Život s kocourem

Moje příšerka, zlatíčko, moje chlupaté miminko, miláček, který nám vstoupil do života a který nás náhle opustil. Je tu po něm smutno a prázdno. Narodil se 1.9.2009 a zemřel 20.5.2017. Tak aspoň napíšu, jaké to bylo žít s naším lumpíkem. Někomu to asi přijde divné, že tady píšu o kočce, ale aspoň si tak zavzpomínám.

*

Před 8 roky jsem dostala kocourka s Belgie. Krásný bílo-rezavý kocourek se u nás hned zabydlel a já se do něj zamilovala. První noc si hned ustlal u nás v pasteli. V noci jsem kopla do něčeho teplého a chlupatého, až jsem se lekla a posadila se, přítel se taky lekl protože na něm měl položenou nohu. Sáhnu na tu malou chlupatou věc a ono nic… lekla jsem se (hlavou mi blesko, ono je snad po něm), pohladila jsem ho znova… a zas nic a až pak když jsem mu sáhla na hrudníček (to neměla rád, vadilo mu když jsme ho hladili na hrudníčku a na bříšku) se probudil a koukl na nás, co jako že mu děláme.

Po pár dnech byla jeho noční rutina v půl 3 ráno nanosit co nejvíc hraček do postele a skákat po nás, kousat a očuchávat nás, když nezabralo zlobení (protože já mu pokaždé vzala hračku a schovala si jí pod polštář). Každý den v půl osmé ráno jsem mu šla nandat kapsičku, dát čistou vodu a dosypat granulky (takhle byl naučený z Belgie). S kocourkem jsem si užívali dost srand… rád si hrál na schovávanou (rád nás pozoroval, když lítáme po bytě a hledáme ho), jednou byl schovaný ve skříni v povlečení, podruhé zas na skříni, pak zachumlaný v peřinách (kam jsem koukala, ale v peřinách jsem ho přehlédla).

Někdy si zalezl do vaničky s čistým prádlem, ale nejraději měl krabice a čím větší, tím lepší, nebo se mi schoval do tašky, když jsem si balila do nemocnice. Jindy jsem ho zase našla v přenosce (a přitom tu přenosku neměl rád). No byl to uličník, a to pořádný.
Nejvíc jsem se nasmála, když jsem mu jednou nandala ráno jeho oblíbenou kapsičku a šla si znovu lehnout.

Když jsem se za 3 hodiny vzbudila, přítel mi oznamuje: „Příšerka byl otravný tak jsem mu dal pytlíček, chudák měl úplně vylízanou mističku.“

A já říkám: „Cože, vždyť jsem mu nandávala, ráno když jsem ti dělala kafe.“

No, prostě kocourek přišel na to že, když bude dělat otravného, tak dostane další porci oblíbené bašty. Když už tak už… po čase se začaly v kuchyni dít divné věci… jako například věčně pootevřená lednička… z nakousnuté koblihy se záhadně vypařila marmeláda (a to jsem si jen na 2 minuty odskočila), záhadně zmizel kousek smaženého řízku. Nebo se záhadně ztratila paštika (a to jsem si namazala jen jeden rohlík), pak kelímek najdete pod linkou prázdný.

A co nepochopím, je, že měl rád palačinky, to jako musel dostat vždy jednu palačinku.
Z našeho fešáka se stal 7kg kočičák, který, když se mu nevěnovala pozornost, tak kousal, mě do ruky a přítele zas pravidelně do nohy. Mě moc nekousal, ale přítele, když se oblékal, tak pořád kousal do nohy (každý den).

Po čase přišel na to, že v noci může spát na jednom z nás, a to buď na zádech a nebo na boku (spaní na boku měl rád, a to protože když jsem se otočila, tak jsem ho měla na zádech).

Pak se jeho oblíbenou noční hrou stala hopsající kočka (prostě si z nás udělal trampolínu). No není nic strašnějšího než to, že vás v noci probudí řádící kocour, který vám právě svým velkým skokem skočil na břicho.

Před 2 roky jsme mu pořídili kamarádku… kočičí slečnu Jasmínu, aby mu nebylo smutno, když jsme v práci. Ze začátku, tu lumpačili spolu, blbli hráli si.

