Život s kocourem
Moje příšerka, zlatíčko, moje chlupaté miminko, miláček, který nám vstoupil do života a který nás náhle opustil. Je tu po něm smutno a prázdno. Narodil se 1.9.2009 a zemřel 20.5.2017. Tak aspoň napíšu, jaké to bylo žít s naším lumpíkem. Někomu to asi přijde divné, že tady píšu o kočce, ale aspoň si tak zavzpomínám.
Před 8 roky jsem dostala kocourka s Belgie. Krásný bílo-rezavý kocourek se u nás hned zabydlel a já se do něj zamilovala. První noc si hned ustlal u nás v pasteli. V noci jsem kopla do něčeho teplého a chlupatého, až jsem se lekla a posadila se, přítel se taky lekl protože na něm měl položenou nohu. Sáhnu na tu malou chlupatou věc a ono nic… lekla jsem se (hlavou mi blesko, ono je snad po něm), pohladila jsem ho znova… a zas nic a až pak když jsem mu sáhla na hrudníček (to neměla rád, vadilo mu když jsme ho hladili na hrudníčku a na bříšku) se probudil a koukl na nás, co jako že mu děláme.
Po pár dnech byla jeho noční rutina v půl 3 ráno nanosit co nejvíc hraček do postele a skákat po nás, kousat a očuchávat nás, když nezabralo zlobení (protože já mu pokaždé vzala hračku a schovala si jí pod polštář). Každý den v půl osmé ráno jsem mu šla nandat kapsičku, dát čistou vodu a dosypat granulky (takhle byl naučený z Belgie). S kocourkem jsem si užívali dost srand… rád si hrál na schovávanou (rád nás pozoroval, když lítáme po bytě a hledáme ho), jednou byl schovaný ve skříni v povlečení, podruhé zas na skříni, pak zachumlaný v peřinách (kam jsem koukala, ale v peřinách jsem ho přehlédla).
Někdy si zalezl do vaničky s čistým prádlem, ale nejraději měl krabice a čím větší, tím lepší, nebo se mi schoval do tašky, když jsem si balila do nemocnice. Jindy jsem ho zase našla v přenosce (a přitom tu přenosku neměl rád). No byl to uličník, a to pořádný.
Nejvíc jsem se nasmála, když jsem mu jednou nandala ráno jeho oblíbenou kapsičku a šla si znovu lehnout.
Když jsem se za 3 hodiny vzbudila, přítel mi oznamuje: „Příšerka byl otravný tak jsem mu dal pytlíček, chudák měl úplně vylízanou mističku.“
A já říkám: „Cože, vždyť jsem mu nandávala, ráno když jsem ti dělala kafe.“
No, prostě kocourek přišel na to že, když bude dělat otravného, tak dostane další porci oblíbené bašty. Když už tak už… po čase se začaly v kuchyni dít divné věci… jako například věčně pootevřená lednička… z nakousnuté koblihy se záhadně vypařila marmeláda (a to jsem si jen na 2 minuty odskočila), záhadně zmizel kousek smaženého řízku. Nebo se záhadně ztratila paštika (a to jsem si namazala jen jeden rohlík), pak kelímek najdete pod linkou prázdný.
A co nepochopím, je, že měl rád palačinky, to jako musel dostat vždy jednu palačinku.
Z našeho fešáka se stal 7kg kočičák, který, když se mu nevěnovala pozornost, tak kousal, mě do ruky a přítele zas pravidelně do nohy. Mě moc nekousal, ale přítele, když se oblékal, tak pořád kousal do nohy (každý den).
Po čase přišel na to, že v noci může spát na jednom z nás, a to buď na zádech a nebo na boku (spaní na boku měl rád, a to protože když jsem se otočila, tak jsem ho měla na zádech).
Pak se jeho oblíbenou noční hrou stala hopsající kočka (prostě si z nás udělal trampolínu). No není nic strašnějšího než to, že vás v noci probudí řádící kocour, který vám právě svým velkým skokem skočil na břicho.
