O změnách
Růže nám nepokvetou, pokud o ně nebudeme pečovat. :)
Jak už to tak bývá, každý máme své ideály o partnerovi. Řekla bych, že se nás drží už od školky. No fakt, copak jste nechtěly kluka, co má největší auto na písek nebo největší sbírku Pokémonů?
Postupem se samozřejmě ideály mění. Řekla bych, že je to i podle toho, co letí. Když jsme starší, hledáme někoho populárního. Zamyslete se do hloubky a řekněte si: nebyl váš ideál právě oblíbený kluk ve třídě? Nebo aspoň kluk z oblíbené party ve třídě?
Na jednom si přibližně od 10 let začínáme zakládat: to jest popularita a musí být pěkný. Přibližně od 15 let nestačí, aby byl pěkný. Musí být přitažlivý a popularita jde stranou. Už nehledáme kluky, kteří mají nejhezčí auto na písek, ale kluky, kteří mají řidičák a ideálně i auto, svalovce, romantiky, drsňáky, machry nebo rváče. Každá z nás má svou představu a s takovou jsem šla do života i já…
Když jsem začínala randit, našla jsem si hodného kluka, ale byli jsme mladí, zároveň hloupí, a proto je jasné, že to daleko nedošlo. Dva roky a šlus. Nějaké zkušenosti, představy a hromada hormonů v 16 letech. Našla jsem si ještě dva přítele, poznala pár kluků a věděla jedno: chci někoho, kdo bude hodný.
Mé představy a ideály se rázně shrnuly do pár slov: hodný, věrný, milý a aspoň trochu přitažlivý. No, když to vezmeme kolem a kolem, chtěla by některá z vás mít něco s klukem, který se vám nelíbí? Nemá cenu si nalhávat, že o fyzickou přitažlivost nejde. Jde, ale zase ne tolik, jako si někteří myslí. Sama souhlasím s tím, že sex bez lásky je pouze sex. Sex s láskou je milování a k milování nám stačí pro nás milující, přitažlivý partner. Pro sex potřebujeme sexy vypracovaného modela přesných parametrů, jinak by to nebyl sex.
Slibovala jsem těm nahoře, že když mi do cesty pošlou někoho hodného, nebudu už blbá a nebudu zlobit. A náhle tu byl Míša, splnil víc než mé představy. Byl sympatický, hodný, obětavý, nádherný úsměv a krásné oči, pěkný zadek a.. a čím víc se odstrojoval, tím víc svalů bylo vidět. A nejen to, miluji adrenalin, on miluje auta a rychlou jízdu. A co víc? Nezapadá do žádných škatulek. Není to model, není to snob, není to mánička. V mých očích je něco extra, něco magického.
Užívala jsem si s ním rychlou jízdu, milování, driftování na sněhu, objetí u filmů, podporu v době krize, smích, hádky, noční projížďky… Zkrátka vše, co jsem si přála. Někdy i nepřála, ale ke vztahu nepatří pouze to dobré, patří tam i těžké věci, které se nám nemusejí líbit, ale o tom to je. Musíme vydržet, čím delší cestu máme za sebou, byť trnitou, tím silnější jsme. No ale tedy, vysněný princ po boku, tak plány do života, což?
No, říká se „když chceš boha pobavit, sděl mu své plány“. Upřímně si myslím, že v tomto případě ho bavím velmi často. Stejně tak jako každý máme své plány o ideálním princi, máme představu i o pohádce, kterou chceme žít. Někdo chce cestovat, někdo mít rodinu, někdo zase žít v cizině, někdo nechce děti a někdo chce pařit až do 30. Ačkoliv máme každý jiné představy, neznamená to, že někdo máme špatné představy a máme právo někoho odsuzovat. Já toužím mít děti a nechápu, že někdo ne, ale respektuji to stejně tak, jako on respektuje to, že já se chci hrabat v podělaných plenkách a vstávat 10× za noc dobrovolně.
Každopádně, moje plány byly jako rozdvojené osobnosti. Neúplná rodina mě hnala k tomu mít rodinu. Má povaha mě hnala k tomu sbalit si batoh, hodit ho na záda a naslepo někam vyrazit. Uvidí se, co se stane. Každopádně láska, která teď už usíná každý večer vedle mě, mě nějak posunula do fáze, a to jest rodina. Můj plán vypadal asi takhle:
1. sestěhovat se do podnájmu
2. pořídit si domácího mazlíčka
3. vzít se
4. koupit si dům
5. zplodit dítě
6. pořídit si v domě obrovskou šatnu
7. zplodit dítě č.2
Jsou to krásné plány, tedy pro mě.. ale přece jen ta polovina, která miluje adrenalin, hazard, nespoutanost, vášeň, napětí tam pořád je, neodešla a nepotlačí ji ani mé priority. Co s tím?
