Život s kocourem
Moje příšerka, zlatíčko, moje chlupaté miminko, miláček, který nám vstoupil do života a který nás náhle opustil. Je tu po něm smutno a prázdno. Narodil se 1.9.2009 a zemřel 20.5.2017. Tak aspoň napíšu, jaké to bylo žít s naším lumpíkem. Někomu to asi přijde divné, že tady píšu o kočce, ale aspoň si tak zavzpomínám.
Před 8 roky jsem dostala kocourka s Belgie. Krásný bílo-rezavý kocourek se u nás hned zabydlel a já se do něj zamilovala. První noc si hned ustlal u nás v pasteli. V noci jsem kopla do něčeho teplého a chlupatého, až jsem se lekla a posadila se, přítel se taky lekl protože na něm měl položenou nohu. Sáhnu na tu malou chlupatou věc a ono nic… lekla jsem se (hlavou mi blesko, ono je snad po něm), pohladila jsem ho znova… a zas nic a až pak když jsem mu sáhla na hrudníček (to neměla rád, vadilo mu když jsme ho hladili na hrudníčku a na bříšku) se probudil a koukl na nás, co jako že mu děláme.
Po pár dnech byla jeho noční rutina v půl 3 ráno nanosit co nejvíc hraček do postele a skákat po nás, kousat a očuchávat nás, když nezabralo zlobení (protože já mu pokaždé vzala hračku a schovala si jí pod polštář). Každý den v půl osmé ráno jsem mu šla nandat kapsičku, dát čistou vodu a dosypat granulky (takhle byl naučený z Belgie). S kocourkem jsem si užívali dost srand… rád si hrál na schovávanou (rád nás pozoroval, když lítáme po bytě a hledáme ho), jednou byl schovaný ve skříni v povlečení, podruhé zas na skříni, pak zachumlaný v peřinách (kam jsem koukala, ale v peřinách jsem ho přehlédla).
Někdy si zalezl do vaničky s čistým prádlem, ale nejraději měl krabice a čím větší, tím lepší, nebo se mi schoval do tašky, když jsem si balila do nemocnice. Jindy jsem ho zase našla v přenosce (a přitom tu přenosku neměl rád). No byl to uličník, a to pořádný.
Nejvíc jsem se nasmála, když jsem mu jednou nandala ráno jeho oblíbenou kapsičku a šla si znovu lehnout.
Když jsem se za 3 hodiny vzbudila, přítel mi oznamuje: „Příšerka byl otravný tak jsem mu dal pytlíček, chudák měl úplně vylízanou mističku.“
A já říkám: „Cože, vždyť jsem mu nandávala, ráno když jsem ti dělala kafe.“
No, prostě kocourek přišel na to že, když bude dělat otravného, tak dostane další porci oblíbené bašty. Když už tak už… po čase se začaly v kuchyni dít divné věci… jako například věčně pootevřená lednička… z nakousnuté koblihy se záhadně vypařila marmeláda (a to jsem si jen na 2 minuty odskočila), záhadně zmizel kousek smaženého řízku. Nebo se záhadně ztratila paštika (a to jsem si namazala jen jeden rohlík), pak kelímek najdete pod linkou prázdný.
A co nepochopím, je, že měl rád palačinky, to jako musel dostat vždy jednu palačinku.
Z našeho fešáka se stal 7kg kočičák, který, když se mu nevěnovala pozornost, tak kousal, mě do ruky a přítele zas pravidelně do nohy. Mě moc nekousal, ale přítele, když se oblékal, tak pořád kousal do nohy (každý den).
Po čase přišel na to, že v noci může spát na jednom z nás, a to buď na zádech a nebo na boku (spaní na boku měl rád, a to protože když jsem se otočila, tak jsem ho měla na zádech).
Pak se jeho oblíbenou noční hrou stala hopsající kočka (prostě si z nás udělal trampolínu). No není nic strašnějšího než to, že vás v noci probudí řádící kocour, který vám právě svým velkým skokem skočil na břicho.