Před 2 roky jsme mu pořídili kamarádku… kočičí slečnu Jasmínu, aby mu nebylo smutno, když jsme v práci. Ze začátku, tu lumpačili spolu, blbli hráli si.
Pak jsme nechali kočku vykastrovat (našeho kočičáka jsem dostali už vykastrovaného) a v té době to asi začalo. Párkrát se stalo, že se našly bobky nebo louže mimo záchod (každý měl svůj vlastní). Pak se to začalo stávat častěji a častěji. Nejprve jsme si mysleli, že to dělá Jasmína na truc, nebo že tím kvůli něčemu protestuje a ani ve snu by mě nenapadlo, že protestuje ta naše chlupatá příšerka. No vím, že to teď bude znít divně, ale kočka musela, tu jsme dali známé na barák. Po pár dnech jsme čistě náhodou zjistili, kdo za tím vším stojí.
Sedíme takhle odpoledne v kuchyni, pijeme kafe a povídáme si. Náhle kocour, v chodbičce v rohu u dveří, kouká na nás a močí tam. No prostě se provalilo to, že celou tu dobu to dělal on. Prostě na truc, protože jsme nechali Jasmínu vykastrovat. Udělal to ale až po delší době, když už tu Jasmína nebyla.
Před asi 4 měsíci jsme museli v noci s kocourkem poprvé na pohotovost (ne že bych s ním nechodila na veterinu, chodila, pravidelné kontroly a očkovaní, i když to byl kocour který byl jen v bytě). Prostě s ničeho nic měl nějaký záchvat, byl apatický a gumový, nevěděli jsme, co s ním, tak jsem rychle hledala veterinu, kde mají non-stop. Takže šup kocoura do přenosky nasednout do auta a jedeme. V čekárně byl jeden člověk před námi a další se chystali k odchodu. Před vyšetřením jsme museli kocoura zvážit, takže přítel začal tahat ven z přenosky kocoura, (pokaždý když jsem ho na veterině vytahovala tak dělal scény, že ho bylo slyšet ven), ale ten tentokrát byl až moc klidný, až mi to přišlo divné. Doktorka mu nic nenašla, až na to, že měl něj trochu zvýšený bušení srdíčka, jinak nic. No dostal nějaké uklidňující injekce a jeli jsme domů.
Od té doby byl v pořádku už, dělal lumpárny jako předtím. Až do 20.5. Jako každý den ráno jsem mu šla nandat baštu (teda ten den o trochu později než byl zvyklý), najedl se a šel si lehnout. A asi za 15.min, slyšíme kocourka, zasténal, ani nevím, jak to přesněji teď popsat (no jako u prvního záchvatu úplně stejně). Přiběhneme za ním, a něž jsme stačili cokoliv udělat, zareagovat, tak vydechl naposled.
Pro mě to byl šok, začala jsem bulet jako mala holka a nechtěla jsem ho dát z ruky. Prostě jsem si myslela, že jen usnul a že se probudí. Tři hodiny jsem seděla u jeho bezvládného tělíčka, hladila ho a brečela. Pak, když jsem se tak nějak uklidnila a smířila se s tím, že Shantík není, jsme ho připravili na pohřbení (má svůj hrobeček na chatě). Na poslední sbohem jsme mu dali jeho oblíbenou hračku a obojek.
I když bylo kocourkovi takhle málo, my si s ním užili hodně. Teď se pořád rozhoduji, jestli si máme pořídit novou kočku, ale já se nemohu pořád rozhodnout. Shantík byl jen jeden a takového už nikdy mít bohužel nebudu…
Shantíčku, miláčku můj, pořád na tebe vzpomínám, moc nám chybíš, máme tě moc rádi.
Přečtěte si také
Lžu mu, že nemůžu otěhotnět. Tajně beru prášky. On mě teď žene na kliniku
- Anonymní
- 21.05.26
- 465
Sedím v koupelně se zamknutými dveřmi a v dlani svírám platíčko pilulek, které schovávám v krabičce od vitamínů. Srdce mi buší až v krku. Venku v obýváku sedí Tomáš, můj přítel, se kterým jsem dva...
