Zklamala jsem ji
Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že zrovna já budu psát na podobné stránky a když už, tak jen v dobrém. Jak jsem se pletla.
Blíží se doba, kdy to budou tři týdny, kdy jsem zklamala své největší štěstí, které mě potkalo… svého andílka. Vše začlo v červenci minulého roku, kdy jsem absolvovala druhé IVF oplodnění. 17. července jsme měli přenos a 1. srpna jsem si dělala test. Test, který jsem znala nazpaměť a který jsem si dělala po tolikáté, že už se to nedá snad ani spočítat. Radost, jakou jsem měla, když se tam objevila druhá čárka, nemusím ani popisovat. Vše začlo skvěle, jen špatně skončilo.
První problémy začaly už v 9. tt, kdy jsem byla hospitalizována s vysokým tlakem. V té době mi říkali, že asi potrácím. Jenže tlak se uklidnil a vše šlo skvěle dál. Nikomu nepřišlo divné, že mi pořád blbne a doma jsem omdlévala… váha mi šla dolů apod. Tlak se začal řešit až jsem sebou v 21. tt sekla na poště a odvezla mě rychlá. Zase jsem zůstala na pozorování v nemocnici a poté jsem dostala Dopegyt a vše se zklidnilo. Chodila jsem na přeměřování a kromě váhy to bylo dobré.
Blížily se Vánoce, na které jsem se moc těšila. Mám svátky ráda, o to víc, když jsem věděla, že v bříšku mám vysněného kulíška. Čekali jsme holčičku, což nám prozradili na velkém ultrazvuku, kde mimochodem neshledali nic zlého a řekli, že vše je v pořádku, jako všechny testy apod., co jsem podstupovala, byla jsem šťastná. Doma už se začaly objevovat první věci pro naší princeznu a já si užívala, že už na mně jde konečně poznat, že mám zlato v bříšku (jsem kulatější typ).
Přišel štědrý den… pohádky, cukroví a skvělá nálada. Vše se zvrtlo ne z hodiny na hodinu, ale minuty na minutu. Šla jsem z wc lehnout si do obýváku za manželem, když jsem cítila jakoby ze mně (ze spodku) něco lezlo. V první moment jsem to chtěla vytlačit, ale nějak to nešlo. Měla jsem za to, že to bude asi nějaký trošičku větší hlen. Po shlédnutí zrcátkem jsme s manželem uznali, že to hlen nebude, a tak jsme se vydali na nejbližší pohotovost. Tam se na mě ani nepodívali a poslali mě do nemocnice. Ještě měli blbou poznámku, proč jsem tam nejela přímo.
Když jsme přijeli do nemocnice, lékař se na mě díval jak na „blba“. Když mě vyšetřoval, zeptal se mně, jestli jsem si trošku necucla alkoholu, protože to co popisujeme tam nevidí a jsem v pořádku. Ulevilo se mi. Udělal ultrazvuk, srdíčko bušilo. Ještě pro kontrolu mě vyšetřil prsty. Najednou už nevtipkoval a obličej mu začal blednout. Nějakými cizími názvy začal mluvit na sestřičku a ta zbledla podobně. Po mé asi třetí prosbě začal o tom, co se děje, mluvit. Řekl mi, že jsem otevřená přes 4 cm a že to, co jsem viděla v zrcátku je vak blan, který chrání miminko a že rodím.
Neměla jsem žádné bolesti ani nic podobného, plodová voda mi neodtekla, takže jsem na něj hleděla jak vyjevená. A začalo to:,lékař se ptal sestry co a jak dál, jestli počkají, až malá umře a odrodím mrtvé nebo mě převezou do Brna na specializované pracoviště. Zeptal se i mě co chci. Myslela jsem si, že si dělá srandu. Nechala jsem si zavolat manžela. Když vešel dovnitř, Dr. na něj vychrlil, že rodím a dítě umírá. Manžel přiběhl za mnou na lehátko, na kterém jsem ležela pořád s nohami dokořán. Hned mě objal a plakal se mnou.
