Poradna dětského psychologa
PhDr. Václav Mertin
@Anonymní píše:
Pěkné dobré dopoledne.
Hledám ty, co mají podobné děti nebo zkušenosti. Samotnou by mě to nenapadlo, ale už několik lidí se mě zeptalo, jestli není nás potomek jiný.
Stručný popis:
Velmi brzy mluvil, kolem 18 měsíců byl bez plen, uměl asi 100 slov a sice nespojoval, ale popsal vše. Ve školce první rok jen seděla koukal. Nekreslil, necvičil, nehrál si, ale chodil rád. Od druhého roku pracoval s předškoláky (byly mu 4 roky) a byl spokojený. S dětmi se ale zapojoval minimálně. Dlouho si držel rituály s jídlem a spánkem, v případě stresu a hluku hucel a kýval se, to odeznělo ještě před školou. Špatně navazuje kontakt, přijímá změny, má problém s očním kontaktem. Nezvládá mluvit o sobě, svých pocitech, problémech. Když něco rozbije, tak se hroutí a to jsme mu nikdy nehubovali.
Ve škole jen jeden kamarád. Vyhovuje mu skupina do 5 dětí, víc je na něj moc. Má 2 kamarády a s jinými dětmi se moc nezapojuje. Dlouho oslovoval děti jménem a příjmením. To už nedělá.
Ve škole je bezproblémový jedničkář.
Když to popisuju, nepřijde mi to nijak tragické, ale červíček hlodá.
Hlavně se mě už ptali i de facto cizí lidé, kteří ho moc neznají.
klidně to Asperger může být. Ale nemusí. To ti tu nikdo nemůže říct. Co se objednat na vyšetření.
To ti poví jedině odborník po vyšetření. Vždyť je nesmysl dát dítěti nálepku podle toho, co řeknou baby na epipi
Pokud tě to opravdu trápí, resp. pokud si myslíš, že by diagnóza mohla dítěti v něčem pomoci, tak ho nech vyšetřit, v opačném případě to neřeš.
Můj syn byl vždycky “jiný”, autistické projevy měl od malinka. Nechtěla jsem ale pro syna “nálepku s diagnózou”, protože se nedá jen tak odstranit, takže jsem si řekla, že pokud nebudou nějaké problémy, nebudu s ním nikam chodit kvůli možné diagnóze. Bohužel ve škole (3.třída) problémy začaly, stěžovaly si na něj paní učitelky, vychovatelky, takže jsem ho objednala do PPP, kde hned po úvodním rozhovoru se synem paní psycholožka vyjádřila podezření na Aspergera, na to konto jsme museli k potvrzení diagnózy za psychiatričkou- a ano, syn má oficiálně diagnózu Aspergerův syndrom. Teď je mu 12 let, ve spoustě věcech je prostě “mimoň”, ale funguje a fungujeme všichni kolem něj (i když je to někdy boj
)
Problem je, ze autismus a. vysoka precitlivelost maji podobne projevy u deti, ale jsou tam samozrejme rozdily, protoze to jsou naproste protipoly.
Asi by me nejvic zarazil ten ocni kontakt. Kolik mu je? A co ty a manzel, jak na tom jste v social I oblasti?
Skupinka 5 deti mi prijde v pohode.
@TinaAn píše:
Můj syn byl vždycky “jiný”, autistické projevy měl od malinka. Nechtěla jsem ale pro syna “nálepku s diagnózou”, protože se nedá jen tak odstranit, takže jsem si řekla, že pokud nebudou nějaké problémy, nebudu s ním nikam chodit kvůli možné diagnóze. Bohužel ve škole (3.třída) problémy začaly, stěžovaly si na něj paní učitelky, vychovatelky, takže jsem ho objednala do PPP, kde hned po úvodním rozhovoru se synem paní psycholožka vyjádřila podezření na Aspergera, na to konto jsme museli k potvrzení diagnózy za psychiatričkou- a ano, syn má oficiálně diagnózu Aspergerův syndrom. Teď je mu 12 let, ve spoustě věcech je prostě “mimoň”, ale funguje a fungujeme všichni kolem něj (i když je to někdy boj)
To já zase naopak za to nálepku byla rád.