Pak jsme nechali kočku vykastrovat (našeho kočičáka jsem dostali už vykastrovaného) a v té době to asi začalo. Párkrát se stalo, že se našly bobky nebo louže mimo záchod (každý měl svůj vlastní). Pak se to začalo stávat častěji a častěji. Nejprve jsme si mysleli, že to dělá Jasmína na truc, nebo že tím kvůli něčemu protestuje a ani ve snu by mě nenapadlo, že protestuje ta naše chlupatá příšerka. No vím, že to teď bude znít divně, ale kočka musela, tu jsme dali známé na barák. Po pár dnech jsme čistě náhodou zjistili, kdo za tím vším stojí.

Sedíme takhle odpoledne v kuchyni, pijeme kafe a povídáme si. Náhle kocour, v chodbičce v rohu u dveří, kouká na nás a močí tam. No prostě se provalilo to, že celou tu dobu to dělal on. Prostě na truc, protože jsme nechali Jasmínu vykastrovat. Udělal to ale až po delší době, když už tu Jasmína nebyla.

Před asi 4 měsíci jsme museli v noci s kocourkem poprvé na pohotovost (ne že bych s ním nechodila na veterinu, chodila, pravidelné kontroly a očkovaní, i když to byl kocour který byl jen v bytě). Prostě s ničeho nic měl nějaký záchvat, byl apatický a gumový, nevěděli jsme, co s ním, tak jsem rychle hledala veterinu, kde mají non-stop. Takže šup kocoura do přenosky nasednout do auta a jedeme. V čekárně byl jeden člověk před námi a další se chystali k odchodu. Před vyšetřením jsme museli kocoura zvážit, takže přítel začal tahat ven z přenosky kocoura, (pokaždý když jsem ho na veterině vytahovala tak dělal scény, že ho bylo slyšet ven), ale ten tentokrát byl až moc klidný, až mi to přišlo divné. Doktorka mu nic nenašla, až na to, že měl něj trochu zvýšený bušení srdíčka, jinak nic. No dostal nějaké uklidňující injekce a jeli jsme domů.

Od té doby byl v pořádku už, dělal lumpárny jako předtím. Až do 20.5. Jako každý den ráno jsem mu šla nandat baštu (teda ten den o trochu později než byl zvyklý), najedl se a šel si lehnout. A asi za 15.min, slyšíme kocourka, zasténal, ani nevím, jak to přesněji teď popsat (no jako u prvního záchvatu úplně stejně). Přiběhneme za ním, a něž jsme stačili cokoliv udělat, zareagovat, tak vydechl naposled.

Pro mě to byl šok, začala jsem bulet jako mala holka a nechtěla jsem ho dát z ruky. Prostě jsem si myslela, že jen usnul a že se probudí. Tři hodiny jsem seděla u jeho bezvládného tělíčka, hladila ho a brečela. Pak, když jsem se tak nějak uklidnila a smířila se s tím, že Shantík není, jsme ho připravili na pohřbení (má svůj hrobeček na chatě). Na poslední sbohem jsme mu dali jeho oblíbenou hračku a obojek.

I když bylo kocourkovi takhle málo, my si s ním užili hodně. Teď se pořád rozhoduji, jestli si máme pořídit novou kočku, ale já se nemohu pořád rozhodnout. Shantík byl jen jeden a takového už nikdy mít bohužel nebudu…

Shantíčku, miláčku můj, pořád na tebe vzpomínám, moc nám chybíš, máme tě moc rádi.

Váš příspěvek

Odesílám...
Napsat příspěvek
1599
25.7.17 09:37

Moc pěkný kocourek…
Určitě vám obohatil život, jako třeba mně naši pejsci.
Nevím, jestli deníček ocení zrovna zdejší uživatelky, ale dobře, že sis zavzpomínala…
Cítím, že se s vámi měl dobře :mavam:

  • Nahlásit
  • Zmínit
6919
25.7.17 09:48

Kocourek je moc krásný. Kočky miluju :kytka: Je mi líto, ze vám takto umřel. Přišlo se na to proc?

  • Nahlásit
  • Zmínit
280
25.7.17 09:50

Tak nevím kdo byl ve vašem uspořádání páníček a kdo mazlík. Nemyslitelné…

  • Nahlásit
  • Zmínit
25.7.17 09:54

Měl nemocné srdíčko, bohužel se na to přišlo pozdě.

