Život s kocourem
Moje příšerka, zlatíčko, moje chlupaté miminko, miláček, který nám vstoupil do života a který nás náhle opustil. Je tu po něm smutno a prázdno. Narodil se 1.9.2009 a zemřel 20.5.2017. Tak aspoň napíšu, jaké to bylo žít s naším lumpíkem. Někomu to asi přijde divné, že tady píšu o kočce, ale aspoň si tak zavzpomínám.
Před 8 roky jsem dostala kocourka s Belgie. Krásný bílo-rezavý kocourek se u nás hned zabydlel a já se do něj zamilovala. První noc si hned ustlal u nás v pasteli. V noci jsem kopla do něčeho teplého a chlupatého, až jsem se lekla a posadila se, přítel se taky lekl protože na něm měl položenou nohu. Sáhnu na tu malou chlupatou věc a ono nic… lekla jsem se (hlavou mi blesko, ono je snad po něm), pohladila jsem ho znova… a zas nic a až pak když jsem mu sáhla na hrudníček (to neměla rád, vadilo mu když jsme ho hladili na hrudníčku a na bříšku) se probudil a koukl na nás, co jako že mu děláme.
Po pár dnech byla jeho noční rutina v půl 3 ráno nanosit co nejvíc hraček do postele a skákat po nás, kousat a očuchávat nás, když nezabralo zlobení (protože já mu pokaždé vzala hračku a schovala si jí pod polštář). Každý den v půl osmé ráno jsem mu šla nandat kapsičku, dát čistou vodu a dosypat granulky (takhle byl naučený z Belgie). S kocourkem jsem si užívali dost srand… rád si hrál na schovávanou (rád nás pozoroval, když lítáme po bytě a hledáme ho), jednou byl schovaný ve skříni v povlečení, podruhé zas na skříni, pak zachumlaný v peřinách (kam jsem koukala, ale v peřinách jsem ho přehlédla).
Někdy si zalezl do vaničky s čistým prádlem, ale nejraději měl krabice a čím větší, tím lepší, nebo se mi schoval do tašky, když jsem si balila do nemocnice. Jindy jsem ho zase našla v přenosce (a přitom tu přenosku neměl rád). No byl to uličník, a to pořádný.
Nejvíc jsem se nasmála, když jsem mu jednou nandala ráno jeho oblíbenou kapsičku a šla si znovu lehnout.
Když jsem se za 3 hodiny vzbudila, přítel mi oznamuje: „Příšerka byl otravný tak jsem mu dal pytlíček, chudák měl úplně vylízanou mističku.“
A já říkám: „Cože, vždyť jsem mu nandávala, ráno když jsem ti dělala kafe.“
No, prostě kocourek přišel na to že, když bude dělat otravného, tak dostane další porci oblíbené bašty. Když už tak už… po čase se začaly v kuchyni dít divné věci… jako například věčně pootevřená lednička… z nakousnuté koblihy se záhadně vypařila marmeláda (a to jsem si jen na 2 minuty odskočila), záhadně zmizel kousek smaženého řízku. Nebo se záhadně ztratila paštika (a to jsem si namazala jen jeden rohlík), pak kelímek najdete pod linkou prázdný.
A co nepochopím, je, že měl rád palačinky, to jako musel dostat vždy jednu palačinku.
Z našeho fešáka se stal 7kg kočičák, který, když se mu nevěnovala pozornost, tak kousal, mě do ruky a přítele zas pravidelně do nohy. Mě moc nekousal, ale přítele, když se oblékal, tak pořád kousal do nohy (každý den).
Po čase přišel na to, že v noci může spát na jednom z nás, a to buď na zádech a nebo na boku (spaní na boku měl rád, a to protože když jsem se otočila, tak jsem ho měla na zádech).
Pak se jeho oblíbenou noční hrou stala hopsající kočka (prostě si z nás udělal trampolínu). No není nic strašnějšího než to, že vás v noci probudí řádící kocour, který vám právě svým velkým skokem skočil na břicho.
