Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Barny_nikola Co popisuješ, je naprosto normální. Pes, pes, pes, pes… Chce tvoji pozornost, potvrzení, že ji chápeš, tak minimálně řekni „ano, je tam pes“ a pokračuj v konverzaci s někým jiným, nebo když máš možnost, trochu toho psa okomentuj. Dítě bude spokojené a ty nebudeš mít hlavu jak balón z opakování jednoho slova. Ten vzdor je normální, v klidu si stůj za svým, že teď se jde tady. Někdo půl hodiny vysvětluje na místě, proč teď ne, já na tohle nikdy neměla trpělivost, takže „ne, protože…“ a víc jsem nevysvětlovala a klidně ať se dítě vzteká. U některých dětí je to hodně náročné období, ale taky je fajn, když občas dáš dítku na výběr dřív, než ho chytí hysterák. Např. chceš dneska ponožky s medvídkem nebo s proužky? Předcházelo to vzdoru „nechci ponožky“.
Počkej, zakladatelko, bude hůř. Do určitého věku dětí neumí přemýšlet potichu a všechno, co se jim děje, říkají nahlas:)
A samozřejmě potřebují interakci, s nějakým jojo se nespokojí.
Pak má člověk hlavu jak pátrací balón. A ještě může mít dítě nějaký koníček, který tebe vůbec, ale vůbec nezajímá a dítě o něm nadšeně a dlouze vypráví ![]()
Tak od urciteho veku chteji deti rozhodovat samy za sebe…ja to v urcitych momentech, kdyz o nic nejde, umoznuji…kdyz nekam jdem a nespechame, tak klidne pujdu cestou, kterou chce jit dcera, kdyz se chce na chvili zastavit na hristi, klidne se tam zastavim..kolikrat se dcera nechce obleknout, tak 5 minut pockam a ona pak rekne sama, ze se jde obleknout, nebo ji necham, at si vybere, co chce obleknout (dam ji na vyber z konkretnich veci, ne z cehokoli
), kdyz je hezky, chce byt venku a ne doma, tak jsme venku, nebo ji nabidnu neco, co budem delat doma a zaujme ji to…dcera mluvi a huci porad (uz jdeme domu? Ano, uz jdeme domu- Ano, uz jdeme domu? Ano…), nekdy toho mam taky dost, ale odpovidam, reaguju…v zadnem z uvedenych pripadu nechapu duvod k trestu, nebo ani k zvysovani hlasu…kdyz mame jit treba k lekari, tak nechavam dostatek casu na pripravu… kdyz se ma zmenit cinnost, upozornuji dost dopredu a pak ji to pripominam- jeste chvili muzes delat to a to, ale pak pujdem domu…deti podle me potrebuji hranice, aby se citily v bezpeci, zaroven ale potrebuji nasi duveru a taky pocit, ze mohou nekdy veci, ktere se jich tykaji ovlivnit
U nás je to to samé. Prosté NE nefunguje, jelikož následuje otázka „a ploč?“ Já jí nechávám dělat si co chce, pokud potřebuju někam dojít konkrétně, beru kočárek. Snažím se hodně vysvětlovat, např teď půjdeme tam a pak na hřiště. Pojedeme do obchodu a až koupíme jídlo, zajdeme se podívat na zvířátka. Zkrátka nalákat ji. Často se stejně potýkáme s rozčilováním, ale beru to tak, že to patří k věku a že si potřebuje dodat sebevědomí a pocit vlastní důležitosti. Já sama jsem byla vychovaná, abych poslouchala a je mi to v životě dost na překážku. Takže se snažím ji nechat být, většinou je jedno, kam jdeme a co tam dělá. Že se válí v louži, když za chvíli stejně jdeme domu, to neřeším. Že jdeme opačně než jsem chtěla, neřeším. A když chci opravdu někam konkrétně, zkusím slíbit něco, co má ráda. Nebo že hned potom půjdeme, kam chce ona. Tuším ale, že to nejhorší období vzteku máme ještě před sebou. I tak je to ale mazec ![]()
U nás je teď fáze na „Nechceš“. To se někdy s manželem řehtáme jak koně
.