Pro mě to znamenalo, že nejsem vadná špatná matka, co nedokáže vychovat své dítě. Byl to důkaz, že jsem neselhala ve výchově.
Takhle vím, že moje dítě má problémy, za které nikdo nemůže. Takhle se mu hned od začátku dostává adekvátní pomoci. Odpovídající vzdělávání. ![]()
Já měla staršího syna taky jiného, od malička nechtěl být v kolektivu dětí, ve školce pouze jeden kamarád. Měl svoje rituály, když bylo něco jinak úplně ho to vyvedlo z míry. Byl přehnaně úzkostlivý. Pořád chtěl jen luštit hádanky, počítat. Když na něj někdo cizy promluvil ať dítě nebo dospělý tak se stáhl, utekl… Říkaly mi, to bude autista, bude to introvert… A já že ne, hodně jsem s ním mluvila, byla k němu maximálně empatická. Nechtěl mezi děti - nešli jsme ale povídala jsem si s ním, že kamarády k životu potřebuje, snažila jsem se z něj dostat proč se bojí jiných lidí. Kolem 5-6 let se mi dokázal úplně otevřít ale jen mi, dokázal mluvit o svých pocitech, svěřit se. Postupně odcházely různé strachy, omezovali se rituály…Dneska je ve třetí třídě, má spoustu kamarádů, pořád je malinko úzkostlivý ale není jiný.
@Alexandria Nixia píše:
To já zase naopak za to nálepku byla rád.Pro mě to znamenalo, že nejsem vadná špatná matka, co nedokáže vychovat své dítě. Byl to důkaz, že jsem neselhala ve výchově.
Takhle vím, že moje dítě má problémy, za které nikdo nemůže. Takhle se mu hned od začátku dostává adekvátní pomoci. Odpovídající vzdělávání.
Já ale nikdy neměla pocit, že jsem vadná a špatná matka.. prostě jsem brala, že je jiný. Navíc nikdy neměl projevy, že by to okolí vnímalo negativně (do té cca 3.tř., pak to nastalo a ja to začala aktivně řešit).
Vzdělání mu poskytujeme úplně stejné, jak kdyby Aspergera neměl. Přístup taky. Vyloženě pomoc on nepotřebuje.
Ono asi záleží, jak se ten jedinec projevuje a jaké má problémy. U syna jsem proto nálepku nepotřebovala, brala jsem ho takového jaký je. To spíš právě pro to okolí (škola).
@Jana525 je mu 12.
Skupina 5 dětí je, že nebude zaraženě sedět a mlčet. I v té omezené skupině mluví s 1-2 dětmi.
@Anonymní píše:
@Jana525 je mu 12.
Skupina 5 dětí je, že nebude zaraženě sedět a mlčet. I v té omezené skupině mluví s 1-2 dětmi.
No a jemu samotnému to vadí, že není společenský? Já to mám úplně stejně, moje děti taky. Je nám dobře jen v omezeném kolektivu a a ni tam nemáme potřebu se bavit se všemi. Ale je nám to tak nějak fuk, nevidíme potřebu to měnit.
Takže pokud je s tím mladý v pohodě, tak bych to neřešila, pokud mu to vadí a má pocit, že mu kamarádi chybí, tak pak ano, je to k řešení. Ale i tam je docela fuk, jestli je to introvert anebo asperger, hlavně aby bylo dítě v pohodě, bez ohledu na přesnou nálepku ![]()
@Jahru spíš mě zaráží, že si všímá okolí. Třeba té absence očního kontaktu, jiného vyjadřování.
Dnes se mě na to ptal soused, co tu bydlí 3 měsíce ![]()
Bližší okolí bylo v šoku, když vidělo jeho výstup potom, co rozbil obyčejnou IKEA skleničku.