Doktor chodil po ordinaci sem a tam a pořád přemýšlel, co je lepší. Po asi dvaceti minutách, kdy mi znovu udělal ultrazvuk a viděl, že dítě žije, řekl, že mě tedy pošle do Brna, ale máme počítat s nejhorším a může se stát, že cestu dítě nepřežije nebo po cestě porodím. Jaké bylo mé zděšení, že jsem dostala klasickou sanitku bez inkubátoru a jen se zdravotní bratrem bez lékaře. Saniťák se mě až po cestě, kdy studoval papíry ptal: „vy rodíte?“ Manžel se mnou jet nemohl, tak nasedl do auta a jel mi domů pro léky a rychle do Brna za mnou(léčím se na epilepsii a mé léky málokteré oddělení má).
Cestou do brna se ve mě malá pořád hýbala a kopkala a já jsem se aspoň trochu uklidnila, že žije. Když jsem přijeli, začal shon vyšetřování apod. Lékařka říkala, že to není dobré, ale snad pár dní a možná i týdnů vydržím. Byla jsem 27. tt. Nepadlo tam ani slovo o tom, že by malá měla umřít, ba naopak uklidnili mě, že se má dobře. Dobré bylo i to, že mi nepraskla plodová voda. Byly mi podány kortikoidy na vývin plic. Krevní testy na infekci byly negativní. Každý poslech srdíčka byl ukázkovy.
Měla jsem za úkol udržet malou minimálně 48 hodin kvůli plicím. Dali mě na jipku a přijel manžel. Proplakala jsem celý večer. Poté, když manžel odjel, nebyla jsem schopná usnout a pořád jsem se ptala proč já?! Proč po tom všem ještě tohle. Ráno mi sestřička udělala test na plodovou vodu, protože se mi zdálo, že nějak moc vlhnu. Test byl pozitivní 
Začala mi prosakovat plodová voda. Malou jsem pohyby pořád cítila a lékařka mě uklidňovala, že i když jsem časovaná bomba, nic není ztraceno. Začala jsem studovat články, co byly na pokoji o nedonošených dětech. O šancích na přežití.
Když nám lékařka řekla, kolik má malá kg, trochu jsem se uklidnila, že přežili už i menší. O 6 dní později, přesněji 30. 12. mě v noci probudily bolesti v kříži. Bylo něco kolem třetí v noci a pomalu to zesilovalo a čas mezi bolestí se krátil a bolest byla větší. Myslela jsem si, že to nevydržím, že budu chodit po stěnách anebo že strčím hlavu do skříňky a prásknu dveřmi.
Myslela jsem si, že když se rodí málé dítě, bolesti jsou menší… ošklivě jsem se pletla.
Po třech hodinách bolestí jsem zavolala sestru, řekla, co se děje, přiběhla lékařka a řekla, že se to rozjelo a že už to nezastaví. Po té mě ještě zkontroloval lékař. Když jsem se ptala, jestli už mám volat manžela (spal u známých v Brně), řekl, že jo, ale že to stejně nestihne. Volala jsem mu a ten řekl, že se nemám bát ani o malou ani o nic jiného. Celou dobu říkal, že vše dobře dopadne a já mu věřila. Byla jsem převezená na porodní sál, tam mi lékař jen ve zkratce něco řekl. V bolestech jsem moc nevnímala. Mezitím mi praskl plodovou vodu, která byla zelená, hlenovitá a nepopsatelně smradlavá (asi jako zkažené vajíčko), už to mě mělo varovat že to není dobré.
Po několika dlouhých tlačeních se nám v 6:50 narodila holčička. Dali jsme jí jméno Julinka. Vážila 960g a měřila 35 cm. Bylo kolem mně spousta lékařů a porodních asistentek a celkem rušno, ale v momentě, kdy mi malou lékař položil na bříško, všichni ztichli a čekali. Já zděšeně taky.,Hned nato jsem viděla, jak se malinká nadechla a jemňounkým tónem začla poplakávat. Sotva jsem jí pohladila, v ten moment mi ji lékaři sebrali… nestihla jsem jí ani říct, že ji miluji. Všichni na sále měli úsměv na tváři, jen já jsem brečela. Bylo mi líto a je mi do dneška, že jsem jí nedala lepší začátek.