  • Nahlásit
  • Zmínit
25.7.17 09:56

Vantili naš kocour byl spíš panem našeho bytu :lol:, ale taky zároveň mazlíček, kterého jsem milovala i za to jak kolikrát zlobil

  • Nahlásit
  • Zmínit
25.7.17 09:59

123Soňa děkuji moc, v tomhle jsem po mamince…ta taky milovala zvířata. A kdybych měla tu možnost tak bych si pořídila snad i útulek pro opuštěná zvířata.
A je mi jasný že se najdou rejpalové, ale hold to nezměním.

  • Nahlásit
  • Zmínit
25.7.17 10:35

Moc krásné a zároveň smutné…Taky miluji zvířata a vím jak je těžké když umře mazlíček, kterého máte rada. Chce to pořídit si nového mazlíka

  • Nahlásit
  • Zmínit
15438
25.7.17 12:28

@karamelalisia Doporučuji pořídit koťátko, ale jiné barvy. Nebudete pak tolik porovnávat. A pomůže to trošku otupit ten smutek po chlupáči.

  • Nahlásit
  • Zmínit
barrbucha
25.7.17 13:42

Moc mě mrzí, že jsi přišla o kočičáka ale nenapadlo tě, dát ho na pitvu a zjistit příčinu úmrtí? asi bych taky byla v šoku, ale samotnou by mě to zajímalo. My zatím každé zvíře museli nechat uspat, nemoc, stáří…

  • Nahlásit
661
25.7.17 13:56

Je mi to moc líto :,( máme kotě a vůbec si už neumím představit že by tu někdy nemělo být s námi :-(

  • Nahlásit
  • Zmínit
661
25.7.17 13:57

@vantili ne nadarmo chovatelé koček říkají, i když ze srandy, že nebydlí kočka u nich, ale oni u své kočky.

  • Nahlásit
  • Zmínit
300
25.7.17 14:01

Doporučuji chvilku vydechnout a pak si pořiď novou kočičku, ale aby jí stávající přijala.
Byl to moc pěkný kocourek, je to škoda 9 roků je málo. :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit
300
25.7.17 14:06

@karamelalisia
na veterině měla určitě udělat sono srdce a ledvin. Kočky jsou náchylné na ledviny, kocourek měl již delší dobu změnu chování, tím, že dělal potřebu jinam. Takto se chovají nemocné kočky, upozorňují na sebe, dělají úplně jiné věci, než dřív. Třeba si sedají hodně vysoko, na neobvyklá místa, schovávají se apod. Je mě to moc líto

  • Nahlásit
  • Zmínit
300
25.7.17 14:09

@karamelalisia
A kdybych měla tu možnost tak bych si pořídila snad i útulek pro opuštěná zvířata.
Toto můžeš a není to nic nemožného, dohledej si na netu

  • Nahlásit
  • Zmínit
19055
25.7.17 19:18

Je mi to moc líto :-( Mám kocourka je mu 6 let a je jak moje další dítě. :-) Taky se děsím toho až jednou odejde :-( Určitě si novou čiči pořiď, Shantíka ti sice nenahradí, ale zmírní tvůj stesk po něm :hug: :hug:

  • Nahlásit
  • Zmínit
17039
27.7.17 09:04

Ahoj,
vůbec to není divné, že o píšeš o kočce. Ráda jsem si deníček přečetla. Bohužel ze stejného důvodu, jako jsi ho Ty psala. Před měsícem a 10dny mi zemřela kočička, náhle. Držela se tak dlouho. Měla jsem ji z depozita, měla úžasnou povahu, neopakovatelnou. Jedno ráno jsem ale viděla, že je něco špatně, byla slabá. A pak to šlo velmi rychle. Sice dostala hned kapačku, ale když jí brali krev, vypadala spíš jako růžová voda :(. Měla Felv, zřejmě ještě z dob, kdy lítala venku. Ale nikdy žádný náznak, přitom z testů se veterinář divil, že vůbec žila tak dlouho, že to ještě neviděl.
Zbyla mi po ní hračka a výsledky krve :(. Jsem kočkomil, ale na nemoci mám u nich bohužel fakt smůlu. Tak se bojím si pořídit další. K tomu 3 děti, takže jsem právě kotě nechtěla.
Drž se, bolí to :kytka:

  • Nahlásit
  • Zmínit

Všechny deníčky uživatele