Tak přeci se štěstí ukázalo
- O životě
- Haňulda
- 01.10.13
- načítám...
- Sledovat eMimino.cz
Jak jsem slíbila v posledním druhém deníčku, tak i činím. Píši Vám třetí deníček a konečně plný štěstí, radosti, nádhery a hlavně PLNÉ náruče.
Jak jen začít..Na úvod bych jen připomněla, proč vlastně třetí deníček. První smutný byl o naší dcerušce, která nám zemřela v náručí. Druhý nebyl o nic lepší - byl o nezdarech IVF a taky o přísloví „Do třetice všeho zlého a dobrého.“ Na závěr deníčku jsem slíbila, že jednou napíši třetí deníček a ten bude do třetice ten dobrý. A je tady…
Rok 2011 podaná žádost na osvojení. Rok 2012 nedobrý, protože poslední možnost, jak mít dítko, vlastně proběhla a já myslela, že je to náš konec. Na jaře ovšem poněkud brzy zavolali ze sociálky a my šli na přípravu budoucích osvojitelů. Normálně se čeká zhruba půl roku až rok, než se dostanete na přípravu, ale my měli výjimečně štěstí - vypadl před námi pár, tak jsme šli místo něj. Elá hop a bylo léto a my měli po přípravě. Nebyla to žádná sranda a párkrát jsem to chtěla vzdát. Domů přišel dopis, že jsme oficiálně zařazení do evidence čekatelů. Super tedy, je to černé na bílém a už si jen počkáme (vlastně jsem „jakoby“ těhotná 
).
No jo, ale všichni říkali, že se čeká minimálně dva roky, někdy i tři… místy propadám panice, že za ty roky na nás třeba i zapomenou. No ale psychiatr mě uklidňuje, že to bude dříve, než se nadáme a ještě nikdy na nikoho nezapomněli. Tak sláva, tak přeci jen se dočkáme našeho štěstí. No fakt, už je to jistota.
Co Vám budu vykládat, ten pocit pohody a klidu, co ve mně nastal, byl úžasný. Já i manžel jsme úplně rozkvetli a opravdu to byl takový impuls, že si myslím, že náš vztah, náš život dostal krev do žil a zase začal žít. Odraz ode dna. Náš život dostal úplně jinou šťávu a my si zase začali užívat. Začali jsme chodit mezi lidi, výlety, plesy, dovolená atd. Občas mě navštívila ta můra depka, ale nenechala jsem ji dlouho na návštěvě. Změnila jsem zaměstnání, ve kterém mě po třech měsících povýšili. Najednou nám přišlo, že se začíná dařit a život není jen tak černý. Je tedy fakt, že nějaký klacek pod nohy přistál - jako třeba když mě zaměstnavatel přestal platit, ale šlo to.
No a tak si tak jednou sedíme s manželem před kanceláří mého bývalého zaměstnavatele. Bavíme se, co vše potřebuji na pracák a pro nového zaměstnavatele. Začne mi zvonit telefón…číslo tohoto typu znám…podobné má paní na úřadě…ušklíbnu se, že mi určitě zase volá paní z pracáku, abych jí už konečně donesla ty papíry (zaměstnavatel dělal problémy), tak to s nechutí zvednu. Není tam paní z ÚP, je tam paní z adopce. Nejprve si myslím, že dělá jen nějaký průzkum, když se mě ptá, zda je u nás vše při starém a nic se nezměnilo (nemáme či nečekáme dítě). Ale když jí vše odkývu, že nezměnilo, nevěřím té větě, co mi říká: Tak víte co? Já Vám ten stereotyp změním. Ať se pořád nenudíte dám Vám domů 8 měsíčního chlapečka co říkáte??
Nic neříkám, sedím a blbě civím. „Halo, jste tam?“ „Jo jo, jsem..ehm, co jste to říkala? Paní se začne smát a opakuje: "No mám pro Vás 8měsíčního chlapečka, který se shodou náhod jmenuje jako Váš manžel.“
Nevěřím…my a miminko? Chlapečka?? Živého? Někdo jen žertuje. Ptám se asi 3×, až uvěřím. Manželovi už se koulí po tváři slzy. Pochopil z rozhovoru, o co jde. Opravdu je živý, zdravý a čeká jen na naši náruč. Hovor je totálně chaoticky a jediné, co se z něj dá pochopit, že máme přijít na osobní setkání a pokecat o všem okolo. Co následovalo po zavěšení shrnu: pocit krásného nepředstavitelného štěstí.