Přivedla jsem ji na svět jako když neplavce hodíte do hluboké vody. Byla sama daleko ode mně… V momentu, kdy malou odváželi v inkubátoru, se ve dveřích objevil manžel… zahlédl ji jen koutkem oka. Přišel ke mně, dal mi pusu a začal mě uklidňovat, ať nepláču, že to bude dobré a že jsme šikulky. Přišel za námi dětský lékař a řekl, že to vidí dobře… nejtěžší úkol, a to nadechnout se, má zdárně za sebou, což je skvělé. Ale ani tak mě neuklidnil. Bála jsem se tak moc jako nikdy v životě. Odrodila jsem placentu a byla jsem převezena zpět na jipku. Po dvou hodinách mě odvezli na poporodní pokoj na patro, kde byla dětská jipka a taky naše hvězdička.
Mohli jsme za ní až odpoledne, kdy už měla všechny vyšetření za sebou. Manžela poslali domů, že má dojít na poledne. Jenže já to nevydržela a vyprosila si návštěvu hodinu po tom, co mě přivezli z jipky. Po cestě tam se mi vše chvělo… srdce jsem měla kdo ví kde. Měla jsem obrovský strach a abych se přiznala jedna strana tam chtěla a druhá by utekla… když jsem tam přišla a viděla to malé klubíčko, málem jsem sebou sekla… byla tak malinká, tak bezradná…,ale nádherná a naše. Lékařka řekla, že jí občas blbne srdíčko a museli jí dát roztok do plic, ale že snad bude dobrá a že za pár hodin se uvidí.
Volala jsem manželovi a plakala a prosila jsem ho za odpuštění. I to naše štěstí jsem prosila, ať mi odpustí a ať bojuje. Když jsme tam šli po dvou hodinách i s manželem, měla jsem znovu ty hrozné pocity… cesta tam byla děsivá a vě mně se vše chvělo. V koutku duše jsem měla slova doktorky, že to vypadá dobře a ta mě uklidňovala. Jenže když jsme tam přišli, už pohled lékařky vypovídal o tom, že něco není v pořádku. Měla jsem pravdu. Julinka začala být oběhově nestabilní… potřebovala více jak 100 % kyslíku… plíce nepracovaly, tak jak měly… přestávaly pumpovat krev a srdíčko kolabovalo…
Julinka byla zcela odkázaná na přístroje. Ale pořád tady, podle doktorky, byla šance, že se to může obrátit v dobré. Odcházeli jsme odtamtud jako hromádky neštěstí… hned za dveřma mě manžel objal… pevně mě držel a plakal… dlouho plakal a já v tu chvíli věděla, že trpí kvůli mně… že jsem to celé zkazila. Poté jsme seděli v místnosti pro návštěvy a v pláči doufali, že to bude dobré. Když jsme tam šli znovu v pět večer, byla na tom pořád stejně, ani se to nelepšilo, ani nehoršilo. Doktorka řekla, že tak dlouho s takovým množstvím kyslíku to vypadá na postižení orgánů, hlavně očí.
Stáli jsme u ní a plakali… já ji prosila, ať bojuje, že tady jsme pro ni. Zase se opakoval pláč za dveřmi a omluvy. Poté musel manžel odjet. Šla jsem za ní znovu v osm večer, byl tam doktor a ten zase řekl, není to lepší… mohla jsem si ji pohladit a mluvit na ni. Hladila jsem ji, jak jsem mohla, ale nedostala jsem ze sebe ani hlásku… brečela jsem a hladila… brečela a hladila, když už jsem musela jít, řekl mi, ať dojdu kolem desáté. Poté, co jsem manželovi zavolala co a jak, přišla jsem na pokoj a lehla si. Nevím jak, ale na chvíli jsem zadřímla.
