Poradna pediatra
Mudr. Jiří Havránek
Ahoj všichni,
po třinácti letech jsem se dozvěděla, že můj brácha má Aspergerův syndrom. Když byl malý, tak se to s ním opravdu nedalo vydržet, vztekal se i kvůli tomu, že se měl jít převléknout do pyžama, pořád mi ničil moje hračky, byl velmi hyperaktivní, pořád do nás narážel… Spoustu věcí se v průběhu let zlepšilo, je sice pořád trochu jiný, má svůj svět, nejeví velký zájem o své okolí a jakoukoliv změnu programu potřebuje vědět týden dopředu, ale jde to
Bráchu jsem vždycky brala takového, jaký je, byl dost jiný než ostatní děti, nikdy nezapadal do kolektivu, ale brala jsem to tak, že je takový, každý jsme nějaký.
Dneska je už skoro normální, jen je svůj. Zapadat asi nebude nikdy, kamarády na vesnici taky žádné nemá, ale myslím, že ho to netrápí. On má svůj svět a v něm je šťastný.
Jen by mě zajímalo, jaké by to bylo, kdybych o tom těch třináct let, co je brácha na světě, věděla. Možná je dobře, že jsem nic nevěděla a brala bráchu jako normálního člověka a dívala se na něj jako na ostatní. Ale kdybych to věděla, byla bych možná v některých situacích shovívavější. Dost často jsem na bráchu křičela a zlobila se na něj a teď je mi to líto. On za to přece nemohl.
Tak se vás chci zeptat, jako maminka mě a mého bráchy, řekli byste mi to, že má brácha mírnější formu autismu?
Myslíte si, že by bylo lepší, kdybych to věděla, anebo je dobře, že jsem to nevěděla?
Já bych to určitě řekla, k postiženým dětem se musí zacházet tak trochu jinak. Oni dělají spoustu věcí za které vlastně nemohou, kamarádky syn je autista a okolí ho bere jako nevychovaného fracka, co jen křičí, jenže on za to nemůže prostě.
Určitě je lepší vědět. Synovec má též aspergerův syndrom, je mu 8 let. Díky tomu, že všichni v rodině, i jejich přátelé, víme, jak to s ním je, a rozumíme co jak a proč dělá a říká, hodně to usnadňuje život jemu, i lidem v jeho okolí ![]()
Syn má aspergerův syndrom a vědí to z rodiny všichni. Spousta projevů v chování se tak dá vysvětlit a hlavně spoustě záchvatům i předejít. Občas stačí i jen jinak formulovat větu, kdy pro nás je to v podstatě totéž, ale pro syna ne, protože vše bere tak, jak je to řečeno. Když mu řeknu, že ho zašlapu do země, tak to vezme doslova a opravdu bude mít strach, že mu chci ublížit. Takže za mě… je velice důležité, aby rodina věděla.
@Klementyna píše:
Určitě je lepší vědět. Synovec má též aspergerův syndrom, je mu 8 let. Díky tomu, že všichni v rodině, i jejich přátelé, víme, jak to s ním je, a rozumíme co jak a proč dělá a říká, hodně to usnadňuje život jemu, i lidem v jeho okolí
Mám takový naivní dotaz. Moc o téhle problematice nevím. Chápu, že dítěti nastavit jiné standardy usnadňuje život jemu i jeho okolí.
Ale co až dosáhne dospělosti? Okolní svět mu nastaví mantinely, jako každému jinému. Nebude mu pak dřívější přístup na škodu? Nebyla by spíš na místě snaha přizpůsobovat ho okolí než okolí jemu?
@AlphaOmega píše:
Mám takový naivní dotaz. Moc o téhle problematice nevím. Chápu, že dítěti nastavit jiné standardy usnadňuje život jemu i jeho okolí.Ale co až dosáhne dospělosti? Okolní svět mu nastaví mantinely, jako každému jinému. Nebude mu pak dřívější přístup na škodu? Nebyla by spíš na místě snaha přizpůsobovat ho okolí než okolí jemu?
ja myslim, ze to je jako rict, ze kdyz posles dite se snizenou imunitou do infekcniho prostredi, tak ho to otuzi. Nektere veci jsou dane, kdyz je nekdo jiny, musi se nejdriv vubec naucit vychazet sam se sebou a svym blizkym okolim, mel by citit porozumeni, jinak se bude citit sam, nepichopeny a to jeste nikdy nikomu nepomohlo…
@Lízinka16 urcite bych to svym detem rekla, ale az ve chvili, kdy by to byly schopne pochopit. Nemluve o tom, ze zrovna takovy lehci Asperger se diagnostikuje klidne az ve skolnim veku, takze to neni tak, ze ti rodice 13 let tajili Aspika, ono to muze byt vec par poslednich let. A mozna nechteli, aby se to dozvedelo okoli, ze ma „diagnozu“, tak to nerekli ani tobe.
