Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Mám za chvilku 6-ti letou dcerku. Nemůžu psát, že s ní mám nějaké extra problémy. Ale poslední dobou se s ní nemůžu vůbec domluvit. Když byla malinká tak měla často záchvaty vzteku a vzpouzela se a časem jsme se naučily spolu vycházet a předcházet těmto výlevům. Ale od prosince to začalo na novo a je to horší. Pokud se jí třeba něco nepodaří podle toho jak si to představuje, tak začne hrozně brečet a hysterčit. A když na ní začnu mluvit, tak vše komentuje tím at ji dám facku, že si to zaslouží a pokud odmítnu, tak se začne fackovat sama. Máte někdo stejný problém?
Takové dítě jsem měla ve školní družině. Osvědčilo se mi nevšímat si ho a nechat ho uklidnit se po svém, samozřejmě hlídat, aby si nějak vědomě neublížilo. Případně zkusit nabídnout pomoc výměnou za to, že se uklidní…
Já mám strach, že když si ji nebudu všímat a nechám ji at si sama nafackuje, tak že si v sobě vypěstuje nějakou vadu??
Zkus nasadit hořčík, tím nic nezkazíš. A jinak bych ji asi nechala, ať se povzteká a sama se uklidní. Jestli se při tom chce fackovat, tak prosím, nejspíš je to její verze třísknutí do stolu nebo prásknutí dveřmi.
edit - kdyby to fackování přecházelo až k nějakému sebepoškozování, tak bych to řešila hned. Ale jestli je to jen projev vzteku, tak bych to zatím asi nechala, ať si s tím sama zkusí poradit
Nepozoruješ na ní nějaké jiné, divné chování? Jak je schopná navázat kontakt s cizími lidmi, dětmi, jak se chová v kolektivu?
Já bych ji nenechala se fackovat… chytnout ruce, počkat až se trochu uklidní a pak nechat být, ale stále jí mít pod kontrolou. Ten můj svěřenec to dělal proto, že chtěl více pozornosti a lítosti nad tím, že něco nezvládl. Osobně bych zkusila i více chválit za maličkosti, aby viděla, že pokud se bude chovat podle pravidel, bude chválena… pokud by to ale bylo horší, asi bych zkusila dětského psychologa.
Taky si říkám, jen jsem u toho na ni nebyla zvyklá. Snad to brzy přejde. A myslíte, že teda dělám špatně, když ji pochovám a vysvětluji ji, že se fackovat a nadávat si nemá?
Jako dítě jsem se mlátila o stěnu do hlavy cca do 8 let. Neuměla jsem zvládat emoce. Zkusila bych jí vysvětlit, co se děje. Něco ve smyslu: Ano, vím, že se zlobíš, že se ti něco nepovedlo, ale tím, že si ublížíš, to nenapravíš. Zkusila bych navést na alternativní vybití negativních emocí. Jako dítě jsem trhala noviny a mlátila polštářem.
Jo a nevysvětluj jí to, když je v afektu, to bych jí nechala a promluvila se večer. Nevšímala bych si jí a nekomentovala. Pamatuju si ten pocit, že jsem doufala, že tím, jak si ublížím, bude mámě líto, co se stalo a pomůže mi. Jak jsem se neměla před kým předvádět, dala jsem rychleji pokoj.
Pokud je mezi dětmi, tak je úžasná a pozorná, ale jakmile je někdo u nás tak to je konec strašně majetnická a dohlíží na každého jestli ji něco nevzal a při hraní nezničil. Ale taková byla vždy už od malinka.
Snažím se ji chválit za každou maličkost. Za vše v tomto mezi náma není problém, ikdyž něco provede hned přijde a vyřešíme to. Ale asi se opravdu nedokáže zbavit vnitřního vzteku.
@celaone v tomhle věku už by se vztekem trochu pracovat měla umět. Jako první bych zkusila klasiku, pojmenovat situaci - „Ty se zlobíš, protože se ti rozsypaly korále? Aha“ Pokud je schopna nějaké komunikace a přitaká, tak „souhlasit“ se zlobou „Aha, tak proto se zlobíš“ a nechat být. Až se trochu uklidní, tak se zeptat, jestli facku si chce dávat, protože na sebe má vztek? A nabídnout alternativu, něčím bouchnout apod.
Pokud žádný pokus o komunikaci nefunguje, tak bych se nebála obrátit na psycholožku, ta by mohla pomoci. Když se nenaučí pracovat s emocemi, tak se to s ní potáhne…
Mám malou choleričku a vždy jsme razili heslo, pravidlo - ano, můžeš být vzteklá, ale nemůžeš ubližovat jiným, sobě ani ničit cíleně věci. takže v sebetrestání bych jí fyzicky zabránila stejně tak jako kdyby bila někoho jiného.