Tak jsem v 19 letech vyletěla z hnízda. Když si na to vzpomenu zpětně, oba jsme byli s Míšou na brigádách, ale zároveň měli zabalené kufry. Ani kdybych chtěla, tu povahu, která jde hlavou proti zdi, nezapřu. Zbožňuji ji. Začínala nová etapa.. Za tu děkuji mé tchýni. Nebýt jí, asi by to nešlo tak rychle.
Ze začátku to byly hodně hádky, rozdílné povahy a představy byly mazec. Ale časem se to změnilo. Nějak si to sedlo, ale nejčastěji se objevovalo slovní spojení na mou osobu: „Ty jsi se změnila“. Nedávno jsem se nad tím zamyslela. Zamýšlela jsem se spíš než nad sebou tak nad Michalem. Je to ten, do koho jsem se zamilovala? Kde je adrenalin, kde je vášeň? Kde je to nejpřitažlivější?
Svou odpověď jsem našla jednou v noci, když jsem se řítili po silnici a kolem nás byl les. Světla auta svítila do oblouku, vypadalo to, jako když vjíždíme do tunelu, nekonečného tunelu. Síla auta mě vtlačovala do sedačky a vedle mě seděl přesně ten muž, do kterého jsem se zamilovala. Držel volant přesně tím stylem jako vždy. Měl ho opřený o ruku a přidržoval ho dvěma prsty. Hrála hudba a při každé zatáčce, při které se mi sevřel tím příjemným způsobem žaludek, jsem cítila to, co vždy. Tu krásu okamžiku, tu sílu, vášeň a obrovský adrenalin. Viděla jsem ty jiskry v očích.
Je to stejné, jako když oba sedneme do auta, jedeme nocí, oba držíme nohu na plynu a auta jedou vedle sebou. Čím víc stoupá rychlost na tachometru, tím víc stoupá napětí, tím víc cítím tu lásku k člověku, který je ve vedlejším autě a u kterého při letmých pohledech vidím žár, stejně tak jako v mých očích. Oba milujeme mít volant pevně v rukou, noc před sebou a nohu na plynu, ale zároveň milujeme, když přijedeme domu, auta zůstanou zaparkovaná a my jdeme do naší ložnice, kde se milujeme, jako když jsme se poznali, nebo naopak usínáme v objetí. V těchto chvílích vím, že nic nezmizelo, že ten člověk je tady pořád, že já jsem pořád stejná, jen se změnily okolnosti.
On už není kluk ze střední, ale je to muž od rodiny (pro info, máme sladké koťátko), jsme kompletní. A já? Pořád studuji, ale zároveň nesu odpovědnost za to, že nemůžeme žít ve špíně, musíme mít co na sebe a že je dobré mít i něco dobrého k jídlu. Pokud se lidé nepřetvařují, výrazně se nemění, pouze se chovají jinak v životních situacích.
S tím souvisí, že bohužel realita nesplňuje kolikrát naše představy, máme sny a ty se neplní. Častokrát jsem slyšela: „Ty si to představuješ jako Hurvínek válku,“ a ano, myslím, že každý z nás. Proč to nemůže být jednoduché? „Protože by to nebyl život“. Pokud nejsme spokojeni ve vztahu, neznamená to, že se máme stydět. Zároveň to neznamená, že máme být nevěrní.
Častokrát jsem od velmi moudrých lidí slyšela nebo četla „komunikace je pro lásku kyslík, bez ní umírá„. Nezaručila bych se rukou do ohně za moc věcí, ale za tohle jo. Nikdo nám nevidí do hlavy, nemůže v ní číst naše přání ani naše tužby. Je potřeba je sdělit, mluvit o nich. Taktéž i o problémech. Partner někdy sám plave v tom, co má a nemá a co vlastně má udělat pro to, abychom byly šťastné. Je to chlap, takže mu to musíme ulehčit. Problémy jsou od toho, abychom je řešili, bohužel a zároveň bohudík samy nezmizí. Bohužel proto, že by to pak bylo jednodušší. Bohudík proto, že potom jako pár vycházíme silnější. Do života dostaneme ve vztahu spoustu překážek, těžkých úkolů a zároveň krásných chvil. Je jen potřeba umět pracovat s tím, co dostaneme.
Horší je, když partner nechce slyšet, žije v iluzi, že je vše okey, není potřeba si přidělávat problémy tím, že bychom měli řešit situace, které nejsou důležité. To bývá zlomový bod pro úvahu.