„Už chápu, proč tě bývalý podváděl,“ řekl můj přítel a úplně mě tím zničil
- Anonymní
- 21.05.26
- 568
S partnerem jsme se pohádali už mockrát, ale nikdy mě nic nezranilo jako věta, kterou řekl tentokrát. Během několika vteřin vytáhl moji největší bolest z minulosti a použil ji proti mně způsobem,...
Chci jít do důchodu, ale nemůžu. Živím pětatřicetiletého syna
- Anonymní
- 21.05.26
- 489
Dívám se na hromadu faktur na svém stole. Jako účetní na volné noze jsem zvyklá na čísla, mají svůj řád a logiku. Jenže v mém soukromém životě ta čísla už dávno nedávají smysl. Je mi přes šedesát,...
Mateřská škola je jedno velké zklamání a věčný boj. Dceru jsem si nechala doma
- Anonymní
- 21.05.26
- 289
Když šla moje dcera poprvé do školky, měla jsem skoro slzy v očích. Představovala jsem si barevné třídy, usměvavé paní učitelky, vyrábění z papíru, písničky a spokojené dítě, které se bude domů...
Kvůli seznamce jsem přišla o kamarádku. Obě jsme si psaly se stejným mužem
- Anonymní
- 21.05.26
- 229
Život si někdy s lidmi zvláštně pohrává. Když mě moje nejlepší kamarádka Jana přesvědčovala, ať si založím profil na seznamce, brala jsem to spíš jako legraci. Obě po rozvodu, obě zklamané a obě už...
Dcera málem vběhla pod tramvaj. Bojím se, až začne dojíždět na střední
- Anonymní
- 20.05.26
- 1578
Moje patnáctiletá dcera v září nastupuje na gymnázium v centru Prahy. Měla jsem z toho radost, protože se tam dostala sama, bez tlačení a obrovského drilu. Brala jsem to jako krok k větší...
„Kvůli tobě jsem přišla o rodinu,“ vpálila mi dcera. Přitom mě její otec podvedl
- Anonymní
- 20.05.26
- 2573
Andree je šestnáct, puberta s ní cloumá ze všech stran a poslední měsíce jsou mezi námi opravdu náročné. Hádáme se skoro kvůli všemu a mám pocit, že ať řeknu cokoli, vždycky je to špatně. Nejhorší...
Nabídl jsem jí, že půjdu na rodičovskou. Přesto dítě odmítá. Co teď?
- Anonymní
- 20.05.26
- 1086
Sedíme v naší oblíbené kavárně v centru města. Moje přítelkyně, říkejme jí třeba Lucie, nadšeně vypráví o novém filmu, na který musíme jít, a plánuje víkendový výlet do Berlína. Je krásná, chytrá a...
Manželka utrácí za oslavy narozenin pro děti majlant. Prý zbytečně vyšiluju
- Anonymní
- 20.05.26
- 1320
Tak nevím, jestli je to dnes normální. Jsme úplně obyčejná rodina s průměrnými příjmy. Já i manželka pracujeme, i když ona jen na zkrácený úvazek. V mnoha věcech se snažíme šetřit, o to víc mě pak...
Dcera se nedostala v Praze na gympl, i když měla hodně bodů. Je to zoufalství
- Anonymní
- 20.05.26
- 2092
Přijímačky na střední nám letos pořádně znepříjemnily život. Dcera měla vysněné gymnázium, chodila na přípravku, učila se, dřela a stejně se nedostala. Nakonec je ráda alespoň za obchodku, kam ji...
Je mi líto, ze vám takto umřel. Přišlo se na to proc?
, ale taky zároveň mazlíček, kterého jsem milovala i za to jak kolikrát zlobil
máme kotě a vůbec si už neumím představit že by tu někdy nemělo být s námi 
Taky se děsím toho až jednou odejde 
