do 3. hodin porodíte. "Převlékli mě do jejich erální košile, vypsali se mnou nějaké papíry, zavedli na porodní sál. Zase natáčeli CTG. Nález stejný. Děloha se nestahuje, miminko neprokazuje žádnou činnost, musí co nejdříve ven. Vtom dorazil tatínek. Dali mi klystýr, kapačku s ATB, zabandážovali nohy, zavedli cévku a ejhle - převezeme na sál a jdeme na to. Až do této chvíle mi vůbec nedocházelo, že jdu rodit a byla jsem totálně vysmátá. A najednou? Strach? Zvláštní pocit. Ačkoli jsem si nechala dát pouze spinal, abych byla při vědomí, tatínka se mnou na sál nepustili. Jak mi později řekl, varovali ho, že se miminko možná narodí nedýchající, či budou jiné komplikace a že tam nemůže být.
Mě to mrzelo, ale když přišlo na věc, tak mi to bylo tak nějak jedno. Jen jsem mu řekla, ať se nestará o mě, ale o miminko, až se narodí. Že já to přežiji. Psal se den 27. 5. 2011 a 14:35 hodin, kdy jsem na operačním sále uslyšela první křik naší holčičky. Sice byla malá, 1650 g a 40 cm, ale zdravá. Oživovat ji nemuseli a tatínka k ní ihned pustili. Dýchala sama. Kopala rukama nohama. Sice musela do inkubátoru, aby nabrala sílu, udržela si teplotu a vše dohnala. Po třech týdnech jsme se dočkali. Náš zázrak, naši malou Verunku jsme si 13. 6. 2011 přivezli domů. S váhou 2,19 kg. Konečně jsme všichni pohromadě.
Hrozně moc bych chtěla svému příteli poděkovat za neuvěřitelnou psychickou podporu a omluvit se mu, že jsem na začátku nevěřila, že nám to vydrží a já že nebudu svobodnou matkou. Lásko, miluji tě!
Všem, kteří můj dlouhý deníček přečetli až do konce, děkuji za trpělivost a zájem a zároveň se i omlouvám, musela jsem se někde vypsat a někde se svěřit. Děkuji!
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 597
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 400
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 646
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 297
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 189
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 18165
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2425
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2623
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2359
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1563
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
,hlavně že jste to tak krásně zvládly a máš svoje zlatíčko v náručí 
Gratuluji! 
