Život s kocourem
Moje příšerka, zlatíčko, moje chlupaté miminko, miláček, který nám vstoupil do života a který nás náhle opustil. Je tu po něm smutno a prázdno. Narodil se 1.9.2009 a zemřel 20.5.2017. Tak aspoň napíšu, jaké to bylo žít s naším lumpíkem. Někomu to asi přijde divné, že tady píšu o kočce, ale aspoň si tak zavzpomínám.
Před 8 roky jsem dostala kocourka s Belgie. Krásný bílo-rezavý kocourek se u nás hned zabydlel a já se do něj zamilovala. První noc si hned ustlal u nás v pasteli. V noci jsem kopla do něčeho teplého a chlupatého, až jsem se lekla a posadila se, přítel se taky lekl protože na něm měl položenou nohu. Sáhnu na tu malou chlupatou věc a ono nic… lekla jsem se (hlavou mi blesko, ono je snad po něm), pohladila jsem ho znova… a zas nic a až pak když jsem mu sáhla na hrudníček (to neměla rád, vadilo mu když jsme ho hladili na hrudníčku a na bříšku) se probudil a koukl na nás, co jako že mu děláme.
Po pár dnech byla jeho noční rutina v půl 3 ráno nanosit co nejvíc hraček do postele a skákat po nás, kousat a očuchávat nás, když nezabralo zlobení (protože já mu pokaždé vzala hračku a schovala si jí pod polštář). Každý den v půl osmé ráno jsem mu šla nandat kapsičku, dát čistou vodu a dosypat granulky (takhle byl naučený z Belgie). S kocourkem jsem si užívali dost srand… rád si hrál na schovávanou (rád nás pozoroval, když lítáme po bytě a hledáme ho), jednou byl schovaný ve skříni v povlečení, podruhé zas na skříni, pak zachumlaný v peřinách (kam jsem koukala, ale v peřinách jsem ho přehlédla).
Někdy si zalezl do vaničky s čistým prádlem, ale nejraději měl krabice a čím větší, tím lepší, nebo se mi schoval do tašky, když jsem si balila do nemocnice. Jindy jsem ho zase našla v přenosce (a přitom tu přenosku neměl rád). No byl to uličník, a to pořádný.
Nejvíc jsem se nasmála, když jsem mu jednou nandala ráno jeho oblíbenou kapsičku a šla si znovu lehnout.
Když jsem se za 3 hodiny vzbudila, přítel mi oznamuje: „Příšerka byl otravný tak jsem mu dal pytlíček, chudák měl úplně vylízanou mističku.“
A já říkám: „Cože, vždyť jsem mu nandávala, ráno když jsem ti dělala kafe.“
No, prostě kocourek přišel na to že, když bude dělat otravného, tak dostane další porci oblíbené bašty. Když už tak už… po čase se začaly v kuchyni dít divné věci… jako například věčně pootevřená lednička… z nakousnuté koblihy se záhadně vypařila marmeláda (a to jsem si jen na 2 minuty odskočila), záhadně zmizel kousek smaženého řízku. Nebo se záhadně ztratila paštika (a to jsem si namazala jen jeden rohlík), pak kelímek najdete pod linkou prázdný.
A co nepochopím, je, že měl rád palačinky, to jako musel dostat vždy jednu palačinku.
Z našeho fešáka se stal 7kg kočičák, který, když se mu nevěnovala pozornost, tak kousal, mě do ruky a přítele zas pravidelně do nohy. Mě moc nekousal, ale přítele, když se oblékal, tak pořád kousal do nohy (každý den).
Po čase přišel na to, že v noci může spát na jednom z nás, a to buď na zádech a nebo na boku (spaní na boku měl rád, a to protože když jsem se otočila, tak jsem ho měla na zádech).
Pak se jeho oblíbenou noční hrou stala hopsající kočka (prostě si z nás udělal trampolínu). No není nic strašnějšího než to, že vás v noci probudí řádící kocour, který vám právě svým velkým skokem skočil na břicho.