Před 2 roky jsme mu pořídili kamarádku… kočičí slečnu Jasmínu, aby mu nebylo smutno, když jsme v práci. Ze začátku, tu lumpačili spolu, blbli hráli si.
Pak jsme nechali kočku vykastrovat (našeho kočičáka jsem dostali už vykastrovaného) a v té době to asi začalo. Párkrát se stalo, že se našly bobky nebo louže mimo záchod (každý měl svůj vlastní). Pak se to začalo stávat častěji a častěji. Nejprve jsme si mysleli, že to dělá Jasmína na truc, nebo že tím kvůli něčemu protestuje a ani ve snu by mě nenapadlo, že protestuje ta naše chlupatá příšerka. No vím, že to teď bude znít divně, ale kočka musela, tu jsme dali známé na barák. Po pár dnech jsme čistě náhodou zjistili, kdo za tím vším stojí.
Sedíme takhle odpoledne v kuchyni, pijeme kafe a povídáme si. Náhle kocour, v chodbičce v rohu u dveří, kouká na nás a močí tam. No prostě se provalilo to, že celou tu dobu to dělal on. Prostě na truc, protože jsme nechali Jasmínu vykastrovat. Udělal to ale až po delší době, když už tu Jasmína nebyla.
Před asi 4 měsíci jsme museli v noci s kocourkem poprvé na pohotovost (ne že bych s ním nechodila na veterinu, chodila, pravidelné kontroly a očkovaní, i když to byl kocour který byl jen v bytě). Prostě s ničeho nic měl nějaký záchvat, byl apatický a gumový, nevěděli jsme, co s ním, tak jsem rychle hledala veterinu, kde mají non-stop. Takže šup kocoura do přenosky nasednout do auta a jedeme. V čekárně byl jeden člověk před námi a další se chystali k odchodu. Před vyšetřením jsme museli kocoura zvážit, takže přítel začal tahat ven z přenosky kocoura, (pokaždý když jsem ho na veterině vytahovala tak dělal scény, že ho bylo slyšet ven), ale ten tentokrát byl až moc klidný, až mi to přišlo divné. Doktorka mu nic nenašla, až na to, že měl něj trochu zvýšený bušení srdíčka, jinak nic. No dostal nějaké uklidňující injekce a jeli jsme domů.
Od té doby byl v pořádku už, dělal lumpárny jako předtím. Až do 20.5. Jako každý den ráno jsem mu šla nandat baštu (teda ten den o trochu později než byl zvyklý), najedl se a šel si lehnout. A asi za 15.min, slyšíme kocourka, zasténal, ani nevím, jak to přesněji teď popsat (no jako u prvního záchvatu úplně stejně). Přiběhneme za ním, a něž jsme stačili cokoliv udělat, zareagovat, tak vydechl naposled.
Pro mě to byl šok, začala jsem bulet jako mala holka a nechtěla jsem ho dát z ruky. Prostě jsem si myslela, že jen usnul a že se probudí. Tři hodiny jsem seděla u jeho bezvládného tělíčka, hladila ho a brečela. Pak, když jsem se tak nějak uklidnila a smířila se s tím, že Shantík není, jsme ho připravili na pohřbení (má svůj hrobeček na chatě). Na poslední sbohem jsme mu dali jeho oblíbenou hračku a obojek.
I když bylo kocourkovi takhle málo, my si s ním užili hodně. Teď se pořád rozhoduji, jestli si máme pořídit novou kočku, ale já se nemohu pořád rozhodnout. Shantík byl jen jeden a takového už nikdy mít bohužel nebudu…
Shantíčku, miláčku můj, pořád na tebe vzpomínám, moc nám chybíš, máme tě moc rádi.