A nedelej si vycitky svedomi za sve chovani, neni duvod. ![]()
Nejde o to mu něco usnadňovat a vychovávat ho v úplně jiných podmínkách než ostatní děti. Důležité je mít pro něj pochopení a zbytečně se na něj nezlobit. Snažit se mu porozumět. Tyhle děti třeba nechápou ironii, takže když si uděláte legraci, že teď pojedeme k babičce, která bydlí 200km daleko, tak oni to vezmou vážně a pak budou zklamané a budou se vztekat, že jsme přece slíbili, že pojedeme.
@Lízinka16 píše:
Nejde o to mu něco usnadňovat a vychovávat ho v úplně jiných podmínkách než ostatní děti. Důležité je mít pro něj pochopení a zbytečně se na něj nezlobit. Snažit se mu porozumět. Tyhle děti třeba nechápou ironii, takže když si uděláte legraci, že teď pojedeme k babičce, která bydlí 200km daleko, tak oni to vezmou vážně a pak budou zklamané a budou se vztekat, že jsme přece slíbili, že pojedeme.
Děti do 9-10 let obecně nechápou ironii a satyru (na toto téma jsem viděl i nějaké studie a moje zkušenosti to potvrzují). I já si pamatuju, jak jsem kolikrát nepochopil a léta si myslel věci co nebyly pravda. Ale to je spíš na okraj.
Jen mě napadá, zda tenhle ochranitelský způsob není na škodu, přecijen, moje děti většinu života prožijí beze mě a budou se muset nějak naučit existovat v rámci společnosti.
Já osobně si myslím, že je to jemu jedno. ono je to spíš o tom že si to o sobě uvědomuje sám člověk. že si svou jinost dokáže vysvětlit.
@AlphaOmega rozhodně to tak není. dítě prostě nechápe proč je „jiné“ opravdu je to pro něj velmi složité. S věkem si svou osobnost začnou uvědomovat a okolí se víceméně dokáží s vlastním sebezapřením přizpůsobit. Ono taky hodně záleží na stupni postižení. Pokus se jedná o člověka s nízkofunkčním AS tak je problém větší. U člověka s vysokofunkčním AS pravděpodobně ani neřekneš že by mohl mít PAS
@AlphaOmega píše:
Mám takový naivní dotaz. Moc o téhle problematice nevím. Chápu, že dítěti nastavit jiné standardy usnadňuje život jemu i jeho okolí.Ale co až dosáhne dospělosti? Okolní svět mu nastaví mantinely, jako každému jinému. Nebude mu pak dřívější přístup na škodu? Nebyla by spíš na místě snaha přizpůsobovat ho okolí než okolí jemu?
Přesně v tomto duchu ho také vedou. Snaží se ho co nejvíce přizpůsobit okolí, ne naopak
Chodí do normální školy, jen musí mít během vyučování asistenta. Ale je to velký pokrok oproti tomu, když ho chtěli dát do nějaké zvláštní školy.
Jednou až bude dospělý, asi nebude žít běžný život běžných lidí, ale určitě se neztratí!
@AlphaOmega píše:
Jen mě napadá, zda tenhle ochranitelský způsob není na škodu, přecijen, moje děti většinu života prožijí beze mě a budou se muset nějak naučit existovat v rámci společnosti.
jenže on člověk napřed musí pochopit proč je jiný a proč se chová tak jak se chová. ve chvíli kdy se s tím člověk sžije začne si uvědomovat a vzorce chování a dokáže se přizpůsobit. Na to je ale potřeba určitý věk a od dítěte takové věci čekat nemůžeš
AlphaOmega:
Určitě to není na škodu, pokud to rodiče nebudou nějak přehánět. Ono se to postupem času trochu srovná, ještě před pár lety se to s bráchou vůbec nedalo vydržet, hrozné záchvaty vzteku atd. A dneska už je skoro úplně v pohodě.