Další věci jsou, že nemá rád ponožky. Přijde že školy a letí na zem.
Kdyby šlo jen o to, že nepotřebuje lidí, tak mávnu rukou.
@Anonymní píše:
@Jahru spíš mě zaráží, že si všímá okolí. Třeba té absence očního kontaktu, jiného vyjadřování.
Dnes se mě na to ptal soused, co tu bydlí 3 měsíce
Bližší okolí bylo v šoku, když vidělo jeho výstup potom, co rozbil obyčejnou IKEA skleničku.
Další věci jsou, že nemá rád ponožky. Přijde že školy a letí na zem.
Kdyby šlo jen o to, že nepotřebuje lidí, tak mávnu rukou.
To by me zarazelo take, nedivim se ti. A jak to myslis, jine vyjadrovani?
@Anonymní píše:
@Jahru spíš mě zaráží, že si všímá okolí. Třeba té absence očního kontaktu, jiného vyjadřování.
Dnes se mě na to ptal soused, co tu bydlí 3 měsíce
Bližší okolí bylo v šoku, když vidělo jeho výstup potom, co rozbil obyčejnou IKEA skleničku.
Další věci jsou, že nemá rád ponožky. Přijde že školy a letí na zem.
Kdyby šlo jen o to, že nepotřebuje lidí, tak mávnu rukou.
Tak pokud je jediný problém ten, že „si všímá okolí“ a syn je v pohodě, tak bych to neřešila
Ale chápu tě, ono je občas těžké se s tím popasovat a člověk hledá „kde je chyba“. Mám podobný exeplář doma, momentálně 14letý. Úplně stejné problémy co popisuješ (včetně očního kontaktu a ponožek
) a nejvíc ze všeho pomohlo se s tím smířit, že je dítě trochu jiné a pomáhat mu v tom, aby se cítilo dobře. Ne okolí, ale to děcko. Občas je to tedy dost těžké, ale když vidím, že si syn našel svoje místo na slunci, tak si říkám, že to snad děláme dobře.
@Jana525 píše:
To by me zarazelo take, nedivim se ti. A jak to myslis, jine vyjadrovani?
Mluví trochu jinak. Mluví přehnaně spisovně, pomalu, srozumitelně. Má neuvěřitelnou slovní zásobu.
To se mě ptali i ve škole, koho máme na Moravě.
To může být těžké diagnostikovat. Má to rozličné projevy. Na jednom konci spektra může být dítě úplně out, na druhém konci spektra to hranici s normalem.
Pěkné dobré dopoledne.
Hledám ty, co mají podobné děti nebo zkušenosti. Samotnou by mě to nenapadlo, ale už několik lidí se mě zeptalo, jestli není nás potomek jiný.
Stručný popis:
Velmi brzy mluvil, kolem 18 měsíců byl bez plen, uměl asi 100 slov a sice nespojoval, ale popsal vše. Ve školce první rok jen seděla koukal. Nekreslil, necvičil, nehrál si, ale chodil rád. Od druhého roku pracoval s předškoláky (byly mu 4 roky) a byl spokojený. S dětmi se ale zapojoval minimálně. Dlouho si držel rituály s jídlem a spánkem, v případě stresu a hluku hucel a kýval se, to odeznělo ještě před školou. Špatně navazuje kontakt, přijímá změny, má problém s očním kontaktem. Nezvládá mluvit o sobě, svých pocitech, problémech. Když něco rozbije, tak se hroutí a to jsme mu nikdy nehubovali.
Ve škole jen jeden kamarád. Vyhovuje mu skupina do 5 dětí, víc je na něj moc. Má 2 kamarády a s jinými dětmi se moc nezapojuje. Dlouho oslovoval děti jménem a příjmením. To už nedělá.
Ve škole je bezproblémový jedničkář.
Když to popisuju, nepřijde mi to nijak tragické, ale červíček hlodá.
Hlavně se mě už ptali i de facto cizí lidé, kteří ho moc neznají.