Probudilo mě rychlé otevření dveří a v nich sestra… řekla mi, že volali z jipky, ať tam okamžitě letím. Po cestě jsem napsala manželovi. Ještě než jsem přišla na jipku, mi přišla sms, že se to určitě zlepšilo a hned mu mám pak zavolat. Přiběhla jsem na jipku a když jsem přicházela k inkubátoru, viděla jsem lékaře a bylo mi to jasné. Nezlepšilo se to, selhaly jí plíce a tudíž i srdíčko…, podlomily se mi nohy… lékař mě posadil a řekl, že mi může Julinku vytáhnou a na poslední výdech dát do rukou… moc jsem chtěla. Když mi ji dali do rukou byla teplounká a nádherně červeňounká.
Pak už jsem viděla jen monitor a na něm rovnou čáru… pláčem jsem na ni pomalu neviděla… dostala krásnou růžovou čepičku… sestry mi ji pak ještě zabalily do zavinovačky a daly zpět do rukou, mezitím jsem napsala manželovi sms: zemřela, právě mi jí dávají do rukou. Tiskla jsem ji k sobě dlouho, ani nevím jak. Omlouvala jsem se jí a prosila za odpuštění… byla nádherná… dala jsem jí ještě pusinky… za tatínka, za rodinu, za všechny… nemohla jsem se na ni vynadívat… nádherná. Celé jsem to probrečela a ani jsem nevnímala sestry, které mi říkaly, ať jim ji dám. Nechtěla jsem. Byla moje… pak mě tedy přesvědčily a já se s ní naposled rozloučila… přitulila a dala pusu… naposled jsem viděla svého andílka, kterého jsem si i na památku vyfotila… ani nevím jak jsem se odtamtud dostala.
Nadávala jsem si, že jsem vrah a že jsem zabila dítě… jsem zrůda a zrůdou zůstanu… jak jsem jen mohla ublížit tak bezbrannému miminku… do dnešního dne se na sebe nemůžu podívat do zrcadla a není dne a noci abych Julinku neprosila za odpuštění. Když jsem šla zpět na pokoj, musela jsem si sednout. Volala jsem manželovi a neslyšela jsem nic jiného než jen pláč a pláč. Omlouvala jsem se mu, že jsem ho tak zklamala a že kvůli mě tak trpí. Ve vzlykách říkal, že to není moje vina, že se to prostě stalo… plakala jsem s ním. Poté pro mě přišel lékař, dal mi injekci, nějakou tabletu a odvedl mě na pokoj. Nechtěla jsem ale nic, chtěla jsem utéct někam daleko a umřít… měla jsem umřít místo Julinky… ona měla žít, ale já ji zabila… nedala jsem jí nic… jako matka jsem selhala.
Nevím, jak jsem se dostala na pokoj, ani to, že jsem spala. Probudila jsem se ráno a šahala si na břicho, doufala jsem, že se mi to jen zdálo… nezdálo… hned nato jsem viděla manžela… objímali jsem se dlouho a pořád jsem opakovala, že jsem nechtěla. Hned ráno jsem byla propuštěná domů. Zastavili mi tvorbu mléka… na jipce jsme vypsali vše potřebné. Po cestě k autu jsem u oddělení patologie řekla poslední sbohem naší Julince. Manžel plakal. I on se loučil. Dneska to jsou tři týdny, kdy jsem zklamala to nejdražší, co jsem v životě měla.
Každou noc se budím a v rukou svírám polštářek a doufám, že je tam Julinka. Už jsme uklidili všechny věci, co jsme pro ni měli… je mi hrozně… místo štěstí a radosti v ruce, svírám rodný a zároveň úmrtní list… místo výběru kočárku vybíráme urničku a cedulku na hřbitov. V sobotu si pro našeho andílka jedem místo do porodnice na pohřební službu. Nebýt manžela, nebyla bych tu. To on mě drží. Takové bestie jako já tu nemají, co dělat. Omlouvám se vám, že jsem se tak rozepsala… potřebovala jsem to vše ze sebe dostat. Možná se to nedá dočíst až do konce. Malinko se mi ulevilo. Děkuji.