Před 2 roky jsme mu pořídili kamarádku… kočičí slečnu Jasmínu, aby mu nebylo smutno, když jsme v práci. Ze začátku, tu lumpačili spolu, blbli hráli si.
Pak jsme nechali kočku vykastrovat (našeho kočičáka jsem dostali už vykastrovaného) a v té době to asi začalo. Párkrát se stalo, že se našly bobky nebo louže mimo záchod (každý měl svůj vlastní). Pak se to začalo stávat častěji a častěji. Nejprve jsme si mysleli, že to dělá Jasmína na truc, nebo že tím kvůli něčemu protestuje a ani ve snu by mě nenapadlo, že protestuje ta naše chlupatá příšerka. No vím, že to teď bude znít divně, ale kočka musela, tu jsme dali známé na barák. Po pár dnech jsme čistě náhodou zjistili, kdo za tím vším stojí.
Sedíme takhle odpoledne v kuchyni, pijeme kafe a povídáme si. Náhle kocour, v chodbičce v rohu u dveří, kouká na nás a močí tam. No prostě se provalilo to, že celou tu dobu to dělal on. Prostě na truc, protože jsme nechali Jasmínu vykastrovat. Udělal to ale až po delší době, když už tu Jasmína nebyla.
Před asi 4 měsíci jsme museli v noci s kocourkem poprvé na pohotovost (ne že bych s ním nechodila na veterinu, chodila, pravidelné kontroly a očkovaní, i když to byl kocour který byl jen v bytě). Prostě s ničeho nic měl nějaký záchvat, byl apatický a gumový, nevěděli jsme, co s ním, tak jsem rychle hledala veterinu, kde mají non-stop. Takže šup kocoura do přenosky nasednout do auta a jedeme. V čekárně byl jeden člověk před námi a další se chystali k odchodu. Před vyšetřením jsme museli kocoura zvážit, takže přítel začal tahat ven z přenosky kocoura, (pokaždý když jsem ho na veterině vytahovala tak dělal scény, že ho bylo slyšet ven), ale ten tentokrát byl až moc klidný, až mi to přišlo divné. Doktorka mu nic nenašla, až na to, že měl něj trochu zvýšený bušení srdíčka, jinak nic. No dostal nějaké uklidňující injekce a jeli jsme domů.
Od té doby byl v pořádku už, dělal lumpárny jako předtím. Až do 20.5. Jako každý den ráno jsem mu šla nandat baštu (teda ten den o trochu později než byl zvyklý), najedl se a šel si lehnout. A asi za 15.min, slyšíme kocourka, zasténal, ani nevím, jak to přesněji teď popsat (no jako u prvního záchvatu úplně stejně). Přiběhneme za ním, a něž jsme stačili cokoliv udělat, zareagovat, tak vydechl naposled.
Pro mě to byl šok, začala jsem bulet jako mala holka a nechtěla jsem ho dát z ruky. Prostě jsem si myslela, že jen usnul a že se probudí. Tři hodiny jsem seděla u jeho bezvládného tělíčka, hladila ho a brečela. Pak, když jsem se tak nějak uklidnila a smířila se s tím, že Shantík není, jsme ho připravili na pohřbení (má svůj hrobeček na chatě). Na poslední sbohem jsme mu dali jeho oblíbenou hračku a obojek.
I když bylo kocourkovi takhle málo, my si s ním užili hodně. Teď se pořád rozhoduji, jestli si máme pořídit novou kočku, ale já se nemohu pořád rozhodnout. Shantík byl jen jeden a takového už nikdy mít bohužel nebudu…
Shantíčku, miláčku můj, pořád na tebe vzpomínám, moc nám chybíš, máme tě moc rádi.
Přečtěte si také
Přítel chce v posteli věci, které mi vadí. Navrhla jsem mu raději trojku
- Anonymní
- 08.11.26
- 3224
Je mi 25 let, přítele miluju a náš vztah mi až donedávna připadal téměř dokonalý. Jenže v poslední době se naše intimní představy začínají dost rozcházet. On by chtěl experimentovat způsobem, který...