Za dva dny sedíme čelem k sociální pracovnici, posloucháme vše o nelehkém začátku našeho miláčka. Sedíme tam cca dvě hodinky a pak jsme poslání do dětského centra se na něj mrknout. Vše klape a je super. Malunký je v pořádku a se vším nelehkým se už popral. Nervozitou se celá klepu a skoro jako tělo bez duše vcházíme do domečku. Ujímá se nás sociální pracovnice. Znovu probíráme jeho start a celý jeho zdravotní stav apod. Slyšíme to už podruhé, takže nám jen doplňuje, co jsme třeba ještě nevěděli. Pak se zvedne a odchází pro NĚJ… Na fotce vypadal úžasně, ale co když začne plakat? Co když se nás bude bát? Zase ta můra…otevírají se dveře…
Vešli. Maličký je schoulený do klubíčka a kouká. Vystrašeně kouká. Srdce nám buši třikrát rychleji, ruce si mačkáme a jsou upocené a studené. Je posazený na stůl k nám zády. Lékařka mu vypráví, koho mu představí a jak se má těšit. Najednou ho otočí a přes stůl mi ho šoupne do náruče.
Šok…bojím se…celá roztřepená koukám na to krásné sluníčko a jen ze sebe vyloudám: „Ahoj, ráda tě poznávám…co myslíš? Půjde nám to nebo budeš plakat?“ Odpovědí mi byl velikánský úsměv. Nejkrásnější úsměv na světě…i na tatínka se smál. Byl to nádherný pocit a nepopsatelně úžasné. Seděl naproti mně bojovník a hrdina, který porazil nástrahy osudu. Měl úsměv na tváři a jeho oči se spojily s našimi. Vzniklo jedno obrovské štěstí. Když ho po chvíli odnesli, už mi bylo smutno. Začala jsem za ním chodit den co den. Když manžel mohl, byl tam s námi. Prďolka si na nás rychle zvykl a každé ráno už mě vyhlížel ve dveřích. Poznal mě s jistotou a rychlým plazením byl u mne. Dopoledne s malým odpoledne rychle vše chystat, kupovat, prát apod. Těšila jsem se na den, kdy si ho vezmeme domů. Pořád se to natahovalo a já (zase) jsme si myslela, že se toho ani nedočkám.
Dočkala. Po 10 dnech jsme vycházeli z domečku jako jedna veliká šťastná rodina. Maličký je úžasný a vzal to suprovně. Vše to tak lehce šlo - zvykání, seznamování s babičkami a celou rodinou atd.
Dnes je u nás kuřátko přes 3 měsíce a nepoznali byste, že se v téhle rodině nenarodil. Petříček dělá obrovské pokroky. Den ode dne je šikovnější a šikovnější. S naprostou jistotou na mě volá mámá a ví, že se otočím. Náš život dovršil poslední kapkou štěstí, přitom tak obrovskou. V bytě se povalují dětské hračky. Všude voní dětská kosmetika. V chodbě stojí kočárek. Zrovna teď poslouchám klidný dech našeho spícího štěstí. Je nádherný a vypadá moc spokojeně. Ráno na mě bude volat mámá z postýlky. Mrknu na něj a bude se culit jak sluníčko. Dopoledne se mi zase schová do dětského stanu, aby mě mohl bafnout. Před pár dny udělal své první krůčky a je si v pevném kroku jistější a jistější. Prostě jsme jedna hodně moc šťastná rodina.
Tím bych i ukončila deníček. Jak je vidět, štěstí opravdu existuje. Po těch letech jsem zjistila, že vše se děje tak, jak má. Ať se snažíme to jakkoli obejít či popohnat, stejně to nepomůže. S naprostou jistotou můžu teď říct, že to vše okolo stálo za to. Jsem šťastná, že se s vámi o to můžu podělit. Nevěřila jsem, že se toho jednou dočkám a přeci jsem se dočkala. A abych nezapomněla - maminky, které si myslíte, že na Vás štěstí nečeká a není Vám přáno, tak věřte, že je!!! Vím, vím, už se mi to kecá, ale Petříčka jsme dostali po roce a 5 měsících od podání žádosti. Není to dlouhá doba, že?