Přečtěte si také
Po týdnu ve školce přišel syn, že mají vši. To snad musí být vtip!
- Anonymní
- 14.09.26
- 559
Musím říct, že jsem po prázdninách čekala, že syn chvíli ve školce zůstane, než padne s první chřipkou. Když přišel domů s tím, že má asi vši, a následovala SMS od učitelky, měla jsem za to, že si...
Švagr si našel novou přítelkyni. Můj muž ji zbožňuje až moc
- Anonymní
- 14.09.26
- 1637
Bratr mého muže byl dlouhé léta starý mládenec. Já s manželem už máme dvě děti a klasickou rodinnou domácnost, kdy se každý den přeme o to, kdo umyje nádobí. Před nedávnem se ale švagr zamiloval a...
Syn se stydí za obyčejný telefon. Ostatní ve třídě mají dražší modely
- Anonymní
- 14.09.26
- 1033
Náš jedenáctiletý syn má všechno, co potřebuje, přesto se mezi spolužáky cítí chudý. Nemá značkové tenisky ani nejnovější telefon a začal se za nás stydět. Nevím, zda ho učíme znát hodnotu peněz,...
Manžel chce druhé dítě. Já při té představě cítím jen strach
- Anonymní
- 14.09.26
- 486
Naše tříletá dcera byla vytoužená a miluji ji nade všechno. Těhotenství, porod a první měsíce mateřství mě ale dostaly na hranici sil. Manžel začal mluvit o druhém dítěti a já mu nedokážu přiznat,...
Čtyři dny ve školce a zase rýma. Září sotva začalo a já už propadám zoufalství
- Anonymní
- 14.09.26
- 260
Milé maminky, přišla jsem si k vám trochu postěžovat. Je to u nás naprosto nekonečný příběh. Dcera byla celé léto zdravá. A to chodila mezi děti, byla dost v kolektivu, lítala pořád někde venku,...
Rozešli jsme se, ale hypotéka nás drží spolu. Už rok žijeme každý ve svém pokoji
- Anonymní
- 13.09.26
- 3663
Nikdy by mě nenapadlo, že se s člověkem, se kterým jsem plánovala svatbu, jednou budu domlouvat přes email, kdo si kdy vezme koupelnu. Jenže přesně tak dnes vypadá moje domácnost.
Spím už dva týdny s dcerou v pokojíku. Čekám, až se manžel omluví
- Anonymní
- 13.09.26
- 2801
Začalo to celé naší partnerskou hádkou. Ve výsledku to nebylo nějak zásadní, ale nechtěla jsem ustupovat, protože mi přijde, že já jsem vždycky ta, která se nakonec omluví. Tentokrát jsem řekla...
Kvůli nepořádku jsme se začali hádat. Paní na úklid nám zachránila manželství
- Anonymní
- 13.09.26
- 1871
Ráno hádka, odpoledne znovu a večer tichá domácnost. Táhlo se to s námi snad celé dva roky, od doby, co se narodila dcera. Společně s rodičovskými povinnostmi jsem najednou zjistila, že mám problém...
Manžel tráví všechen čas na zahradě. Chci se rozvést
- Anonymní
- 13.09.26
- 8969
Nikdy bych nevěřila tomu, že když odrostou děti a konečně budeme mít čas na sebe, tak nás rozdělí naše zahrada. Když se děti odstěhovaly, ze začátku to bylo naprosto skvělé. Najednou jsme byli...
Syn začal až příliš řešit svoje tělo. Posilovna se stala jeho druhým domovem
- Anonymní
- 13.09.26
- 887
Ještě před rokem jsem měla doma kluka, kterého jsem musela přemlouvat, aby si po tělocviku vůbec vzal čisté tričko. Sport ho moc nezajímal, na běhání se tvářil, jako kdybych po něm chtěla uběhnout...
Držím ti moc palce…