Za bráchu jsem platila tisíce. Pak jsem zjistila, co o mně vykládá doma
- Anonymní
- 08.11.26
- 2293
„Pošli mi to, prosím tě, až budeš doma. Teď u sebe nemám kartu,“ řekl mi brácha Patrik, když jsme stáli u pokladny v supermarketu. V košíku měl nákup za skoro dva tisíce, včetně drahého alkoholu a...
Syn mi ve třech letech řekl, že už jednou umřel. Pak popsal svou smrt
- Anonymní
- 08.11.26
- 1527
„Maminko, já už jsem jednou umřel. Ale potom jsem se narodil tobě.“ Když mi tohle řekl můj tříletý syn, nejdřív jsem se zasmála. Myslela jsem, že si něco vymyslel nebo opakuje scénu z pohádky....
Zeť zabavil dceři klíče: Dokud nebudou vyžehlené košile, nikam nepůjdeš!
- Anonymní
- 08.11.26
- 1758
Rodina by měla být bezpečný přístav, místo, kde vás druzí podporují a kde se cítíte milovaní takoví, jací jste. Jenže někdy se z domova stane vězení a z partnera dozorce, který si diktuje pravidla...
Šlápla jsem v metru na nohu bosému cestujícímu. „Jste jako slon!“ Ječel
- Anonymní
- 08.11.26
- 1521
Ranní spěch v pražském metru dokáže prověřit nervy snad každého cestujícího. Když k tomu přičtete zpožděný vlak, tepovku na sto dvaceti a vidinu prošvihnuté ranní porady, jednáte ve zkratu. Jenže...
Cizí ženská sahala na mou dceru v kočárku. Moje reakce ji pořádně zaskočila
- Anonymní
- 07.11.26
- 3429
Někteří lidé mají opravdu zvláštní pocit, že když se jim líbí cizí dítě, mohou si k němu dovolit úplně všechno. Moje roční Anežka je roztomilá holčička, a navíc hodně kontaktní. Od chvíle, kdy jsem...
Cizí muž mě v obchodě seřval, že nehlídám dítě. Vůbec nic mu do toho nebylo
- Anonymní
- 07.11.26
- 2829
„Paní, vy si snad děláte legraci? Místo abyste hlídala dítě, čumíte do telefonu!“ ozvalo se za mnou tak hlasitě, že se otočila snad polovina obchodu. Stála jsem u regálu s drogerií, v jedné ruce...
Synovi bude třicet a nikdy neměl ženu. Pak jsem pochopila, proč se jí vyhýbá
- Anonymní
- 07.11.26
- 4623
Mému synovi bude za pár měsíců třicet a ještě nikdy neměl přítelkyni. Žádnou vážnou známost, žádný vztah, dokonce ani obyčejné rande, o kterém by mi vyprávěl. Dlouho jsem si říkala, že je jen...
Odsoudila jsem rodiče dětí bez snídaně. Pak mi syn vrátil moje vlastní slova
- Anonymní
- 07.11.26
- 16315
Do rodičovské skupiny jsem napsala, že připravit dítěti snídani snad ještě není nad lidské síly. Za deset minut mi přišlo jedenáct souhlasných reakcí. Připadala jsem si jako jediná, kdo se nebojí...
Přijímačky se mají zjednodušit? Takže se pak na gympl dostane každý hlupák!
- Anonymní
- 07.11.26
- 1175
Dneska jsem na internetu narazila na článek, který mě opravdu nadzvedl ze židle. Viděli jste ten nápad, že se přijímačky od Cermatu budou zjednodušovat? Já to prostě nechápu. Absolutně ne.
Je mi líto, ze vám takto umřel. Přišlo se na to proc?
, ale taky zároveň mazlíček, kterého jsem milovala i za to jak kolikrát zlobil
máme kotě a vůbec si už neumím představit že by tu někdy nemělo být s námi 
Taky se děsím toho až jednou odejde 