Chceme být s člověkem, který nás neposlouchá?
Přečtěte si také
Nechci na teambuilding o víkendu. Podle šéfa jsem prý nekolegiální
- Anonymní
- 16.09.26
- 2337
Nikdy jsem nebyla člověk, který potřebuje mít v práci nejlepší kamarády. S kolegy vycházím normálně. Pozdravíme se, pomůžeme si, prohodíme pár vět u kávy a když je potřeba, zaskočíme za sebe....
Můj předškolák se odmítá učit. Na školu je nezralý, ale odklad nedostane
- Angelika741993
- 16.09.26
- 3495
Můj syn letos nastoupil do předškoláků. A zatímco někteří rodiče už řeší aktovku, zápis a to, která základní škola bude nejlepší, já si čím dál častěji pokládám úplně jinou otázku. Je moje dítě...
Sestra říká dceři, že je tlustá. Jedenáctiletá neteř se bojí normálně jíst
- Anonymní
- 16.09.26
- 605
Nikdy bych si nemyslela, že budu mít strach o dítě kvůli tomu, co mu říká vlastní máma. Moje sestra byla vždycky hodně zaměřená na vzhled. Vždy řešila váhu, diety a to, co kdo jí. Brala jsem to...
Našla jsem kameru v ložnici. Manžel si nás při „tom“ tajně nahrával
- Anonymní
- 16.09.26
- 697
Nikdy by mě nenapadlo, že budu o svém manželovi přemýšlet jako o člověku, kterému nemůžu věřit.
Kamarádka mi řekla, že od porodu mluvím jen o dítěti. Měla pravdu
- Anonymní
- 16.09.26
- 491
S Klárou jsme byly nejlepší kamarádky od střední školy. Věřila jsem, že naše přátelství vydrží úplně všechno. Po narození mého syna jsme se ale začaly vzdalovat. Dlouho jsem si myslela, že mi jen...
Chtěli jsme děti potěšit. Tchyně nám ale přivezla dárek, o který jsme nestáli
- Anonymní
- 15.09.26
- 3186
Dlouho jsme doma žádné zvíře nechtěli. Děti si o nějaké občas říkaly, hlavně když u někoho viděly psa nebo kočku, ale pokaždé jsme jim vysvětlili, že na zvíře teď nemáme podmínky. Oba s manželem...
Místo toho, aby mě máma podržela, rozšířila po vsi nechutný drb
- Anonymní
- 15.09.26
- 1358
Ruce se mi třásly, když jsem dočítala další dlouhou zprávu od babičky. „Srdíčko moje, proč jsi mi nic neřekla? Tvoje máma mi vyprávěla, jak tě ten tvůj trápí! Musíš od něj odejít!“
Syn nechce dávat babičce pusu. A ona je naštvaná, že ho k tomu nenutím
- Anonymní
- 15.09.26
- 832
Vždycky jsem si myslela, že dát babičce pusu na přivítanou je přece úplně normální. Jenže můj syn to tak necítí. A já jsem se kvůli tomu dostala do nepříjemné situace mezi ním a vlastní mámou.
Kamarádka mi děkovala, že jsem zachránila její manželství. Netušila ale proč
- Anonymní
- 15.09.26
- 1404
Když mi Klára před dvěma lety zavolala, že se její manžel Martin chce odstěhovat, byla jsem u ní během půl hodiny. Seděla na zemi v obýváku, plakala a nechápala, co se s jejich manželstvím stalo.
S manželem se nehádáme. Jen už spolu vlastně nežijeme
- Anonymní
- 15.09.26
- 692
Máme dvě zdravé děti, fungující domácnost a na první pohled spokojené manželství. Jenže když děti večer usnou, každý si sedneme na opačný konec gauče a nemáme si co říct. Z partnerů se postupně...
Smíchané páté přes deváté a upřímně taky nevím co za poučení nebo úvahu má z toho plynout 
Sice trochu zmatené, ale za hlavní myšlenku palec nahoru. Určitě máš pravdu, sdělovat si s partnerem svoje plány i pocity a mít je samozřejmě z větší části stejné a společné je pro vztah hodně důležité.
Zaverem, pro me je nezodpovednost a machrovani za volantem tak odpudive ze by mi takovy clovek nicim neimponoval. Nezbyva jen doufat ze vase „romanticke“ jizdy nebudou stat zivot nevinnych lidi.
A jsou jací jsou, i když nejsou dokonalí…
Což by nebylo špatné, kdyby jste se trochu takto „usadili…“ 