Přečtěte si také
Tchyně řekla mé dospívající dceři, že je tlustá. Ta teď jen počítá kalorie
- Anonymní
- 11.09.26
- 132
Některé věty dospělí řeknou bez většího přemýšlení. Dítě si je ale může zapamatovat na roky. Přesně to se stalo v naší rodině. Moje tchyně poznamenala před dcerou, že je „nějaká tlustá“. Od té...
Vrátila jsem se do práce, doma ale dál sloužím na plný úvazek
- Anonymní
- 11.09.26
- 120
Po čtyřech letech na rodičovské jsem se těšila mezi lidi a na práci, ve které budu zase někým jiným než jen mámou. Brzy jsem ale zjistila, že se změnil pouze můj denní program. Péče o děti i...
Všechno máme napůl. Jenže já už nechci být ve vztahu, kde se všechno počítá
- Anonymní
- 11.09.26
- 468
Dlouho jsem si myslela, že jsme s manželem vzorem moderního partnerství. Oba pracujeme, oba vyděláváme, oba se staráme o domácnost a o děti. Když přijde účet v restauraci, zaplatíme každý polovinu....
Střídání letního a zimního času zase a opět. S dětmi je to peklo
- Anonymní
- 11.09.26
- 108
Nejste už taky naštvaní, že se situace kolem střídání letního a zimního času pořád nevyřešila? Já už tedy značně. Mám dvě malé děti a upřímně každý rok, navíc dvakrát, pokaždé změna času...
WhatsApp chtějí zpoplatnit, přijde mi to nefér. Na čem chtějí ještě vydělávat?
- Anonymní
- 11.09.26
- 147
Musím uznat, že zpráva o tom, že WhatsApp bude zpoplatněn mě nejdřív dost vyděsila. Přes tenhle komunikační kanál se dorozumívá prakticky celá naše rodina. Přijde mi skvělé, že si můžeme posílat...
Přítel kamarádku přesvědčil, aby darovala vajíčka. O dobrý skutek mu ale nešlo
- Anonymní
- 10.09.26
- 13234
Když mi to Dominika vyprávěla, nezmohla jsem se na slovo. S Patrikem žije asi dva roky, mají problém vyjít s penězi, což v dnešní době není nic divného. Jenže problém je v tom, že Patrikovi se moc...
Dcera si odmítá vyměnit triko: „Vždyť není vidět, že je špinavé“
- Anonymní
- 10.09.26
- 1886
Moje dcera (8 let) je ve věku, kdy oblíbené triko je před veškerou hygienou a nade všemi mými argumenty, proč by ho měla po týdnu už dát do prádla. To, že vizuálně není špinavé bere za nezvratný...
Můj muž začal brát vitamíny na imunitu. Začal mi hrozně smrdět
- Anonymní
- 10.09.26
- 2393
Jsme s manželem ve středním věku a je to už znát na našem zdraví. Ne že bychom byli o holi nebo tak, ale věk už je znát hlavně na energii a imunitě. Jsem z nás dvou ta aktivnější a stejně jako jsem...
Na dovolené jsem pochopila, že některá pravidla platí jen pro turisty
- Anonymní
- 10.09.26
- 8933
Na dovolené si člověk chce hlavně odpočinout. Já tedy rozhodně. Jenže letos jsem si z jedné návštěvy restaurace odnesla kromě ne moc plného žaludku i nepříjemný pocit. Na to budu vzpomínat ještě...
Za doučování syna jsem platila tisíce. Pak mi zavolali, že tam vůbec nechodí
- Anonymní
- 10.09.26
- 2382
Když měl Honza vloni problémy s angličtinou, rozhodla jsem se, že mu zaplatím doučování. Nechtěla jsem čekat, až začne nosit jednu pětku za druhou. Sama jsem na jazyky nikdy nebyla a věděla jsem,...
Je mi líto, ze vám takto umřel. Přišlo se na to proc?
, ale taky zároveň mazlíček, kterého jsem milovala i za to jak kolikrát zlobil
máme kotě a vůbec si už neumím představit že by tu někdy nemělo být s námi 
Taky se děsím toho až jednou odejde 