Před 2 roky jsme mu pořídili kamarádku… kočičí slečnu Jasmínu, aby mu nebylo smutno, když jsme v práci. Ze začátku, tu lumpačili spolu, blbli hráli si.
Pak jsme nechali kočku vykastrovat (našeho kočičáka jsem dostali už vykastrovaného) a v té době to asi začalo. Párkrát se stalo, že se našly bobky nebo louže mimo záchod (každý měl svůj vlastní). Pak se to začalo stávat častěji a častěji. Nejprve jsme si mysleli, že to dělá Jasmína na truc, nebo že tím kvůli něčemu protestuje a ani ve snu by mě nenapadlo, že protestuje ta naše chlupatá příšerka. No vím, že to teď bude znít divně, ale kočka musela, tu jsme dali známé na barák. Po pár dnech jsme čistě náhodou zjistili, kdo za tím vším stojí.
Sedíme takhle odpoledne v kuchyni, pijeme kafe a povídáme si. Náhle kocour, v chodbičce v rohu u dveří, kouká na nás a močí tam. No prostě se provalilo to, že celou tu dobu to dělal on. Prostě na truc, protože jsme nechali Jasmínu vykastrovat. Udělal to ale až po delší době, když už tu Jasmína nebyla.
Před asi 4 měsíci jsme museli v noci s kocourkem poprvé na pohotovost (ne že bych s ním nechodila na veterinu, chodila, pravidelné kontroly a očkovaní, i když to byl kocour který byl jen v bytě). Prostě s ničeho nic měl nějaký záchvat, byl apatický a gumový, nevěděli jsme, co s ním, tak jsem rychle hledala veterinu, kde mají non-stop. Takže šup kocoura do přenosky nasednout do auta a jedeme. V čekárně byl jeden člověk před námi a další se chystali k odchodu. Před vyšetřením jsme museli kocoura zvážit, takže přítel začal tahat ven z přenosky kocoura, (pokaždý když jsem ho na veterině vytahovala tak dělal scény, že ho bylo slyšet ven), ale ten tentokrát byl až moc klidný, až mi to přišlo divné. Doktorka mu nic nenašla, až na to, že měl něj trochu zvýšený bušení srdíčka, jinak nic. No dostal nějaké uklidňující injekce a jeli jsme domů.
Od té doby byl v pořádku už, dělal lumpárny jako předtím. Až do 20.5. Jako každý den ráno jsem mu šla nandat baštu (teda ten den o trochu později než byl zvyklý), najedl se a šel si lehnout. A asi za 15.min, slyšíme kocourka, zasténal, ani nevím, jak to přesněji teď popsat (no jako u prvního záchvatu úplně stejně). Přiběhneme za ním, a něž jsme stačili cokoliv udělat, zareagovat, tak vydechl naposled.
Pro mě to byl šok, začala jsem bulet jako mala holka a nechtěla jsem ho dát z ruky. Prostě jsem si myslela, že jen usnul a že se probudí. Tři hodiny jsem seděla u jeho bezvládného tělíčka, hladila ho a brečela. Pak, když jsem se tak nějak uklidnila a smířila se s tím, že Shantík není, jsme ho připravili na pohřbení (má svůj hrobeček na chatě). Na poslední sbohem jsme mu dali jeho oblíbenou hračku a obojek.
I když bylo kocourkovi takhle málo, my si s ním užili hodně. Teď se pořád rozhoduji, jestli si máme pořídit novou kočku, ale já se nemohu pořád rozhodnout. Shantík byl jen jeden a takového už nikdy mít bohužel nebudu…
Shantíčku, miláčku můj, pořád na tebe vzpomínám, moc nám chybíš, máme tě moc rádi.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1169
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 698
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1215
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 505
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 306
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19107
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2522
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2751
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2473
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1655
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Je mi líto, ze vám takto umřel. Přišlo se na to proc?
, ale taky zároveň mazlíček, kterého jsem milovala i za to jak kolikrát zlobil
máme kotě a vůbec si už neumím představit že by tu někdy nemělo být s námi 
Taky se děsím toho až jednou odejde 