Krásné dny vám všem přejeme.
Přečtěte si také
„A ty jsi pořád sama?“ Otázka, která mě dokáže vytočit k nepříčetnosti
- Anonymní
- 15.07.26
- 1165
Potřebuji se z toho alespoň vypsat. Asi nebudu jediná, kdo něco podobného prožívá. Na jednu stranu vím, že to lidé většinou nemyslí zle. Jenže je to opravdu nepříjemné. Kamarádka mi kdysi...
Stačila vteřina a dcera letěla z trampolíny. Už na ni své děti nepustím
- Anonymní
- 15.07.26
- 695
Jedna obyčejná zastávka během rodinného cyklovýletu. Jenže pár minut na dětské trampolíně stačilo k tomu, aby se idylický den proměnil téměř v horor. Znovu jsem si uvědomila, proč mám z některých...
Myslela jsem si, že randím s lékařem. Pravdu jsem zjistila až po třech měsících
- Anonymní
- 15.07.26
- 1208
Ve svých sedmačtyřiceti jsem si řekla, že už nechci každý večer koukat jen na seriály a hádat se s ovladačem. Děti byly dospělé, kamarádky měly své životy a já po rozvodu začínala mít pocit, že...
Kvůli dovolené jsme se málem rozešli. Chtěl rybařit v Norsku, já ležet v Řecku
- Anonymní
- 15.07.26
- 504
Když mě Filip požádal o ruku, byla jsem přesvědčená, že už nás nic nerozdělí. Vždyť jsme spolu zvládli rekonstrukci bytu, výběr sedačky i návštěvy jeho maminky. Jenže pak přišlo plánování svatební...
Do Arménie s miminkem a tříleťákem: Low-cost, sbalení do batohu a noční let
- Amsetka
- 15.07.26
- 305
Arménie, lowcost a dvě děti. Jsme blázni?
Nechal mě samotnou s dětmi a bez peněz. Netušil, že mi tím změní život k lepšímu
- Anonymní
- 14.07.26
- 19096
Nikdy jsem si nemyslela, že budu ve třiceti sama se dvěma malými dětmi, prázdným účtem a strachem z každé další složenky. Přesně tak ale vypadal můj život poté, co od nás odešel manžel.
Chtěla jsem být konečně hubená. Místo obdivu jsem skončila na psychiatrii
- Anonymní
- 14.07.26
- 2520
Když se dnes dívám na své fotografie z dětství, nechápu, proč jsem se tehdy považovala za tlustou. Nebyla jsem. Jen jsem měla širší boky, silnější stehna a byla jsem jiná než většina holek ve...
Bývalka mě po letech uhání, přemýšlím, že to řeknu jejímu muži
- Anonymní
- 14.07.26
- 2749
Život občas píše neuvěřitelné scénáře. Když se se mnou Magda před deseti lety rozešla, hodně to bolelo. Trvalo mi dlouho, než jsem se z toho dostal a posunul se dál. Dnes jsem spokojený, sice...
Místo dárečků z Temu jsem ve školce rozdala ovoce. Jsem prý líná matka
- Anonymní
- 14.07.26
- 2472
Být v dnešní době mámou ve školce občas připomíná účast v nějaké podivné sociální soutěži, kterou nikdo oficiálně nevyhlásil, ale všichni se jí povinně účastní. Nejnovějším hitem, ze kterého mi už...
Tchyně mi krmí roční dceru bůčkem. Prý z ní dělám chudinku
- Anonymní
- 14.07.26
- 1655
Moje dcera oslavila před čtrnácti dny první rok. Je to drobné, křehké miminko, teprve se učíme na pevnou stravu, jedeme bio zeleninu, libové maso, všechno poctivě mixuji nebo krájím na malé kousky....
Jste velcí bojovníci a moc gratuluji k miminku. Ať vám to všechno tisíckrát vynahradí 
Krásný deníček! Gratuluji k Petříkovi
Přeji Vám ať jste pořád takhle šťastní